Objednaná pizza měla co nejdříve dorazit. V žaludku mu kňučelo hladové zvíře, které by nyní uspokojilo jakékoli sousto, které by do úst vložil a spolkl. S překvapením zjistil, že by uvítal i paprikový guláš s pořádnou porcí libového hovězího. Ač by si musel po pozření čistit zuby alespoň desetkrát, aby ta pachuť zmizela, s hladem následky neřešil.

Už půl hodiny byl nucen poslouchat nepříjemné kručení. Dlaň měl přiloženou na břiše, protože když tam na chvíli spočinula Newtova hlava, když se chtěl natáhnout, zvedl se s tím, že se to nedá poslouchat. A Thomas mu později musel dát za pravdu. Ani on sám se poslouchat nemohl.

Zrovna v televizi běžela argentinská telenovela, když konečně zazvonil zvonek. Thomas, osvobozen od nudně strávené hodiny u dvou dílů pokusu o romantické drama, se zvedl na nohy a protáhl se. Ztuhlé končetiny o sobě daly vědět ihned, co dostoupl na chladnou podlahu.

„To je jídlo?" zajímal se Newt, který se doteď líně opíral o jeho rameno.

Když opora zmizela, probral se z tichého tranzu, kdy jen tupě zíral do obrazovky televize a téměř ani nedýchal. Paží se opíral o vytlačené místo, kde ještě před pár momenty Thomas seděl, a díval se na něj s nadějí v očích.

„Snad jo. Umírám hlady," odvětil černovlásek.

Jeho přítel přikývl na souhlas a roztáhl se po celé délce gauče. Tenké dlouhé nohy, které visely z okraje, už vyčnívaly pouze kotníky. Thomas věděl, že mu jeho výška překáží a nemohl najít den, kdy by mu to nevmetl do tváře. Nyní měl důkaz v podobě nespokojeného vrtění se, aby se na krátkou pohovku nějak vměstnal.

Odvrátil zrak od kroutícího se blonďáka a volným krokem vyšel k obývajícího pokoje. Sluchem ještě zaregistroval, jak se hlas Petunie Breeové změnil na znělku, jež předcházela prvním odpoledním zprávám ve tři. Ani netušil, že tu proležel takovou dobu. Ale dál se tím nezabýval a už svižněji vykročil k domovním dveřím, na něž příchozí zběsile klepal.

S povzdechem si upravil volné tričko, které si stačil obléknout, a bez toho, aby se podíval do kukátka, přiložil dlaň na chladný kov kliky. Očekával nervózního Chucka, jenž by rudl s pizzou v natažených pažích a omlouval se za zdržení. Vlastně se na setkání s ním moc těšil, ta cesta s Gallym nebyla zrovna příjemná a on by si s ním rád promluvil o samotě. Tak jako kdysi, když si k němu přišel pro první autogram.

Jakmile však dveře otevřel, zůstal zmateně stát. Nebyl to Chuck, kdo si tak zběsile vybíjel jeho pozornost, ale Tereza. V potrhaném bílém plášti, na němž byl nespočet propálených děr, podupávala na místě a třásla se zimou. Nebylo divu, skrze díry prosvítala světlá pokožka.

„Terezo?" vyhrkl udiveně, jakmile uklidnil srdce natolik, aby neovlivňovalo hlas.

„Tome... Vím, že máš nastoupit až zítra, ale... složku jsem dostala už dnes dopoledne a mám tu něco, co bys měl vidět," zasípala dívka a opřela se o zídku přede dveřmi, aby se nezhroutila.

Thomas vykoukl za ni. Nikde neviděl její auto, tudíž předpokládal, že musela celou cestu běžet. Její denní harmonogram znal, věděl, že maratony jsou její ideální představou o trávení volného času, ale tohle bylo daleko i na ni. Když musela jít tak rychle, muselo to být něco důležitého.

„Mám tu Newta," namítl. „Nechceš jít dovnitř?"

Tereza zběsile zavrtěla hlavou a volnou rukou, jíž se nepodepírala, ho popadla za límec a přitáhla k sobě. Když byly jejich tváře dostatečně blízko, Thomase udeřila do nosu silná vůně jejího levandulového parfému a mentolové žvýkačky.

„Vezmi ho. Musíme začít hned. Jeff neví, s čím má tu čest, ani se nedivím, že byl tak v klidu," zaprskala mu do obličeje.

„O-o čem to mluvíš?"

„Že to není genetická porucha, ale nějaký zmutovaný virus. To poznáš podle těch snímků." Thomas chtěl ihned něco namítnout, ale zarazila ho jednoduchým gestem ruky. „Pak ti je ukážu."

„Terezo... Newt neví, že u vás budu – fajn, tak už pracuju. Bude neskutečně –"

„Chceš poslouchat milencovo brblání dalších dvacet let, nebo ho chceš do čtyř týdnů pohřbívat?" doplnila okamžitě a pustila ho.

