„Vím, že to asi není schůzka podle tvých představ, ale… alespoň to platí Tereza,“ prolomil to trapné ticho, občas přerušené spokojeným mlasknutím, Thomas.

„Aby taky ne. Ten chudák musel přijít až sem,“ poznamenal Newt s tak plnými ústy, že mu Thomas div rozuměl. „Prý chtěl tučný dýško.“

Thomas se zarazil. Chuck nikdy nic navíc nechtěl. Vše dělal z dobroty srdce a nikdy jim nic nezazlíval. Ani když si objednali pizzu pozdě večer – jednou až o půl jedenácté, když se koukali na mistrovství v hokeji –, ani nenaznačil, že by chtěl za to příplatek.

„Myslel jsem, že Chuck dýško nebere,“ zamumlal po chvíli a opřel se dlaněmi o stůl.

„Protože to Chuck nebyl,“ ozvala se ode dveří Tereza.

Ani si nestačil všimnout, že by někdo otevíral dveře. Už se stihla převléct do světle modrého svetru a džín. Byl o mnoho klidnější, protože takhle vypadala jako obyčejný člověk a ne jako šílená doktorka, co každou chvíli střídá nástroje, aby zjistila, kterým z nich se do těla dostane nejšetrněji.

Skryla ruce do kapes kalhot a houpavými kroky došla k nim. Na pizzu se ani nepodívala, očividně už byla najedená. Možná něco zakousla, když čekali na výsledek. Káva z automatu se nevaří tak dlouho.

„Neví se, co s ním stalo, ale prý se mu nedá dovolat. Alespoň co říkal ten nový. Adam,“ pokračovala, když se ujistila, že jí oba věnují pozornost. „Pánvičkovi prý taky vědět nedal.“

„To se mu nepodobá,“ zamručel si blonďák pod nosem.

Nemusel to ani říkat nahlas. Všem došlo, že se muselo něco stát. Pokud Chuck neodpovídal ani Pánvičkovi, byl buď zavřený v pokoji a skrýval se před celým světem, nebo se zdržel v nějaké cukrárně, kde ho unesli. Thomas se přikláněl k té druhé možnosti. Vidina brečícího, sotva dospělého kudrnáče mu vháněla slzy do očí.

Dál nikdo z nich nepromluvil. Thomas s Newtem dojedli poslední kousky již studené pizzy a odsunuli krabici na konec stolu. Tereza se opírala zády o stěnu a zamyšleně sledovala skvrnu na podlaze, jako by jí snad měla pošeptat odpověď na otázky, jimiž svou mysl trápila.

Celkově to nebyl zrovna povedený večer. Pizza sice byla fajn, ale představoval si něco jiného. Když už zanedbával svého spolubydlícího celých sedm let, chtěl mu to vynahradit, než bude pozdě. Doufal proto, že dneškem budou moct začít novou dráhu jejich postupně se vyvíjejícího vztahu.

Ale bylo už docela pozdě. Venku mrzlo a i do místností se skze okna vkrádala tma. Než opustili budovu ZLOSINu, táhlo na devátou hodinu večerní. To už i Tereza uznala, že je pro dnešek práce dost a že by si to měli nechat uležet v hlavě, než budou promýšlet, jak pokračovat.

Thomas ani Newt neprotestovali. Oba byli unavení z nedostatečně dobrého spánku, jelikož minulou noc byli nuceni strávit u Jeffa. Ten nikdy na pohodlí moc nedal a i jeho postel byla jen o stupeň měkčí než podlaha. A Thomas z ní měl rozbolená záda i teď.

Jakmile se objevili venku před budovou, udeřil je do nosu typický pach cigaretového kouře. Thomas se okamžitě zastavil a popadl Newta za loket, aby mu daleko neutekl, než si zjistí, kdo to je. Nemohl se ubránit pocitu, že by se to dozvědět měl.

„Jsou to jenom znudění studenti,“ zabručel blonďák značně podrážděně, ale navzdory svým slovům sebou ani neškubal.

„Ne. Poslouchej,“ zašeptal Thomas a ukázal prstem na místo, odkud k nim oblak kouře doplul.

Když oba utichli, zaslechli to. Od rohu budovy se k nim linul zvuk tichých vzlyků, potahování hlenu a kuckání, jak se dotyčný snažil nadechnout. Ve víře, že by to mohl být Chuck, kývl Newt na Thomasovu nevyslovenou otázku.

