Další den se s Terezou skutečně setkal. Brenda dodržela svůj slib a byla u jejich domu o půl sedmé – čemuž z počátku ani on sám nevěřil –, aby ji mohl provést po domě. Naštěstí stačil zmizet dříve, než se Brendino pošťuchování jeho přítele začalo vymykat z rukou. Naštěstí se nemusel bát, že by si něco udělali, protože mu Newt ještě před polednem napsal.

Newt, 11:23: Zabij mě. Pokud jsi byl někdy můj přítel, zabij mě.

Podle toho, že tam nebyla žádná chyba a dal si záležet i na háčcích a čárkách, poznal, že musel spoustu času k napsání této zprávy. Odhadoval to buď na manikúru, nebo další několika hodinové nákupy. Ale alespoň byla u něj.

Schoval mobil do kapsy bílého kabátu a přidal do kroku, aby Terezu zastihl. Požádala ho o příchod znovu při obědě, kdy si pouze vzala něco k zakousnutí a stejně rychle jako se objevila, i zmizela. Vypadala rozrušeně, což ho přinutilo nechat oběd obědem a jít hned za ní.

Stanul u bílých dveří, na nichž modravá cedule se jménem doktorka Tereza Agnes přesně ukazovala, komu místnost za nimi patří. Pamatoval si trasu sem velmi dobře, chodíval sem na sezení, když nezvládal následky novoročního večírku.

Zaklepal na ně klouby prstů a v očekávání toho, že se otevřou ven, ustoupil o krok dozadu. Ozvalo se však pouhé dále!, které mu dovolilo uchopit za kliku a se stlačením stisknout. Jak se ukázalo, otevíraly se dovnitř, protože tahem k sobě ničeho nedosáhl.

„Terezo?" ozval se už ve dveřích. Sotva odkryly místnost a v ní dokonale padnoucí figurku s tmavými loknami v drdolu, zůstal stát na místě. Neměl na tohle místo hezké vzpomínky. „Chtěla jsi mě vidět?"

„Chtěla jsem s tebou mluvit," opravila ho dívka a otočila na něj hlavu. Dnes růžovou rtěnku vynechala, neměla dokonce ani temně černou řasenku, i tak si však ponechávala přirozenou krásu se svými pihami na nose a nádhernýma modrýma očima. „Pojď dál. Potrvá to."

Thomas si skousl spodní ret a učinil poslední krok, který ho zbavil jistoty zárubně vedle něj. Zavřel za sebou dveře a s novým hlubokým nádechem si poupravil límec pláště. Nehodlal jít blíže, než bylo vyloženě nutné, proto se zastavil u křesla naproti ní.

„Tak co se děje? Doufám, že je to důležitý, protože mám dneska ještě –"

„Spoustu práce a plánů, já vím," doplnila za něj a mávnutím ruky ho vyzvala, aby se usadil. Když zdvořile odmítl, pokračovala: „Nemá cenu chodit kolem horké kaše. Sám moc dobře víš, v jaké jsme situaci a že to je jako bloudit v labyrintu bez východu. Potřebujeme víc času na něco, co jsme nikdy neviděli, Tome. Těch pár týdnů prostě nestačí."

„A zbývá nám snad něco jiného?" vyslovil mladík – ke svému překvapení ovlivněn stylem jejího vyjádření vynechal všechna nespisovná slova a úlevné nadávky.

„Toho se právě bojím. Tímhle tempem..." Povzdechla si a nakrčila tmavé obočí. „Nemáme nic. Nikdy jsme se s tím nesetkali."

„Jsme mozky, Terezo. My přijdeme na to, jak ho vyléčit," namítl a opřel se lokty o opěradlo židle. „Musíme. On je důvod, proč mám otevírat oči a snažit se dýchat. Je to můj nejlepší přítel, takhle by dopadnout neměl."

„Je víc než jen to," vložila se do toho. Bylo vidět, že jí ta slova moc nešla přes rty. „Ty si to neuvědomuješ. Nevíš, co pro tebe ten pevný bod znamená. A neznáš ani důvod, proč se rozhodl bydlet s tebou, ačkoli už dávno chtěl odjet do hlavního města."

