Většinu cesty ani nevnímal. Stále si v hlavě přehrával to, co mu Jeff řekl. Věděl, že to nemyslel zle, ale přesto se stal novým terčem jeho koncentrovaného vzteku. Kdyby mu to řekl dřív, nevypadal by jako hlupák.

Naštvaně zavrčel a praštil dlaní do volantu. Měl v sobě takový vztek, že by nejraději křičel. Ale už jen kvůli tomu, že měl otevřená okna, se ovládal. Ač by mu ani nevadilo, kdyby jeho výbuch emocí někdo slyšel, rád by si udržel tu masku slušného občana a zůstal od podobných stranou.

Hledání domu Arise Jonese bylo mnohem jednodušší, než si myslel. Vlastně ani nemusel hledat budovu, tento den byl jako stvořený na procházky, tudíž mu nedělalo problém zaregistrovat na chodníku útlou postavu v koženém kabátu a vypaseným bíglem na vodítku.

Nejprve se jen díval před sebe, jestli se skutečně nemýlí a je to ten, koho hledá. Ale jakmile spatřil odlesk paprsků na dioptrických sklech v tenkých zlatých obroučkách, jeho chvilka nejistoty si sbalila kufry.

Rázně dupnul na brzdový pedál a uvedl vozidlo do klidu. S parkováním se tentokrát neobtěžoval, jen by tím ztrácel drahocenný čas, při němž by mu mohl plachý mladík uprchnout. Pokud by zjistil, že je ten blázen za ním Thomas, měl toho času mnohem méně.

Thomas na nic nečekal a vylezl z auta ven. Pár lidí, kteří jeli za ním, na něj zatroubilo, ale tím se rozhodit nenechal. Bál se však, že by na něj mohli Arise upozornit. A co si pamatoval, tak on vždycky patřil mezi ty svižnější rychlonožky. Nestačil by mu, ani kdyby byl v té nejlepší kondici.

Naštěstí se nezdálo, že by zvukům troubení a výhružnému křiku věnoval Jones byť jen špetku své pozornosti. Nadále si vykračoval svým typicky kačeřím krokem, mírně předkloněn. Jeho pes, který jistě vážil více než on, ho táhl dál a dál. Možná proto nemohl jít narovnán. Ten tah byl pro slabé paže příliš silný.

Thomase na něm nejvíce zaujaly boty. Ač byl navlečen v kůži a vše mu dokonale ladilo, žluté tenisky ten dojem harmonie zkrátka kazily. Chápal, že pokud si chtěl vyjít na delší vycházku, potřebovat něco pohodlného, ale neřekl by ani půl slova, kdyby to nebyla taková pěst na oko.

Zrychlil krok, našlapoval však velmi tiše. Nějakému pozorovateli mohl připomínat šelmu, která se plíží za kořistí. A vlastně by nebyl ani daleko od pravdy.

Poklepal mu na rameno. Jemně, aby ho nevylekal. A když se na něj Aris otočil, skutečně chvíli vyděšeně vypadal, ale ihned to skryl za profesionálně chladnou masku. Rty zkroutil do nuceného úsměvu a zpomalil.

„Řekl bych, že tě rád vidím, ale já nechci lhát a ty to nechceš slyšet,“ řekl Jones odměřeně namísto pozdravu a škubl vodítkem, aby donutil psa stát. „Tak, co chceš vědět?“

Thomas ani nečekal, že by se zeptal takhle přímo. Ale Aris měl to zvláštní nadání si z výrazu, i pouhého pohledu do očí vyvodit vše, co je třeba. Možná proto se ho ostatní děti ve třídě stranili. I když pak přestoupil společně s Thomasem, svého zlozvyku „číst v někom jako v otevřené knize“ se nezbavil.

„Nehraj si na překvapenýho, Tome. Oba víme, že kdybys nic nechtěl, nehledal bys mě. Tak spusť, než zase ztratím zájem a pošlu tě do háje,“ dodal ještě a kývl hlavou k parku na znamení, že tam hodlá jít.

„Jde o to, že je Newt… mimo. Jeff říkal, že je na to –“

Ani nestačil myšlenku dokončit a Aris mu skočil do řeči. Mávl rukou v jednoduchém gestu, aby přestal, a sehnul se na zem pro pětikvětou květinu.

„Zkusíme to jinak. Budu trhat lístky. Až tam nebude jediný, skončili jsme. Je to jasný?“

„Je to dětinský,“ odpověděl Thomas, ale to už si vysloužil první ztracený okvětní lístek.

