„Tak? Jaký to u blonďáka bylo?“ vyzvídala Rachel.

Thomas moc sdílný nebyl. S kamarádkou se setkal až u skříněk, které neměli zrovna blízko, ale Rachel si usmyslela, že na něj počká tam. Nevadilo mu to, byl rád za společnost, jen by mnohem víc ocenil trochu jinou.

Podíval se na ni. Nedokázala skrýt své nadšení. Nechápal, jak se někdo mohl takhle nadchnout do problému kamarádova milostného života. Ano, viděl, že podobně to měla i u Terezy, ale tam to bylo jiné. Tereza byla holka. On ne. A Rachel neměla nejmenší ponětí, jak je těžké se chovat normálně, když všechny rady typu „natáčej si vlasy na prst“ jsou pro holky.

Zavřel dveře od skříňky. Chtěl, aby to vypadalo, že se mu o tom mluvit nechce. Pravdou však byl pravý opak – měl sto chutí jí tady a teď vylíčit všechno, co viděl, všechno, co cítil. Ale držel se zpátky. Stále hrozilo, že Newt vyčkává někde za jeho zády.

„Mám novýho kamaráda,“ odvětil s úsměvem.

To nebylo to, co chtěla slyšet. Ale nemohl si dovolit prozradit víc. Ne ve škole, kdy všichni měli uši a oči všude. Kdyby se to doneslo k Minhovi, mohl si být jistý, že to ani ne do dne bude vědět celá škola, ne-li rovnou celý Denver.

Otočil se přes rameno. Ztuhl. Newt tam byl, zrovna k němu Minho přišel. Než se stačil otočit zpátky, blonďák si ho všiml. Zvedl ruku, že mu zamává, ale Minho ho praštil loktem do žebra. Jemně ho popíchl, ale i to stačilo k tomu, aby paži spustil a nervózně si prsty projel vlasy.

Zrudl až po špičky uší. Nemohl se na něj dívat, když dělal tohle. Připomnělo mu to tmu, v ní tichý pravidelný dech a otázku, která ho skoro shodila z postele.

Nebylo to poprvé, co spal s klukem. S Arisem se mačkali na jedné posteli několikrát, ale to si předem stanovili tu hranici, kam nikdo nesměl. Ve výsledku oba měli pár čísel na krajích, aby se neřeklo, a nevyspal se ani jeden. Ale tentokrát chtěl, aby to sloveso „spát“ mělo jiný význam.

Potom, co si to konečně uvědomil – hlavně přiznal –, se jeho myšlenky vyvíjely nepřirozeně rychle. Z představ o držení se za ruce v místním parku se během pár hodin stalo něco, co by nahlas nikdy nevyslovil. Bál se to říct. I před Rachel.

„Ty jsi v tom až po uši,“ poznamenala dívka a drcla do něj boky. „Tak pojď. Škola čeká. Doufám, že ses na dnešní test z chemie připravoval.“

„No… jo, připravoval,“ přitakal, když v sobě objevil sílu promluvit.

„Kecáš.“

„Ne, fakt jsme se připravovali. I ráno. U snídaně jsem ho zkoušel. Budeš se tomu divit, ale… něco jsem ho naučil.“

„Thomas jó, všichni ostatní né?“

Propálil ji pohledem. Souhlasil by s ní, ale bylo tu až moc uší. Proto si dal prst před vyšpulené rty, aby jí naznačil, že má mlčet. Když dívka přikývla, že rozuměla, s povzdechem ji následoval do učebny.

Škola byla zdlouhavější než obyčejně. Normálně by si užíval každou hodinu, ale tentokrát se nedokázal soustředit snad na nic. Dokonce ani dobrovolná přednáška robotiky nebyla zajímavější než to, kam se rozhodla zajít jeho fantazie.

Byl rád, že dnes neměl hodiny až do pozdního odpoledne. Když se o půl třetí vydal na skoro prázdnou chodbu, byl jeden z posledních. Co jiného měl v pátek čekat?

