„Není na hrabání se v hlíně trochu pozdě?“

Původně plánoval, aby to neznělo tak, že o něj má velkou starost, ale svůj vlastní hlas ovládat nedokázal. Ač byla ta slova kousavá, zněl jako starostlivá matka. Jako by převzal jeho roli a najednou byl tím citově vyrovnaným on.

Blonďák se s táhlým povzdechem otočil zpátky před sebe. Prsty opět zabořil do hlíny, jak provzdušňoval kořeny pomalu zrajících paprik.

„Chtěl jsem to dokončit. Nikdy bys neměl nechávat rozdělanou práci, Tommy. Pak na to zapomeneš a všechno se podělá.“

„Nechceš jít dovnitř? Je tu docela zima a tma,“ zabrblal Thomas a z úst vydechl obláček teplého vzduchu.

Nebylo to zrovna příjemné stát v propoceném oblečení, které ještě před pár hodinami bylo čisté a voňavé. Nechtěl sám sebe ani cítit a byl si jistý, že ani jeho přítel z toho nadšený nebyl. Ale nemohl jej tady nechat. Potřeboval ho vevnitř, potřeboval si s někým v teple a v klidu promluvit.

Ozvalo se tiché zamručení, ale i tak se mladík zvedl. Když byl zády, stačil si ještě utřít špínu do kalhot a otočil se na Thomase. To znepokojení z jeho tváře zmizelo jako kouzlem – najednou to byl zase ten starý Newt, ten veselý kluk, s nímž tak rád trávil čas. Najednou byl celý svět v pořádku.

Poplácal jej po rameni a ukázal na dveře.

„Tak pojď. Okamžitě vlezeš do vany, smrdíš jako tejden starý haksny,“ pronesl s krátkým uchechnutím a popohnal Thomase vpřed.

Ta hravá nálada Thomasovi vnesla do žil zpět tu vlnu optimismu a radosti. Zase se na společný víkend těšil. Neubránil se širokému úsměvu, jímž vyjádřil snad vše, co slovy říct nedokázal. Tichý vděk, radost, že smí na perný den zapomenout.

„Proč jsem si myslel, že to řekneš?“ zasmál se Thomas a docela svižným krokem vyrazil do domu.

Ztěžklé končetiny mu povolovaly jen určitou rychlost, ale čím dřív vevnitř bude, tím dříve to přestane. Jednoduchá posloupnost, jíž se za ty roky naučil. Musel si vytvořit motivaci, aby tolik netrpěl. Tréninky byly vyčerpávající, mnohdy nekonečné. A vidina postele byla požehnáním.

Na rameni stále cítil jeho ruku. Pokud se kdy bál toho, že je sám, teď se mu to vynahrazovalo i s úroky. Každá sekunda, kterou s ním strávil, byla blahem pro znavenou duši i zmučené tělo. Jeho pouhá přítomnost působila jako příjemný balzám, jímž si natíral všechny rány i modřiny, které za celý týden utržil.

Nemohl si však nevšimnout, že měl tělo těžší než obvykle. Šlo se mu mnohem hůře, nohy tak tak zvedal jen kousek nad štěrkovitý chodník, aby neškrtal podrážkou o kameny. Opíral se o něj, zjevně byl taky k smrti unavený. Ale nic mu nevyčítal, chápal to. Vlastně byl rád, že v tom není sám.

Blond kštice se nad jeho hlavou tyčila jako zářivá lampa, jak na ni dopadaly prsty měsíčního svitu. Pohrávaly si s odleskem občasných tmavých pramenů, které protkávaly senově zbarvené jemné trsy trávy, jejichž pronikavou vanilkovou vůni nemohl ignorovat, právě naopak – rád tu vůni nasával, příjemně si pohrávala s jeho čichovými buňkami, které brala na pouť. Cestou stačily ještě nabarvit jeho tváře do zdravě rudé, zamotat jazyk, aby nepromluvil, a dokonale poplést hlavu nepřístojnými myšlenkami.

Často si ani neuvědomoval, jaké štěstí pro sebe uloupil. Newt pro něj nebyl pouze nejlepším přítelem, byl zároveň jeho bratrem v nouzi, spřízněnou duší, která jej drží nad vodou. Kdykoli to chtěl vzdát, byl tady. Existoval pro něj. A to vědomí o jakémsi propojení hřálo u srdce.

