Thomas stál u kalendáře, který byl už od konce ledna pověšen na stěně. V zubech žvýkal konec zelené fixy, jak se snažil soustředit na kroužky, jež před chvíli na papíře vyznačil.

Jeho koutek na sobě měl trochu zelené z čisté nepozornosti, kdy si do úst vložil opačný konec fixy. Netrápil se tím, sotva to vnímal. Proto, když se na sebe podíval do zrcadla, co bylo pověšené hned vedle, byl i překvapen novým typem rtěnky, jíž si rty zašpinil.

Těkal očima z jednoho kroužku ke druhému. Nelíbilo se mu, jak blízko u sebe byly. U čísel dokonce načrtal pár slov svým škrabopisem, který dokázal rozluštit jen on sám - ve šťastný den a s lupou. Tentokrát však nebylo malé písmo zvolené proto, že by netoužil po tom, aby to někdo přečetl, nýbrž že byl rozrušený, když ultimátum na papír zaznamenával. Bylo zase o něco skutečnější.

Zaslechl, že se v koupelně zastavila voda. Nechal Newta hodit sprchu, aby ze sebe smyl ten odporný pach desinfekce. Thomasovi se nikdy nelíbil a byl jen rád, že blonďák navrhl rychlý průlet vodou s mýdlem, aby i sám sobě voněl lépe.

Nezíral na papír moc dlouho. Nedokázal to. Vědomí, že tohle není odpočet do Vánoc - které pravděpodobně i tak budou ty nejhorší v jeho životě, protože poslední kroužek je u dvacátého devátého listopadu -, to sžíralo zevnitř. Zaživa.

Kolem těla se mu obmotaly tenké paže, které se spojily dlaněmi na jeho břiše. Na zádech brzy ucítil menší tlak, jenž dokazoval blízkost druhého těla. Na rameni se mu brzy usadila brada, která tlačila na kloub a zajížděla do kůže jako nůž. Jen bezbolestně.

Thomas vytáhl fixu z úst a vyrazil nosem přebytečný vzduch, jejž v plících udržoval. Objetí bylo docela uklidňující, příjemně hladilo na ztrápené duši. Ale obav se stejně zbavit nedokázal.

„Copak to máš?" zajímal se Newt.

Jakmile natočil hlavu k němu, aby mu bylo lépe rozumět, až promluví, do nosu ho praštila nová vůně. Byla pro blonďáka netypická, zvláštní. Své citrusy vyměnil za pozdní jablko. Thomas si nestěžoval, jakákoli vůně byla příjemnější než ta nemocniční. A byla to i docela hezká změna, teď to cítil mnohem intenzivněji, než citrusy, na něž si postupem času zvykl.

Neodolal a přitiskl rty na horkou vodou rudé líčko. Když už se nebál intimnějších gest, hodlal toho využít. Tohle navíc bylo i docela dětské, stydlivé. Naprosto dokonale popisující počátek jejich nového vztahu.

„Jen pár poznámek v kalendáři," odvětil po chvíli, když se dočkal zpětné reakce v podobě pomalého přivření očí.

„Poznámky na co?" vyzvídal dál.

Někdy byla jeho zvědavost víc ke škodě, než k užitku. Thomas mu nechtěl říkat, že si vyznačil, kolik času na objevení léku zhruba mají. Newt žil v iluzi, že mu zbývají dva měsíce, a on to tak chtěl nechat tak dlouho, jak jen to bude možné. Proto se rozhodl zalhat.

„Na jeden dost důležitý den."

„No...?"

„Zkoušel jsem v laborce jeden experiment, který se musí nechat uležet. Asi čtyři týdny, tak to mám vyznačený, abych na to nezapomněl," dodal okamžitě, hrdý, že vymyslel vcelku neprůstřelnou lež.

Newt se zamračil. Stáhl světle hnědé obočí níže k očím a rozpojil ruce na Thomasově břiše, aby mohl ukázat prstem na jeden z kroužků - ten, který zvýrazňoval dnešní datum.

„Proč je tady napsaný „Den boj"?" zeptal se s neskrývaným zájmem. Vše, co se teď doma dělo, bylo pro něj zajímavé. Ono... vlastně vždycky bylo, to jen Thomas si toho nevšímal.

„Protože to zní dobře," odpověděl s klidem a protočil fixu mezi prsty. Zapomněl však na to, že není zavřená, proto si počmáral i článek ukazováčku.

„No a tamto u devětadvacátýho?"

„Den výhra," zalhal znovu, děkuje, že bylo jeho písmo hůře čitelné i pro něj. „A vůbec, nemáš už být v posteli? Jeff i Tereza na tebe naléhali, aby ses nenamáhal."

„Přišel jsem se podívat za svým přítelem. To je zakázaný?" Tiše se uchechtl a vrátil ruku na své místo na břiše. „Chci počkat na tebe. Nebudu usínat sám."

