Ještě nikdy nebylo tak těžké prostě zavřít oči a vyprázdnit hlavu, aby mohl spát. V hlavě naháněl myšlenky, které ho nenechaly spočinout, vypuzoval z ní představy a obrazy, které za tento den přibyly. Možná, usoudil, toho bylo dnes až moc.

Newtovu postel, která si zasloužila své právoplatné místo hned vedle té jeho, museli odtáhnout zpět do jeho pokoje, z nějž se stala ubytovna pro nezvaného hosta. Zprvu nadával, že si mohla ustlat na gauči, že je to mnohem pohodlnější, když se položí na záda a pokrčí nohy, ale jakmile za sebou práskla dveřmi a přestala odpovídat, nabručeně odkráčel i on.

Soudě dle úsměvu na jeho rtech by se dalo říct, že mu to vůbec nevadilo. Jeho postel byla vskutku malá – to věděl už dřív, než se o ni musel dělit s někým dalším. Chodidla mu vždy čouhala přes okraj, proto byl přes zimy zvyklý spát skrčený, někdy až schoulený v klubíčku.

Nyní se na prostor spoléhat nemohl. Z deky, která byla snad ještě kratší, než celá matrace, vyčuhovala lýtka. Bledá kůže, jež v tom chladu a nedostatku slunce ztratila značnou část pigmentu, vypadala, jako by byla napnutá na končetinách nějaké mrtvoly. Už mu chyběla jen cedulka na palci.

Nemalou útěchou se mu stalo vědomí, že na tom nebyl nejhůř. Nikdy nepatřil mezi ty vysoké dlouhány, kteří mají problém se vměsnat snad úplně kamkoli – ne, tento titul s úlevným oddechem přenechal mladíkovi, který se tisknul ke zdi a každou co chvíli sebou škubl, aby změnil polohu.

Opřel se loktem o polštář a vyzvedl se o něco výš, aby na něj viděl. Dokonce i ve tmě, kde jediným světlem byla zelená kontrolka na Newtově mobilu, která značila další zmeškaný hovor – už se naučil předpovídat, že to zpravidla bývá Albert nebo Zrt – a slabý odraz pouliční lampy, jejž sem přineslo zrcadlo na skříni, rozpoznával obrysy toho těla, co deku odmítlo z toho důvodu, že prý pro ně dva není dost velká.

Thomas neodporoval, když mu ji celou přenechal. Nebylo přece novinkou, že něco obětoval proto, aby se alespoň jeden z nich dobře vyspal. Navíc to vysvětlil tak, že ani nic namítnout nemohl.

„Ty máš zítra zápas, já spánek nepotřebuju. Bude mi stačit ležet, stejně dřív, nebo později usnu,“ řekl Newt, když mu Thomas vysvětloval tu nepříjemnost s nedostatečně velkou dekou.

Měl pravdu. Skutečně se mu podařilo usnout, a to dokonce dříve než jemu. Sice sebou trhal, kopal do stěny a tiše mručel, ale to Thomas při divokých snech dělal taky. Jen měl dost místa na to, aby nekopal do zdi, ale pouze do prostoru před ní.

Na boku se neleželo moc dobře. Brzy ho tlačila záda, ozývalo se namožené rameno a tuhnul krk. Chtěl se otočit, aby svalům alespoň na chvíli ulevil, ale riskoval by tak, že by se ten neklidný spáč probudil. A on věděl, jak těžké je usnout. Nepřál mu to.

Vytrvával. Snažil se si vsugerovat, že mu to nevadí, že se mu ta bolest vlastně líbí. Ale ač se snažil sebevíc a nalhával si ty sladké lži každou co sekundu, žádné uvolnění v podobě jemného mravenčení nepřicházelo. Jen pálení, štípání, tlak, když se končetiny odkrvovaly.

Málo místa. Málo pro jednoho, miniaturní prostor pro dva. Už dlouho si plánoval koupit novou postel, ale protože ještě nevydělal dost peněz na to, aby mohl splácet svůj díl na daních a výdajích ve vedení domu, nemohl si nic takového dovolit. A nechtěl ani žebrat o peníze, tohle musel zvládnout sám.

Někdy toho litoval. To při těch bezesných nocích, kdy jen sotva zamhouřil oči, ho přepadaly myšlenky na prosby na kolenou, líbání špiček bot, aby si získal částku na novou postel. Ale když se pak podíval na tu spící tvář, která v noci vypadala tak klidně a s mírem v duši, všechny tyto myšlenky zahnal. Kdo by budil takového snílka?

Dnes mu do tváře hledět nemohl. Krátkou dohodou, jejíž výsledek ovlivnila jeho pěst – držená v kámen –, když Newt ukazoval volnou dlaň ve znamení papíru, se domluvili na tom, že si Thomas vezme kraj, protože tak často z postele nepadá. Ten přitakal a ještě s radostí příteli místo u stěny přenechal.