„Řekl bych, že to půjde rychle. Výborně, peču perník a jen nerad bych ho spálil.“

Možná se mu to jen zdálo, ale na prchavý moment viděl i náznak pobaveného šklebu.

Ten parchant si to užívá, pomyslel si.

Tentokrát vážil slova. Aris byl jeho jediná naděje pro spokojený život. Nebo pro Newtův? Už to ani neodlišoval, stal se součástí jeho dnů i nocí, že by mu zkrátka jeho ztráta uštědřila finální ránu. Po tom fiasku na zápase by to byla jen třešnička a epické zakončení krátkého přežívání veselého Thomase Murphyho.

„Jeff se zmiňoval o tom novoročním večírku a mně –“ Zarazil se, když Aris urval další dva. „Hele! Ani jsem to nestačil –“

„Mám ti to vysvětlit jako malýmu šádovi, Tome, nebo se spolu budeme bavit jako dospělí?“

„To tys začal s tou hloupou kytkou,“ ohradil se a popadl ho za loket, kdyby jej náhodou napadlo vzít nohy na ramena. „Arisi, je to vážný. Až… až na JIPku, obávám se. Tenhle problém je nad moje síly.“

Ani neočekával, že by se na něj podíval. Aris si ponechával chladný odstup, ale ruku nesetřásl. Jen miknul rameny s táhlým povzdechem, který z hrdla vyrazil, a usadil se na lavičku u cesty. Netrvalo to dlouho a pokynul i Thomasovi, aby zaujal místo vedle něj.

„O novoročním večírku pomlčíme. Pořád se s tím vyrovnávám a není to zrovna jednoduchý. Sezení u Terezy mi taky nepomáhají… no, aspoň už za ně neplatím, protože se sama nabídla, že to bude dělat gratis. Ale… ocenil bych, kdybys mi ji nepřipomínal,“ zašeptal tak tiše a přívětivě, jak jen dokázal.

Thomas na odpověď přikývl. Tohle chápal. Taky by se o tom nechtěl bavit, kdyby byl na jeho místě. Ale tím, že tomu byl i svědkem, si zasloužil místo na „Jonesově nenávistné listině“. To mu až dodnes vrásky nedělalo. Nyní se bál, že by se kvůli tomu odpovědí nedočkal.

Letmo se na bývalého přítele podíval. Kdysi ho považoval za svou pravou ruku, hned po Tereze, samozřejmě. Byli si hodně blízcí. Ale po tom večírku se odcizili už nadobro a úplně. A Thomas toho nejednou litoval.

„Fajn,“ zamrmlal si Aris pod nosem a zbytek květiny odhodil vedle sebe. Místo toho si přitáhl vodítko, čímž bígla donutil jít až k lavičce a ulehnout u jeho nohou. „Vím, že je na tom Newt mizerně. Nejspíš mi teď dost věcí nebudeš věřit, ale já jsem do toho zapletenej fakt náhodou.“

„Pečeš perník. Vymáčkni se,“ popohnal ho.

Už sám sebe viděl v posteli. Byl tak unavený a vyčerpaný, že kdyby dokázal usnout bez svého spolubydlícího, už by si ustlal na tom dokonale zastřiženém trávníku. Ale držel se. Tohle bylo důležitější než spánek.

„Je dost věcí, o kterých nevíš,“ pokračoval a schválně se odmlčel, aby nechal Thomase položit otázku. Ten nezklamal.

„O jakých přesně?“

„Například to, že ve ZLOSINu už dlouhé roky podobné případy, jakým je ten tvůj střapatý kamarádíček, zkoumáme. Pozorujeme je, sledujeme vývoj a tak. No a snažíme se na to najít lék, jak jinak.“

„Není ZLOSIN farmaceutická společnost?“ namítl tmavovlásek.

Aris se pobaveně zasmál. Ten zvuk byl z jeho úst tak nepřirozený, že jím až zamrazilo, když neustával. Navíc, zněl tak falešně, jako vypadal ten hraný úsměv, který nasadil, když ho vyrušil z rozjímání.

„Ty máš místo mozku želé, co?“ poznamenal.

Thomas zrudl až za ušima. Něco podobného řekl i Jeff a jemu už lezlo na nervy, jak si z něj utahovali, že si neuměl spojit souvislosti. Ale oni věděli více než on. Nemohl za to.

„Co je teda ZLOSIN? Odhaduju, že gramatická chyba to asi nebude,“ zamručel podrážděně.

