Tak dobře a dlouho už nějakou dobu nespal. Neprobudily jej sluneční paprsky listopadového slunce, které se snažilo zahřát rudnoucí lístky stromu před jejich oknem. Zakryté žaluzie nahrazovaly tmu noci, jejíž temná deka polehávala na jeho očních víčkách. A neprocitl ani tehdy, když se mu ze sevření vymanil přítel.

Jak v noci slíbil, nevstal z postele do desíti hodin. Spokojený, že se konečně dobře vyspal, se vytáhl do sedu a protáhl si paže s dlouhým zívnutím, jež spontánně opustilo hrdlo. Po nepříjemném zvuku lupání kloubů přišlo následné uvolnění, které na celkové euforii z hezkého dne jen přidalo.

Najednou bylo vše v pořádku. Celý svět mu s úsměvem nabízel svou náruč.

Cítil se výborně. Nohy ho nebolely, dokonce ani hlava se neozývala. Kupodivu se nedočkal ani protestů zad, když se posunul k okraji postele a spustil nohy na podlahu. Ale jakmile se dotkl bosými chodidly chladného dřeva, projel jím zvláštní třas.

Podle prázdného místa vedle sebe – a hlavně toho, jak byla deka pokrčená a místo studené – usoudil, že Newt musel vstávat už dávno před ním. Než se stačil uklidnit, že šel nejspíš jen udělat snídani, z šoku se okamžitě vyšvihl na nohy a vyběhl z pokoje ven.

„Newte!“ vykřikl do chodby.

Strach z toho, že by ho mohl někdo z postele vzít – protože blonďák sotva chodil i o berlích, tak bylo nepravděpodobné, že by si udělal výlet po schodech až do kuchyně –, jej poháněl vpřed na ráno neobvyklou rychlostí.

Jakmile doběhl ke schodišti, nedbal na bezpečnost. Skákal schody po dvou, někdy i po třech, až nakonec pět schodů před přízemím skočil a povyskočil si na místě, aby z chodidel vytřepal to nepříjemné mravenčení.

Naštěstí hned u vchodu do obývacího pokoje uviděl blonďatou kštici u plotny. Úlevně si oddechl a vydýchal se, aby ze sebe ten šok dostal. Nemohl riskovat, že by tam vběhl rudý až za ušima s tím, že skákal schody, aby ho mohl vidět co nejdřív. Možná by mu to lichotilo, ale takový typ skutečně nebyl.

Cestou do kuchyně si upravil noční košili a přitáhl si ji blíže k tělu, když si všiml, že u stolu sedí další zlatá hlava. S rezignovaným povzdechem pozdravil Sonyu mávnutím ruky, ale víc pozornosti jí nevěnoval. Ihned si to vykročil k příteli, který se jednou rukou opíral o berli a tou druhou zaléval čaj.

Došel až za ním a bez zbytečných dotazů ho objal kolem pasu, načež si bradu opřel o kostnaté rameno. Periferním viděním si všiml koutku, který se povytáhl nahoru, jakmile mu vtiskl ranní polibek na tvář.

„Dobrý ráno, Tommy,“ zašeptal Newt chraplavým hlasem.

„Dobré,“ vrátil mu a zaměřil pohled na konvici, jejíž ucho bylo v sevření tenkých prstů. „Já bych to udělal. Mohl jsi mě vzbudit.“

„Potřeboval ses vyspat,“ namítl.

„Ale ty schody bez pomoci neslezeš. Pomohla ti Sonya?“

„Vlastně jsem si poradil sám,“ odvětil a rty se mu zkroutily do spokojeného úšklebku. „Prostě jsem je sjel po zadku.“

Už se chystal namítnout, že ani tohle by dělat neměl, ale Sonya ho předstihla.

„Hele, hrdličky, nechcete se muchlit někde v soukromí? Ráda bych dojedla snídani,“ zabrblala dívka. Když se na ni Thomas otočil, zabodávala do něj uražený pohled.

„Já ji z toho domu vyženu,“ zavrčel si Thomas pod vousy.

„Ona časem odejde sama. Minho se prý vrátil a žádá o omluvu,“ špitl Newt jen tak tiše, aby to sotva slyšel.

Thomas se otočil zpátky dopředu a konvici mu sebral. Nemohl se dívat na to, jak vodu nalívá všude, jen ne do hrnku. Dolil zbytek vody na sáček a konvici odložil na linku.

„To doufám. Nechci ji tady. Překáží,“ zamumlal do ramene.

„To ano,“ přitakal blonďák. „Ale dneska večer tu nebude. Prý se jde poradit za Harriet.“

„Takže máme dům zase pro sebe?“

„Nejdřív večeře, pak Monopoly, Tommy. V tomhle pořadí a nijak jinak.“

Tmavovlásek přikývl a pustil ho. Poté se otočil na patě a opřel se dlaněmi o desku stolu. Nebylo to tím, že by se mu nechtělo sedět, ale hlavně proto, aby byl hned připravený, kdyby se Newt rozhodl omdlít.

