Práce mu šla hezky od ruky, když už se nemusel bát, že by mu Newt zemřel a rozpadl se v prach před jeho očima. Se spokojeným hvízdáním pracoval dlouho do noci - stejně jako předtím -, ovšem s tím rozdílem, že chodíval spát dobrovolně a s úsměvem na tváři.

Ani tentokrát si noc u Newta nenechal ujít. Jak se ukázalo, vše, co mu podávali, fungovalo. Jeho stav se den ode dne zlepšoval, dokonce to bylo tak rychlé, že v lepší postup ani doufat nemohli. Ani ne tři dny poté, co podali poslední dávku, se mu navrátila zdravá barva, začal pořádně a pravidelně jíst, více mluvil, smál se. A Thomas nemohl být Bohu vděčnější.

Když nebezpečí smrti polevilo, přesunuli Newta na lepší pokoj. Na jeho přání byl v levém křídle, kde byla velká skleněná okna. Vysvětlil doktorům, že už nikdy nechce vidět tmu. Že znovuzrození následují světlo.

Thomas ležel na lůžku hned vedle něj a to drobné tělíčko pozoroval. Úsměv, který z jeho rtů nemizel ani po dvou týdnech, zdobil mnohem zdravější tvář. Stáří, jež nasbíral, pomalu ustupovalo a nahrazovaly jej vrásky ze širokých úsměvů. Jinak řečeno, s Newtem se zotavoval i on a odmítal si na to stěžovat. Vše se vracelo do perfektního normálu.

Podepřel si hlavu rukou a přetočil se na bok, aby na něj lépe viděl. Noci bývaly vždy krátké, ale tady trvaly sotva pár minut. Proklínal Zemi, Slunce i Měsíc za to, že čas urychlovali jen tehdy, když ho trávil s ním.

Svítalo. První sluneční paprsky si prorazily cestu skrze noční mraky a pohladily dokonale vyleštěné sklo okna jejich pokoje. Normálně by takovou podívanou obdivoval s ústy dokořán, ale poslední dobou si zvykal na to, že to musí nenávidět. Se dnem přicházely i povinnosti. Za bílého dne se musel vrátit do laboratoře a upravit dávku léku pro další pacienty.

Nechtělo se mu vstávat. Ta bledá tvář, která nabírala růž, kdykoli zjistil, že ho sleduje, byla obdivuhodná i po miliontém nakouknutí. Na holé hlavě - proti oholení dohola protestoval, ale byl přehlasován - rašily první klíčky, které se měly stát tou zralou slámou, již tak důvěrně znal. Newt se vracel zpátky.

Ačkoli se uzrdavoval, stále spolu moc slov neprohodili. Jeho hlasivky se zotavovaly z toho, jak při první dávce křičel a řval skoro celou noc. Typický britský přízvuk zmizel v chraplání, ale občas - to když Newt úplně nevnímal nebo spal - ho v jeho hlase našel. To přinutilo jeho srdce radostně zaplesat, kdykoli to zaslechl.

Zlomenou nohu mu dali do pořádku, jakmile byl schopen vnímat a odpovídat na otázky. Zlomenina byla stará, Newt se o nohu ani dobře nestaral. Musel se pochlubit, že přemluvil nejlepší doktory ze ZLOSINu - a přinutil i Jeffa s Clintem, aby se na něj podívali -, ale ačkoli dělali, co mohli, s lítostí mu museli oznámit, že bude nejspíš kulhat až do konce života. A Thomas s tím byl - k vlastnímu překvapení - spokojený.

Jeff s Clintem nebyli jediní, kdo Newta navštívili. Když se rozkřiklo, že se uzdravuje, nemohl Thomas odmítat hosty věčně. Mezi prvními byla jeho sestra Sonya, ta přišla s Minhem - podle jeho výrazu to nechápal ani jeden z nich -, o den později se hlásila i Brenda s Jorgem, kteří „měli zrovna cestu kolem", jak vysvětlila, a k překvapení všech se dostavili i Gally s Pánvičkou, kteří odmítali od Chuckova pohřbu s kýmkoli mluvit.