„Našel si práci tady," odvětil s jistotou. Tak to přeci bylo. Newt dva roky po ukončení studia dostal nabídku na místo asistenta. Byla dobře placená, přijal skoro bez váhání.

„Pamatuješ si, co se stalo v prosinci před sedmi lety?"

„Padal sníh?" střelil od boku. Pravdou bylo, že neměl tušení, kam tím mířila, a vůbec se mu to nelíbilo. Byl jako na dalším sezení, tentokrát plně nedobrovolném.

„Novoroční večírek, Tome. Ten novoroční večírek. Pamatuješ si, co se tehdy stalo?" zajímala se. I tentokrát si ponechávala klidný tón hlasu, jako by rozmlouvala s rozumným dítětem.

Zamyslel se. Moc si toho nepamatoval, vlastně skoro nic. Sedm let byla dlouhá doba, sotva si pamatoval, co se dělo včera. Navíc byl pravděpodobně i slušně opilý, když to jediné, co si dokázal vybavit, bylo motání se v kruhu na parketu, když vyzval Newta na polku.

Vše ostatní se míchalo v nesmyslnou směs vjemů a pocitů, mezi nimiž dominovalo iracionální štěstí a nadšení z toho, že on tenkrát musel na toalety jen jednou, když omylem ochutnal Gallyho slivovici.

Zatřepal hlavou, aby se neúplných obrazů zbavil. To veselí a štěstí, s nímž pozoroval tehdy ještě dlouhovlasého Newta, jak se při tanci snaží vést svou sestru a omylem jí šlape na nohy, jeho nynější tíseň umocňovalo. Radost byla minulostí, přítomnost trpěla a budoucnost? Ta mu ukázala záda.

„Zřídili jsme se," odpověděl nakonec. Seděl v křesle. Ani nestačil postřehnout, že by se posadil.

„Nikdo nechce mluvit o tom, co se tam stalo," dodala. Úsměv jí už dávno poklesl. Očima těkala po své bledé ruce. Bála se, to by poznal, i kdyby ji tak dobře neznal. „Ale myslím si, že bys měl vědět o tom, co se stalo."

„Terezo... opravdu moc rád bych si povídal, ale –"

„Moc práce," doplnila znovu. „Ano, už jsi to zmiňoval. Ale tohle s tím souvisí. Trochu. Alespoň si tedy myslím, že tam nějaké souvislosti být musí, protože když jsme dělali test na Benovi, měl to v sobě taky."

„Ten virus?"

Přikývla na souhlas. „Ano. Jen se nedokázal uchytit. A... jsem si jistá, že ty ho máš taky. I já."

„Ale... to není možné!" vyhrkl a vyšvihl se na nohy. Zběsile máchal rukama, jak se snažil zveličit svůj projev. „Chodím na pravidelné kontroly k Jeffovi a nic –"

„Nic se neukázalo."

„Můžeš s tím přestat? Děsí mě to," zavrčel, když ho opět přerušila.

„Tome, posaď se. To, co ti řeknu, se ti nebude líbit. Ale myslím si, že už to nějakou dobu tušíš."

Nechtěl si sednout. Udělal by jí tím radost. Z nějakého důvodu přesně to nechtěl, proto ji propálil pohledem a založil paže na prsou. Nemohl jí věřit všechno, teď si vyloženě vymýšlela.

„Jak můžu vědět, že mi nelžeš jen proto, abychom strávili nějaký čas spolu?" vyslovil svou myšlenku nahlas. „Řekni mi, Terezo, žárlíš na to, že s ním trávím tolik času?"

„To s tím vůbec –"

„Tolikrát sis hrála s mými city, až jsem úplně zapomněl, že existují spravedliví lidé, kteří jsou schopní lásku opětovat!" zakřičel na ni dřív, než vůbec stačila myšlenku dokončit. „Spousty let sis hrála na moji přítelkyni, ale za mými zády jsi mě pomlouvala. Nechtěl jsem tomu věřit, protože jsem si myslel, že jsem tě miloval, víš? Ale teď už vím, že vše, co se týká tebe, je špatné."

