Od první návštěvy centrály ZLOSINu uplynulo několik dní. Podle škrtů v kalendáři dnes ráno napočítal hned čtyři – čtyři dny úmorné práce, kdy máčel nos v černém inkoustu dokumentů a snažil se si v nich neustlat a neprospat zbytek času, co mu zbýval do uzavření budovy.

Spánku nikdy moc nedával, ale poslední dny to vyháněl do extrémů. Od ZLOSINu chodil domů až nad ránem, mnohdy se jeho večeře stávala spíše půlnoční svačinkou než plnohodnotnou součástí denního stravování. Po příchodu se ani nemyl, jen si uvolnil kravatu, jež se stala symbolem jeho nového života, a práskl sebou na místo vedle svého přítele.

On byl jedinou jeho útěchou. To, že to dělal pro něj, ho pohánělo vpřed. Jeho světlým bodem se stávalo hřejivé objetí, v němž trávil zbytek noci, než zase musel vstávat. Blízkost křehkého těla ho uklidňovala, dodávala mu sílu pokračovat, vytrvávat. A občasný polibek, který noc nádherně zpestřil, mu dodal i ten zbytek energie, jenž nemohl být dobit kávou.

Za uplynulé dny se toho moc nestalo. Thomas chodil do práce jako každý normální občan města, trávil tam celé dny, aby zjistil, co za látku zastaví šíření té náhlé ztráty buněk. S Terezinou pomocí se musel znovu prokousávat všemi dokumenty s podobnými případy, aby našel souvislosti.

Nikde nic nebylo. První den se mu to jen nezdálo. Stále doufal, že najde alespoň v něčem stejný záznam, který by ho navedl tím správným směrem, ale včera večer prohlédli ty poslední z nich. O vzdáleně bezdůvodném odumírání mozku sice pár dokumentů bylo, ale všude to mělo i vedlejší příznaky. Jiné, než ztráta chutě k jídlu a následný úbytek celkové hmotnosti.

Došel do kuchyně, kde si z lednice vytáhl krabici mléka. Už z naučeného zvyku ji poslal po lince k umyvadlu, nad nímž ve skříňce uchovávali sklenice a hrnky. Z lednice vytáhl ještě vejce a nohou ji při odchodu zavřel, aby se zbytečně nezdržoval.

Chtěl spát. Teď hned. Ve strachu, že usne teď a tady, se raději přidržoval linky a zůstával jí i poblíž, kdyby se náhodou tělo rozhodlo pro kolaps a chtělo ho poslat k zemi. Sice by lepší pozici na spánek uvítal, nemohl však usnout jinde, než ve vyhřáté posteli s teplou dekou a měkkou matrací.

Obavy ho držely v bdělém stavu docela slušně. Jediné zívnutí, které si dopustil, bylo při otevírání úst, aby se mohl napít ze sklenice. V tom všem zmatku a příšerném stavu beze spánku si ani nevšiml, že byla sklenice prázdná. Ale i tak zaznamenal spokojenost při protažení obličejových svalů.

Nakonec nechal mléko mlékem a odešel z kuchyně s nepořízenou. Dokonce i vejce, jež měl v plánu si uvařit v mikrovlnce tak, jako to dělával už mockrát, zůstávalo ležet na lince vedle prázdné sklenice, jejíž jediná znatelná nedokonalost v lesku byla čmouha po doteku vysušených rtů.

Musel si vystačit se slinami. V potlačování fyziologických potřeb zatím nebyl takový mistr jako jeho přítel, ale poslední dny tomu konečně začínal přicházet na kloub. Tak se také zúžila jeho předtím pestrá strava každé tři hodiny jen na občasné sousto, když si náhodou vzpomněl, že by měl něco sníst. A to samé platilo i s pitným režimem.

Alespoň hygienu dodržoval stále stejně. Ačkoli bylo čištění zubů nahrazeno ústní vodou – kterou mnohdy i spolkl, protože cesta k umyvadlu zpátky byla dlouhá –, zbytek nezanedbával, ani když byl sotva na nohou. Umyvadlo se stalo jeho novou kotvou pro rutinu, voda v něm vysvobozením pro nosní sliznici, která byla dlouhé hodiny nucena čichat štiplavý zápach potu a chemikálií.

Otočil kohoutkem a strčil dlaně pod proud vody. Ze rtů mu unikl úlevný sten, když na nich ucítil chlad. Poté si nabral vodu do dlaní, z nichž vytvořil malou misku, a chrstl si ji na obličej ve víře, že ho to dostatečně probere. Nebo mu pomůže se odebrat do ložnice, kde už padnout smí.

Únava nezmizela. Jeho hlava sebou klibmala z ramene na rameno, jak se snažil, aby zůstala vzpřímeně. Ústa se sama otevírala dokořán při zívnutí, které bylo vmžiku následováno dalšími. Ale zvládal kontrolovat svůj krok, i to považoval za určitý druh progresu.