Vše temné, co je obklopovalo, mizelo ve světle rašící zlaté blond a úsměvu jediného člověka, kvůli němuž se Thomas rozhodl obětovat nejen spánek, ale i vlastní život. A nelitoval jediné chvilky v laboratoři, kde si vzteky málem vytrhal všechny vlasy.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Okamžitě sebou škubl do sedu, deku posunul až ke kolenům. Bylo to tady.

„Ještě půl hodiny, prosím!" zavolal.

Nic se neozvalo, takže očekával, že to znamenalo souhlas. Spokojen, že si vydupal ještě nějaký čas navíc, spustil nohy z lehátka a nazul si boty s návleky, které musel kvůli čistému prostředí nosit. Nevadilo mu to, vlastně mu poslední dobou nevadilo snad nic. Možná jen to, že když se nahrnuli noví pacienti, dostával menší porce jídla, protože se zdejší kantýna nestačila přizpůsobit.

Opatrně se zvedl na nohy a protáhl se. Po tichém prolupání obratlí i ramen pažemi zamával kolem sebe, aby je trochu rozšvihal, a šourávými krůčky vyšel k lůžku, kde ležel... kdo? Jeho nejlepší přítel? Přítel? Nebo jen přítel? V těch pojmech měl zmatek.

Posadil se na okraj lůžka. Neodolával nutkání dlouho a opatrně dlaní přejel po hlavě. Do kůže ho píchaly první trsy vlasů, občasný strup, ale jinak byla kůže podobně hladká jako na spodní čelisti, kde tak rád zkoušel, jestli tomuto mladíkovi vůbec mohou růst vousy.

„Jdi děsivej stalker, Tommy," zachraptěl Newt a vytáhl koutky do úsměvu.

Toho, kdo by se v tu chvíli neusmál, by považoval za necitu. Místo toho, aby na výtku stáhl ruku zpátky, ji posunul k čelu a palcem uhladil táhlou vrásku, která se stačila vytvořit mezi obočími.

„A ty plešatá Šípková Růženka," vrátil mu a svá slova doplnil pobaveným úšklebkem.

Vše se vracelo do starých kolejí. Byl rád, že mezi nimi nevzniklo to známé trapné ticho, jímž by nebyl potěšen snad ani jeden z nich. S Newtem vždy - co si pamatoval - dobře vycházel a věděl, že i kdyby se ho popichování skutečně dotklo, vzal by to s nadsázkou a humorem.

„Byla tu Sonya. Včera večer. Spal jsi, tak abys to věděl," řekl Thomas po chvilce, když Newt přestal kašlat, aby si hrdlo uvolnil.

„Jo. Já vím. Proč si myslíš, že jsem spal?"

„Dojdu si pro nahrávač a řekneš to ještě jednou," vyhrkl užasle a vzal ho za ruce. „Newton Hayes, taková velká máma celého Denveru, zahrála divadlo, aby se zbavila vlastní sestry? To od tebe nebylo moc hezký."

„Říká Thomas Murphy, týpek, co si najal kurvu, aby mu hlídala spolubydlícího," vrátil mu a opatrně se vytáhl do sedu.

Thomas ho rychle podepřel a pomohl mu. Druhou ruku držel na břiše, aby ho nemusel tolik namáhat, a zakryl ho dekou. Když byl blonďák pohodlně usazen, znovu skryl jeho dlaně ve svých a palci opatrně pohladil klouby.

„Rád slyším, že se ti vrací pestrý slovník," prohlásil a zkroutil rty do úšklebku, z nějž se však záhy stal úsměv.

„A to si počkej, co mám nachystanýho na -"

Jeho slova zanikla v dalším zaklepání. Thomas propálil dveře pohledem. Byl si jistý, že nemohla uběhnout půl hodina. Ačkoli u Newta utíkal čas rychleji, nějaké základní vnímání toho normálního taky měl.