„Je to zkratka,“ odvětil druhý mladík a upravil si brýle na nose.

„Pro co?“ zajímal se Thomas dál.

„Zlití loutkaři organizace starých irských ňoumů.“

„Působivý. To sis připravoval dlouho, co?“

„Ani nevíš, jak dlouho,“ odpověděl Aris a konečně opět smrtelně zvážněl. „Nebudu ti mazat med kolem pusy. Asi už jsi musel slyšet o tom, že děláme pokusy na lidech.“

Tmavovlásek pokýval hlavou na souhlas. O tom zaslechl. Možná něco od Jeffa, ten má pusu prořízlou, když dojde na kritiku konkurence. Ale domníval se, že se o tom zmiňovala i Tereza. A Newt taky.

„Když už se to provalilo, přestalo se to tajit. Však to znáš, takový to největší tajemství přirozeně do týdne ví polovina města. Zkoušeli jsme to ututlat, ale… ale…“

Zasekl se. Hlas se mu lámal, to Thomas poznal. Když se na něj podíval pozorněji do jeho očí, spatřil v tom ledu, jímž si obklopil duši, prasklinky, skrze něž prosvítala bolest. Ne taková, jako když by si rozedřel koleno, nebo zlomil prst. Tahle byla potlačovaná, uhnízděná hodně hluboko. Až se divil, že to vydržel zadržet.

Aris zatřepal hlavou. Thomas mu automaticky konejšivě stiskl ruku, aby mu dodal podporu. Ale vděčného úsměvu nedočkal. Jen tak silného opětování, až mu div nerozdrtil kosti.

Tušil, na co narazil. Ačkoli nechtěl, omylem otevřel tu nezahojenou ránu. Ránu, která měla jméno, bytost i duši.

„Na to nemysli. Teď ne. Chci vědět, jestli mu pomůžete. Arisi, potřebuju to vědět,“ řekl Thomas klidně a vyrovnaně. Nebo se o to alespoň snažil.

„Newt patří do speciální skupinky. Říkáme jim raplové, ale to je jen pracovní název, na lepším se maká,“ pokračoval, jakmile se dostatečně uklidnil. „To jsou ty beznadějný případy, jak jim říkají ti rádoby doktoři ze špitálu. Ale my věříme, že tu naděje být musí. Ale… je nás málo, Tome. Zatraceně málo. Od… od tamtoho, o čem se nechci bavit, se hodně dobrých hlav zdejchlo. Prý nechtějí mít s ničím takovým nic společnýho.“

„Takže…?“

„Hodila by se nám pomoc,“ přiznal tiše a jeho ruku pustil. „Někdo na její místo musí jít. A Paigeová už je bezradná.“

Nemyslel si, že by z něj toho dostal tolik, ale odmítal si stěžovat. Získal dost informací na to, aby si je mohl v hlavě zpracovat. Nebo si alespoň urovnat schránky s myšlenkami, aby podobné situaci předešel.

„Já jsem četl tvoje práce, Tome,“ ozval se Aris znovu. „A… ta přihláška tam pořád musí být. Stačí jedinej podpis.“

„Abych byl ve ZLOSINu. Ne, díky,“ vyhrkl bezmyšlenkovitě a zvedl se na nohy, čímž dal jasně najevo, že pro něj tato koverzace přestává být zajímavá.

„Abys ho zachránil,“ opravil ho. Vyčkal, až na něj Thomas otočí hlavu. Teprve poté byl ochoten pokračovat. „Sám víš, že hokej je mrhání tvým talentem. Ty jsi vědec, Tome. Ne týmový hráč. Máš v hlavě věci, o kterých se nám může jen zdát!“

„Nevěřím jim.“

„Komu jim?“

„Vám. Ale pokud to Newtovi pomůže… Musím si to promyslet,“ zamumlal si pod nosem.

Aris měl pravdu. Thomas nikdy nepatřil mezi tu skupinku vyvolených, které nadlehčovaly piliny v hlavě a žádné starosti. Musel myslet, neustále si něčím zatěžovat mozek, aby zahnal nudu.

Ale to, o čem jeho bývalý přítel mluvil, se mu ani v nejmenším nelíbilo. ZLOSIN moc dobře neznal. Věděl o něm jen to, co prozradila Tereza a teď mu řekl i Aris. Brožuru sice četl několikrát, ale tam se o temných tajemstvích za oponou nedozvěděl. A čím více se o této tajemné organizaci dozvídal, tím méně se mu jeho ztřeštěný nápad líbil.