Snídaně proběhla bez velkých problémů. Sonya se zdržela všeho brblání, které ji svrbělo na jazyku, když se její bratr usadil Thomasovi na klín a se spokojeným úšklebkem popíjel čaj, Thomas ji dnes ani neurážel. Mohl to tedy považovat za veleúspěšnou akci.

Program na celý den byl o hodně chudší, než byl jeho nový stereotyp ve ZLOSINu. Hned po snídani se dozvěděl, že má Newt v plánu zajít do obchodu koupit si nové boty. Nemohl nic namítat, když se přislíbil, že mu bude v patách jako stín.

Aby předešli tomu, že by se blonďák mohl na berlích cestou vyvrátit, poprosil Thomas Jeffa, jestli by mu nepůjčil volný vozík – on sice Newt navrhoval, že by se nechal vozit v kolečkách na dřevo, ale to Thomas striktně odmítl. A jakmile jim Jeff vozík přivezl, donutil ho, aby se na něj usadil.

„Vypadám směšně,“ zamručel Hayes a založil paže na hrudníku. „Jako mimino.“

„Mimino nebrble, když se mu snažím pomoct,“ namítl Thomas.

Uvázal Newtovi šálu kolem krku. Ten se sice bránil, ale proti hbitým prstům, které ho lechtaly pod krkem, kdykoli si chtěl šálu uvázat sám, nic nezmohl. Proto ze sebe udělal hadrovou panenku a nechal Thomase, aby ho navlekl i do bundy.

Nákupní centrum nebylo naštěstí od domu daleko. Procházka na čerstvém vzduchu očividně prospěla jim oběma. Newt se usmíval na oblohu jen po pár metrech, kdy uražený škleb vyměnil v nadšený úsměv – jeden z těch, které dokázaly rozehnat netopýry v Thomasově břiše.

Přál si, aby mu tohle nadšení vydrželo věčně. Chtěl ten úsměv vidět každý den – ráno hned po probuzení, co by dosnil sen o ideální budoucnosti, večer po příchodu domů. Byl by schopen zaplatit polovinou duše, která mu zůstala, aby to tak bylo.

„Víš, co bych uvítal?“ ozval se po nějaké době ticha blonďák.

„No?“

„Kočku,“ dodal ihned, jako by přesně čekal Thomasův projev pochybného zájmu.

„Máš mě,“ namítl tmavovlásek.

„Ale ty se časem oholíš.“

S uchechtnutím obrátil oči v sloup. Nad domácím mazlíkem přemýšlel už dlouho, to přiznával. Ale zatím na to nebyl čas. Teď ho však měl tak málo, že by byl hřích to krásné přání příteli nesplnit.

Zbytek cesty šli mlčky. Thomas sledoval kolemjdoucí, kteří na blonďákovi nechávali zvědavé oči, a toužil po tom, aby už byl doma a měl ten výhled jen pro sebe. Cítil se nervózně, když viděl jejich ustarané obličeje a lítostivé pohledy. Přesně ten typ, co Newt nenáviděl.

Přidal do kroku. Nebyl to nejlepší nápad, to tušil už od začátku, ale nečekal, že to bude nepříjemné i jemu. Ty supí oči, které se mu zabodávaly do zad, ho nutily se neustále otáčet za sebe.

Všímal si hlav, které byly sklopené k mobilům, i drobných ruček malých dětí, jež zůstávaly v sevření jejich rodičů. Viděl i několik párů, co si vyměňovaly zamilované pohledy a navzájem si tiskly ruce tak silně, až jim bělaly klouby.

Nemohl se ubránit tísnivému pocitu prázdnoty. Chtěl, aby se mohl také takhle procházet. Ruku v ruce kráčet ulicemi, zubit se od ucha k uchu a ignorovat otrávené mručení a poznámky, kdykoli by náhodou potkal někoho, kdo by ho poznal.

Věděl však, že i kdyby ho chytil za ruku, daleko by neušli. Nemoc se šířila dál a ničila mozek bez toho, aby se jen na moment zastavila. Vozík, na němž nyní Newt seděl, by tak nemusel být pouze možností dojít někam dál, ale trvalým křeslem pro zlomené tělo a lámajícího se ducha.

Bolelo jej už jen to pomyšlení, že by ho musel přikovat na zadek a nedovolit mu se zvednout. Ale jak už druhý den pozoroval, ani berle nebyly dostatečné. Ubývala mu síla v pažích, to poznal podle toho, jak se třepaly, kdykoli se o ně opřel. Zlomená noha to vše ještě ztěžovala – na tu nemohl dostoupnout už vůbec – a ta zdravá se lámala v koleni při větší námaze.

Nechtěl ale být tím, kdo mu život zničí. Viděl, jak zklamaně vypadal, když ho posazoval na vozík a naléhal na něj, aby se nezvedal. V jeho záhnědových očích se zračila nepříjemná bezmoc, která měla za následek jeden z prvních zlomů.