Pomalu se procházel chodbou. Mokrou dlaň nechával přilepenou na stěně, aby se mohl pomocí tohoto pevného bodu orientovat a hlavně udržovat kontakt s realitou. Mozek se již kolébal ke spánku, ale vůle to odmítala dopustit. Naštěstí.

Z jeho pokoje se ozývalo tiché chrápání. Alespoň to ho ujistilo v tom, že Newt poklidně odpočívá a netrápí se. Ne, tentokrát už se trápit nesměl, jen by mu to přitížilo. A Thomas si toho byl moc dobře vědom.

Došel až ke dveřím. Měl v plánu je potichu otevřít a stejně nepozorovaně vklouznout dovnitř a zachumlat se do peřin, ale jeho pohyby na to byly příliš těžkopádné. Občasné výpadky kontroly nad tělem vzaly za své a namísto tichého zatažení za kliku jí prudce škubl, až div překvapením z náhlého hluku nenadskočil.

Ani se nemohl divit tomu, že se zevnitř ozvalo nespokojené zamlaskání. Chrápání ustalo. A než stačil překročit práh, rozlišený stín ve světle pouhé pouliční lamy se vytáhl do sedu.

Teple oranžový tón lampy se odrážel na rozcuchaných blond pramenech, které trčely do všech světových stran. Na lesku si pohrávaly s barvami tak, že když se konečně odhodlal práh překročit a popojít blíže, byla jeho hlava spíše zrzavá.

„Už zase jdeš tak pozdě?“ zamrmlal blonďák rozespale.

Thomas dál neváhal. Únava klepala na vrátka a on netušil, jak dlouho ji ještě dokáže zadržet. Navíc, celý den toužil po uklidňujícím objetí, jež by smazalo jeho neúspěch a nahradilo jej příjemným brněním v oblasti hrudníku a hrdla. Zkrátka a jasně, jeho tělo bylo vybíravé. Ale i srdce upřednostňovalo blízkost druhého těla před úmornou prací mozku.

Jakmile došel k posteli, shodil ze sebe mikinu a posadil se na matraci. Nechtělo se mu převlékat do pyžama. Páchl, ale na to už nehleděl. Jen vytáhl opasek z poutek, aby se mu lépe spalo, a položil se na záda.

„Jsem utahaný. Povídat si budeme ráno,“ bručel Thomas se zavřenýma očima.

„Pokud se budeš dál takhle přepínat, rána se nedočkáš,“ odvětil Newt podrážděným tónem, ale i přesto vyrazil z úst rezignovaný povzdech.

Na to už neodpověděl. Musel tam být dlouho, aby to stihli. Kdyby měl víc času – kdyby to tak věděl dříve! –, rozhodně by se takhle dobrovolně neničil. Ale když šlo o život jeho přítele – přítele –, musel udělat vše pro to, aby ho zachránil.

Cítil se jako hrdina ze špatného románu. Jeho úkol byl jednoduchý k naplánování, ale velmi těžký k provedení. Každý špatný krok ho bude stát čas. A špatné rozhodnutí srdce.

Neměl by ho takhle odbývat. Plně si to uvědomoval. Ale nesměl přestat. Nebyli léku blízko, jeho vyřešení bylo ještě za horizontem. A přesně to ho nutilo zůstávat v práci tak dlouho a doumat nad tím, jaké asi má být to řešení.

„Ty víš, že mám pravdu,“ pokračoval Brit nekompromisně a dloubl mu prstem do ramene. „Tohle tě jednou složí.“

„Chci ti pomoct,“ zamručel tmavovlásek nakonec. Spánek mohl vzdát. Newt ho nenechá vyspat, dokud z něj nedostane kloudnou odpověď.

„Nechci pomoct. Nejsem malomocný, Tommy,“ namítl a dlaně mu položil na ramena. Thomas už se bál, že s ním bude třepat, dokud se neprobere, ale naštěstí na ně jen zatlačil a klekl si s nohama kolem jeho boků. „Chci si povídat. Nudím se. Celý dny se tu nudím. Nechoď zítra, prosím. Aspoň jeden den.“

Mladík otevřel oči. Prudčeji, než zamýšlel. Nebylo to objetí, ale i tento dotek uvítal. Pokud by tohle dělal pokaždé, když by byl naštvaný, nebyl si jistý, jestli by ho chtěl někdy uklidňovat.

