Toho večera ho nechal jít. Sledoval, jak kulhal, oči nechával na zádech, kde až skoro po lopatky padaly rozcuchané a nevysušené blond vlasy. V duchu k němu natahoval ruku, chytal ho za rukáv a prosil ho, aby neodcházel. Sliboval mu vysvětlení. Ale navenek neudělal nic.

Ačkoli se pokusil vstát, znovu sjel na zem podél zdi. Na tuhle noc vzpomínal ještě dlouho. Byla to nejhorší moc v jeho životě – a to do ní započítával i všechny otravné výlety s Jonesem, který si myslel, že jsou jeho vtípky a naschvály zábavné.

Přespal v kuchyňce. Ne že by to byl zrovna kvalitní spánek, spíš jen zamhouřil oči a tiše oddechoval, snažil se z hlavy vytěsnit všechno, co se stalo – včetně toho, co se stalo u Newta doma, protože kdykoli si vzpomněl na něj, píchlo ho u srdce.

Měl ho doprovodit. Ujistit se, že domů došel v pořádku. A možná ho poprosit o azyl alespoň na týden, než vyprchá ten puch v jeho pokoji. Podobnými měl se zaměstnával až do rána – vlastně do chvíle, kdy už to nevydržel a vydal se ke svému pokoji.

Když otevřel dveře, nikdo tam nebyl. Musel jednat rychle. Popadl náhradní oblečení a vyběhl do sprchy. Naneštěstí ho dnes čekala škola. Nemohl tam přijít takhle. Potřeboval to ze sebe smýt.

Ranní hygienu měl brzy za sebou. I knihy do tašky naskládal rychleji než kdy dřív. Pak si ji přehodil přes rameno a jako zombie po vydatném spánku se odplahočil na pozemek školy.

To však ještě nevěděl, že ho čeká peklo na zemi. Sotva vešel na chodbu, všichni, kdo se bavili u skříněk a smáli se Minhovým špatným vtipům, se na něj otočili. Měl sto chutí se propadnout do země, když se na něj běžec zašklebil a poznamenal:

„Tys mi sbalil kámoše, já ti sbalil holku. Jsme si kvit, frasáku!“

Zaťal ruce v pěsti. Vracelo se to. Tak moc mu chtěl jednu vrazit. Tak silnou, až by mu zlomil nos a nadosmrti zdeformoval ten pohledný obličej. Ale držel se. Před takovým davem blbnout nemohl.

„Vůbec, jak vaše rande dopadlo?“ vyptával se Minho dál tak nahlas, aby to všichni slyšeli.

„Polib si,“ zavrčel na něj.

„A nemohl bys to udělat za mě? Tobě by se to líbilo.“

Nesmíš ho praštit. Nesmíš.

Tohle si opakoval dokola a dokola, když se snažil dosáhnout na tělo, které jedinou dobře mířenou ránou poslal k zemi. Kdyby ho ostatní nedrželi, netušil, jestli by z něj nevymlátil duši.

Cukal sebou. Chtěl se jim vytrhnout. Ne proto, že by se bál trestu. Ne, na to ani nepomyslel. Teď ho zajímalo jen to, aby ze sebe všechen ten vztek, jenž se uvnitř nahromadil, dostal. Ale drželi ho příliš pevně. Tak pevně, že to po chvíli vzdal a uvolnil všechny svaly v těle.

Když viděli, že už neútočí, pustili ho. Zůstal u něj jen jeden z nich. Ben, asi se jmenoval Ben.

„Ty grinde frasáckej,“ zachrčel Minho, kterému pomohli do sedu.

Z nosu mu tekla krev na roztržený ret. Thomas netušil, že měl takovou sílu. Možná ho tak moc ani praštit nechtěl. Ale už bylo pozdě litovat. Vlastně se dokonce pochválil.

„Patří ti to,“ zašeptal si pod nosem a propálil běžce pohledem. „Myslel jsem, že jsme přátelé.“

„Však jsme. Tohle přátelé dělaj. Vracej si laskavosti.“

Za pomoci svých poskoků se postavil na nohy. Setřel si krev hřbetem ruky a kysele se zašklebil. Thomas se domníval, že se nikdy neviděl krvácet. Možná dokonce doufal, že je jeho krev modrá.

Než stačil mrknout, přišel kopanec do břicha. Sotva se sehnul a objal si poraněné místo, přistála mu další rána pod bradu, která ho okamžitě poslala na zem.

Na krátký moment se mu zatmělo před očima. Hlavou narazil o podlahu, nestačil si ji ochránit. Za odměnu dostal otupení, které se téměř okamžitě změnilo v prudkou bolest v horní polovině těla.

Otevřel oči. Snažil se na běžce nad sebou zaostřit, ale marně. V očích měl slzy, v uších krev. Neslyšel, co mu říkal, věděl jen to, že pohyboval rty. A pak viděl pěst, která se nebezpečně rychle přibližovala k jeho obličeji.

To podivné ticho protrhl křik.

Přestaň.

