„Tome, ZLOSIN není tak dobrý, jak o sobě tvrdí."

Touto větou si získala všechnu jeho pozornost. Tereza, která vždy tvrdila, že byl ZLOSIN její nejlepší rozhodnutí, najednou pochybovala o tom, že by byl dobrý? A to si myslel, že ta její láska k této práci byla opětovanější než ta jejich.

Před půl hodinou ho přinutila se znovu posadit, tentokrát však židli přisunula ke stolu s počítačem. Klepala bříšky prstů do klávesnice tak divoce, jako by hrála náročnou počítačovou hru. Thomas ji přitom vždycky rád sledoval, vypadala dokonale soustředěně a jen málokdy si všímala toho, co je venku. Mohl na ni mluvit, ale ona ho vytěsnila, proto si mohl dovolit říct cokoli.

Tentokrát se blbostem vyhýbal obloukem. Neměl náladu na žádné vtipkování nebo zábavu, ta ho opustila už před celým týdnem, kdy se tohle divadlo spustilo. Najednou hlava měla prostor pouze na lék, testy, práci, ZLOSIN a jeho přítele, který teď byl bůhvíkde s placenou prostitutkou.

Možná to nebyl úplně nejlepší nápad. Uvědomoval si, že pokud se Brenda o něco pokusí – protože věděl, že by to byl zájem hlavně z její strany, když ho nikdy nedostala –, on tam nebude dostatečně rychle, aby tomu zabránil. A představa toho, že by ho objímal kdokoli jiný, se mu vyloženě příčila.

Svou chvilku nepozornosti ztratil zatřepáním hlavy. Teď neměl čas na podobné myšlenky. Ačkoli shledával i zvláštním, že by nebylo tak morálně nesprávné je nachytat někde u sebe v domě – a co víc, možná by chvilku jen tak stál, než by je od sebe odtrhl a Brendu vyhnal ven –, zastával názor, že něčí strom je jeho strom. A pokud by mu chtěl někdo brát sladké ovoce, půjde na něj – nebo na ni – s vidlemi.

Podepřel si bradu pěstí. Měl štěstí, Tereza se stále snažila obejít systém, aby našla to, co hledala. Ani se neobtěžovala s tím, aby mu řekla, co přesně se snaží najít. Buď předpokládala, že je Thomas dostatečně chytrý na to, aby mu to došlo, nebo si chtěla nechat to překvapení na později. Ať to mělo jakýkoli důvod, nelíbilo se mu, jak sebou nervózně škubala. Jako by chtěla přestat, vzít tu klávesnici a prohodit ji monitorem, aby nikdo nezjistil, co dělala.

Po několika základních příkazech se v tom začal ztrácet. Nechápal nic z toho, co psala. Ono to pro něj nedávalo smysl ani tehdy, když mu to ukazovala poprvé. A to mu ještě s nadšením vysvětlovala, jak to dokázala, a ukazovala nejrůznější triky a skryté možnosti. Občas si i myslel, že je ona sama počítač. Jinak si to nedokázal vysvětlit.

„Mohl bych ti pomoct, kdybys mi řekla, co chceš," prolomil to trapné ticho Thomas a opřel se loktem o stůl, aby se dostal do jejího zorného pole.

Jak se však zdálo, zúžila svou pozornost pouze na monitor a jemu nevěnovala ani jediný pohled, jímž by dokázala, že o jeho přítomnosti ví. Soustředěně vyplazovala špičku jazyka do koutku, div si ho neukousla.

Neodpověděla. Jak předpokládal, nedokázal narušit její dokonalé soustředění. Nestěžoval si, věděl, že cokoli Tereza dělá, je vždy správně a téměř bez chyby, ale bál se, že by tu byl k ničemu. Jako výstavní figurína v o dvě čísla větším bílém plášti.

S povzdechem se podíval na monitor. Netrvalo to ani dlouho a šla mu z toho hlava kolem. Přiložil si dlaň na čelo a opřel se zády do opěradla židle.

Teď mu tady Newt chyběl více než kdy dříve. To, že nevěděl, kde je, ho ubíjelo. Hlavně když si dokázal živě představit, jak vysedává ve skleníku a upravuje kvítí na zimu. I to by ho bavilo více než sledovat Terezu, která se znovu dostala do nějakého zasekaného geekovského módu.

„Našla jsem pár souborů už dříve, ale... nepřikládala jsem tomu důležitost," řekla Tereza po dalších několika minutách mlčení. Klapání se výrazně zpomalilo, už jen sem tam stiskla klávesu, aby to dohnala do konce. „Neřekla jsem ti to, protože to vypadalo nastraženě. Falešně. Jako by to sem nepatřilo."