„Chvilku!" zavolal znovu a otočil se zpátky na svého přítele. „Na koho?"

Newt ani nestačil odpovědět a dveře se otevřely. Thomas se už chtěl zvednout a prásknout jimi dotyčnému před nosem - a když si uvědomil, že ta troska, co před ním stála, byl Albert Stein, musel se přemáhat o to víc -, ale Newt ho držel. A proti němu odmítal vystoupit.

„Co tady chceš?" vypadlo z něj mnohem výhružněji, než zamýšlel.

„To, co ty. Přišel jsem navštívit Newta," odvětil snědčí mladík a utáhl si modrou kravatu, jíž zamaskoval zdvyžení ohryzku, když naprázdno polkl.

„Alby," pozdravil ho blonďák chraplákem a poklepal dlaní na lůžko. „Co tě přivádí?"

„Závazky."

Thomas mu chtěl jednu vrazit - možná dvě až tři -, jen co překročil práh, ale ty jeho krátké odpovědi a chladný tón ho štvaly ještě více. Začínal uvažovat o tom, že se Albert posunul na žebříčku popularity pod Arise a Minha - tu hádku mu stále neodpustil -, pokud to ještě bylo možné. Dalo by se říct, že ho nenáviděl dost na to, aby přeskočil to lůžko, které je od sebe dělilo, a vymlátil z něj duši.

„Pořád tě beru jako přítele, Newte. Vím, že jsme se nepohodli, ale firma bez tebe už není to pravý. Můj nový asistent nezvládne ani plopnout bez toho, aby se mě zeptal, jak se to dělá," pokračoval Alby o něco odvážněji a popošel o krok blíže.

„Zajímavý, přesně to jsem si vždycky myslel o tobě."

Neudržel se. Ta poznámka se přímo vybízela, byla by škoda nevyužít jeho výhody. Pocítil i příjemné zahřátí v oblasti hrudníku, když se na něj Albert podíval a propálil ho pohledem.

„Tommy má denně na snídani vtipnou kaši," bránil ho Newt.

Ale Thomas nepotřeboval nikoho, kdo by ho měl bránit. S tím mladíkem měl nevyřízené účty už dlouho a odmítal mu odpustit to, že Newta takhle vysiloval, urážel, deptal. Že si dovolil použít slova jako frasák, grind a idiot ve spojení s tím chorým blonďákem, pro nějž by si vlastní srdce vyrval z hrudi a hodil ho po tom, kdo by se mu rozhodl ublížit.

Prolupal klouby prstů a posadil se zpátky na lůžko. Nechtěl vyvolat konflikt před Newtem, ale kdyby musel, byl ochotný riskovat ztrapnění se před - musel uznat že o mnoho - silněji vyhlížejícím mužem. Ale on měl na své straně právo.

„Mohl by nás tvůj pejsek nechat o samotě?" zněla další Albertova otázka.

„Co proti -" začal Thomas, ale Newt ho přerušil mávnutím ruky.

„To je dobrý. Tady Tommy je hrdina. Ať on rozhodne, jestli to chce slyšet, nebo ne."

„Nabízím ti tvé místo zpátky," řekl bez přemlouvání a kravatu si trochu uvolnil. „Až se zotavíš, můžeš se vrátit. Zvýším ti plat."

„Promiň, Alby. To není nic pro mě. A vůbec, s Gallym už jsem dohodnutej, že mi navrhne zahradnictví na okraji města."

Thomas se překvapeně zamračil. Myslel si, že věděl o všem, ale Newt si očividně nějaká tajemství stále chránil. Nebo to mělo být milé překvapení - věděl přece, že rostliny má moc rád a vždy chtěl mít vlastní podnik -, jen vyšlo najevo nešikovně.

Byl za něj rád. To bylo slabé slovo, vlastně byl šťastný a nadšený, že se Newt sám staví na nohy a jde za svým snem.