Dělám to pro nás, opakoval si pro sebe. Není to sobecký, stejně mi hokej nejde. Musel by se stát zázrak, kdyby jo.

„Nechceš zajít na perník? Když už jsem ho připálil, hezky si to sníš,“ navrhl Aris, když už se mu ticho zdálo nepříjemné.

„Musím zpátky za ním,“ namítl.

„Miluješ ho, že?“

Překvapeně na něj hleděl. To už bylo po druhé, co zopakoval něco, co řekl Jeff. Buď byli telepati, nebo to měl napsané na čele.

„Jak jsi na to přišel?“

„Jen ňouma by si toho nevšiml,“ vysvětlil, jako by to bylo naprosto očividné. „Tak, zaláskovanej.“

„Já nejsem –“

„Jsi mizerný lhář, Tome. Přestaň, než se naštvu a odejdu.“

Thomas si tiše povzdechl a raději se usadil zpátky. Na odchod už ani nepomýšlel. Aris si ho dokázal dokonale ukotvit na místě.

„Budu dostávat zaplaceno?“ zajímal se.

„A ne zrovna málo,“ přitakal Aris. „Tak co? Bereš? Nebo se chceš dál utápět v iluzích? Můžu ti ještě nabídnout sezení u Terezy, ale nemyslím si, že bys o to měl zájem.“

Kousal se do rtu. Měl pravdu. Měl pravdu. Má pravdu. Ostatně… jako vždycky, když se řešilo něco vážnějšího. A mělo snad smysl odporovat naději pro lepší zítřky?

Otočil se na něj. Aris mu podával ruku, kolem jejíhož zápěstí neměl omotané vodítko. Až teprve teď si všiml toho, že pes za tu dobu stačil usnout.

„Já… beru,“ řekl nakonec a potřásl si s ním, aby to celé stvrdil.

Ovšem toho tichého hlásku svědomí se nezbavil. Kdysi se do ZLOSINu hlásil. Ale odmítl. A příležitost hrát za zdejší tým nebyla tím pravým důvodem. Avšak on sám si nebyl jistý, jestli ten pravý důvod vůbec kdy znal.

Aris se usmíval. Viděl mu na rtech trochu toho náznaku faleši, ale nekomentoval to. Oba se zvedli, načež se ruce rozpojili a oba si dlaně utřeli do kalhot, jako by se chtěli jakékoli známky toho druhého zbavit.

Když odcházeli z parku ven, Thomas celou dobu zarytě mlčel. Vzdal se budoucnosti, která by mohla být lepší, kdyby nebylo Newta. Nebo si k ní konečně otevřel cestu? To netušil. Teď byl zmatený a rozčarovaný z návalu nových emocí. A Arisův sebejistý krok mu na jistotě správného rozhodnutí nepřidával.

„Víš,“ prolomil konečně to ticho Thomas a zkosmo se na vyzáblého Jonese podíval, „vždycky jsem tušil, že ty budeš ten hajzl, co určuje pravidla.“

Dával mu najevo nejen svůj vztek, ale i zatrpklost, která nahradila veškeré nadšení z návratu do postele a říše snů. Ale Aris se jen pobaveně zazubil a kývl k šedému džípu, který byl zrovna odvážen odtahovou službou pryč.

Thomas se zastavil. Mohl jít za nimi a pokřikovat, ať ho nechají. Že spěchá. Ale nezmohl se na jediný pohyb. Jen na to, aby naposledy pohlédl na vzdalující se postavu v kožence a příšerných žlutých teniskách.

„Chyba, Tome!“ zavolal na něj ještě a otočil hlavu přes rameno. „Já jsem ten hajzl, co ti hází klacky pod nohy. A tohle – tohle je za Rachel.“

Omlouvat se stále nemělo smysl. Pokud se mu bude Aris mstít za to, co udělal – respektive neudělal –, moc velké šance na spolupráci si nesliboval. Ale pro záchranu Newta by klidně dřel sám. A proto by se vydal zpátky po svých, ačkoli věděl, že do večera to nemá šanci stihnout.

Bude si však muset udělat ještě jednu zastávku. Vyhrabal v kapse pár mincí, které by mohly na jednosměrnou jízdenku do světa nezaměstnaných vyvrhelů stačit, a čekal na první autobus, jenž by ho dovezl zpět tam, kde vše dnes tak krásně pokazilo.