Tereza zůstávala podivně klidná. Ačkoli na ní viděl, že byla překvapená, držela to na takové hladině, že to poznal podle cukání levého koutku a toho provinilého pohledu, jímž se snažila proniknout do jeho očí.

„Proč nic neříkáš?"

„Protože máš pravdu. Líbila se mi představa, že bychom byli jako manželé Curieovi. Ale ač jsem se opravdu moc snažila ti pomoct, on to dokázal líp. Protože tehdy... tam byl s tebou."

Ještě nikdy z ní nechtěl tak moc vymlátit odpovědi jako dnes. Její klidná pozice, která mu jasně ukazovala, že by se neměl bát posadit a svěřit se jí s jakýmkoli problémem, ho tentokrát provokovala, aby jí vrazil pěstí do toho hezkého nosu, co si kdysi zasloužil nejedno políbení.

Pálily ho dlaně. Otočil zápěstí dlaní vzhůru. Všiml si, že si do masa zarýval nehty. Přivřel oči a stisk uvolnil, následně i spustil paže volně podél těla, aby se přinutil jí neublížit. Poslední dny, kdy špatně spal, měl problémy se ovládat.

„Dobře," zamumlal, když se dostatečně uklidnil, a pomalu k ní zvedl pohled. „Ocenil bych, kdybyste přestali mluvit v hádankách a konečně mi řekli, co se vlastně děje."

„O čem se ti dnes v noci zdálo?"

„Terezo, myslím to vážně," zdůraznil. „Nejsem na žadném hloupém sezení. Přišel jsem sem, abych se přesvědčil, že mi pomáháš."

„Potřebuju to vědět," bránila se. „Posledně, když mi Newt volal, jsi křičel, ať přestanou."

To bylo další překvapení. Tak ona byla s Newtem v kontaktu? Myslel si, že když se nenávidí, automaticky to znamená, že se sobě vyhýbají. Že by ho nakonec Newt sledoval a informoval Terezu o každé změně?

„Do mých snů ti nic není. Už nejsi moje psycholožka," zasyčel na ni. Bylo mu nepříjemné, že s ním jednala jako s pacientem.

„Je to důležité," namítla tmavovláska a rychle si olízla vysušené rty. „Nezajímala bych se, kdyby to důležité nebylo. Ale takhle... potřebuju vědět, co všechno jsi viděl. Jestli už nadešel čas."

„Čas na co?"

„Čas na úplnou pravdu," odvětila.

Zvedla se ze své židle a popošla ke stolu, na němž ležela malá růžová tyčinka. Vzala ji do prstů a po odkrytí víčka si namazala rty lůjem, aby přestaly pálit. Thomas ji však dobře znal a věděl, že si tím pouze získávala čas.

„Chci vědět, proč jsi v mých snech. Pokud je to nějaký trik hypnózy, kterou jsi na mě během sezení používala, fakt to není zábavné."

Snažil se přestat mluvit jako ona, ale nešlo to. S Terezou se vracel do dob základní školy. Do dob, kdy neměl přátele, protože té skupince šprtů, jak je jednou Minho nazval, se spolek přátel vskutku říkat nedalo. A přitom se mohl kamarádit alespoň s Rachel, když už Tereza s Arisem jakékoli výstřednosti odmítali.

Naopak s Newtem byl jako v zábavním parku. Už i proto, že jeho zábava mohla být jen a pouze s ním, se ho nechtěl vzdát. Byl by jako Aris s Terezou. Společensky nevyužitelný mozek, který se hodí spíše na matematické rovnice než na hezký večer.

Tereza z hrdla vyrazila přidušený vzdech. Bylo na ní vidět, že s něčím bojovala. Jestli to byla trpělivost, nebo touha ho vyhnat ven a dopít ten hrnek kávy, který stál na stolku, už odhadnout nedokázal. Terezu znal, ale nebyl telepat.

„Takže už jsi viděl i mě. Koho ještě? Jansona? Nebo Randalla? Willa?" vyzvídala dál.