„Přítelem?" zopakoval po něm, naprosto ignoruje zbytek toho, co řekl.

„Přítelem, klukem, to je fuk."

„Já už dávno kluk nejsem," namítl.

„O něčem nevím? Thomasi, viděl jsem tě nahýho, vím, že nejsi holka. A přestaň si hrát na idiota. Občas jsi tak geniální, až ti to leze na mozek," zamručel mu do ramene Newt.

Thomas z hrdla vyrazil rezignovaný povzdech. Jeho nechápání naprosto zřejmých věcí mu někdy v reálném životě překáželo. Najednou si přál, aby byla Newtova osobnost jen chemická rovnice. Tu by vyřešil snadněji a bez problémů. Takhle bylo těžké odhadnout, jak co myslel.

„Takže..."

„Spolu jako chodíme," doplnil blonďák za něj.

„Jsme spolu. Jako... pár ne-přátel," chtěl se ujistit Thomas.

„Tommy?"

„Hm?"

„Drž hubu," dokončil a zabořil tvář do jeho ramene.

Thomas se necítil dotčeně. Věděl, že to bylo jen nevinné popíchnutí, taková dobrá rada. A skutečně i na chvíli byl zticha, aby příteli udělal radost.

Tak to bylo oficiální. Nebo to tak alespoň bral. Jeho cesta za štěstím byla konečně u konce, stačilo jen vzít toho ochranáře za ruku, aby mu pomohl kráčet poklidně po jeho boku. A nejen symbolicky.

Možná čekal něco honosnějšího. Něco, co by ho trefilo do nosu, aby si to uvědomil dříve. Jistě, oni nikdy nebyli normální přátelé a důvěrnější doteky u nich byly naprosto normální, ale tohle bylo v něčem přeci jen jiné. Teď měl povoleno mnohem více. A nemusel se za to stydět.

Stisk paží povolil. Newt stáhl ruce zpátky k sobě a upravil si noční košili, kterou se nedobrovolně stal jeden z Thomasových starších dresů. Výhoda byla ta, že byl šitý mnohem delší, než byla obyčejná trička. A Newt, ačkoli byl vyšší, byl s touhle délkou spokojen.

„Nevěděl jsem, že ho pořád máš," poznamenal Thomas udiveně. Byl zvyklý na světle modré volné triko a plandavé tepláky.

„Nejsem ten typ člověka, co dobrý věci vyhazuje. A tys ho nechtěl," bránil se, stahuje si dres níže, aby sahal alespoň do tří čtvrtin stehen.

Thomas chtěl ihned říct, že mu to vůbec nevadí, že mu dokonce pasuje mnohem více, ale byl přerušen pomalým - až přehnaně sarkastickým - tleskáním.

Otočil se ke dveřím. Stála tam, stejně vyzívavě oblečená jako každý den od večera, kdy se jim vetřela do domu. Thomas hned druhý den usoudil, že tím něco sleduje, ale neřekl jí nic jen proto, že si to Newt nepřál.

Sonya se pobaveně ušklíbla. Blonďaté vlasy, svázané do uvolněného copu, jí vypadávaly v pramenech a usazovaly se na látce Thomasova tmavě modrého županu. Ani nevěděl, že si ho půjčovala.

„Vy dva jste pár k pohledání," utrousila a odrazila se od futer, načež se volným krokem vydala k nim.

Nebylo to nic příjemného. Thomas ji nikdy moc v lásce neměl. Byla protivná, nevycházel s ní. Původně měl za to, že se tak chová kvůli Minhovi, ale když se ani po jejich rozchodu - k němuž očividně také došlo, protože už byla klidná a nebrečela - nezměnila, usoudil, že zdědila většinu otravnosti z nabízeného genotypu. Newt byl oproti ní naprosto klidný pohodář.

Vadilo mu, jak si vykračovala, jako by jí to všude patřilo. Provilegium zůstat dostala od bratra, to se od blízké rodiny očekávalo, ale stále nechápal její povýšenost. Obdivoval Newta za to, že ji ještě nepraštil kufrem do hlavy a nehodil do prvního autobusu.

„Nemohlo mi uniknout, že už jste si konečně přiznali, že už nejste „tak hetero"," vyslovila s úšklebkem, který se při pohledu na bratra v dresu s velkým nápisem Murphy ještě rozšířil. Olízla si špičkou jazyka vysušené rty a stáhla je do tenké linky. „Přeju vám to."

„Díky, ségra," poděkoval Newt, značně rudý pod jejím pronikavým pohledem. Thomas si všiml, že ho tím přiváděla do rozpaků.

„No nic, Thomasi. Vidím, že ta pověra o „sestra ti přebere kluka" nemusí být pravdivá," zašeptala, jakmile byla až u něj. Newt byl zaneprázdněn rudnutím, než aby si všiml prstů, které kroužily po Thomasově šíji.

