Netušil, jak přesně se to stalo. Možná to bylo tím, v jakém šoku dosud byl, jak z něj opadával nepřirozeně pomalu a zdlouhavě. Nedokázal se normálně soustředit na víc věcí, než bylo teplo druhého těla a dech v ústech, taktéž tlačen z hrudníku, jehož žebra zakrývala tenká vrstva kůže a světle modrá košile.

Zrazen vlastními smysly cítil dech až za krkem, kde vyvstávaly krátké chloupky nerovnoměrně zastřižených vlasů a rašil studený pot, odnášen po rozpálené snědší kůži po páteři až ke kříži, kde se vsakoval do látky černých riflí, pod nimiž Thomas skrýval modřiny i jizvy, rovněž i tmavé chlupy, jimiž byla celá noha porostlá od kotníků až ke stehnům.

Cítil ten podivný chlad, který nahradil propocené opěradlo sedačky, když od něj odlepil záda a otočil se k druhému tělu čelem. Um ničení každé důvěrnější chvilky z něj vyprchal společně s potem, vzal s sebou i ostych a strach, díky jejichž absenci se nebál podepřít mladíka pod zády, aniž by přerušil tiché, ale mlaskavé spojení.

Odpovědí mu bylo zamručení. Nejspíš se mu nelíbilo, že musel opustit příjemné teplo, o nějž se s ním Thomas dělil, když se opírali hrudníky a sdíleli spolu nejen každý nádech a výdech, ale i úder srdce, které toužilo jen po tom jediném.

Porozumění.

A každou další minutou, kdy propadal opojné chuti rtů, si uvědomoval, jak naivně a slepý musel vypadat. Když se dozvěděl pravdu o svých pocitech jako téměř poslední, musel se v hlavě za svou hloupost potrestat.

Ačkoli se svým spolubydlícím sdíleli sliny - což mu tentokrát nepřipadalo tak nechutné, jako to vyznívalo -, nedokázal si představit, že by se mu se vším svěřil. Poprvé v životě měl tajemství, které by si chtěl udržet co nejdéle. A tím, že o tom ani nevěděl, si zabránil v prozrazení.

Opatrně položil křehké tělíčko zády na gauč tak, aby se hlavou mohl opírat o polštář. Rozházené mastné blond prameny trčely do všech stran, ale o jejich hebkosti nepochyboval. S přivřenýma očima přece jen tak trochu připomínaly svatozář - zářící ve světle obrazovky televize.

Když vyčerpal všechen vzduch a tělo volalo po kyslíku, odtáhl se ode rtů a otevřel oči. Zmatení tentokrát nepřicházelo. Už věděl, že takhle je to správně. A jiskřičky v orosených záhnědách mu jeho domněnku jen potvrdily.

Naprosto spontánně se mu vybavila Jeffova slova. Vlastně hned několik frází, které mezi nimi nějak zazněly za ty dva dny, kdy ho vídával raději než za celý svůj život.

Ultimátum je krátký. Pokud k němu něco cítíš, měl by to vědět.

Nemohl se zbavit pocitu, že mu to svým způsobem i sděloval. Sice jen mlčky a naprosto beze slov, ale někdy vyslovil jeden pohled miliony vět za něj. A i doteky, reakce těla na blízkost toho druhého, široké úsměvy... to vše fungovalo lépe než nesmyslná gesta a nespočet vykoktaných hlásek.

Byl si jistý, že mu to dojde. Newt sice nebyl zrovna génius a občas mu trvalo, než něco složitějšího pochopil, ale co se týkalo zkušeností skutečného života, měl šestkrát takovou zásobu znalostí, jako měl Thomas. A to bylo mnohdy více k užitku než rovnice dilatace času.

Prsty si pročísl vlasy. Ke slovům se nepřinutil, bylo těžké to přiznat nahlas. Věděl, že mu Newt dá čas. Minimálně ty dva měsíce, ale rád by získal odvahu o hodně dříve, aby věděl, na čem je. Jestli to cítí stejně, nebo je to pobláznění pouze na jedné straně.

Na tváři ucítil dotek. Dlouze zamrkal, aby zbavil hlavu všech představ o nejistých zítřcích, a stáhl víčka k sobě, až se původně kulaté a velké oči změnily na malinkaté úzké linky, skrze něž sotva viděl ostře. Okolí bylo rozmazené s černým lemováním, ale obraz usmívajícího se blonďáka viděl dokonale a přesně.

Nevědomky mu úsměv opětoval a opřel se do lopatovité dlaně, jejíž dlouhé hranaté prsty zajížděly dále a dále k uchu. Jakmile opustily území obličeje, které bylo pokryto pouze kůží a jemnými, sotva viditelnými chloupky, a zajely do vlasů, poddal se tlaku, jenž ho táhl zpět dolů a přivírajícíma se očima přitiskl rty pod bradu.

