Thomas seděl na pohovce v Jeffově domě, v klíně mu polehávala blonďatá hlava. V jedné ruce držel hrnek s horkou kávou, z nějž se ještě stále kouřilo, tou druhou prsty vískal mastné vlasy.

„Co ti trvalo tak dlouho?“ zajímal se Jeff.

I on vysedával v obývacím pokoji a na oba mladíky zíral. Po tak dlouhé době, kdy u sebe návštěvu neměl, k němu zavítali hned dva bývalí spolužáci. Sice za okolností, které jim rozhodně nepřál, ale i tak na něm ta radost z toho, že konečně není sám, byla vidět.

„Problémy s dopravou,“ odpověděl tmavovlásek a sklopil pohled na bledou tvář pod sebou. „Odtáhli mi auto.“

Nebál se přiznat si, že ten blažený úsměv, jenž zdobil Newtovy rty, mazal vše špatné, co se za tento den stalo. Zapomínal na zkažený zápas, strach z blízké smrti, svou rezignaci nad hraním i spokojení se s novým životem, který sice nebyl tak lákavý, jako byl ten předešlý, ale zato měl alespoň naději na ještě lepší.

Od té doby, co se uvelebili na pohovce, toho moc nenamluvili. Jeff jim oběma nabídl kávu, kterou však přijal pouze Thomas. Newt chtěl původně taky, ale jakmile si všiml vyčítavého pohledu svého spolubydlícího, rychle své rozhodnutí změnil a zdvořile odmítl. A když se Jeff s kávou vrátil, našel je už takhle.

Podivné přátelství? Ano, i tak by se ten vztah mezi chřadnoucím blonďákem a jeho pihovatým protějškem dal nazvat. Thomas však dával přednost výrazu spolubydlící. To zahrnovalo jak přítele, jímž mu byl, tak i nejbližšího člověka, který byl na dosah ruky.

Co na tom, že se občas chovali tak, jako by ani přátelé nebyli? Někdy zkrátka bylo třeba uzemnit tu jiskru, která si dovolila uvnitř hrudi vzniknout. Uhasit ten plamen, jenž měl na svědomí dalších několik minut v naprosté nevědomosti o tom, co dělají.

Neviděl v tom nic víc. Ačkoli se o něj vskutku bál, nedokázal by si přiznat, že k tomu mladíkovi chová hlubší cit. Ne, tohle by přece udělal každý dobrý přítel. Postaral by se o to, aby byl v bezpečí pevného sevření paží, jež ho uchrání před vším, co by mu mohlo ublížit. Jeho úkolem bylo držet od něj vše zlé, nevpouštět do jejich vesmíru žádného vetřelce, který by mohl jejich dokonalou symbiózu narušit.

„Tommy nikdy dopravě moc nerozuměl,“ zamumlal tiše Newt, ale víčka od sebe neodlepil. Zůstávala k sobě přilepená, smotaná hnědými řasami, na nichž byl nespočet podobně zbarvených pih.

„A zdá se, že to není to jediný, co mu uniká,“ poznamenal snědší lékař s neskrývaným úšklebkem.

Thomas obrátil oči v sloup. Opravdu neměl náladu na další poučky a náznaky, dotěrné otázky, dokonce ani dobře mířené rady. Vše měl plně pod kontrolou a byl si vědom každého přestupku i chyby.

Zamrkáním příteli naznačil, aby přestal. Nechtěl, aby se Newt dozvěděl, že sekl s kariérou, aby mu pomohl. Kdyby se jednalo o někoho jiného, chlubil by se tím a byl by vychvalován až do nebes, ale Newtův charakter byl stavěný úplně jinak. Co se jinému mohlo zdát statečné a obětavé, on to bral jako hloupost největšího kalibru. A co na tom, že mu tím zachrání život? Neprosil se o to.

S Newtem to bylo mnohem těžší než s Terezou. Pamatoval si, že ji bylo snadné přesvědčit, že by si měla vzít deštník, ačkoli to na déšť zrovna nevypadalo. Ona věřila jeho úsudkům, sama si je sice podkládala vlastními důkazy – ozón ve vzduchu, předpověď na internetu –, nebo se zkrátka ptala dál, aby se dopídila, jak k tomuto závěru došel.