„Třeba to tak mělo vypadat," přidal se Thomas. „Možná předpokládali, že když to bude vypadat nápadně, nikdo to neotevře, protože by to jen hlupák udělal tak, aby to bilo do očí."

„Přesně tak," přitakala. „Ale stejně jsem to otevřela, když jsem to našla. Tehdy jsem byla u Gerarda, ale –"

„Ty se s ním pořád scházíš?" podivil se.

„Ne, jen jsem se tam byla podívat. Pozval mě na kávu, to neznamená, že jsem mu lízala kotníky," namítla dívka a mávla nad tím rukou, že tohle téma konverzace zamítla. „Ale co je důležité, je to, že ZLOSIN není takový, jaký se na první pohled zdá."

„Jeff říkal něco o tom, že dělá pokusy na lidech. Že odvádí bezdomovce z ulic a zkouší na nich účinky léčiv," dodal, když si vzpomněl na jejich poslední rozhovor. Ale vsázel na to, že je to jen povídačka.

„Nejsi daleko od pravdy," přitakala a ukázala prstem na několik nesmyslných znaků, které byly seřazeny ve sloupcích podle čísel. „Každý soubor je pacient. Bohužel se mi nedaří se dostat ke spisům, ale... tohle je zajímavé."

Naklonil se k monitoru. Zprvu skutečně viděl pouze písmena a čísla, ale jakmile se podíval blíže, zjistil, že soubory jsou si v něčem podobné – na druhém místě, vedle pořadového čísla, bylo písmeno A.

„Celkem se zde nachází šedesát souborů, s čísly od jedničky po šedesátku. To písmeno A je nejspíš nějaké dělítko od všeho ostatního, protože hned po něm už to smysl nedává," pokračovala s přesně takovým zápalem, jako kdysi řešívala problémy ve škole. Jako by se skutečně vraceli o deset let zpátky zpátky.

Někde to už viděl. Ta čísla samotná by dávala smysl, ale v kombinaci s písmenem to mělo i význam. Ten mu však stále unikal. Očividně si toho nepamatoval mnohem víc, než si připouštěl. Nebo to jen někde četl.

„Teď se nebudeme zaobírat tím, co to znamená. Nechci, aby ses zase dostal do kruhu, tak ti řeknu jen to, že jsme tu my všichni. Já, ty, Pánvička, Newt, Jeff, Ben, Alby a další. A tahle, hned ta druhá, ta je tvoje."

„Jak to –"

„Ženská intuice, tu nikdy nepodceňuj," řekla dříve, než stačil domluvit. Byl to její příšerný zlozvyk, ale Thomas si dávno zvykl.

„Dobře. Vezmu-li v potaz, že... ne, jinak. Dám stranou tvé obdivuhodné schopnosti vševědoucí bohyně. Jak jsi na to přišla doopravdy mi asi nehodláš prozradit, holt se s tím smířím a nebudu si tím kazit život. Jen by mě zajímalo, jak může mít ZLOSIN informace o nás? Já jsem tady nikdy nebyl jako pacient, celý život jsem zdravý jako rybka– fajn, s občasnou rýmou. Svůj zdravotní stav jsem dopsal do žádosti, ale to jen proto, že jsem musel. Tak jak... jak můžou mít Newtovu složku?"

„Protože je nemocný už dlouho. Podle všeho – aspoň, co jsem pochytila z rozhovorů mezi Paigeovou a Gerardem –"

„Zase ses nabourala do kamer?"

„– to má souvislost s cejchem," dokončila, naprosto nevnímaje Thomasu poznámku. I v tomhle si byli podobní. Nikdo je nedokázal přerušit, když mluvili. „Sama nevím, jaký přesně to je, říkali tomu jen cejch. Ale používali divná slova celkově, něco jako rmut, břitvoun, smrtící zóna, proměnná. Věř mi, že kdybych věděla, co to znamená, řekla bych ti to, ale takhle... Máme jen útržky a domněnky. Ale vypadá to, že se tady Newt kdysi léčil."

Newt se kdysi léčil u ZLOSINu. Newt je nemocný už dlouho. Máme cejchy. Smrtící izolace.

Nebyly to zrovna příjemné novinky. Vůbec se mu nelíbilo, že to bylo logické – že by musel později připustit, kdyby dostal další důkaz, že by to mohla být i pravda.

Dávalo by to smysl, protože to, co Newt v hlavě měl, tam muselo nějakou dobu být. Třeba to ani nemuselo působit, spousta chorob zůstávala latentní, dokud nedostala spouštěč. Někdy čekaly jen na oslabení imunity, jindy na obyčejnou chřipku. A někdy na prosbu od boha.

„Je toho na tebe moc?" zajímala se Tereza. Z tónu jejího hlasu byla znát určitá starost. Normální člověk by to nepochytil, ale Thomas ji znal dost dobře na to, aby ji tam našel.

