Dům, kde Newt bydlel, zvenku znal. Alespoň z dálky. Věděl, že měli perfektně upravený trávník, který vypadal jako umělý, že podél obvodových stěn budovy byly záhonky květin, jež snad nikdy nepřestaly kvést.

Nikdy však neměl tu možnost překročit práh. Až dnes se mohl vyhnout chladu, jenž přicházel společně s přicházející tmou.

Newt šel před ním. Jakmile se mu podařilo trefit klíčem do zámku, otevřel dveře a zul si boty. To bylo to první, co Thomase překvapilo. Málokdy se stávalo, že někdo zul boty ještě venku. Ano, bylo to praktické, ale z lenivosti se to prostě nedělalo.

„Nekoukej tak, taky se vyzuj,“ přikázal mu blonďák a bosky přeskočil práh. Boty nesl v rukou.

Thomas neodporoval. Stačily mu dva pohyby k tomu, aby dostal boty z nohou – ty další, při nichž se musel sehnout, mu trvaly o něco déle. Nečekal, že se po tak náročném dni bude muset shýbat. Bál se, že jakmile se dostane do pozice, kde měl svou dnešní hranici, nebude cesty zpět.

Obešlo se to bez komplikací. Vešel dovnitř. Boty odložil hned vedle dveří – tam, kde si je dal i Newt. Všiml si, většina bot, jež už tam byly poskládané, měly podpatek. Ty musely patřit jeho sestře.

„Mikinu si můžeš odložit. Bývá tu teplo. Nemůžu sem pouštět zimu,“ pokračoval Newt v rozdávání instrukcí.

„Jo, jasně,“ vykoktal Thomas a bez rozmyslu ze sebe mikinu shodil, jako by to byl ten nejzbytečnější kus oblečení vůbec. Alespoň měl tu slušnost a pověsil ji na háček.

Podíval se na místo, kde ještě před chvílí stál jeho kamarád. Vyděšeně sebou trhl, když mu došlo, že mezitím zmizel. Nevěděl, kde by ho měl hledat. Nemohl jít daleko. Nebo snad ano? Byl to běžec. Sice ne jeden z těch nejlepších, ale byl.

„Newte?“ zavolal na něj tak nahlas, jak se odvážil.

Líbilo se mu, jak se to exotické jméno převalovalo na jazyku. Doufal, že mu nebude vadit, když ho tak bude oslovovat častěji.

„Pojď dál,“ ozvalo se z díry ve zdi – jinak by to ani nenazval.

Tleskl dlaněmi o sebe. Paže potřeboval nějak zaměstnat. Měl sto chutí se dotknout stěny, přejet po ní prstem. Newt se jí taky někdy musel dotknout.

To už trochu přeháníš, okřikl se v hlavě.

Spojil ruce za zády. Takhle to bylo bezpečnější. Mírně se předklonil, aby mohl nakouknout do další místnosti, již od předsíně oddělovala ocelová zárubeň bez dveří. Až teprve poté, co se jeho hlava dostala na druhou stranu, zaznamenal i novou vůni.

Netušil, co přesně to bylo zač. Newt si moc nepotrpěl na voňavky. U něj si pamatoval vůni čerstvě vypraného prádla v kombinaci s květy. To nejspíš kvůli Sonyi, s níž dům sdílel. Ale tohle bylo jiné. Ano, tu typickou aviváž tam cítil, ale bylo tam ještě něco nového.

Sušené šlupky od pomerančů, docvaklo mu.

Pomalu vešel dovnitř. To musel být obývací pokoj. Nebyl moc velký. Vlastně tu vše bylo malé, aby se vůbec doplatili. I tak nechápal, kde na to všechno vzali sourozenci peníze, když si byl jistý, že byli ze stejného sirotčince a zrovna nejlíp se neměli.

Uprostřed místnosti stál gauč sotva pro dva. Vypadal, že má svá nejlepší léta za sebou. Očividně byl z nějakého bazaru. Podobně na tom byla malá televize se zkroucenou anténou. Vsadil se, že ani nefungovala, ale prostě tam byla, aby ta komoda vypadala tak prázdně.

„Klidně se posaď. Pokud teda nechceš ke mně do pokoje. Což by bylo asi lepší, protože brzo se vrátí ségra a obsadí obývák. Volá si s kámoškama snad celou noc a u toho nutně musí pojídat arašídy.“

Podíval se směrem, odkud se hlas ozval. Newt byl jako vyměněný. Venku byl takový skleslý a sotva se usmíval, ale tady, kde byl doma, zase zářil a byl z něj znát ten optimismus. Pokud i to nebyla jen maska.

„Jo. Půjdem k tobě,“ přitakal Thomas tiše.

Možná zněl víc nadšeně, než by měl. Znal spoustu scénářů z klišé filmů a knih. Jakmile se dostane do jeho pokoje, buď ven vyjde jako nepolíbená troska, která zmeškala příležitost, nebo nevyjde vůbec a nikdy na tu noc nezapomene. Ani netušil, v jakou verzi doufal víc.

Vyšel k němu. Cestou si všímal toho, že i parapety byly plné krásných květin. Pokud si to dobře pamatoval z botaniky, tak nějak vypadaly rudé karafiáty. Sonya se ve volném čase bavila i zahradničením, jak to tak sledoval.

„Krásné květiny,“ pochválil je tak nahlas, aby ho Newt, který kráčel kousek před ním, slyšel.

„Díky,“ odvětil. Pak podezřele rychle dodal: „Ségra se o ně stará dobře.“

Thomas se nevyptával. Bral to jako hotovou věc. Newt musel být na svou sestru pyšný. Mohla být vymazaná, v hlavě nemít ani tu trochu pilin, ale stále to byla jeho sestra. Kdyby Thomas měl sourozence, asi by se choval stejně.