„Nemůžeš si to vzít domů? Nebudu tě rozptylovat, slibuju,“ žadonil dál. „Celý dny jenom sedím a čekám, až se vrátíš. Ani na zahradě už mě to nebaví. Prosím.“

„Pak budeme mít času víc než dost,“ bránil se Thomas. „Jen teď musíš vydržet. Mám toho hodně.“

„A jako chodící mrtvola jim budeš k ničemu,“ dodal a starostlivě se na něj zamračil skrze záclonu rozcuchaných vlasů. „Nepustím tě tam.“

„Usneš dřív, než se mě budeš snažit zadržet.“

„Ne. Ty neodejdeš dobrovolně. Buď tě přivážu k posteli, nebo pozamykám všechny dveře. A je mi fuk, jestli bude Tereza nadávat. Ona je možná vražedný robot z daleké budoucnosti, co nemá kapku svědomí, natožpak aby cítil únavu, ale ty si odpočinout potřebuješ.“

„Newte...“

„Neskončil jsem. Než povolím, nevstaneš z postele. Budík se ruší, aby tě nic nebudilo,“ pokračoval a zatlačil na ramena celou svou vahou. Nebylo to moc, ale i tak to Thomasovi zabránilo v tom, aby se pohnul.

„Ale –“

„Na zítra už máme rezervovaný stůl v restauraci. Osm večer, jak jsme se domlouvali. Pokud to zruším, už to nepůjde vrátit.“

Povzdechl si. Věděl, že proti němu nemůže slovy bojovat dlouho. Jeho přesvědčovací schopnosti byly vždy za hranicemi Thomasova chápání a nejednou ho za to obdivoval. Ten kluk nemusel být génius, aby naváděl davy. Jen výborný řečník.

Ale nemohl říct, že by ho večeře nelákala. Sám nějakou vycházku plánoval už před několika dny, vlezla mu do toho však práce. A nezapomněl ani na svůj slib.

Musím být doktorem i přítelem.

Newt měl pravdu. Byl svou prací tak posedlý, že si nevšímal toho, jak se ztrácí obyčejnému životu. Jeho probuzený génius si vyžadoval mnohem více pozornosti než utlačovaný člověk.

„D-dobře. Zítra se vracím z práce dřív,“ rozhodl nakonec, dokonale podléhaje lesku záhněd v rose.

To blonďákovi očividně nestačilo. Brzký příchod znamenal vražedné tempo. Po svých vlastních zkušenostech ve firmě chápal jakoukoli výbočku. Proto se sklonil níž a zarazil nehty do kloubů ramen.

„Tommy. Nechci mít na krku mrtvolu, co sotva chodí. Zítra budeš čilý. Pak tě možná odměním,“ zašeptal tak těsně u jeho obličeje, až jeho dech Thomas cítil i na nose a na rtech.

„Odměnou mi bude –“

Dál nic říct nestačil. Jeho unavené tělo i mozek zaregistrovaly několik doteků, jimiž mrazilo v okolí několika dalších centimetrů. Kůže, ač byla doteď v příjemném teple, přinutila chloupky k husině.

Lechtání rtů na krku nebylo tak nepříjemné, jak se domníval. Vlastně se mu to i začínalo líbit. Tentokrát se mu dostávalo podobné péče, jakou předtím poskytoval příteli on – a bylo to i lepší, záživnější. Cítil všemi buňkami v místě doteku a reagoval tak, jak si tělo žádalo.

Ruce automaticky zvedl nad sebe, aby tělíčko našel. Po tmě se hledalo mnohem hůře, ale nakonec narazil na jemnou látku svého dresu, který se nedávno stal Newtovým nočním úborem. Objal ho kolem zad, aby se tak rychle neodtáhl.

„Tak co? Odpočineš si?“ zeptal se Newt po chvíli.

„Jo. Zůstanu tady,“ svolil tmavovlásek a prsty mu zastrčil delší pramen blond vlasů za ucho. „Ale jenom jeden den. Dáme si večeři, projdeme se po parku. Budeme se držet za ruce, smát se tvým mizerným vtipům…“

„Ty tvoje historky taky nejsou posluchatelný,“ utrousil naoko uraženě a převrátil se zpátky na bok. Thomase ztráta doteků mrzela a dal to najevo tichým zamručením. „Ale nemruč. Jsi přece strašně unavený.“

„Ale zítra nevstávám,“ připomněl mu a otočil se čelem k němu. „Mohl bych ti zítra odebrat krev? Potřebuju se o něčem přesvědčit.“

„No… guty. Ty můžeš. Pokud to nedaruješ nějakýmu krvesajci.“

„To se neboj. Ben nedostane ani kapku. Je to jen kvůli pár testům. A asi tě budu muset i zvážit a změřit.“

„Nahýho?“ zajímal se.

„C-cože?“

„I oblečení přidává gramy.“

„Jo. U tebe to rozdíl udělá,“ poznamenal a přitáhl si ho k sobě. Obmotal mu paže kolem těla a hlavu skryl do vlasů.

„To nebylo vtipný,“ zamručel Newt.

„Taky to nebyl vtip. Předpokládám, že při večeři nějaké to kilo přibereš. Nebo raději dvě.“

Než stačil říct cokoli dalšího, na obličeji mu přistál polštář. Jako vysvětlení se ozval tichý smích, pod prsty brněla bránice.

„Tommy. Drž už hubu a spi.“

Lepší úkol dnes nedostal.