Na odpověď pouze přikývl. Nezmohl se ani na jednoduchou větu, jazyk se mu v ústech zamotal do složitého uzlu a hlasivky nedostaly žádný vzduch, jenž by mohl být využit ke tvorbě hlasu. Skoro by se dusil, nebýt toho, že sotva znatelně dýchal nosem.

„Měla jsem to na tebe vybalit postupně." Pokroutila rty do jakéhosi šklebu a mikla rameny. „Pozdě."

Byl rád, že seděl na židli. Tereza mu dokázala za hodinu a půl vyzradit snad všechno, nad čím doumal. Počínaje novoročním večírkem před sedmi lety, konče poznámce o důvěryhodnosti ZLOSINu. Jeho hlava byla přesycená tolika novými poznatky, že v ní neměl místo na nic dalšího.

Ucítil dotek na rameni. Věděl, že je to ona, ale neotáčel se na ni. Nechtěl jí dát ani vědět o tom, že si toho všiml. Z nějakého důvodu k ní cítil zášť a chvilkovou nenávist a vyčítání, že mu to nebyla schopná říct dříve. Bylo mu jedno, že se ho pokoušela chránit. Tohle bylo důležité a on byl jediný, kdo...

Ještě se zarazil. Říkala, že tehdy na tom večírku s ním byl Newt, když se cosi závažného stalo. Že se z toho dostal mnohem rychleji než on. Věděl o tomhle všem taky, nebo mu to schválně tajili?

„Newt... měl s tebou sezení?" zeptal se nakonec. Nechtěl podat otázku přímo. Oklikou by se toho mohl dozvědět více, případně by si sám logicky vyvodil závěr.

„Ano," přiznala. Už se nedívala do počítače. Snažila se mu koukat do očí, ale těkala zornicemi po celém obličeji. Byla nervózní? „Byl tak na dvou, možná třech. Opravdu byl v pohodě brzy, nebylo to třeba."

„Ztratil paměť?" vyzvídal dál.

„Ne."

Newt mu tedy lhal. Zatáhli ho do toho taky. Nejen že ho využili k tomu, aby Thomase klidnil a sledoval, jak je na tom jeho stav, ale navíc to udělali tak rafinovaně, že se na něj nesměl za to zlobit. Že když to udělal on, bylo to správné.

Ale to nic neměnilo na tom, že byl zapleten do něčeho většího bez toho, aby o tom věděl. A bál se, že spolu Newtův stav a novoroční večírek souvisely. Jestli to nebyl ten spouštěč, který nemoc popohnal do aktivního stádia?

„Opravdu se nemůžeš dostat do těch souborů? Klidně můžeš narušit všechny systémy, to je fuk! Potřebujeme se dostat k těm datům," vyhrkl, jakmile si tu souvislost připustil.

„Ne odtud. Řekla jsem, že vím, kde jsou data, která by nám mohla pomoct. Ale neřekla jsem, že to bude jednoduché."

Samým zoufalstvím, že měli cíl na dosah, ale přesto tak daleko, si vjel prsty do vlasů. Jistě, nic nemohlo být v tomto světě jednoduché. Jeho nejlepší přítel – a pravděpodobně i možnost na spokojenější život – umíral, on sám ztratil podstatnou část svého života. Chuck se ztratil, Aris mu odmítal pomoct, Tereza byla... Tereza. A ke všemu se do toho pletly ty sny.

Nebyl hlupák, chápal, že ty sny symbolizují části vzpomínek. O to děsivější to vše bylo, protože nemohl vědět, které části byly pravdivé a které si mozek dokreslil. Doufal, že páska kolem čela mezi fakta nepatřila.

„Tome? Opravdu jsi v pohodě?"

„N-ne..." vykoktal tiše.

Rychle chmátl do kapsy pláště pro mobil. Žádná zpráva, žádný zmeškaný hovor. Zmocnil se ho strach. Z nevědomosti. Newt se neozýval, Brenda nic nepsala. Pokud to znamenalo, že se něco stalo...

Vyskočil na nohy a mobil si přiložil ke tváři. Tereza na něj volala, když si prorážel cestu kolem židlí a křesel, ale neposlouchal ji. Ona nebyla důležitá, nikdy nebyla tak důležitá. Byla jen ta, co mu pomáhala, co ho ovládala ve svůj prospěch. On potřeboval jít za ním, pevně ho obejmout, přesvědčit se, že je svět v pořádku. A zeptat se na dost otázek.

Z Tereziny kanceláře vyběhl tak rychle, jak jen mu to nohy dovolovaly.

Situace se opakovala. Jednou už tudy běžel, aby zjistil, co se Newtovi stalo. Tentokrát chtěl zjistit, co se stalo jim.