„Ublížil ti moc?“ zajímal se jeden z jeho kamarádů.

„Ukaž ty záda!“ ozval se další, který kolem malého Thomase pobíhal a vybízel ho tím, že ho držel za ruce.

Pravdou bylo, že ač s nimi trávil čas rád, nejraději by v tuto chvíli vyhledal samotu. Zážitek minulé noci mu zůstal vryt v paměti jako směs křiku, bolesti, krve a slin s takovou koncentrací pohrdání, až by o jejich trpkosti nemohl pochybovat. Bolelo ho celé tělo, nohy tak tak zvládal skládat do jednoduchého pohybu, jakým byl pomalý šouravý krok.

Ale malé děti byly mnohem zvědavější, než by si přál. Náhlá pozornost mu sice pomohla vytáhnout zakopané ego z hlubin nejhlubší propasti, ale jejich dotěrnost ho přiváděla k šílenství. Nebylo mu do řeči a snažil se jim to sdělit několika dost výraznými gesty, ale neměl od nich klid.

„Bylo to nechutný,“ prohlásila dívenka s divokými hnědými vlasy, které jí odstávaly v kudrlinkách tak, jako by je někdo zelektrizoval. Její rudá líčka nedokázala zakrýt velké pihy na malinkatém nose, výrazné rty neskryly chybějící zuby. „Můžu to vidět?“

Jeho prvotní sympatie k ní byly v ten moment zaplašeny. Údiv při poznávání na mladinké tváře se spoustou červeně a pih uvadl v jediné sekundě, kdy se zařadila mezi zvídavé chlapce, lačnící po pohledu na zmrskaná záda. Ta jemnost, která se v něžnějším pohlaví ukrývala, byla převalcována její divokostí a touhou zapadnout do světa mužů.

Ihned od ní odvrátil zrak a s těkajícími zornicemi si zběžně prohlížel docela ponurou místnost, v níž s dětmi trávil deštivé dny a dlouhé večery. Když člověk přivřel oči a zapojil svou fantazii, dala by se nazvat pokojíčkem. S deseti postelemi a osmi nočními stolky jej připomínala pouze vzdáleně a mříže na jediném okně tomu dobrému pocitu z příjemného prostředí spíše ubíraly, než přidávaly. Ale nejen kvůli nim se cítil jako ve vězení.

V pokoji byl společně s dalšími šestnácti dětmi. Místnost nebyla zrovna prostorná a ani bílé stěny, které obvykle prostor zvětšovaly, nedokázaly zázraky. Byl problém dovnitř vměstnat i doporučený počet osob – což bylo deset –, ale dostat tam sedmnáct dětí, které potřebovaly místo na dovádění a hry, vyžadovalo buď bezcitnost, nebo talent na skládání a šetření s každým volným metrem čtverečným.

Počet postelí nechával na dětech nelehkou volbu. Musely spávat po dvojicích, ale pokaždé se z tohoto systému dostaly tři, které měly to štěstí a mohly spát každé samotné. Za ta léta, jež tady strávily, si Thomas zvykl na večerní losování s polámanými sýrovými tyčinkami, které se nikdo neodvážil sníst.

Probíhalo to pořád stejně. Deset minut před večerkou se všichni seskupili do hloučku, někteří klečeli, jiní seděli, zbytek musel zůstat stát, aby něco viděl. Uprostřed stála plastová krabička s dávno prošlými tyčinkami. Děti si jich už dávno sedmnáct napočítaly a používaly je jako krátká a dlouhá stébla. Bylo jen na náhodě, kdo vyfasuje toho kluka, který kope a hází sebou na strany, nebo bude mít obrovské štěstí a zůstane sám.

Thomas jen nerad postel s někým sdílel. Většinou se totiž těšil společnosti onoho nepříliš klidného Asiata, který musel měnit polohu každou co půl hodinu a nezapomněl přitom svého spoluležícího praštit, nebo skopnout na zem. A zrovna dnes by si spánek zasloužil nejvíce ze všech.

Pomalými krůčky se dostal až k posteli u okna. Bolelo ho celé tělo, ale ta nejintenzivnější bolest vystřelovala přímo do zad – tam, kde se krabatila kůže pod údery toho muže se supím pohledem. Zůstával proto v mírném předklonu a chytal se všeho, na co po cestě narazil, jen aby těm ranám nedával možnost se ozvat.