Thomas ho podepřel pod paží, aby se mu cestou někde nezhroutil. Tereza už dávno odjela domů, proto na to zbyli sami. A on si nestěžoval. Vlastně mu to, že byl sám s Newtem, vyhovovalo. A i kdyby to nebyl Chuck, ale jen nějaký náhodný agresivní student, uměli by se mu ubránit.

Čím blíže však byli, tím tenčí ten stín byl. Jejich naděje se zmenšovala s velikostí šišaté hlavy, odlesku malých kulatých brýlí. A jakmile byli schopni rozeznat i bílý plášť, zastavili se.

„Aris,“ vydechl Thomas a podíval se na svého partnera.

„Co se koukáš na mě? Já jsem sice empatičtější, ale mám tak trochu díru v hlavě,“ vymlouval se Newt a na obranu zvedl volnou ruku k tváři.

„V mozku,“ opravil ho tmavovlásek okamžitě a raději ho vzal za ruku. Cítil se tak bezpečněji. „Pojďme domů.“

„Brečí,“ namítl jeho přítel a pevně semknutou ruku sevřel.

Prsty propletl mezi sebou jako ohon pleteného lana a udělal jeden váhavý krok ke stínu, než jím Thomas škubl k sobě a popadl ho za loket druhé ruky, aby se tak snadno nevyškubl.

„Newte. Nechal mi odvézt auto.“

„Tak tam nemusíš se mnou. Pusť mě, když nemáš zájem pomoc,“ sykl a vyškubl paži z jeho sevření. Dlaně však nechal spojené, čekaje na to, jestli se Thomas chopí druhé šance.

„Občas přemýšlím, na čí straně ty vůbec stojíš,“ zabrblal si Thomas pod nosem.

Už mnohokrát Newtovu přehnanou starostlivost proklínal. Nyní to bylo nevhodnější než kdy jindy. Strach o Arisův psychický stav oddálí jeho čas na postel o dobrých pár hodin. A pokud mu Newt nabídne, že může být na chvíli u nich, bude muset darovat i jejich postel a spokojit se s pohovkou.

Jednou budeme mít z domu hotel pro zlomený srdce, problesklo mu hlavou.

Bez dalších námitek nakonec neochotně přikývl a v doprovodu ujišťovacího stisku dlaně udělal posledních pár krůčků, které je dělily od dvou metrové hygienické vzdálenosti.

Než na něj stačil promluvit, doktor Jones k nim zvedl hlavu a vytáhl výrazně zmenšenou tyčinku ze rtů. Jeho oči, které byly běžně i ve tmě modro-šedé, byly podlité krví. Pod nimi visely fialové pytle – známka toho, že nejspíš nespal. A zaschlé slzy na lícních kostech zanesly kůži špínou a přilepily na ni zbytečky lupů zřídlých vlasů.

„Vypadáš hrozně,“ začal jako první Newt, očividně zbaven racionálního smýšlení podobně jako Thomas.

Aris nejprve vyfoukl skrze malou škvírku ve rtech kouř, jímž polechtal nosní sliznice obou dávných přátel. Teprve poté se chraplavě zasmál a ukázal na něj prstem, v němž cigaretu svíral.

„Zrovna ty máš co říkat, Hayesi. Nemysli si, že jsem ty snímky neviděl,“ odvětil Aris kousavě a opět popotáhl.

„Co máš za problém?“ vyjel po něm Thomas.

„Na vás dva je fakt hezký pohled, to vám řeknu. Tragéd a ještě větší tragéd. Můžete se jen hádat, kdo jste kterej,“ dodal a vyzívavě vyšpulil rty. „A co ty, Thomasi? Už se ti smůla lepí na paty nějakej ten pátek, ale ty si všeho všímáš, až když začne hořet, co?“

Thomas zaťal ruce v pěsti. Už si vzpomínal, proč přesně Arise moc rád neměl. Kdysi, když ještě patřil do úzkého kroužku „šprtů“ – jak jim právě Minho s Newtem přezdívali –, s ním nějak vycházet musel. Ale jakmile ho Newt vytáhl výš a ukázal mu rozmary života, už ho nemusel trpět každý den.

A rozhodně mu to nechybělo.