Newt byl daleko tvrdší oříšek. Ač mu dával jakoukoli radu, odbyl ho tím, že je přece starší a měl by mít více zkušeností. Že i když obdivoval to, co dokázal Thomas vymyslet, v reálném světě se lépe pohyboval on.

Nebyl to pouze problém rad, tady šlo i o ukázání slabosti. Tereza si jí sice taky byť jen chvilku nedovolila, ale ona alespoň přiznala, že se necítí nejlépe. Thomas si toho všímal a vyptával se, zajímal se o její zdravotní stav a ona vlastně i s docela širokým úsměvem odpovídala. Newt byl zatrpklý hned u první zmínky o něm, proto si Thomas zvykl na to, že se o něj zajímat nemusí.

Nyní by však měl a on to moc dobře věděl. Tím, že nedával pozor celých sedm let, podřezal větev jim oběma. Jeho nezájem o přítele ho dohnal do situace, kdy ho může každou chvíli ztratit. A stačilo k tomu jen několik let nepozornosti a egocentrismu.

„Tohle dělá často,“ zaznělo jakoby z dálky.

Mladík sebou trhl a zatřepal hlavou. Ti dva se očividně spolu bavili už nějakou dobu, poznal to na Jeffově uraženém výrazu i Newtově pobaveném šklebu.

„Divím se, že to s tímhle mimoněm vydržíš,“ neodpustil si Jeff kousavou poznámku a natáhl se k misce s nakrájenými jablky.

„Pořád je to můj mimoň,“ bránil ho blonďák a na důkaz svých slov štípl Thomase do tváře. Jakmile tak učinil, vyrazil z hrdla tiché uchechtnutí, na míle vzdálené tomu šťastnému, na jaké byl zvyklý.

Thomas zrudl tak, že mu z nosu zmizely všechny pihy. Mělo to na svědomí to, že se cítil trapně kvůli své další chvilce nepozornosti, ale nejvíce na něj stejně zapůsobila Newtova slova.

Pořád je to můj mimoň.

Na první poslech popichování, při uvědomění si jen špatně vyjádřený kompliment. Vůbec nepřemýšlel nad majetnictvím, sobectvím a dalšími termíny, jimiž by vyjádřil ochranitelské tendence při pevném vztahu. Jejich přátelství přece pevný vztah nebyl.

„Ptal jsem se tě, jak dopadl zápas,“ zopakoval svou otázku snědý lékař a zahryzl se do měsíčku. Koutky se mu roztáhly od sebe, když mu ústa zaplnila nakyslá chuť.

Ještě nikdy neměl takovou chuť mu zakroutit krkem jako teď. Zmínka o hokeji v něm zažehla starý plamen, který uhasil déšť a klid venku. Zaťal ruce v pěsti, ale neuvědomil si, že v jedné ruce stále svíral hrnek. Zbělaly mu klouby, div si neprobily cestu ven z kůže.

Zaslechl tiché zakňučení. Když shlédl dolů, všiml si, že také svíral Newtovy vlasy a tahal za ně. Okamžitě je pustil a natáhl ruku k ovoci, aby ji zaměstnal.

„Prohráli, co?“ vydedukoval si nakonec a dal si do úst další kousek ovoce.

Thomas si vzal jeden z měsíčků, ale zatím se kousnout neodvážil. Byl si jistý, že by musel sousto vyplivnout Jeffovi do obličeje. Při omluvách a utírání by se mu třeba omylem zlomil nos, namaloval monokl kolem oka, potrhala kůže na rtu... Ano, náhoda byla někdy krutá.

„Jo,“ zamumlal.

Ve skutečnosti ani nevěděl, jestli vyhráli, nebo ne. Vlastně se toho stalo tolik, že se o to zapomněl zajímat. Jeho složka s hokejem byla z mozku vytěsněna strachem a starostmi. Jako by měl zrovna skončit s prací a jít na mateřskou dovolenou.