Nebylo mu to příjemné. Pod jejím dotekem ho také mrazilo, ale poté nepřicházelo to příjemné teplo, na nějž byl zvyklý u Newta. Jen mravenčení, jež také po chvíli zmizelo, jako by si to kůže nechtěla pamatovat.

Sonya se naklonila k jeho uchu. Cítil za krkem její teplý dech, u lalůčku již od pohledu hebké a lesklé rty. To měli s Newtem také společné. Nebo se tak alespoň domníval, se Sonyou se líbal jen jednou a to bylo v prváku, paměť mu už dobře nesloužila.

„Ale kdybys to chtěl zkusit se mnou, nejsem proti," zašeptala svůdným hlasem. Mladík dokořán roztáhl víčka a naprázdno polkl, když pokračovala: „Newt se o tom nemusí dozvědět. A i tak by ti to prominul. Je to můj bratr."

Nepřemýšlel dlouho. Nebylo nad čím. Vidina těla s dokonale vykrajovanými křivkami, orosené potem, jak se kroutí pod jeho prsty a sténá za těžkých nádechů, s ním nic nedělala. Beze studu si přiznal, že Newtovy ostřejší rysy se mu zamlouvaly více.

„Ne," sykl na odpověď a odstrčil ji od sebe. Neměl zájem.

„Jak myslíš," zamumlala a utáhla si uzel na županu. Pak se vydala za bratrem a vzala ho za ruce. „Jak je to dlouho, co jsi byl zadaný naposledy, bráško?"

„No... od tý doby, co bydlím tady... to byly jen jednodenní známosti," zašeptal tak stydlivě a tiše, že ho Thomas sotva slyšel.

O tom věděl. Newt si domů někdy přivedl známost. Sice nikdy nikoho neviděl - dával si pozor, aby se vyhnuli jakémukoli kontaktu s Thomasem -, ale podle zvuků z Newtova pokoje to odhadoval na nějakou rychlovku, která zmizela stejně rychle, jako se objevila, protože večer už zase sdíleli jednu ložnici.

Sonya se poprvé za celý den usmála. Jestli pobavením, nebo pýchou, to netušil. Ale nelíbil se mu. Vypadal falešně. Věděl však, že Newt na to naletí. Měl na očích růžové brýle, kdykoli se jednalo o ni.

Poté se nahnula i k bratrovu uchu a něco mu pošeptala. Thomas nenápadně naklonil hlavu na stranu, aby zaslechl alespoň útržek, ale marně. Byla rychlá.

Newt zrudl až za ušima a podrbal se na zátylku. Pohledem občas zabloudil na Thomase, ale většinu následujících pár sekund strávil tupým civěním na špičky bosých chodidel.

„Moc to nepřehánějte. Nezapomeňte, že bydlím s váma. Takže pokud ho ohneš někde o stůl, Thomasi, tak o tom chci vědět. Jako varování, samozřejmě," řekla dívka nahlas a přehodila si cop na záda.

Thomas neměl slov. Tak dalece vůbec nepřemýšlel. Ale už jen proto, aby ji odtud potenciálně mohl vyhnat, by to zkusil rád. Stačilo by, i kdyby jen zalhal. Byl si jistý, že třeba do kuchyně by už nikdy nešla.

Spokojeně se poušklíbl a přitáhl si blonďáka k sobě, kdyby mu náhodou chtěla pošeptat něco dalšího. Už tak byl rozpačitý dost, nepotřeboval ho rudého jako rajče, stydlivého. To by se bál vkročit do jejich pokoje.

„Pokud nebudeš překážet..." prohlásil tmavovlásek a políbil přítele na krk.

Chtěl, aby tomu věřila. Proto taky setrval. Pohyboval rty proti jablečně vonící kůži, slinami vytvářel vlhké místečko. Vrnění, které pod rty cítil, ho lákalo k dalším dotekům. Ale teď nemohl. Teď ne.

Blondýnka si odfrkla a otočila se na patě. Ani se nemusel koukat, aby vytušil, že spěšně místnost opustila. Nejspíš to pro ni nebylo nic příjemného. Thomasovi se to však líbilo.

„Opravdu bys mě ohnul o stůl?" zajímal se Newt roztřeseným hlasem.

Naprázdno polkl. Opět. Nepočítal s tím, že by to mohl myslet vážně. Bylo to moc brzy. Moc brzy. Ale za čtyři týdny už bude pozdě. Kdyby tak měli víc času...

„To jsem řekl proto, aby sklapla," řekl Thomas nakonec a podepřel Newta pod paží. „Jestli chceš jít pomalu..."

„To by bylo fajn," přiznal. „Máme dva měsíce. A až najdeš lék, budeme mít celej život. Tak proč bychom měli spěchat?"

Možná proto, že na tolik času nemáme nárok.