Thomas sebou zavrávoral a kdyby vedle sebe neměl dveře, už by byl na zemi. Čtyři týdny. Jeff mu dal dvou měsíční ultimátum – sice to bylo naprosté maximum, ale i tak věřil, že vydrží i déle – a Tereza mu jeho krásnou iluzi zničila. Pokud měla pravdu, nesměl plýtvat časem.

„No..." zamumlal ještě, když si vzpomněl na jejich večeři. Tu zpackat nemohl. „A vrátíme se do sedmi? Mám ještě plány."

„Jde ti o jeho život?"

Byla to spíše řečnická otázka, nežli něco, na co by měl odpovědět. Ale on se dokázal z této pasti dokonale vymotat.

„Jde mi o život s ním. Pokud půjdeme hned a budeme tam celý dny i noci, budu pro něj jen doktor. Chápej... já nechci být jen doktor."

„Na to jsi měl skoro dvacet let," namítla Tereza a pohodila pažemi. „Teď potřebuje doktora, ne přítele."

Věděl, že má pravdu. To bylo to, co Newt nejvíce potřeboval. Lék, aby mohl žít. Ale pokud k němu bude chladný, už nebude přítel. A netušil, jestli mu život stojí za to, že by Newt žil, ale držel si od něj odstup. To si nedokázal představit.

„Potřebuje oba. A já tím hodlám být," prohlásil. „Takže ne. Přijdeme až zítra. Dnes večer máme zamluvenou večeři."

„Rande. Máš rande se svým spolubydlícím?" poznamenala s úšklebkem, ale i ten brzy zmizel v záplatě červeni.

Už se chystal něco odpovědět, předběhl ho však křik z obývacího pokoje.

„Tommy, kdo to je?" zapištěl Newt.

Thomas se na kamarádku podíval. Nechtěl, aby se o tom dozvěděl dříve, než bylo nutné. Ale nestačil se ani otočit zpátky za rameno, aby křikl odpověď, když ho Tereza předstihla.

„Newte, pojď sem!"

Vrtěl hlavou tak rychle, div si ji nevykroutil. Vůbec se mu to nelíbilo. Setkání Terezy a Newta bývalo vždy drama – hlavně kvůli jejich podivnému vztahu, který byl na hranicích uznání s pohrdáním – a zrovna dnes náladu na hádky neměl. A ještě horší bylo, když si uvědomil, že prakticky půjde o střet jeho ex s dost možná budoucím přítelem na zkoušku.

Ani se nepokoušel zavolat, aby zůstal. Blonďákova zvědavost a tvrdohlavost byla skoro pověstná a mnohokrát na to i doplatil – právě při zápasech, kdy se snažil obhájit faul. Už si zvykl, že všude, kde je problém, by ho měl někde najít.

Otočil hlavu přes rameno, kde se ozývaly těžkopádné kroky. Očividně se mu nechodilo zrovna nejlíp a on se tomu ani nedivil. Končetiny mu postupně slábly, všiml si toho už u Jeffa. Už v nich nebyla ta pevnost a síla, s níž vyskákal všechny schody na tribuně, když spolu závodili.

Jakmile byl blíže, zpozoroval, že nechal košili volně plandat jako plášť. Nechápal, za jakým účelem chtěl vypadat před Terezou neupraveně, ale nelíbilo se mu, že by mohl z toho chladu nastydnout.

„Newte," pozdravila ho Tereza docela nuceně.

„Terezo," oplatil jí a opřel se o Thomasovu paži, aby se udržel na nohou.

„Hezká košile."

„Hezký plášť."

„Hezcí jste oba," vložil se do toho Thomas a vtáhl Terezu dovnitř, aby mohl zavřít. Nemělo cenu zapírat, že je tady. Nemohl ji ani zavřít venku, ne v takové zimě. „Co kdybyste se přestali škádlit a raději si jeden druhýho nevšímali?"

„Ne, chci vědět, jaký nádor má na srdci," namítl blonďák, ale skutečně si bledý hrudník košilí zakryl. Založil ruce na prsou a propálil dívku pohledem.

„Mám mu to říct šetrně?" zeptala se Thomase, aniž by se na něj podívala. On však věděl, že byla ta slova směřována na něj.

„Terezo. Varuju tě," zavrčel na ni.

„Ale on mě urazil!" bránila se.

„Vítej v mém domě, doktorko," dodal ještě Newt.

Trvalo hodnou chvíli, než obě tváře změkly a Thomasovi nejbližší přátelé se objali na uvítanou. Thomas je pozoroval s údivem. Jejich hra na nenávist byla tak hraná, že by hra mohla být i ta hra. Nazval by to dvojitou lží, nebo lež na lži, aby to ten druhý nepoznal. Potíž byla v tom, že to nejspíš hráli oba a to objetí bylo i tak nucené.

Když se od sebe odtáhli, Newt ustoupil o krok dozadu a ukázal z předsíně do kuchyně.

„Pojď dál. Uvařím ti kávu, ta hezky zahřeje. Počasí je to mizerný, to ti –"

„Thomas o tom ví," práskla, jakmile naspřádala dost odvahy a byla od Thomase dostatečně daleko.