„No... Jansona ano," přiznal a naprázdno polkl, když si vybavil poslední tři sny. „Randalla taky."

„A co William? A Rachel?"

Zarazil se. Rachel ve svých snech nikdy neměl. Moc dobře si ji ani nepamatoval, zmizela už před několika lety. Podle toho, co Minho říkal, se přestěhovala a zahodila svůj starý život. Od té doby o ní neslyšel.

Věděl, že byla krásná. Ne jako Tereza, ta si nechávala přirozenou krásu zvenku, ale byla nádherná i uvnitř. Podobné tmavé vlasy, které na světle měnily barvu, oči oříškově hnědé... vlastně dost podobné Newtovým. Bylo až zvláštní, kolik lidí s hnědýma očima shledával krásnými.

A William? To jméno slyšel poprvé. Jistě, bylo to vcelku běžné jméno, ale skutečně neznal nikoho, kdo by se tak jmenoval.

„Ne," odpověděl. „Jen... Harriet, trochu možná Alby... Newt."

Chlapec s obvazem kolem hlavy. Zdávalo se mu o něm každou noc. Nebyl o moc klidnější, když vytušil, že je to Newt. Nelíbilo se mu, že když si obvaz sundal, měl vyholené kolečko a uprostřed velký strup. Jako by se mu vrtali v hlavě.

Ale pamatoval si taky, že se vždy usmíval. A že ten malý Thomas, v jehož těle byl, mu sliboval, že se ven dostanou.

„Ještě to nepůjde," zamumlala si Tereza pod nosem. Pochodovala po místnosti tam a zpátky. Dělávala to často, když potřebovala přemýšlet. „Musíme počkat."

„To snad nemyslíš –"

„Ztratil jsi vzpomínky, protože tě mysl chtěla bránit, Tome. Ty si nepamatuješ, co se na tom večírku stalo, protože prostě nemůžeš. Já jsem u toho nebyla, ale Newt ano. Ale kupodivu se s tím srovnal daleko lépe než ty," pokračovala a podívala se na něj. „Nejsem si jistá, co jste tam vzadu dělali, ale oběma vám to změnilo život. Newt odmítl nabídku studia na pedagogické fakultě na univerzitě, místo toho přijal práci tady a tebe si vzal k sobě."

„My jsme se rozhodli bydlet spolu, protože neměl rád svou sestru," zašeptal. Když to vyslovil nahlas, znělo to jako nesmysl. Newt Sonyu chránil. Byla jeho největší poklad. Nikdy by ji nenechal samotnou. Nesouhlasil ani s jejím vztahem s Minhem. Tak proč...? „Takže mi lhal."

„Svou práci nenáviděl. Ale to víš. Musela jsem ho přinutit, aby zůstal," vysvětlila. Hlas se jí třásl. Ale už nepochyboval o tom, že mluvila pravdu. Dávalo by to smysl.

„Ale... ale proč? Ta práce ho ubíjela! Ničila! Sám jsem ho prosil, aby přestal!"

„Protože jsi ho potřeboval. A pořád ho potřebuješ."

„Je to můj nejlepší přítel," přitakal.

„A strážný anděl," doplnila za něj. „Nediv se, vím, že jsi mu tak často říkal. A musím uznat, že nic přesnějšího to ani být nemůže."

Zastavila se a otočila se na podpatku. Pár ladnými kroky překonala tu vzdálenost mezi nimi a vzala jeho ruce do svých.

Thomasovi se to sice nelíbilo, ale neprotestoval. Pokud to k vyjádření potřebovala, nechtěl jí v tom bránit. Vždyť i její chladné ruce v sobě skrývaly trochu lidského tepla.

„Ty víš, že ho moc v lásce nemám. Ano, nemám, a neuronila bych slzu, kdyby odjel nadobro. Ale on je to jediné, co tě přinutilo se vrátit do normálního života."

„Nebe ho chce zpátky..." zašeptal.

„To mu nesmíme dovolit, že? Mám pár nápadů, kde bychom mohli získat další data."

„A to mi říkáš až teď?"