Děti kolem něj pobíhaly. Nebraly vůbec ohledy na to, že si sotva před pár hodinami prošel hotovým peklem. Ptaly se, pištěly, předháněly ho a bránily mu v dalším průchodu. Chtěly vidět to, co mu ten muž udělal. Ony sice průběh musely sledovat, ale nikdy se jim nedostalo šance si prohlédnout výsledek.

„Ale nechte ho být!“ protrhl hádky capartů další obyvatel pokoje. Podle nakřáplého hlasu Thomas poznal nejstaršího z nich. A opravdu, všichni se otočili na tmavého holohlavého chlapce, který seděl na posteli a snažil se číst. „Jsou to jeho záda, grindi! Laskavě se uklidněte a utřete si ty sliny z huby!“

Jakožto nejstarší se brzy stal jejich samozvaným velitelem. Jeho povýšenost mu dovolovala volit slova mnohem barvitější, než mohly ostatní děti. Ale postupem času se stal pro většinu vzorem, nebylo tudíž žádným překvapením, když ho začali později napodobovat.

Thomas ho nikdy moc v lásce neměl, ale dnes mu byl vděčný. To mu ukázal docela obstojným úsměvem, u nějž horním rtem zakrýval chybějící špičák a rostoucí dvojku řezák. I spodní patro chrupu nebylo úplné, ale to už v tuto chvíli nepovažoval za důležité.

Když černoch – jinak mu ani říkat nemohl a chlapci to nijak zvlášť ani nevadilo, nebo se k tomu nestačil dostatečně vyjádřit – kývl, že je to jeho práce, jakožto velitele téhle malé smečky, a ihned poté nasadil výraz pohrdání a povýšenosti, který byl pro něj typický.

Jakmile se děti z respektu stáhly, měl Thomas volnou cestu. Sice sem tam zaslechl tiše zašeptanou otázku, ale raději předstíral, že ji neslyšel. To mu nemohl nikdo zazlívat, na špinavé uši tady trpěl leckdo a nebylo by žádným překvapením, kdyby byl jedním z nich.

K jeho nelibosti si všiml, že je postel u okna již obsazená. Své oblíbené místo si nikdy rezervovat nemohl, bylo pro všechny, ostatně jako vše v této místnosti. Ale i tak si nezabránil, když stáhl obočí k sobě a propaloval křivá záda s výraznými bublinkami od páteře pohledem.

Ani tohohle kluka moc nemusel. Nebyl sice povýšený – alespoň ne v takové míře, jako jejich samozvaný velitel –, ale často býval náladový a protivný. Nebylo se čemu divit, jako jediný trávil klidně i celé dny na samotce někde na druhé straně komplexu. Alespoň to se mezi dětmi šuškalo, jestli to byla pravda, to už nevěděl.

Prohlížel si ho. Nebylo na něm nic speciálního, ani zajímavého, aby si ho doktorka Paigeová odváděla a oni ho několik dní neviděli. Údajně patřil mezi ty jedince s „velkou hlavou“ – náfuky, jimž jejich přehnaná péče a pozornost stoupla do hlavy, a proto se necítil dostatečně podřazený na to, aby se mohl s ostatními dětmi bavit.

Jediné, co na něm mohlo být jedinečné, byl bílý pásek kolem hlavy, jenž býval zpravidla zakrytý prameny vlasů barvy zralé slámy. Thomas ho nikdy zblízka neviděl, ale předpokládal, že to bude obvaz. Nikdo tady nenosí bílé pásky jen tak, vše je z nějakého důvodu. Alespoň to ho stačil ten tyran Randall naučit.

Další, čeho si na podivínovi všiml, byly nepřirozeně tenké paže, vysící z kostnatých ramen, volně lokty opřené o stehna. Výrazně visuté lopatky zakrývala standardní látka světle modrého trička, které tady museli nosit všichni. Jen na něm vypadalo podivně volné, jako by byl oděn do plachty.

Při bližším pohledu si kromě lopatek a bublinek páteře všímal i žeber a mezer mezi nimi – důkaz, že nejspíš jídlo hodně zanedbává a dobrá životospráva se k němu nedostala ani jako slovo ve slovníku. V ten moment si Thomas uvědomil, že k němu cítí i nějakou tu lítost.