Jeho podezíravost byla snad ještě horší než u Terezy. Nevěřil nikomu, kdo neprošel jeho testem – což byli lidé s IQ nižším než 140, vyšší než on, chytřejší než on. Jediná výjimka byli oni tři. Thomas, Tereza a Rachel.

„Víš, jaký to je, když něco ztratíš, Tome? Nemluvím o banalitách, jako jsou klíče, nebo třeba šance na branku. Ne, myslím úplnou ztrátu, která tě rozloží,“ zajímal se Aris po chvíli, kdy Thomas jen tupě civěl na jeho prsty.

Chtěl odpovědět, že to ví. Že ztratil podstatnou část svých vzpomínek z dětství, jediné obrázky jeho rodičů. Neměl nejmenší tušení, jestli se někde v okolí nepotuluje jeho sourozenec – sestra, či bratr, to by mu bylo jedno –, nebo třeba ztracený domácí mazlíček. Ale to, na co si nepamatoval, neměl. Tudíž to ani ztratit nemohl.

Druhá možnost byla, že by teprve ztrácel. Ale tím by svou snahu srazil zase o kousek níž. Tím by přiznal, že jejich šance na nalezení léku jsou téměř mizivé. Že ho nakonec přece jen ztratí.

„Ukážu ti, jaký to je,“ sykl a popadl blonďáka za paži.

Než se Thomas vůbec stačil rozkoukat, stisk v jeho dlani povolil, jak se mu ruka vyškubla. Nebyl dostatečně rychlý, aby zareagoval. Ve strachu, že mu něco udělá, ztuhl a zůstal jen nečinně stát, jako by byl přikovaný k dlaždicím.

Byla to lekce. Názorná ukázka. I tak se však bál. Aris byl nevypočítatelný, ze všeho profitoval a všude měl odbočky. Nedivil by se, kdyby i tady měl nějaký liščí záměr. Třeba pomstu za novoroční večírek, kdyby měl hrábnout po vršku hromádky.

Aris natáhl kouř do úst a nedopalek stiskl v prstech. Když už konečně vytušil, co přesně má v plánu, chmátl po něm, aby jeho ruku zastavil. To už však rozpálený uhlík narazil na bledou kůži a zanechal po sobě jen pach spáleného masa a bílé hradby kolem. A jakmile Newt otevřel ústa do němého výkřiku, využil příležitosti a docela beze studu a jediné újmy na svědomí ho políbil.

Thomas naprázdno polkl. Netušil, co z toho bolelo víc. Jestli Newtova bolest spálené kůže, nebo jeho vlastní raněná touha. Aris udělal z nedosažitelného lehce dostupné. Z cenného drahokamu slídu.

Nedokázal přesně určit, co a kde se uvnitř něj bouřilo. Bylo to tak ode všeho trochu. Stahoval se mu žaludek, vysychala ústa. Do očí se mu vehnaly pálivé slzy, jež ho nutily mrkat, ale udělat to odmítal. A zbytek ztuhlého těla pomalu ztrácel svou stabilitu.

Nevydržel se na to dívat. Okamžitě popadl přítele za ramena a škubl jím k sobě. Když byl pryč ze sevření toho chtivého doktora, obmotal kolem drobného těla paže, aby si byl jistý, že to znovu neudělá.

Newt hrdelně zakašlal. Ze rtů mu unikly zbytky cigaretového kouře, jejž se nadýchal právě z Arisových úst. Thomas trochu uvolnil sevření, aby mohl popadnout dech, ale pustit ho stále odmítal. Nemohl ho pustit. Už ne.

Naproti tomu, Aris se slušně bavil. Hřbetem ruky si utřel rty a zády se opřel o popraskanou bílou omítku budovy. S pohledem na Thomasově obličeji se pobaveně šklebil, zubil se od ucha k uchu.

„Tak co?“

Černovlasý mladík Newta pustil a posunul ho za sebe. Bez nějakého náznaku, či uvědomění si připravil pěst a od ramene praštil silou doktora Jonese do nosu tak, až to luplo. Nemohl však říct, že by ho to mrzelo. Cítil se vlastně mnohem lépe.

Protřepal si ztuhlé prsty i s celým zápěstím a přiložil si znovu sevřenou pěst ke rtům. Ta euforie ze způsobené bolesti si s jeho tělem hrála jako dokonalá extáze. Bylo to mnohem lepší než cokoli, co požil – a že toho v divokém mládí vyzkoušel dost.