Znovu bych ho spadnout nenechal.

Tah v ruce ho donutil hlavu vrátit na polštář. S tichým zasyčením se přizpůsobil návratu bolesti, jen nerad se smiřoval s tím, že se znovu nesmí ani hnout. Měl sto chutí se prostě přetočit na záda a ukrást si to málo prostoru, které jim oběma zbývalo.

Smuchlal deku pod sebe a podepřel si hlavu. Dlaň mu brzy nestačila, proto využil měkké šlachy na loktu a položil na ni tvář. Chvíli to bylo i příjemné, to se natáhly šikmé břišní svaly a i záda přestala protestovat, ale ani ne o pár minut později začal ztrácet v paži cit. A v tu chvíli toho měl dost.

Škubl sebou do sedu. Už ho nezajímalo, že by mohl přítele probudit. Ono by to ostatně bylo i lepší, mohli by vysmlouvat lepší pozice. Ani se nezdálo, že by se mu spalo dobře. On ho Thomas vlastně jen vysvobozoval.

Když si protáhl kolena tak, že se ozvalo otravné zalupání – které však doprovázelo konečné uvolnění a slast –, opřel se zápěstími o klouby a vyhrbil se v zádech. Ztuhlé svalstvo zanadávalo i tentokrát a přinutilo mladíka si skousnout ret.

„Tommy?“ zamrmlal znavený hlas. Než vůbec stačil něco odpovědět, chrápání ustalo a hleděl na něj pár oříškových očí. „Co blbneš?“

„Nemůžu spát,“ odvětil Thomas.

Odvedle se ozvalo tiché zamručení. Newt zkroutil rty do unaveného šklebu, při němž vycenil zuby a ústa trochu pootevřel. Zvedl se na loktech a očima na přítele zamžikal, jako by ho chtěl potrestat pouhým pohledem.

„Jo, měl bych vysvětlení, proč,“ poznamenal blonďák kousavě a už se chystal zalehnout, když vtom ho Thomas popadl za paži a prosebně stiskl.

„Nevlezu se sem,“ pokračoval tmavovlasý mladík.

„Spaní na podlaze taky nikoho nezabilo,“ práskl Newt na odpověď, ale skutečně se usadil.

Thomas přítele pustil a opřel si tvář o rameno, aby ho tolik nebolelo za krkem. Newt se skoro až líně vytáhl do sedu, pažemi však zůstal zapřený za sebou. Proto lopatky, které byly i normálně výraznější než obvykle, vyčnívaly v bledě modré noční košili jako vysoké mrakodrapy.

Nikdy si moc nevšímal toho, že pohubl. Viděl to sice i v jeho tváři, kde ty plné líce dočista zmizely a nahradily je prohlubně, přes něž byla napnutá kůže jako na bubnu. I dříve malinké oči, jimiž na něj často šilhal, nyní vystupovaly víc do prostoru.

Poznával to i na pažích. Dříve se mohl chlubit pevnou svalovou hmotou, jíž uplé oblečení, které nosil, jen zvýraznil. Ale dnes na něm mohl kosti spočítat, a to tyto šlachovité končetiny zakrývalo úplně stejně triko, které nosil na spaní vždy. Tentokrát se však zdálo... volné.

„Mám si jít lehnout jinam?“ zeptal se Newt po chvíli.

„Ne!“ vyhrkl okamžitě, bez přemýšlení. Když mu došlo, že se další odpovědi asi nedočká, pokračoval: „Postačí jen jinak. Jako tetris, víš? Poskládat se, úsporně...“

„Navrhuješ, ať se k sobě přitulíme?“

„Jo – vlastně ne! V podstatě... ano, ano, to jsem navrhl. Využít prostor maximálně, natlačit se –“

„K sobě. Chápu,“ doplnil za něj.

„Nebo můžu na gauč já,“ zamumlal po chvíli.

Nebyl si jistý reakce. Jak mohl vědět, že by se tak mohl vyspat lépe? A bylo to vůbec tím nedostatkem prostoru, nebo měl tu čest s něčím dočista jiným?

Newt stáhl tmavé obočí k víčkům tak, že přes ten živý plot natahovaly ručky o něco tmavší řasy. Drobné pihy, o jejichž přítomnosti jen věděl, ale neměl šanci je nyní vidět, zůstávaly v mezerách mezi kořínky. Ale kdyby tehdy neprohrál sázku a nemusel si nechat vyškubnout tři řasy mámy Newta, ani by si jich nevšiml.

Poté se položil na bok, čelem ke stěně. Nohy trochu přikrčil, dlaní si poklepal na kostnatý bok.

„Ruce kolem pasu,“ přikázal mu.

Thomas naprázdno polkl. Líbat se, zkoumat, to byla jedna věc. Ale objímat přítele v posteli? To už mu připadalo být trochu přes čáru.