Měl dobrou náladu. Vykračoval si s úsměvem. Rachel už dávno odjela zpátky, omluvila se mu, že má na pět kadeřníka a musí se upravit. Nechápal, proč si pro to vyhradila tolik hodin, ale zeptat se neodvážil. To byly dívčí věci. To neměl chápat.

Seskákal schody, které vedly k nemalé budově školy, a zastavil se u malé lípy. Mohl počkat na autobus, ale proč, když se mohl proběhnout? Když už byl mezi běžci, nechtěl tam být ten navíc. Chtěl Newtovi ukázat, co se v něm skrývá. A tak trochu to chtěl dát sežrat Arisovi, který je přesvědčen o jeho neschopnosti v čemkoli, kde musí zapojit tělo, nebo hlavu.

Schoval knihu, s níž se chtěl posadit do stínu, do batohu. Podíval se vedle sebe. Blonďák tam ve skutečnosti nebyl, ale on si ho dokázal dost živě představit. Po včerejší noci věděl, že levou stranu krku zdobí mateřské znaménko. Že ačkoli to není moc vidět, tvář měl posetou pihami. A měl ten nejkrásnější úsměv, jaký kdy viděl.

Thomas se zazubil od ucha k uchu. Byl připraven. Už se chystal vystartovat, ale právě v průběhu sestavy, již s Minhem trénoval, ho někdo vyrušil.

„Takže ty a Hayes?“

Úsměv mu ihned poklesl. Nejen že se odvážil na něj promluvit, ale dokonce si bral do huby jeho jméno. Narovnal se a sevřel ruce v pěsti.

„Do toho ti nic není, Arisi,“ zasyčel na něj.

Jones si ho obešel. Když se dostal před něj, otočil se na patě čelem k němu. Posunul si brýle po nose výš, vlasy si hodil dozadu, aby mu nepadaly do očí. Nebylo to ani z poloviny tak hezké jako u Newta. Aris to dělal podivně nepřirozeně.

„Myslím, že je mi do toho dost. Je to bratr mé přítelkyně.“

„Takže Sonya je teď tvoje holka? Nech mě hádat, jsi nakrnutej, protože to tvrdí i polovina školy,“ dloubl si do něj.

Přistihl se, že mluvil jako Rachel. Kdyby ona byla na jeho místě, už by Arisovi jednu vrazila. Což by nebylo ke škodě, i on o tom chvíli přemýšlel. Slušela by mu modřina? Rozhodně by vypadal líp.

„Nemysli si, že stáhneš téma,“ řekl Aris klidným hlasem a založil paže na prsou. „Vím, co máte s Rachel v plánu.“

„To určitě,“ zabrblal si Thomas pod nosem.

„Nezapomeň, že na rozdíl od vás v hlavě něco mám. Vaše primitivní mozečky nejsou schopné pochopit, že to divadlo, jaké předvádíte, má spoustu chyb.“

„Žádný divadlo není.“

„Takže je to Rachel, koho pozveš na ples? Je to Rachel, s kým se vidíš v budoucnosti?“

Zaryl si nehty do masa. To musel jen provokovat? To to nemohl nechat být? Thomas se mu nemotal do jeho volby, neříkal mu, co má dělat. Ale Aris měl potřebu mu dokazovat, že je mnohem chytřejší.

„Hleď si svýho,“ zavrčel na něj.

„Proč? Nemůžu se zajímat o kamaráda? A vůbec, už jsi Rachel řekl, že ji podvádíš s ním?“

Kdyby mohl, vrazil by mu takovou, že by už nevstal. Ale nesměl zapomenout na to, kvůli čemu tohle divadlo dělali. Museli dosáhnout toho, že Aris začne žárlit. Pokud to ten stroj bez emocí vůbec umí.

„S Newtem nic nemám,“ namítl.

„Sonya tvrdí něco jiného,“ zněla odpověď.

V ten moment se neudržel. Něco mu na chvíli zastřelo mysl. Nezastavil tu pěst, která narazila do Arisovy brady. Dokud si neuvědomil, že ho tou ránou poslal k zemi, ani se zastavit nechtěl.