Než si vůbec stačil zaplnit ústa, aby nemusel chvíli mluvit, polechtaly ho na zápěstí roztřepané konečky vlasů a tři čtvrtiny měsíčku byly ty tam. Po tom nenápadném ukousnutí zbyly jen značky po zubech a bublinky slin, které po sobě pachatel zanechal.

„Pfomin, Fommy, fvechno fi mof fvá,“ zažvatlal Newt na omluvu a, aby svým slovům dodal na důrazu, vycenil zuby, mezi nimiž sousto držel.

Nemohl se na něj zlobit. Nevěřícně zavrtěl hlavou nad jeho náhlou dětinskostí, ale pobaveně se usmíval. V prstech přidržel zbytek nad jeho rty, aby mohl kousek pustit do hladového chřtánu blonďatého dospělého dítěte.

Bylo mu jedno, že se Jeff dívá. Jeho názor na jejich pouto znal moc dobře a jen nerad mu dával za pravdu, ale Newt o tom nevěděl. A pokud ho měl držet ve sladké nevědomosti, musel se chovat tak, jako by se nic nestalo. Na nebi stále byli poníci a duha.

Až na to, že poníci přestali srát duhu, protože se zadlužili u Boha.

Možná by nebylo špatné se posouvat dál. Newtova pozornost se mu líbila, bylo to něco úplně jiného, než co cítil u Terezy. Tohle byl neskrývaný zájem. Pozoroval ho tak, že by před ním jen těžko něco skryl. A toho se nejvíce bál. Musel ho rozptylovat, aby na to nepřišel.

„Čóni, předpokládám, že když tady génius přišel o auto a venku je hotovej slejvák, zůstanete přes noc. Místa je tu dost, o to se bát nemusíte,“ protrhl trapné ticho jejich hostitel, který už stál na nohou a držel oba hrnky v rukou.

„Pokud máš něco lepšího než seník...“

„Seník je lepší než podlaha,“ namítl blonďák a drcl do Thomase loktem, jako by se mu snažil telepaticky sdělit: „Snad víš, co myslím.“

„Spaní na podlaze ještě nikoho nezabilo,“ zaargumentoval Thomas.

„Divil by ses, kolik jsme měli případů na podlachnutí. Většinou se jednalo o bezdomovce, co si nevymysleli lepší výmluvu.“

S těmito slovy Jeff zmizel za rohem a nechal mladíky osamotě. Thomasovi to nevadilo, ba naopak, vyhovovalo mu to. Alespoň se nemusel bát, že by se něco provalilo. O to skutečně nestál.

„Ty nevíš, jak jste dopadli, co?“ zajímal se Newt.

Tak rychle otázku nečekal, proto mu chvíli trvalo, než si vymyslel odpověď. Tady mu však lhát nemusel, pravda nijak neuškodí. A nemusí se tak prozatím ani špinit tou odpornou salvou lží, jež měla následovat a pokračovat další dva měsíce.

„Předpokládám to. Teda... nikdy se nám nepodařilo vyhrát, tak už se to očekává,“ odvětil úplně klidným hlasem.

Newt zvedl hlavu z jeho klína a nadzvedl se na loktech. Sice se krkem stále opíral o Thomasova stehna, ale alespoň zmizelo lechtání na podbřišku a naprostá neschopnost vstát.

„Tys byl u mě, viď? Dovezl jsi mě sem.“

Pouhé konstatování, na nějž stačilo prosté pokývání hlavou.

„Frasáku. Máš příležitost zazářit a ty se radši vozíš po městě s Šípkovou Růženkou,“ dodal, jakmile jeho kývání pochopil.

„Věř mi, že nic bych nedělal radši,“ zamumlal Thomas na odpověď.

„Hrát, nebo vozit?“ vyptával se dál.

„Být s tebou? To, že jsem nevšímavý hňup, neznamená, že nejsem dobrý kamarád.“

„Máš mě pod kůží, hm?“

„Jako vyrážku.“ Pak si uvědomil, že to znělo jinak, než původně zamýšlel. „Teda jako něco, čeho se nezbavím. Ani kdybych chtěl.“

„Beďary. Takže já jsem beďar. Skvěle, Tommy, já se nedivím, že se s tebou Sonya bojí bavit.“

„Ale já jsem to tak nemyslel. Newte, hele, já... kdybys byl beďar, tak ten jediný, který by byl na ozdobu. Který bych nemazal. Jehož bych se prostě zbavit nechtěl.“

„To byl kompliment?“ podivil se.