S blonďákem nikdy nepromluvil. Vždy, když se k tomu chystal, ho odradilo na první pohled patrné povýšené chování a jeho odtažitost, díky níž si znepřátelil většinu dětí v pokoji. Thomas neviděl, že by se někdo za chlapcem vydal, aby si s ním promluvil. Nejspíš došli ke stejnému závěru jako on.

Možná bylo načase prolomit ledy a chopit se slova jako první. Protože blonďák nikdy nemluvil, nemělo by mu vadit, když si k němu Thomas přisedne. Navíc se tak zbaví těch dotěrných dětí a bude mít svou zaslouženou chvíli klidu. Nepředpokládal, že oni vydrží zticha déle než pár minut.

Obešel si postel, ale pohled z chlapce nespouštěl. Fascinovala ho stavba drobného tělíčka. Bylo to, jako by měl otevřenou učebnici anatomie a nalistoval stránku o kostře člověka. Jeho kůže byla beze skvrny a bez jediné jizvy, bledá a už od pohledu jemná, se světlými chloupky a dvěma znaménky jen těsně nad loktem.

„Ahoj,“ řekl s pokusem o úsměv. Jeho vlastní hlas mu byl cizí. Zněl spíše jako kuřák, než sedmiletý kluk. „Můžu si přisednout?“

Podivín se na něj ani nepodíval. Dál nechával zrak na lesklém povrchu skla, které odráželo jeho obličej jako zrcadlo. Širší nos s vysokou kostí nechával v poloze kolmice k vodorovné ploše, úzké rty stažené k sobě, jako by skrze ně neměla projít jediná molekula vzduchu.

Neodporoval, proto to Thomas bral jako souhlas. Posadil se k okraji postele a spojil ruce v klíně. Prsty se proplétaly mezi sebou, když se je snažil zvednout, aby mu zamával před obličejem, jestli vůbec vnímá, ale než je od sebe vůbec rozpojil, chlapec se posunul o kousek dál, aniž by se jen trošku nazvedl, nebo se dotkl širokými chodidly země.

Bral ho na vědomí, to bylo dobré znamení. Ale to, že ho ignoroval a choval se odtažitě, Thomase štvalo. Byl jediný, kdo se nedožadoval jeho pozornosti, ačkoli u toho incidentu musel být taky. To ublížilo jeho znovu objevenému egu.

„Já jsem Stephan,“ představil se mu a roztáhl koutky do mnohem širšího úsměvu, než jaký vyloudil u velitele. Snažil se být přátelský. Ne proto, že by cítil povinnost s někým mluvit, ale z toho důvodu, že tenhle oříšek se mu ještě nepodařilo rozlousknout. A byl si jistý, že spolu za celé ty roky ani nepromluvili. „Jsem ten zbitý.“

Ani to na kluka očividně dojem neudělalo. Jediné změny, jíž si Thomas všiml, bylo cukání koutku u úst. Jako by snad tiše vzlykal, ale snažil se to ze všech sil zadržet.

„Ty jsi ten, co ho dovedli před dvěma rokama, že?“ zajímal se. Musel se zajímat, už se z toho pomalu stávala povinnost.

Když to s ním ani tentokrát nic neudělalo, s tichým povzdechem miknul rameny a zadíval se na sklo. To mu však dlouho nevydrželo, touha sledovat křehkost toho těla byla mnohem silnější než jeho pevná vůle. Nechtěl se na něj dívat, ani si ho prohlížet jako nějaký exponát v muzeu, ale nemohl tomu zabránit.

Ač se mermomocí snažil odvrátit zrak, nedokázal se přimět ani k tomu, aby putoval zkoumavým pohledem po tváři dál, než byly hluboko zasazené protáhlé oči a tmavé kruhy pod nimi. Přemýšlel, jestli tenhle chlapec vůbec někdy spal. Nikdy ho spát neviděl, ale nikdy dřív se o něj ani nezajímal.

„Mám rád brouky, víš?“ zkusil to znovu. „Jednou bych je rád všechny posbíral. Ale nenapíchal bych je na nástěnku, já bych jim dal jména, a pak je zase vypustil. Podle mě je kruté, když je někdo na výstavce. Třeba když mu ubližují, nebo tak nějak. Musí to být hrozný zážitek a ten někdo musí být hodně statečný, aby dokázal vůbec mluvit.“

Ani tentokrát ho nepřiměl mu věnovat byť jen sekundu svého času na povšimnutí pozornosti se dožadující existence. Jeho marné pokusy o přilákání páru očí donutily Thomase konečně nadobro zrak odtrhnout.