„Sakra,“ vyhrkl a ucouvl o krok zpátky.

Aris kňučel. Zněl jako postřelený pes. Nechtěl mu ublížit. Ne tak moc. Jen chtěl, aby mlčel. Ale když si všiml lesknoucí se krve v koutcích úst, zpanikařil.

„Proboha, to jsem –“

„Ty hajzle,“ zahuhlal, když vyplivl krev, a opatrně se usadil.

Tohle bylo poprvé, co slyšel říct takové slovo. Musel ho hodně naštvat.

„Arisi, opravdu –“

„Drž hubu, Thomasi!“ zakřičel na něj a prsty si bradu prohmatal. „Tohle tě bude mrzet. A Hayese taky.“

Sehnul se k němu. Chtěl mu pomoct na nohy, vykoupit se alespoň takto, ale Aris ho od sebe odstrčil. Byl rád, že uhnul včas, když na něj plivl.

Ustoupil zpátky. Nevěděl, co dělat. Aris mohl udělat z jeho života peklo. Teď měl vliv. Měl u sebe Sonyu, jednu z největších drben na škole. A bál se, že ona by byla schopná jít proti vlastnímu bratrovi. Podle toho, co se včera od Newta dozvěděl, odhadoval, že ani jejich vztah na tom není růžově.

„Zavolám sanitku,“ vyhrkl po chvilce ticha.

„Ne. Jsem v pohodě,“ odvětil Aris a opatrně se zvedl. Setřel si krev z koutku rukávem mikiny. „Nepotřebuju pomoc.“

Zamračil se. Nevypadalo to na vážné zranění. Pravděpodobně se jen kousl do jazyka, nic víc. Kdyby mu něco zlomil, nemohl by ani mluvit. Úlevně si oddechl. Tak mu ublížil jen málo. Ačkoli by si zasloužil mnohem víc.

„Takže je to pravda.“

„Ne. Není. Newta do toho netahej. Tohle je jenom mezi náma třema.“

„Rachel by tohle neudělala. Netáhla by naoko s tebou. Ví, že mě to nenakrne,“ namítl Jones a povytáhl levý koutek. Ukázal tak krví obalenou zubní sklovinu a křivé zuby. „Žárlíte, protože jsem šťastný.“

„Sbalila tě holka, která spala s polovinou školy.“

Ten pohled, jejž mu Aris věnoval, by dokázal zabíjet. Zaryl se do masa. Sonya byla citlivé téma. Ale zdálo se, že si to Aris uvědomoval. A možná tam někde hluboko pod tím nánosem arogance věděl, že s ním Sonya byla jen proto, aby si mohla poznačit další zářez. Byla stejná jako Minho.

„Vím, co k ní cítíš. Ona to cítí stejně. Jen jste oba tak… tak zaslepení vlastní arogancí, že to nevidíte.“

„Rachel je mi volná,“ řekl o něco tišeji.

Lhal. Thomas věděl, že lhal. To jiskření, které mezi nimi bylo, sledoval už roky. Snažil se je přemluvit k tomu, aby se konečně vyznali, ale Aris se choval jako idiot, když mu něco poradil, a Rachel byla… prostě Rachel.

„Nezmínil jsem jméno,“ prohlásil Thomas.

„Trhni si,“ sykl Aris a rázným krokem vyšel pryč.

Nikdy ho nedokázal pochopit. Aris Jones vždycky byl jedna velká neznámá – a tou měl nejspíš i zůstat.

Už se mu nechtělo běžet. Podíval se na pěst, jíž bývalého přítele udeřil. Byla čistá, neposkvrněná. Jako by ten nahoře souhlasil s jeho činem a smyl z něj všechny důkazy, aby ho nikdo nemohl obvinit.

Upravil si popruhy batohu a vyšel do parku. Dnes se na dámskou jízdu s Thomasem necítil. Přemýšlel o tom, že napíše Rachel, že dnes večer nedorazí. Musel si urovnat pár věcí. A na to potřeboval být sám.