„Zkus to alespoň zvážit," zkusil to ještě jednou a natáhl ruku vedle sebe. „Bez tebe nemá firma úspěch. Pamatuješ na náš plán? Na velký obchodní řetězec, který bude mít kontakty po celým světě? Včetně rozvojových zemí?"

„Plán je to hezkej, Alby," odpověděl blonďák a miknul rameny. „Ale je nereálnej. Lidi nebudou kupovat jídlo pro cizí lidi. Nemáme tu Utopii. Dáváš si moc vysoký cíle."

„To už lidi kolem tebe mají ve zvyku," ozval se Thomas a položil mu ruku na rameno na znamení, že stojí za ním.

„Guty. Ale neobtěžuj se mě prosit, abych tě vzal zpátky, až zjistíš, že na to nemáš," prohlásil a zvedl bradu co nejvýše.

Thomas mu mával. Přál si, aby ihned odešel. Sice se výborně bavil na jeho účet, ale nechtěl se nechat okrást o jedinou sekundu, již mohl strávit s Newtem sám.

Albertovy tváře se nafoukly jako vzduchové balóny. Na krátký moment mu ho bylo i líto, to však rychle zahnal vzpomínkou na to, jak mu jedna přistála na nose. Byla to dobrá rána, to se musel pochválit. A rád by si to i zopakoval, ale poznal, že se vzdal.

Než Alby místnost opustil, rychle se ještě zvedl. Možná to bylo opravdu kruté a nějak by měl odčinit to, že ho - asi skutečně bezdůvodně, pokud se důvod „prostě je to kretén" nepočítá - praštil. Proto si oběhl lůžko, na němž Newt ležel, a došel ke svému sokovi.

„Vím, kdo by mohl zastat jeho místo. Nebude to ten samý výkon, ale s blond budeš spokojen. Jeho sestra nemá práci a Minho by ocenil, kdyby bývala méně doma. Tak... co kdybys ji zaměstnal?"

„Táhni do hajzlu, Thomasi," zasyčel a spěšným krokem odešel.

Tmavovlásek pokrčil rameny a chytil prsty dveře.

„Taky jsem tě rád viděl," utrousil si ještě pod nosem a dveřmi práskl. Pak se vrátil k Newtovi. „To s tím zahradnictvím... myslíš to vážně?"

„Trávu ti tam pěstovat nebudu, nedělej si iluze."

I přes kousavost poznámky se natáhl a opatrně přítele objal. Bylo mu jedno, že už necítil, jak ho lechtají pramínky vlasů na obličeji. Blonďák bude blond. Newt bude Newt.

„A Tommy?" zašeptal tiše.

„Ano?"

„Myslím, že jsem si vzpomněl. Vím... možná... kdybych ho viděl..." Dal si krátkou pauzu, aby větu zformuloval. Pak mu pohlédl očí. „Asi tuším, kdo je ten vrah, co Rachel zabil."

A/N

A vy tušíte, kdo je vrah?

Do konce zbývá už jen poslední kapitola a epilog! Na zbytek se podíváme v dalším díle, tento už bych mohla ukončit. Snad se mi to podaří do sedmnáctého, to byl den, kdy vyšla první kapitola. Ať to máme hezké k zapamatování!

A protože už to bude opravdu konec, musím rozdat poslední věnování. To připadá womiska, spisovatelce, která dokázala obnovit mou lásku k HP fandomu. Tahle patří tobě :)

Ani na vás ostatní jsem nezapomněla! Ačkoli je tato kapitola spatlána během dvou cest autobusem - měla jsem se učit, ale na to se nehraje -, chtěla jsem ji dokončit co nejdříve, ať si smáznu tu ošklivou část (třeba to, že jsem ho skoro zabila, ups). Děkuji vám za vaši trpělivost a veškerou podporu, ta mě kope a kope, div si dokážu sednout!

To bude pro dnešek vše!

Čtení zdar!