„Muselo to bolet,“ ozvalo se po nějaké době, kdy jen oba tupě civěli na sklo.

Thomas sebou trhl. Nečekal, že bude mít tak hrubý hlas. Možná to způsobil hlavně ten východní přízvuk, který nebyl pro zdejší okolí obvyklý. Vůbec ke křehkému tělu nepasoval.

„Ty's to zažil taky?“ zeptal se pihovatý černovlásek.

Nic. Nejspíš se mu o tom nechtělo mluvit. Ale to Thomasu domněnku o návštěvách mile vypadající zrzky a odvodech blonďáka na několika denní samotku jen potvrdilo. Nebyla to samotka. Museli mu něco dělat. Nejspíš to věděl a za to byl potrestán.

Chvilka pokusu o sblížení minula. Thomas na něj koukal jako na boží zjevení, očekával další slova, jimiž by mu svou osobnost přiblížil. Už se mu vůbec nezdál povýšený, nebo namyšlený. Jen nalomený a smutný, stejně jako on.

„Víš, za celý ty dva roky, co tu jsi, jsem se nedozvěděl, jak se jmenuješ,“ pokračoval Thomas ve svém snažení a natáhl ruku, aby se přesvědčil o pravosti nepoškozené kůže. K jeho údivu sebou chlapec ani neškubl. Byl klidný, když se bříškem prstu paže dotkl. „Nemáš jizvy.“

„Nejsou vidět,“ odvětil.

„Schováváš je? Pod tím obvazem?“

Blonďák vyrazil z úst tichý sten. Thomas leknutím škubl rukou zpátky v přesvědčení, že to byla právě jeho chyba, že začal brečet. Ale on neustával. Utíral si oči i hlen pod nosem, snažil se to držet. Marně.

„To nic. Mě zbili taky,“ dodal Thomas.

„Chtějí, abych zapomněl na své jméno,“ zahekal mezi vzlyky. Trhal rameny nahoru a dolů, rukou si neustále upravoval obvaz kolem hlavy, který mu stahoval čelo. „A chtějí taky, abych zapomněl to její.“

„Čí?“

„Mojí sestry. Ale já ho nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu ani na ni. Na svou Lizzy,“ špitl tal tiše, že to Thomas sotva zaregistroval.

„To je mi líto,“ zamumlal a dal mu ruku na rameno.

V ten moment se na něj blonďák otočil. Uslzené oči zářily jako vybroušená záhněda v ranní rose, obepnutá hnědými řasami s pihami. Zarudlé bělmo jim na výjimečnosti neubíralo, dokonce ani ty kruhy pod nimi neměly šanci zošklivit tu tvář.

„Nutí mě, abych si začal říkat tak, jak to chtějí oni. Prý… prý jsem jeden z posledních, kdo odporuje.“

Thomas byl příliš zaujatý tím obličejem, než aby ho poslouchal. Sledoval, jak se pohybují úzké rty, jak se třepou, když skrze ně prochází vzduch se slovy. Vsadil by se, že takhle nějak vypadají bibličtí andělé. Jako zlomení kluci s perlami v očích a béžovými rty.

Probudil se klidněji, než očekával. Dezorientovanost, způsobená jiným místem probuzení, než na jaké byl zvyklý, zmizela v tu chvíli, kdy zaregistroval tiché oddechování stočeného klubíčka s hlavou na jeho hrudníku.

Opatrně položil hlavu do malého polštáře. Jeff nepočítal se dvěma spícími, proto měl jen jeden. A Thomas si matně vybavoval, že se nabídl, že Newt může mít hlavu opřenou o něj.

Pohlédl na blonďatou kštici a palcem levé ruky ohrnul pár pramenů příteli z čela. Nepochyboval o tom, že se mu zdálo o něm. Tu tvář by poznal všude. Ale ač to byl jen sen, vyděsil ho. Ta bolest, v jeho očích, skryté jizvy tam, kde nedohlédl. Nic se nepodobalo Newtovi víc.

Až na to, že Thomas byl Stephan. A Newt v tom snu nebyl ve skutečnosti Newt.

Naprosto přesně si vybavoval jeho poslední slova. Ta, která ho donutila se probudit.

Chtějí, abych si říkal Newt…