Nebylo to stejné, jako když cítil pohyby rtů a jejich ostychavé napodobování, jimiž si Newt získal nálepku odvážlivého stydlína. Ale Thomas věděl, že praxi znal. Nejednou ho přistihl s nějakou druhačkou na chodbě, když ještě chodili do školy. Jen nikdy neodhadl jeho um s pohyby pracovat.

Proti jeho rtům, posouvajícím se po krku níže, si prorážela cestu ven krkavice. Ten zrychlený srdeční tep byl znát jak na ní, tak i na rychleji se zvedajícím hrudníku, když se plíce snažily myokard dostihnout a držet s ním krok.

Nebylo těžké se přesvědčit k tomu, aby pokračoval dál, ačkoli už narazil na hranici límečku modré košile. Věnoval příteli jen krátký pohled, jímž mu oznámil, že mu nechce ublížit, přesvědčil ho, že je to to nejsprávnější, co kdy udělal. A po krátkém kývnutí, které symbolizovalo mlčenlivý souhlas, vytáhl paži zpod jeho zad a třesoucími prsty bojoval s knoflíky.

Věděl, že se mu třepotají rty. Ale jestli to bylo jen nervozitou, nebo tou touhou po dotyku na holé kůži, s tím seznámen nebyl. Jako by mu mozek nechával pouze indicie v podobě přehnaných reakcí těla a vyšetřování příčiny nechal na zmateném srdci, které se po tolika letech slepoty konečně probudilo.

Prsty ve vlasech, co si pohrávaly s jeho prameny a občas za ně zatáhly, když odhalil další kousek kůže, která byla okolním chladem pohlazena, a to, že prakticky neodporoval a poddával se všemu, co dělal, ho ujišťovaly v tom, že mu to nevadí. Nebo to na sobě alespoň nenechával znát.

Jakmile s odepínáním skončil, roztáhl košili do stran a prsty opatrně přejel po výrazně vystouplých žebrech. Věděl, že na tom není dobře. Že moc nespí, nepije, nejí. Ale pohled na vyhublý hrudník ho vyděsil víc, než si připouštěl.

Chtěl hned přestat. Vytáhnout si ho do náruče, odnést do kuchyně, kde by do něj nacpal polovinu lednice, jen aby se ty kosti zatáhly vrstvou tuku a masa. Ale pravdou bylo, že ačkoli opravdu hodně chtěl, zastavit se nemohl. Tělesná touha zkrátka vítězila a po tolika letech ho konečně nechala, aby si tu blízkost užil co nejvíc.

Než se Newt stačil zeptat, co ho zarazilo, sjel prsty na záda, na něž následně přiložil obě dlaně. Podsunul si ho pod sebe, aby měl lepší přístup ke hrudníku. Nechystal se však zaútočit na rty dosud neprozkoumavá zákoutí, nejprve se musel přesvědčit, jestli je při vědomí.

„Newte?" zašeptal bázlivě.

„Hm?" zamručel jen.

„Nevadí ti to?" zajímal se.

Ve tvářích byl rudý, stejně tak i na uších. Polilo jej zvláštní horko, které pramenilo u srdce a pokračovalo do končetin i do hlavy, kde po sobě zanechaly spoušť. S rozumem byl v koncích, když nastoupil chtíč a cit.

„Ptáš se brzo," ozvalo se po nějaké době mlčení. Blonďák otevřel oči a nadzvedl se na loktech. „My jsme nikdy nebyli normální přátelé, Tommy. A ani -"

„Ani spolubydlící, já vím," dokončil Thomas za něj a vjel si prsty do vlasů. „Ale... poprvý v životě nevím, co dělám, a nevadí mi to."

„Ani když jsem to já a ne Tereza?"

„Právě proto," přitakal a kousl se do rtu. Nikdy nebylo tak těžké být k němu naprosto upřímný. „Asi... cítím, že tohle je správný."

„Pokud to nezajde moc daleko, nejsem proti. Však víš, jak to je. Před prvním rande ani šuk," namítl s tichým uchechtnutím, které z těch chvějících se rtů znělo jako kňučení zvířete těsně před porážkou.

Pokud si myslel, že byl rudý dost, teď by se jeho tvář dala splést s rajčetem. Nad ničím takovým ani nepřemýšlel, nejspíš by tak daleko ani myslí zajít nedokázal. Tělo by si to možná vydupalo, ale ostýchavá duše nebyla připravená k posledním krůčkům, které by je sblížily více, než bylo v mezích přátelství možné.

„Já... jo. Nezajdu daleko. Však mě znáš," špitl nakonec.

„Poslední dobou si tím tak jistej nejsem," přiznal, ale ač Thomas očekával zvědavé zamračení, usmíval se od ucha k uchu. „Ty si prostě sedíš na vedení."

„Jo, dost často," přitakal, a aby ho konečně umlčel, zalepil mu ústa letmým polibkem.