„O čem?" zajímal se. Ačkoli se snažil zůstat klidný, rozrušení se v jeho hlase přece jen projevilo.

„O tom, že máš příští týden narozeninovou párty. Jaká to škoda, že Tereza pokazila překvapení," vyhrkl tmavovlasý mladík a objal přítele kolem ramen.

Zatímco si k sobě tiskl křehké tělíčko, opovážlivou doktorku zabíjel pohledem. Měl na ni vztek. Nejen, že teď před ním vypadal jako idiot, ale navíc dostal indicii. Pokud si spojí jedno s druhým, dojde mu, že ho před tím neuchránil.

„Jak dlouho to chceš skrývat?" vyjela po něm.

Oba dva zarytě mlčeli. Thomas se nenápadně na Newta podíval, jestli to s ním něco nedělá. Kromě třepotajících se očních víček a rtů neviděl nic neobvyklého, co by poukazovalo na to, že by se zlobil. Takhle se choval pokaždé, když Terezu viděl.

Ale musel uznat, že Tereza uhodila hřebíček na hlavičku. Tohle nebyla obyčejná hádka o tužku, šlo o lidský život. Navíc o ten nejcennější, který v jeho vesmíru existoval. Pokud se měli posunout dál, měl by kápnout božskou.

Pořádně se rozdýchal. Potřeboval být naprosto klidný a vyrovnaný, aby mu ukázal, že ho to nerozházelo. Ale čím lhostejněji se tvářil, tím více musel slzy potlačovat. Chápal, proč mu to Newt neřekl. Možná to bylo hloupé rozhodnutí, ale statečné.

„Je to pravda," přiznal nakonec a Newta pustil. Raději však sevřel jeho paže a otočil si ho k sobě čelem. Když už měl vidět vztek, ať je to přímo. „Jeff mi to řekl. Ale nezazlívej mu to, já jsem ho donutil."

„Narozeniny mám v dubnu," začal Newt a naprázdno polkl, než pokračoval. „Nemá cenu to skrývat. Když to všichni víte."

„Ale to je vlastně dobře, víš?"

„Co je dobře na tom, že umírám?"

„Můžeme ti pomoct," přidala se Tereza. „Snad sis nemyslel, že to necháme jen tak. Společně s Arisem a Thomasem na to určitě přijdeme."

„Hele, rád slyším, že partička šprtů je zase pohromadě, ale... ani Jeff s tím nic nezmohl," zamumlal blonďák.

„Nemůžeš v Thomasovi popřít génia. Je to idiot, to uznávám, má dlouhé vedení, občas mele blbosti, líbá taky mizerně..." Věnovala příteli spiklenecké mrknutí. „Ale podle testů má nadání pro chemii a anatomii. Jen z jeho vlastní blbosti skončil u goril na ledě."

„Jedině Tereza mě umí pochválit a urazit v jedné větě," zamručel si pod nosem, poté si však zvedl Newtovu bradu tak, aby se mu mohl dívat do tváře. „Má pravdu. Zvládneme to."

„Ale máte už jen necelé dva měsíce..."

„Vlastně –"

„My si poradíme," přerušil ji Thomas a nenápadně zavrtěl hlavou, aby mlčela. Občas měl pocit, že jsou telepaticky propojení, ale v takových chvílích myslel spíše na to, jak by po ní v hlavě křičel. „Jen musíš chodit na testy."

„A když jsme u toho..." ozvala se Tereza netrpělivě a kývla hlavou za sebe. „Opravdu vám to musím ukázat. Je to důležité."

„Máme plány," namítl Thomas.

„Hej, Tommy, počkej. Pokud je to důležitý, měli bychom tam jít. Tu večeři klidně odložíme," vložil se do toho Newt a natáhl se po kabátě na věšáku. „Jeden den nikoho nezabije."

Thomas si ani nevšiml, že už dokázal bravurně skrýt stále rudý krk. Košile byla pozapínaná stejně dokonale, jak u něj byl zvyklý. A brzy už měl v rukou svůj dlouhý modrý kabát, který nabídl Tereze.

Neodmítla. Jakmile viděla příležitost ukrást si pro sebe trochu tepla, přijala ji. I když to bylo od něj. Přesto, že ten kabát patřil Newtovi, na něm zůstávala Thomasova neodmyslitelná vůně. Něco mezi broskví a jablkem. Proto to pro ni bylo mnohem více snesitelné.

Když měl i Newt na sobě koženou bundu, zaostával pouze Thomas. S povzdechem a proklínáním, že jí nezavřel dveře před nosem, na sebe navlekl podzimní bundu a podepřel přítele pod rameny, kdyby ho náhodou napadlo omdlít.

„Doufám, že to fakt stojí za to," zabrblal podrážděně.

Tu večeři opravdu chtěl. Byla to možnost poznat Newtovu novou stránku osobnosti, s níž se teprve seznamoval. Navíc toužil vědět, jestli by zrudl, kdyby ho vzal za ruku před více lidmi.

Ale ona jeho plány zkazila. A ani její slova to nezlehčila.

„Je to otázka života a smrti. Věřte mi."