Jeho existence byla samozřejmostí. Byl to pevný bod v Thomasově vesmíru, kolem nějž se celý jeho život točil. Byl král, který odmítal pustit uvězněnou duši ze svého područí – ovšem jen s tím rozdílem, že to podstupoval dobrovolně. A jakákoli svázanost, jíž si byl vědom, byla vlastně jen pevným lanem, které oba mladíky spojovalo.

Nezáleželo na tom, kolik peprných slov mezi nimi padlo. Jejich počet se nikdy nevyrovnal chvílím, kdy měl možnost spatřit ten povzbudivý úsměv, ty jiskry v očích, utkané z čirého dětského nadšení, kdykoli se na něj podíval. Kdykoli potřeboval podporu. A proto se domů vracel tak rád.

Došli společně do kuchyně s dřevěným stolem, o nějž se opřel. Tíha najednou zase opadla, cítil se o mnoho lehčí. Newt odsunul židli stranou, aby mohl projít, teprve poté se na něj odvážil otočit.

„Pokud nechceš, aby byla studená, hni zadkem. Voda na tebe čekat nebude.“

Zdálo se mu, že to myslel jako narážku. Ale na co, to už jeho geniální mozek vydedukovat nedokázal. Souhlasně zamručel a s kývnutím se odplazil do koupelny. Tam se už blonďák kroutil u vany, otáčel kohoutky naplno, aby se stačila naplnit vodou dostatečně rychle.

Thomas musel odvrátit zrak. Nemohl ho sledovat, probouzelo to v něm něco, co nepoznával a jen nerad pouštěl na svobodu. Ale i tak mu na jeho pohybech něco připadalo zvláštní. Nikdy dřív takhle bokem neškubal. Nebo snad ano? Že by si toho jen nevšiml?

„Hej, Newte… jak bylo v práci?“ zajímal se.

Hned nato se v hlavě pokáral. Takhle rozhodně začít rozhovor nechtěl. Nemělo to většinou tu správnou návaznost na pozitivní témata ke konverzaci, byla to spíše jen otázka z povinnosti. Aby to vypadalo, že se o něj zajímá.

Mladík zastavil vodu a opřel se o okraj vany. Jednou nohou byl opřen pouze na špičce, našlapujíc tak zlehka, jak jen to dokázal. Zůstávala pokrčená v koleni, ležérně opřená kotníkem o lýtko té druhé.

„Žiju,“ odpověděl. „Nechce se mi o tom mluvit. Je to nudný a nezáživný a… na to se stěžuje jenom v kanclu. Nemáš nějaký veselejší téma?“

„Chtěl bych psa,“ plácl rychle.

Ve skutečnosti psa ani nechtěl, pouze potřeboval vybrat něco, co by jeho hlavu obměkčilo. Ale když se nad tím zamyslel, špatný nápad to nebyl. Domácí mazlík by mohl bavit oba mladíky, i kdyby jen častějším úklidem a nutností chodit ven.

„A já nafukovací barák. Kdo by se o něj staral? Ani jeden z nás nemá čas,“ ozvalo se od vany. „Starat se o dva uslintaný lenochy fakt nechci, díky. A navíc bych měl mnohem radši kočku.“

„Zas ti něco –“

„Vadí? Ne. Jen jsem... unavený, nic víc. K smrti, však chápeš. Zkus aspoň na půl hodiny sklapnout a budeme mít klidnou domácnost,“ přerušil jej okamžitě Newt, aby předešel hádce.

Obratně využíval slova na usmíření jako neprostupný štít. Nebylo divu, že se hádali tak málo. A když došlo na větší a hlasitější výměnu argumentů, Newt dokázal zabalit vše špatné tak, že se to zprvu jevilo jako kompliment. A rozluštění Thomasovi trvalo déle, než byla doba hádky, proto to poté ani jeden neřešil.

Říkám tomu ryzí Utopie.

„Guty?“ zabrblal Thomas, shodil ze sebe oblečení a prsty zkusil teplotu vody.

Byl rád, že se to nemuselo rozvádět na delší rozhovor. Necítil se na nic nezáživnějšího než debatu o výběru koberce. Byl tak unavený, že kdyby se přece jen dostali k vážnějšímu tématu, vypouštěl by všechny nové informace druhým uchem ven.