Než se jeho pěst setkala s Arisovým nosem na další nedobrovolné schůzce, sevřely se mu kolem zápěstí dlouhé hranaté prsty. V tu chvíli se mód agresivního Thomase vypnul. Jen na chvíli, aby Newtovi neublížil.

„Ranil tě,“ zasyčel na obranu. Doufal, že to Newta přiměje k rozumu a nechá ho, aby si na doktorovi vybil vztek.

„Já vím. A je to v pohodě, opravdu,“ zněla odpověď. Byl až překvapivě klidný na to, do jaké situace se vpletl.

„Políbil tě,“ dodal se zavrčením.

Měl to před sebou znovu. A vidina toho, jak se Aris lepí na ty těžko dosažitelné rty, v něm probudila novou vlnu vzteku.

„Jo. Já vím. Tommy, nestojí ti za to. To je přesně to, co chce. Chce tě jen vyhecovat.“

Jeho slova už neměla tak uklidňující účinek, jako tomu bylo před chvílí. Nevědomky lil benzín do ohně. Thomas věděl, že to Aris chce. A že touží po chvilce bolesti.

Poté přišlo uvědomění. Aris bolest vítal mnohem raději než mír. Více by mu ublížil, kdyby zůstal stát. Ale ten vztek se tak těžko krotil…

„Prosím, Tommy,“ zašeptal Newt a skryl jeho pěst v lopatovitých dlaních. „Prosím.“

Spustil paži podél těla. Tělo bylo osvobozeno z křeče. Jeho mozek mohl racionálně uvažovat. A směl si uvědomit i chybu svého činu.

„Vidíš?“ ozval se Aris, který už zase stáhl na svém místě a držel si cíp načervenalého pláště u obličeje. „Tebe musí něco praštit do nosu, abys to viděl. Jsi jako malý dítě. Něco chceš jen tehdy, když to má někdo jinej. Nebo když víš, že už to mezi námi dlouho nebude.“

„Mezi námi nikdy nic nebylo. Pokud jsi tomu divnýmu poutu přezdíval přátelství, prosím. Ale přátelé si lekce nedávají,“ odpověděl Thomas o něco klidněji a couvl o krok zpátky, kde si k sobě přivinul Newta.

„To nebyla lekce, Thomasi,“ namítl doktor Jones a i přes stále tekoucí pramínek krve se ušklíbl. „To bylo za Rachel.“

„Přestaň mi brát to, co mám rád!“ vyjel po něm. Jen silou vůle se držel, aby ho nepraštil znovu. „Už jdi do háje s tou tvojí Rachel!“

„Ty jsi vždycky byl ta černá ovce naší party, Murphy,“ pokračoval. Odtáhl plášť ode rtů a zabodl do Thomase pohled svých šedo-modrých očí. „Ty jsi měl tu vadu.“

„Jakou vadu?“

„Miluješ. A pokud hned nepřestaneš, budeš toho později litovat. Protože až ti on –“ záměrně kývl na Newta „– zlomí srdce, nezkoušej ho spravit. Na to lék není.“

„Leda přes mou mrtvolu,“ postavil se za Thomase Newt.

„Ano. Ano, přesně tak,“ přitakal Jones a opět se obrátil na Thomase. „Vím, na co se chceš zeptat, Tome. Jestli ti pomůžu. Musím tě zklamat. Tys jí taky nepomohl.“ Než Thomas stačil něco namítnout, odrazil se ode zdi a pyšným krokem si je obešel. „Hayesi, zkus na tom líbání zapracovat. A ty, Tome… ty ovládej ten vztek. Jednou ublížíš i tomu, co máš rád.“

Ani se nedíval, jestli zmizel za roh. Bylo mu to jedno. Jeho existence ho už nezajímala. Zůstala po něm jen raněná naděje a neskutečný vztek, jenž ovšem slábl každou další sekundou, již strávil po boku opravdového přítele.

„Nepotřebuješ ho, Tommy. Jsi ten nejchytřejší génius, jakýho znám,“ uklidňoval ho blonďák.

Thomas ho místo odpovědi pevně objal. Mohl být génius, ale s Terezou na to sami nestačili. Potřebovali ho. Jeho zkušenosti, preciznost, vědomosti.

„Snad máš pravdu,“ zašeptal a na uklidněnou ho políbil do vlasů.