Mužský hlas, takže Rachel to být nemohla. A jediný, kdo by se ho zastal, byl Newt. Avšak nepřišlo to typické šimrání, když slyšel jeho hlas. To nemohl být on.

A vskutku nebyl. Ten, kdo se postavil mezi něj a Minha, ani zdaleka nevypadal jako atlet. Na sobě měl laboratorní plášť, který přesně kopíroval postavu nápadně podobnou strašákovi na poli.

Aris Jones ukázal nejprve na Minha, pak na Thomase.

„Pokud nechcete, abych vás všechny naprášil, přestaňte,“ zasyčel dost nahlas na to, aby to slyšel i Thomas.

Nedokázal tomu uvěřit. Aris se ho zastal?

„Stejně už jsem skončil,“ odvětil nasupený běžec a protřepal si ruku. Pak se otočil na skupinku. „Kdo mě chce vzít na ošetřovnu?“

Ještě nikdy neslyšel tolik nadšeného pištění. Snad všechny dívky, které se kolem něj točily jako planety kolem Slunce, se na něj sesypaly, aby se dotkly alespoň kousku jeho těla. Minho tak odcházel v doprovodu nejméně patnácti poslušných slepic.

Když byla skupinka pryč, Aris k němu podřepl. Nespokojeně se mračil. Thomas si myslel, že bude vrčet i na něj, pištět jako vyšinutý, ale… on mu podal ruku a pomohl mu na nohy.

„Půjdeme na ošetřovnu,“ informoval ho tak prostě, jako by se z něj stal robot.

„Díky,“ dostal ze sebe Thomas.

Chtěl se ho zeptat, proč to udělal. Proč se mezi ně postavil, když si musel moc dobře uvědomovat, že se tím vystavuje riziku. Ale nevypadalo to, že by ho trápila krev na plášti. Dokonce ani na Thomase nezaštěkal, že mu krásně bílou látku pošpinil.

Tohle bylo snad poprvé,co se Aris Jones zachoval jako skutečný kamarád. Ano, mohl trochu zapracovat na empatii a citech vůbec, ale už tohle byl obrovský pokrok. A Thomas si toho vážil. Snad tak moc, že na něj na chvíli přestal pohlížet skrz prsty.

Na ošetřovně se s ním rozloučil. Nikdy nebyl moc výřečný, když se nebavili o něčem, co ho zajímalo. I tohle krátké ahoj, a drž se stačilo k tomu, aby se Thomas chabě usmál.

Už to byly dlouhé roky, co cítil, že jsou přátelé, jak se patří. Vlastně to pocítil snad jednou – to když se seznámili. Pamatoval si, že mu tehdy Aris půjčil tužku. Výměnou za to, že budou kamarádi, protože tehdy ani jeden z nich nikoho neměl. Dobrá, Thomas měl Terezu. Ale ta byla po jeho boku snad celý život.

Zdravotnice ho nechala se posadit na lůžko. Naštěstí byl Minho v druhé místnosti. Netušil, jestli by se ovládl, kdyby seděl kousek od něj. Pravděpodobně by využil i těch nástrojů, co se povalovaly na pojizdném stolku, stolek vzal a hodil ho po něm v naději, že trefí hlavu.

Měl štěstí. Žádná zlomená žebra, nic vážného. Čelist se zdála být v pořádku. Minho si dával pozor, aby ho nezranil moc. Musel mít s rvačkami velké zkušenosti.

Přesto si ho na ošetřovně nechali celé dopoledne, protože ho neměl kdo odvézt domů. Když jim řekl, že své rodiče nikdy nepoznal, zdravotnice se na něj usmála od ucha k uchu.

„Tak zůstanete tady, pane Murphy.“

Připadal si staře. Ještě mu ani nebylo jednadvacet.

K obědu dostal menší porci než obvykle. Nestěžoval si, jídlo ze školní jídelny mu obvykle utíkalo z talíře. Při pohledu na nevzhledné boloně se tiše uchechtl. Skvrna na stěně. Newtovi se líbila. Líbily se mu i všechny verze Thomasových legend o tom, jak se tam ocitla.

Newt. V myšlenkách se k němu stále vracel. Doufal, že až uslyší o tom, že skončil na ošetřovně, přijde ho navštívit. I přestože ho včera nejspíš hodně ranil. Newt už takový byl. Za tu dobu, co se znali, se k němu choval nejen jako dobrý kamarád, ale i máma.

Za celý den se však nikdo neukázal. Až když ho propouštěli, zavolal Tereze, jestli by ho neodvezla. Arise otravovat nechtěl, už tak udělal víc, než po něm kdy mohl chtít, a Rachel… na tu se zlobil.

„Takže ses popral s místní primadonou,“ poznamenala Tereza, která na něj čekala na parkovišti.

Thomas stěží sešel schody. Obvázaný hrudník ani v nejmenším neoslabil tu bolest. Nevěřil tomu, že nic zlomeného nemá. Bolelo to jako čert.

