Varování: Kapitola obsahuje náznaky sebevraždy. Nevhodné pro slabší povahy.

„Měl by ses uvolnit, Newte,“ promluvila na něj Tereza, když se blonďatý, sotva dvacetiletý mladík usadil do křesla naproti ní.

Třepal se. Nekontrolovatelně cukal hlavou na strany ve strachu, že by se tam někdo objevil a zakroutil mu krkem. Věděl, že je jeho obava ze smrti nepodstatná, že sem by se nikdo nedostal. Ale když se dokázal dostat na novoroční večírek, který se konal před týdnem, neriskoval už nic.

„Vím, že to pro tebe bude těžké. Ani já bych o tom mluvit nechtěla – hlavně ne tak náhle po její smrti –, ale –“

„Nebyla to jen smrt. Byla to vražda,“ opravil ji tichým, téměř neslyšným šeptem.

Z oka mu skápla slza na zjizvenou tvář a putovala až do koutku. Neslízl ji. Byla slaná, plná zklamání. Kdyby byl zakročil dříve, nemusel tady sedět jako hromádka neštěstí. Ale byl na tom o něco lépe než Thomas, alespoň navenek. Zevnitř se rozpadal na miliardy malinkých kousků.

Zemřela. Byla to vražda. Byla to jeho chyba, že se to stalo. Kdyby měl víc odvahy, dokázal by u sebe schovat i ji, nejen svého přítele. Mohl by je ochránit oba. Jen kdyby mu strachem neztuhly nohy a mozek se nevyřadil do spánkového režimu…

„Podívej. Jsi tady dobrovolně,“ pokračovala a přehodila nohu přes nohu. „Uznávám, že mně se to hodí mnohem více, ale neboj se, záznam bude anonymní. Nikdy nevyzradím tvé jméno.“

„On si mě najde,“ špitl stejně tiše jako předtím.

Neposlouchal ji. Celý týden se připravoval na to, jak ze sebe všechno dostane, ale když už měl konečně příležitost vyslovit to, co ho trápilo nejvíce, nedokázal ze sebe dostat ani jedno smysluplné slovo. Blekotal, opakoval se, byl na pokraji zhroucení. A kdo by se divil? Byl to sotva týden.

„Myslíš si, že by se chtěl zbavit svědků?“ zajímala se. Druhý konec propisky žvýkala v koutku.

„Pamatuju si ho,“ přitakal a prstem levé ruky si slzy z očí setřel. Pláč se klidnil. Už to bylo lepší. „Supí pohled…“

„Ano, to samé říkal i Tom.“

V tu chvíli ihned přestal a podíval se na ni. To byla pro něj novinka. Netušil, že se odhodlal dříve než on. Vždyť se zavřel na pokoji, celý týden se prý nedostavil na jedinou hodinu…

„Tommy byl za tebou?“

„No jistě. Stále jsem jeho nejlepší kamarádka,“ odvětila s úsměvem.

Nechápal, proč se usmívala. Jemu do úsměvu rozhodně nebylo. Vlastně by uvítal, kdyby se na něj dál nenávistně mračila, propalovala ho pohledem, v hlavě zabíjela tolika způsoby, že by o tom mohla napsat třicetidílný román.

„Ale pokročíme dál.“ Vytáhla propisku z koutku a přehodila nohu přes nohu, jako to dělávala vždy, když se snažila navodit klidovou atmosféru. „Takže to byla vražda, ano? Dobrá, tak kdo byl tedy vrah?“

Bylo to moc čerstvé. Dokázal si vybavit jen chladné šedé oči a velký nos, ale zbytek obrazu mu mizel před očima. Nebyl si ani jistý, jestli by ho poznal na fotografii, kdyby mu ji někdo ukázal a nařídil, aby prohlásil, že tohle je on.

Chytl se za hlavu. Prsty sevřel prameny dlouhých vlasů, které obyčejně volně proplouvaly – dnes se však, vinou ztrátu zájmu o jejich neustálou péči, cuchtaly a motaly kolem kloubů jako škrtiči. Už dávno si je chtěl ostříhat, ale zatím k nim měl vřelý vztah. Ovšem po incidentu, jenž se stal před týdnem na novoročním večírku, už neměl vřelý vztah k ničemu.

„Dobře, tohle necháme být,“ rozhodla Tereza nakonec. „Chci s tebou mluvit o něčem vážnějším. Vím, že mě pochopíš. Ty vaše tajné schůzky až tak tajné nejsou.“

„Nikomu jsme to nechtěli říkat.“

„Škoda, že se přátelíte s Minhem. Můžeš hádat, jak na vás přišel.“

Natáhla ruku vedle sebe, kde na stůl odložila hrnek s teplým čajem. Newtovi nabídla taky, ten však odmítl. Přešla to s frází „tvá chyba“ a uvařila pro jistotu dva – kdyby náhodou měla ještě žízeň. Tak to alespoň blonďákovi vysvětlila. Skutečný důvod si nechala pro sebe.