„A opravdu si –“

Blonďák ho ani nenechal myšlenku dokončit. Otočil na něj hlavu a kývl k němu. „Chceš se dobře vyspat? Tak už konečně sklapni a obejmi mě kolem pasu.“

Nemělo cenu odporovat. Thomas to vlastně udělat chtěl, jen si nebyl jistý, jestli to jeho příteli nebude nepříjemné. Proto ho probudil, aby se zeptal a vysmlouval jiné a lepší řešení.

Lehl si na bok po jeho vzoru a protáhl pravou paži pod můstkem, jejž tvořila napnutá kůže mezi žebry a pánevní kostí. Myslel si, že ucítí alespoň náznak toho, že něco na ruce má, ale pravdou bylo, že necítil vůbec nic. Jen lechtání v krku a přicházející infarkt.

„A ne, že ucítím něco, co bych cítit neměl,“ upozornil ho s tichým uchechtnutím.

Chtěl odseknout něco kousavého, co by zároveň zahnalo ty přicházející myšlenky. Ale nedokázal přijít na nic, čím by mu tu drzost vrátil, proto jen přikývl a spojil ruce před jeho břichem.

Newt se odrazil od stěny a vměstnal se do jeho náruče. Thomas v tu chvíli neměl nejmenší tušení, co by měl dělat. Na podobné situace připravený nebyl, a už vůbec ne na ně zvyklý. Nebylo proto překvapením, že zůstal v pozici solného sloupu a jen nasával vůni citrusových plodů z těch vlasů, které se mu objevily pod nosem.

„Je to jiný než s Terezou,“ ozval se Thomas do ticha.

Potřeboval mluvit, zbláznil by se, kdyby musel myslet jen na blízkost druhého těla.

Zaslechl tichý smích. Břicho, které volně spočívalo v jeho objetí, sebou párkrát zaškubalo, jak se zvedala bránice. Nemohl se tomu neusmát. Kdo by mohl zůstat chladný, když cítil něco takového?

„To možná proto, že já Tereza nejsem,“ odpověděl, když se uklidnil.

„To já vím, ta by mě za to praštila.“

Newt zamlaskal a otočil na něj hlavu. „Umím se prát jako holka.“

„Věřím ti.“

„Chceš to vidět?“

„Newte... Nemůžu přijít zítra jako potetovaná královna krásy. Kluci by se mi smáli, že mě přepral spolubydlící.“

Než mladík odpověděl, překryl svými dlaněmi paže, které líně ležely na jeho pase, a otočil hlavu zpět ke stěně. Jestli se usmíval, to Thomas netušil, ale on sám měl koutky vytažené tak vysoko, že mu z toho úsměvu div nezůstanou hluboké vrásky.

„A kdybych byl jen spolubydlící.“

To Thomasem škublo. Tak on si to myslel taky? Že by nakonec nebyly ty náhodné myšlenky, ty silné pudy a napovídání libida, aby si ukousl větší kus, jen výplody jeho zlomeného srdce?

„Tak ty mě –“

„Jsme jako bráchové, Tommy. Kamkoli půjdeš ty, tam půjdu taky. Chceš do jinýho týmu? Prosím, odstěhujem se. Pokud se chceš osamostatnit, chápu to, ale stejně ti budu v patách.“

Nemohl říct, že by to neslyšel rád. Znamenalo to, že mu na něm záleží. Nemusel se tak bát, že by ho vyhnal z domu, kdyby už neměli peníze ani jeden – to by dům prodal a odešel s ním. Protože to přece nejlepší přátelé dělají.

Ano, Thomasi. Ti spolu bydlí, mejou se a spí spolu. A deset let jim trvá si vůbec uvědomit, že to není definice přítele. Alespoň ne takového, za jakého jsi ho měl.

„Mil –“ začal Thomas, ale opět nebyl dost rychlý. Naštěstí.

„Milé? Ne. Žijeme spolu už víc než deset let, je to automatický. Neumím si bez tebe život představit. A pokud to vyznělo tak, že jsem romantik, tak to promiň, ale jsou tři ráno a mozek má zrovna pauzu.“

„Ne,“ zamumlal Thomas a zavrtěl sebou, aby našel pohodlnější polohu. Když ji objevil – v podobě obličeje v zádech a kolenou těsně pod koncem stehen –, spokojeně zamlaskal a nasál vzduch nosem. „Divní jsme teď oba.“

„Já ti nefetuju záda,“ namítl Newt. Určitě se usmíval. To by nebyl on, kdyby ne.

Dotyk na rukou zintenzivněl, jak si blonďák našel jeho dlaně a propletl s ním prsty. Thomasovi to nevadilo – ani v nejmenším –, tentokrát nebyl ani překvapen. Byl jen… rád.

„Zkus spát,“ ozval se šepot.

Thomas přikývl.

„Spi se mnou.“

„A já budu, Tommy. A já budu.“