Jakmile se článkem zanořil pod hladinu, stáhl ruku zpátky. Byla to docela obstojná teplota na vaření zaživa. Ale naštvat ho nechtěl, proto zatnul zuby a rychle do vany vkročil, načež se usadil u kraje a přitáhl kolena k sobě.

Chvilkové pálení opadlo poměrně brzy. Tělo si dokázalo rychle zvyknout na novou teplotu, svaly se pod tím teplem příjemně uvolnily. Veškeré napětí z tréninku a bolest ztuhlých končetin vymizelo jakoby kouzlem. Následkem toho spokojeně vydechl a patami sjel na druhý konec vany.

Ihned nato na zádech těsně pod krkem ucítil bodový tlak. Bod se rozmnožil na dva, které chlad příjemně hladil. Vlhká kůže se kroutila pod prsty jako papír pod hrotem tužky.

Bylo mu jasné, že to není jen pocit. Koutky se mu samovolně roztáhly do blaženého úsměvu, oční víčka sebou zatřepotala jako křídla motýlů. Tmavé řasy se jen letmo otřely o sebe, hnědá duhovka však nikdy za jejich stěnami nezmizela. Jako by se bál, že kdyby oči zavřel úplně, mohl by se probudit.

„Zítra s vámi na výlet nejdu,“ prolomil ticho blonďák.

Thomas byl v takovém klidu a uvolněný, že jeho slova ani nevnímal. Slyšel pouze ten hlas, příjemné brnění jeho hrudi na zádech a prsty, které každým dotykem uvolňovaly stahy jednotlivých vláken.

Dál už se však nic neozvalo. Ač by rád jeho hlas slyšel znovu, louskal, co se mu snaží říct, ticho přivítal. Byl to klid, co jej kolébal, to slastné uvolnění a chutě směsi emocí, které mu motaly jazyk tak, aby nepromluvil. Lechtání kolem pupíku a na krku jen znásobovalo sílu okamžiku.

„Někdy by ses mohl zase přijít podívat,“ zamumlal rozčarovaný mladík zastřeným tónem a naklonil hlavu na stranu. „Doufám, že na ten nedělní zápas dorazíš. Bez tebe by to nebylo ono.“

„Pokusím se. Ale nic neslibuju. Nechci slibovat a slib porušit. Ber to jako takovej bonus. Pokud zase nevyhrajete, vítěz pro mě budeš pořád. Ať se budu dívat nebo ne, jasný?“ Tlak na zádech zmizel. Na krku však vzápětí ucítil lechtání konečků vlasů, poté i téměř nepostřehnutelný dotyk u ucha, jak mu vlasy skrýval za boltec. Těsně u ucha pak ucítil teplý vzduch za tichého šeptání. „A kdybych nepřišel, budu na tebe čekat tady. Je mi jedno, co s sebou doneseš, spokojím se i s bramborou.“

V tu chvíli oči okamžitě otevřel a otočil se k němu přes rameno.

„Ty tam nebudeš?“ vyhrkl, jakmile mu došel význam jeho slov.

Newt mu věnoval jeden ze svých milejších úsměvů, ale za ty roky, co spolu žili, poznal, kolik upřímnosti stojí za každým z nich. Proto znepokojení přišlo ještě dříve, než vůbec odlepil rty od sebe ke slovu.

„Rád bych sledoval, jak si nabiješ frňák, ale Albert má další jednání. Prý je to důležitý a z tý chřipky se úplně nedoléčil. Jedu tam místo něj.“

„Ale bude to neděle,“ zakňoural.

„Já vím. A budu doma brzo, neboj se. Pak mi povyprávíš, kolik ran jsi dostal. A třeba ti je pak pomůžu spočítat,“ zašeptal s mírnou ztrátou přízvuku.

Ani nedořekl poslední slovo a Thomas na hranici krku a ramene ucítil studený vzduch – zjevně vyražený z nosu. Horká voda možná jeho vnímání zkreslovala, ale byl si jistý, že na své kůži cítil i letmý dotek jemných rtů.

„Dobře,“ vydechl mladík a spokojeně oči zavřel.

To, že právě další možnost promarnil, jej v tuhle chvíli nezajímalo. Ne, v tento moment nebylo nic důležitějšího než bublina kolem jejich vesmíru a letmé doteky, kterými uklidňoval zmučené tělo i strhanou duši.