Newt ji sledoval. Bylo mnohem jednodušší se upnout na cokoli ve strohé místnosti Terezina pokoje na koleji, než se utápět v rozmazaných vzpomínkách na den, kdy selhala jeho rychlost i síla. Kdy mohl zachránit dva, ale jeho hlava automaticky rozhodla, kdo byl v tu chvíli důležitější.

„Ale to není předmětem naší diskuse. Jsi tady dobrovolně, to ano, ale vím, že ti to poradil právě Minho. Trochu jsem ho navedla, nezlob se.“

„To pořád nemění nic na tom, že tě nebudu poslouchat,“ zašeptal na vzdor. Marný.

„Vím, že budeš. Tady nejde jen o tebe, Newte. Ty se z toho dostaneš. Ale pro něj to bude mnohem těžší,“ pokračovala sebejistě a poklepala si prstem na koutek. „Zachránil jsi ho.“

„A zabil jsem ji,“ doplnil podobně tiše. Vyslovené i jen šeptem to znělo příšerně.

„Nedokázal bys je ubránit oba. Není to tvá chyba. Přestaň si to dávat za vinu. Kdokoli jiný by utekl, ale ty jsi zůstal. Podle lidských hodnot se tohle cení.“

To bylo poprvé, co mu Tereza dodávala odvahu k tomu, aby se nebál na to myslet. Prakticky mu vnucovala roli hrdiny, ačkoli on moc dobře věděl, že by mohl udělat víc. Ale čas se nedal vrátit. Musel žít s tím, že postavil život Thomase Murphyho na první místo.

Tereza se na chvíli odmlčela. Byl za to vděčný jakékoli vnější síle, která přinutila dotěrnou studentku aplikované psychologie, aby konečně držela příslušnou hodinu ticha. Ani ne o minutu později toho začínal litovat – slyšet vlastní myšlenky byla forma toho nejhoršího mučení, jakou si v tu chvíli dokázal představit.

Byla to vražda. Byl tam vrah. Chtěl je zabít oba, chtěl je mrtvé. Kdyby tam nestál, nebyl by naživu ani jeden z nich. Kdyby byl rychlejší, byli by tady s ním oba. A vše by bylo jako při starém.

To mu však nebylo souzeno. Newton Hayes, tehdy nejlepší hráč hokejového týmu Maze Denver, byl jen zlomkem toho silného chlapce, který se nebál pro vítězství prorážet davy. Ta troska, jež vysedávala v křesle u snad budoucí psycholožky, se mu vůbec nepodobala.

„Potřebuju od tebe něco. Je to důležité. Mluvila jsem s Tomem. On je… brání se tomu. Když jsem se ho ptala, popřel, že tam vůbec byl. Jediné, co pořád opakoval…“ Odložila hrnek zpátky na stůl a zabodla do chlapce před sebou svůj věčně analyzující pohled. „Kde je Newt.“

„Nemohl jsem se mu ozvat,“ bránil se.

„Jsi jeho pojítkem s tím, co se tam stalo. Ale zároveň… Newte, nedostala jsem z něj jediné kloudné slovo, dokud jsem mu neřekla, že jsi v bezpečí u sebe doma.“

„A co ti řekl?“ zajímal se.

„Že jsi mu chtěl něco ukázat. Když jsem se ptala, co to bylo, pokrčil rameny. Víc mi neřekl. Pak jen opakoval tvé jméno. Nic víc,“ odvětila.

Poprvé za tu dobu, co tu spolu seděli, od ní slyšel i náznak čehosi, co mohl být soucit. Věděl, že k němu něco cítila. Ale že nechávala prostor jim dvěma, ačkoli s tím nesouhlasila. Nyní to byla jistota o tom, že mu říkala pravdu. Že chtěla pro Thomase jen to nejlepší. Stejně jako on.

„Takže po mně chceš, abych ti řekl, co jsem mu chtěl ukázat,“ vyslovil, jakmile mu došel význam jejích slov.

„Ne. To je mezi vámi. Nebudu vám tak brzy vrtat do soukromí, nechci, aby ses taky uzavřel do sebe,“ odpověděla Tereza se znovu získaným klidem a vyrovnaností. Soucit byl pryč. „Ale mám pro tebe prosbu. Obrovskou žádost.“

Měl na jazyku hned několik sarkastických poznámek – trávil přece spoustu času s Minhem –, ale nedokázal vyslovit jedinou z nich. Vážnost, nesená v jejím hlase, ho přinutila upoutat pozornost na světle růžové rty, čekaje, až onu prosbu vysloví.