Ne, vyznání, odpověděl si pro sebe.

„Newte, vím, že tě něco trápí. Nemáš něco, s čím by ses mi chtěl svěřit?“ odvedl téma raději jinam.

„Vlastně i jo,“ odpověděl a v Thomasovi zablikala jiskřička naděje, „došla nám jahodová marmeláda.“

Opravdu naivně doufal, že se mu svěří s problémem jeho zdravotního stavu. Vždyť vykazoval jasné symptomy, omdlíval, sotva se držel na nohou, drkotal zuby o sebe s tím, že se mu rychle mění teplota, ale jeho tvrdohlavost očividně neznala mezí. Vsadil by se, že i v rakvi by držel palec nahoře, jako že je v pořádku.

Ne, takhle si zakazoval myslet. Kdyby měl Newt ležet v rakvi, tak jedině hodně starý a s ním po boku. Byli nerozlučná dvojka před smrtí, budou i po ní.

„Proč to děláš?“

Prudce zamrkal a otočil se vedle sebe. Newt už seděl, opíral se o sedačku, nohy nechával přitažené k tělu. Malinký nos, který pro něj byl už typický, sebou cukal, jak se snažil dýchat. Nosní dírky se pod vyráženým vzduchem chvěly a při bližším pozorování si všiml i drobných chloupků.

„Proč dělám co?“ optal se jako malé dítě.

„Přesně tohle. Chvilku jsi normální, pak na mě civíš jako na boží zjevení,“ vysvětlil.

„To možná přemýšlím, jestli nejsi anděl.“

Nebo jestli jím brzo nebudeš.

„Tommy, všichni andělé nejsou blond. Blonďatí čóni mají v hlavě písek, se štěstím vodu a piliny, aby jim při přemýšlení nevyhořel.“

„Budu předstírat, že jsi můj dokonalý kompliment nezničil.“

„Ty doufej, že jsem neslyšel všechno,“ ozval se ode dveří Jeff. „Ještě chvilku a už bych na ten gauč nikdy nesedl.“

Na to Thomas odpověď neměl. S povzdechem se na něj podíval. Jeff měl přes rameno přehozenou kostkovanou deku a pod paží péřový polštář se skvrnami. Doufal, že ta červená byla od vína.

Dokonce i Newt si vybral cestu mlčení. Jeho věčné odseky na tohle nejspíš nestačily, proto si vzal z přítele příklad a zarytě mlčel. Ten se však ani neodvážil zvednout zrak ze svých kolen.

„Tváříte se jak na pohřbu. Tak pojďte, máte přichystaný rakve,“ zažertoval a hodil k nim polštář.

Thomas ho stačil zachytit jen pár centimetrů od obličeje. Alespoň tak skryl další naštvaný pohled, jímž mladíka obdařil. O smrti se nevtipkuje. Hlavně ne teď, tady a s ním.

„Pojďte. Mám dvě matrace, ať se nemusíte mačkat.“

„Vystačí nám jedna.“

Thomas byl překvapen, že tohle vyslovily rty jeho přítele.

Jeff pokrčil rameny a odešel do vedlejší místnosti, Newt, ještě stále oslabený z dlouhého ležení, se natáhl pro berle, aby ho mohl následovat. Ale to už ho vzal Thomas za ruce a přitáhl si jej k sobě.

„Bude to rychlejší,“ vysvětlil, když ho podebíral pod koleny a zvedal se s ním v náruči.

„Já jsem nic neřekl,“ zašeptal blonďák a opřel si hlavu o nezvykle rychle se zvedající hrudník.

Slyšel ta srdce zběsile bít. Tak jako vždy, když poblíž. Vzájemně se doplňovala, aby je nestrašilo ticho. A ani dnes, v nejhorší den Thomasova života, tomu nebylo jinak.