„Tak trochu,“ odvětil, když u sebe byli dost blízko, a nechal se vzít pod paží. „Vyspal se s Rachel.“

„Já vím.“

„T-ty víš?“

„Řekla mi to. Vlastně dneska celý den byla u mě. Vypadá příšerně.“

Ani to však nedokázalo zeslabit Thomasův hněv. Nedělalo mu dobře slyšet, že se kamarádka trápí. Zároveň však chtěl, aby trpěla ještě víc. Aby trpěla i za něj.

Nasedli si do auta. Thomas se bál jezdit v čemkoli, kde byla Tereza za volantem. Zkoušky na řidičák zvládla na šestý pokus – sama přiznala, že jí to dali z lítosti a hlavně proto, aby ji tam už neviděli. Pod podmínkou, že za volant neusedne. Tereza si den nato koupila auto.

Kdyby mohl, připásal by se všemi pásy, co v autě jsou. S ní za volantem nemohl být nikdy dost opatrný.

Cestou ke koleji na ni nemluvil. Nechtěl ji rozptylovat. Stačilo, že vypadal jako zbitý pes, nechtěl svým vzhledem připomínat ty boloňské špagety z oběda.

Zastavila na parkovišti. Když mu pomohla ven z auta, Thomas si všiml, že něco není v pořádku. Tohle nebyla jeho kolej.

„Proč jsme tady?“ zajímal se.

„Protože si vy dva musíte promluvit,“ odpověděla stručně a jasně a práskla dveřma.

„Nechci ji vidět.“

„Nemáš na výběr.“

„Ona mě zradila.“

„Neznáš celou pravdu. Nech ji to vysvětlit.“ Povzdechla si. „Není na tom dobře, Tome. Bojím se o ni. Ještě nespala, nechce jíst… kouká se do zdi a mumlá cosi o tom, že to udělala pro vás.“

„Pro nás?“ zopakoval po ní.

„Pro tebe a Hayese. Bože, pokud se z toho Rachel nevzpamatuje, budeš rád, že na pitevně identifikují tvoje tělo, Thomasi. A nemysli si, že to bude rád, protože Hayes tam skončí s tebou.“

Naprázdno polkl. Věděl, že to nemyslela vážně. Tereza často vtipkovala za hranicemi černéhk humoru. Přesto se neubránil pocitu, že na tom trocha pravdy bude.

Podíval se na budovu. Nechtělo se mu tam. Ne že by ho děsily ty schody, nebo zdejší výtah, který se používal naposledy snad za první světové války, ale protože se bál, že mu jí bude líto. Potřeboval ji nenávidět, potřeboval někoho, na koho mohl svalit všechnu vinu.

Tereza ho vzala za ruku.

„Slibuji, že to bude lepší. Promluvte si a oběma se vám uleví.“

Tereza studovala na psycholožku. Thomas musel uznat, že si vybrala správně. Měla na lidi dobrý vliv, dokázala je nakopnout ke správným rozhodnutím.

„Dobře,“ utrousil si pod vousy.

Chtěl říct guty. To by mu však připomnělo blonďáka, který se od včerejšího večera neukázal. A neodpovídal ani na zprávy, ani na hovory. Jako by přestal existovat.

Cesta na pokoj byla mnohem kratší, než by rád. Chtěl si nacvičit, co kamarádce řekne, až před ní stane. Stačil vymyslet jen začátek a konec; ahoj a čau, aby nepoužil stejné slovo dvakrát.

Nikdy se na to nemohl dost připravit. Ani kdyby mu dali celý život, nevymyslel by, jak by měl začít, aby ji úplně nezničil. Protože když na ni pohlédl, jen co překročil práh, bylo mu příšerně.

Poprvé v životě viděl zlomeného člověka. Pokud on připomínal zombie, ona to posunula o úroveň výš; mrtvý nemrtvý. Krčila se na posteli s obličejem v dlaních a jen škubající ramena vypovídala o tom, že ještě dýchá.

„Budu vám asistovat,“ řekla Tereza a posadila se vedle kamarádky. „A hlídat.“

„Díky.“ Pomalu došel k posteli. „Rachel?“

Oslovená se na něj podívala. Plakala. Nos měla rudý od neustálého smrkání, oči chytaly barvu rajčat.

Na nic nečekal. Sotva odtáhla dlaně od tváří, vrhl se k ní a opatrně ji objal. Všechna nenávist, všechen ten vztek zmizel, když mu položila ruce na záda a pohladila je.

„Je… je mi to tak líto…“ vykoktala Rachel.

„Já vím,“ fňukl Thomas do jejího ramene.

„O-odpusť, prosím…“

„Už jsem ti odpustil. Už je to dobrý,“ špitl tiše a přitáhl si ji blíž.

Neodpustil jí úplně. Ale když viděl, jak ji to zničilo, musel ji litovat. A přesně tato lítost byla tím důvodem, proč se otevřel k odpuštění, jež následovalo ihned poté, co mu vysvětlila, jak se věci mají.

„Takže ty ho opravdu miluješ.“

„Ano. Ano, miluju. A potřebuju, aby to věděl taky.“