Kousl se do rtu. Nenáviděl se za to, že byl tak slepý. Kdyby sledoval změny dříve, mohl by to zastavit. Měl by víc času. Ale tohle ultimátum bylo hodně krátké, možná až příliš. Netušil, jestli bude vůbec schopen ho nechat jít, až to vzdá a stráví s ním poslední chvíle.

Ne, okřikl se v hlavě, to se nestane. On nezemře a já to nevzdám. Nesmím to vzdát.

Nejlepší přítel. Slyšel, že člověk může mít jen jednoho. Jistě, smí se kolem něj točit spousta dalších přátel, ale s nikým jiným by si tak nerozuměl jako s tím nejlepším. A byl si stoprocentně jistý, že jím byl, je a vždy bude Newt. Už jen proto ho nemohl ztratit.

„… a boty,“ ozvalo se z dálky. Kdyby nepostřehl náznak západního přízvuku, ani by neodhadl, kdo to promluvil.

„C-co?“ vykoktal po chvíli.

„A to si tady jako povídám pro sebe? Povídám, že bych se chtěl podívat na novou koženou bundu. A taky boty,“ zopakoval Newt, pohazuje rukama kolem sebe, jak se snažil vysvětlovat i gesty.

„Jo, jasně. Poslouchal jsem, jen jsem se chtěl přesvědčit…“ zamumlal na obranu.

„Tak je to na druhou stranu,“ dodal ještě a ukázal palcem za sebe. To by však nebyl on, kdyby se neotočil a nesnažil se analyzovat Thomasovy pocity z výrazu obličeje. „Co ti je, hm? Špatně ses vyspal? Nebo máš „šopofóbii“?“

„Jen přemýšlím.“

„To nedělej.“

„Proč ne?“

„Kouří se ti z hlavy. A slíbil jsi mi, že si dneska dáš pohov. Že dneska pracovat nebudeš. Pamatuješ?“

Měl pravdu. Slíbil to. Ale copak mohl na chvíli vypnout? Čím více času promarnil blbostmi, tím menší měl šanci na úspěch. Čas, jenž jim byl dán, se pomalu ztrácel v nedohlednu, a slib, že bude stále přítelem, i když se přidá ke ZLOSINu, se s ním držel za ruku, aby mu nikam neutekl.

Ale slib je slib. Mohl obětovat jeden den, aby nabral síly i motivaci. Newt si zasloužil mít doma spolubydlícího, který mu pomůže se s tím srovnat. Nebo alespoň někoho…

Jistě. Potřeboval někoho, kdo by se o něj postaral. Někoho, kdo je zodpovědnější než jeho namyšlená sestra, nebo její povedený přítel. A ihned také přesně věděl správnou volbu.

Zatím to však nechal být. Pojedou se tam podívat později, až Newta omrzí rozptýlení nákupy. Proto si svůj plán nechával pro sebe.

U obchodu s botami byli docela brzy. Thomas jej minul vlastně docela nedávno, tudíž nebyl problém vozík otočit a odtlačit ho zpátky. Nikdo ani neprotestoval proti tomu, aby vjel dovnitř – sice se setkal s pár nevěřícnými pohledy, které se jasně ptaly, proč by si měl nechodící kupovat boty, ale neozvaly se nahlas.

„Chci něco teplýho. Abych mohl dovádět ve sněhu,“ vysvětlil, když si v rukou otáčel černé vyšší botky s kožichem uvnitř. „Jako malý jsem měl podobný. Jen měly na kraji sněhuláka.“

„Jestli chceš, můžeme sněhuláka postavit, až bude sníh. Ale za předpokladu, že ho budeš tvarovat ty.“

„Nevěříš ve svůj sochařský um?“

„Rád se koukám, jak něco děláš rukama. Pamatuješ na pečení cukroví na minulý Vánoce?“

„To, jak nám málem vyhořel dům?“

„No…“ zamručel Thomas a pokroutil rty do úšklebku. „Chtěl jsem jen pomoct.“

„A já si toho vážím. Ale ty se raději drž vědy, nebo co to děláš. Budu se za tebe modlit, abys nevyhodil do vzduchu celou budovu.“

„Vtipný.“ Sehl se dolů, aby mu mohl botu nazout. „Newte?“

Newt chvíli mlčel. Kousal se do rtu a pevně svíral opěrky, z úst mu unikalo jen tiché syčení – očividně signalizující bolest, nebo zadržování nadávek. Jakmile byla bota na svém místě, roztáhl koutky do úsměvu.

„Co myslíš?“ zeptal se a kývl k botě.

„Je hezká, ale potřebuju se tě na něco zeptat,“ odpověděl mladík roztěkaně, zvedl se do stoje a vzal přítele za ruce. „Jak moc by se ti nelíbilo, kdybych ti sehnal někoho, kdo by tě hlídal?“

„Moc,“ přiznal Newt.

„To mi stačí.“ Pustil ho a z kapsy vytáhl mobil. Než stačil blonďák něco namítnout, už vytáčel skoro nepoužívané číslo.

„Thomasi. Já nepotřebuju žádný –“

„Thomasi?“ ozvalo se z telefonu.

„Ahoj, Brendo. Už máš pořádnou práci?“