„Čekala jsem, že se něco takového stane. Tím, že jsi ho zachránil, jsi ho donutil, aby se k tobě upnul. Nemůžu ho z toho dostat, pokud on nebude vědět, kde jsi a jestli jsi v bezpečí. Podvědomě ví, že ti to musí splatit.“ Posunula se na židli na kolečkách blíže k němu. Bylo na ní vidět, že se hodně přemáhala, aby vůbec dlaň na široké rameno přiložila. „Vím, že po tobě žádám hodně. Ale pokud šel vrah i po něm, nesmí být nikdy sám. Úplně nejlepší by bylo, kdyby byl s tebou.“

Newt přikývl. Chápal to. Tentokrát musel s Terezou souhlasit.

„Tak co? Půjdeš do toho?“

„Slibuju, že už nikdy nebude sám. Nastěhuje se ke mně.“

Dívka byla spokojená. Viděl na ní, že s tím vnitřně nesouhlasila, ale strach o Thomase ji přinutil, aby ho o to požádala. Vytušil, že by ho nejraději měla u sebe. A nedivil se jí. Ona nebyla jediná, kdo se dokázal do rozumbrady zamilovat.

Zbytek sezení proběhl bez problémů. Tereza se na nic víc neptala, snažila se z něj dostat alespoň přibližnou podobu vraha. Newt by jí to moc rád řekl, ale sám si ho moc dobře nepamatoval. Ten šok z něj obraz násilím vymlátil.

Cestou ven z univerzity se jen jednou ohlédl za sebe. Bylo pro něj těžké vstoupit na půdu školy, kde Thomas studoval – byl stále někde blízko, zavřený na pokoji. Možná se litoval, možná jen tupě sledoval zeď. Ta nevědomost Newta ubíjela.

Bylo toho na něj moc. Sezení u Terezy mu nepomohlo, spíše naopak – vše se obrátilo k horšímu. Stačila mu ještě prozradit, že se Thomas proti žalu obrnil. Nevědomky, ale přeci jen. A ta bolest, když mu řekla, že zablokoval většinu vzpomínek na to, co se v uplynulých sedmnácti letech stalo, byla nesnesitelná.

Thomas si nepamatoval, proč ho tehdy do šaten odvedl. Jeho Tommy nevěděl, jak dlouho mu trvalo jim získat chvilku soukromí, aby mu řekl něco důležitého. Veškerá snaha byla k ničemu. A dárek k výročí, který od té doby nosil v kapse, ho tížil na každém dalším kroku.

Pomalu se stmívalo. Ani si neuvědomoval, kolik času promrhal blekotáním krátkých úsečných odpovědí. Zvedal se vítr, ten ztracený poutník, který svou silou zvedal dlouhé mastné prameny a mrskal jimi o zjizvenou tvář.

Objevil se na mostě. Nevěděl, proč se zastavil, možná si chtěl prohlédnout zničeného člověka v odrazu na vodní hladině. Ale osud to tak chtěl. Kdyby šel dál, to, co by se stalo, by vedlo k úplně jinému životu. Ale on se rozhodl zastavit, opřít se lokty o kovové zábradlí a předklonit se, aby jeho slzy splynuly s proudem.

Celý svět se vysmíval zlomenému hrdinovi, který zachránil jen to, na čem mu záleželo nejvíc. Rozsudek, jenž byl nad ním vynesen, vykonal prudký sliják, jehož dešťové kapky bubnovaly o blonďatou hlavu, jako by byla jen kus kamene.

„A co se stalo dál?“ vyzvídal Thomas.

Pozorně naslouchal každému slovu, jež uniklo z úzkých rtů. Ta představa velkého dlouhovlasého Newta byla bizarní sama o sobě, když byl svědkem křehnutí této silné bytosti.

„Neunesl jsem tu vinu. Už si nepamatuju, co přesně se mi honilo hlavou. Jediné, co jsem věděl, bylo to, že s tou vinou žít nedokážu.“ Odtrhl pohled od svých prstů, jež se samovolně proplétaly v klíně, a podíval se před sebe na zahradu. „Skočil jsem.“

Bylo mu ho líto. Teď, když znal okolnosti, by si nejraději vzal stroj času a toho Newta – toho, který na mostě stál a přemáhal se, aby se pustil zábradlí a skočil – pevně objal a šeptal mu do vlasů, že je všechno v pořádku. Že ho čeká krásná budoucnost.

„Minho mě našel. Měl jsem podezření, že dělal Tereze špióna. Ale… jsem jí vděčný, že ho přesvědčila, aby mě sledoval. Nebýt Minha, už tady nejsem,“ dokončil a konečně se odvážil na svého přítele podívat.

„Proč… proč mi to říkáš až teď?“

„Protože chci, abys pochopil, že jsi v nebezpečí. A že až zjistíte, kdo je ten vrah, co Rachel zabil, postavíte ho před soud. Ať ve vězení uhnije zaživa.“