Netrval dlouho. Tentokrát měl odhalené nové hřiště, kam se toužil vydat, proto brzy rty opustil a za ignorace nespokojeného mručení, jímž mu už podruhé Newt vyjádřil, že to nestačilo, se nahnul nad klíční kost a nosem vykreslil její obrys.

Tiché zalapání po dechu dokázalo dokonale přehlušit zvuky hrající televize. Naplnilo jeho uši, přinutilo zajít dál a přisát si kůži do zubů. U Terezy by si to nikdy nedovolil, ona ho vždy přerušila a poslala pryč s nepořízenou, ale tiché odezvy rozpáleného těla pod ním nelibost neukazovaly.

Líbilo se mu to, o tom nebylo pochyb. A čím více mu dával svou spokojenost najevo, tím méně se Thomas bál, když slíbával pot, jenž byl vytlačován nahoru, aby tělo nějak zchladil. A když kroužil kolem citlivějších bodů, ozývalo se v jejich malé bublině sotva slyšitelné sténání.

Netušil, jak se jeho dlaně objevily na kostnatém zadku, ale stáhnout zpátky je nechtěl. Byl vlastně rád za to, že skoro vše viděl rozmazaně a přemýšlel, jako by byl pod vlivem návykové látky, jinak by si nedovolil ani vklouznout prsty pod látku a pevně sevřít půlky v dlaních, jen aby byly jeho uši svědky dalšího spontánně vyraženého stenu.

Se spokojeným úsměvem, že vše šlo podle narychlo spatlaného plánu, opisoval linii čepele hrudního koše, než se odvážil sestoupit níže, kde byla kůže napnutá mezi posledními oblouky žeber a pánevními kostmi. Ve strachu, že by mohl tenkou vrstvu protrhnout, svůj útok zeslabil, až se z toho stalo spíše šimrání.

Jakmile udělal jazykem okružní jízdu kolem dovnitř zatočeného pupíku, pozastavil se u táhlé jizvy pod levými žebry.

„Ben?" zajímal se.

„Alby," opravil ho a prsty si po jizvě přejel. „Ta od Bena je o něco níž, ale míň viditelná."

„Kdybych věděl, jak ti pomoct... Newte, nevrátíš se tam. Už ne. Je mi jedno, jestli na nás pošle ten kretén vojsko. Čelil bych mu. On tě ničí. A chceš lepší důkaz, než je tohle?"

„Někdo z nás vydělávat musí," namítl.

„Mám novou práci. Ale... o tom ti víc prozradím až při večeři," zamumlal a narovnal se.

Newt se vytáhl na lokty. Jakmile rukou dloubl Thomase do kolene, pomohl mu do sedu a přitáhl si ho na hrudník.

„Dost se tím změní, co?" vyslovil nakonec svou myšlenku nahlas.

Thomas zamyšleně sledoval obrazovku televize. Neviděl, co tam dávají. Nezajímal se o to. Pomalu chladnoucí tělo ho rozptylovalo, ale kdyby pokračoval, neměl by dost. Byl rád, že se přinutil přestat.

„Ani ne," zamumlal a opřel si bradu o jeho hlavu. „Spíme spolu už několik let, sdílíme jeden barák, takže se nemusíme bát, že by na nás vtrhli příbuzní. Teda kromě tvé sestry, ta si najde způsob, jak na sebe upozornit."

„Nesmíš jí to mít za zlé. Zrovna ji opustil přítel. Co jsem slyšel, páchl prý za Brendou."

„Tou prostitutkou?"

„No jo, ty jeho nízký standardy," poznamenal s úšklebkem.

Tmavovlásek ho objal kolem pasu. Netrvalo dlouho, než mu došel ten skrytý význam jeho slov, jen přemýšlel nad přiměřenou reakcí, která však stejně přišla zcela spontánně a sama.

„Tys urazil vlastní sestru?" podivil se.

„Tak když spolu chodíme, už nemůžu urážet tebe," vysvětlil.

„Vydrž... my spolu chodíme?"

„Ne, jsme kamarádi s výhodama. Zatraceně, Thomasi. Ty máš to vedení snad nekonečný. Mám počkat, až ti dojde, že nejsem Brenda na jednu noc?"

„Ne, ty jsi můj Newt na celý život," přitakal a roztáhl koutky do nervózního úsměvu.

S tím nepočítal. Vůbec. Ještě před týdnem by to považoval za nejlepší vtip století. Ale nyní nenacházel slova, jimiž by vyjádřil tu bezbřehou radost.

Složitý vztah mezi ním a Newtem získal nový směr. Už nemohl říkat, že je to pouze jeho přítel, nebo snad se vymlouvat na podivné pouto spolubydlících. Když to měl potvrzené, mohl se chlubit tím, že to také zjistil.

Ono to nebylo jen zalíbení, co ho drželo tak blízko. Byl to čistý cit, ten nejčistší, s nímž se kdy setkal.

Snad jsem se nezamiloval do nejlepšího přítele?