Newtův pokoj nebyl daleko. Myslel si, že bude v prvním patře. Tak to bývalo ve všech těch filmech. Ale tento dům víc pater neměl. Mohli být rádi za ten malý prostor, v němž směli bydlet.

„Varuju tě. Asi tam mám nepořádek. Nečekal jsem, že si sem někoho přivedu.“

Thomas se zastavil před dveřmi. Za nimi muselo být ono osudné místo. Podíval se na Newta.

„Nevěřím. Sem se touží dostat tolik holek, že se divím, že na tebe nestojí kilometrový fronty,“ poznamenal se špetkou sarkasmu.

Myslel to vážně. Vždycky si myslel, že spousta dívek stojí spíše o Newta než o Minha. Ale vysoký blonďák nebyl asi ten správný typ na dívčí davové šílenství.

„Žádný holky,“ namítl. „Pokud jsi potají holka, nepustím tě tam. Ani ségra tam nesmí. Je to moje malý království.“

Už nestihl nic dalšího poznamenat. Newt otevřel dveře dokořán a postavil se stranou, aby mohl nakouknout dovnitř.

„Vítám tě v Camelotu, sire Lancelote,“ prohlásil Newt. „Těch kytek si nevšímej. Dostal jsem je… od obdivovatelek.“

Newtovo království vypadalo úplně jinak, než jak si představoval. Očekával, že na podlaze bude nepořádek, na jaký byl zvyklý i u ostatních. Když byl kdysi u Jeffa, měl na zemi i kočkolit. A to neměl kočku – podle všeho už dávno ne živou. Ale Newt tam měl čisto. Až podezřelé.

Teprve poté, až překročil vysoký práh, to objevil. Kolem zdí byla spousta hlíny, popadaných suchých lístků, větviček… někde na stěně nejspíš zahlédl dávno suché rajče. Zajímalo ho, jestli to byla Newtova práce, nebo se tu prohnala nějaká vichřice.

„Většinu z toho má na svědomí Minho,“ prohlásil Newt dřív, než se Thomas stačil zeptat.

Divoká vichřice, doplnil si.

„Uklidím trochu na tom stole. Židli mi schovali… já ani nevím, kam zmizela. Naposledy jsem ji viděl tak před měsícem.“

„A jak sedíš u stolu?“ zajímal se.

Newt došel ke stěně. Sehnul se pro květináč. Thomas to doteď nepostřehl, že se na zemi válely i další věci. Včetně papírů a učebnic.

„Nesedím. Většinu času tu ani nejsem. Tréninky jsou náročný,“ zamumlal si pod nosem.

Thomas se musel otočit. Nechtěl se koukat, jak Newt zvedá věci ze země a rychle je pokládá na parapet. Dělal to s citem, jako by se bál, že už nejspíš poničené rostlině ublíží ještě víc, pokud ji nepoloží jemně. Opět mu připomínal tanečníka. Tentokrát ne baletu. Pro jistotu se ani  nesnažil pátrat po tom, jaký tanec by to měl být.

„Netušil jsem, že trénujete do noci,“ slyšel se vyslovit.

Kupodivu neb nervózní. Tohle místo z něj mělo udělat malou hromádku vyklepaného písku. Ale cítil se tu… dobře? Bylo to to správné slovo? Rozhodně mu bylo mnohem lépe než s Galym. A než s Rachel. Měl ji rád, ale už to trochu přeháněla.

Zaslechl povzdech. Otočil se na něj. Newt stál u okna. Vykukoval skrze žaluzie ven do ulice. Už je nejspíš otočil, protože se pokoj ponořil do tmy, ale ten malý proužek světla mu vytvořil na očích pásku.

„Nejde jen o tréninky, Tommy,“ odvětil po chvilce. „Být běžec znamená chodit na různý oslavy. Ani nemusíš být pozvanej, prostě se pozveš sám. Sbíráš holky jak basebalový karty a zacházíš s nima jak toaleťákem.“

„Jednou a dost?“ zkusil.

„Vytřeš si jima prdel, a pak už je nechceš vidět,“ zabrblal blonďák a otočil se na patě čelem k němu.

Neviděl ho. Mohl rozlišit jen obrysy. Světlo pouliční lampy bylo tak silné, že jeho zlaté vlasy zářily rzí. Nedokázal si ho představit jako zrzka. Vlastně nijak jinak, Newt pro něj bude vždy vypadat takhle.

Pro jistotu mlčel. Nevěděl, co na to říct. Mohl mít pravdu. Minho byl ten typ, co za sebou táhl skupinu hloupých hus. Vybíral si z nich. Nevěděl, jestli podle chuti, nebo poslepu na jednu ukázal, protože se mu nechtělo myslet.

Newt se odrazil od parapetu. Proplížil se kolem něj tak rychle, že Thomas sotva postřehl závan vůně čerstvě vypraného prádla a… možná i květin. A hlavně potu. Bylo na něm znát, že často sportoval. A že se potil, ačkoli mu paže skoro zmrzly.

Záblesk světla ho oslepil. Bylo to tak náhlé, že neměl šanci se bránit. Ani v nejmenším. Pak, kdykoli zamrkal, viděl jen červený flek.

„Promiň,“ kuňkl Newt.

Neviděl ho, ale podle zvuků poznal, že se nejspíš posadil na postel. Musel si protřít oči. Když se zrak vrátil, přesvědčil se, že se pod blonďákem matrace skutečně prohnula. Byl asi těžší, než na co vypadal.

„Začnem? Ať to stihnem ještě dneska.“

„Jasně,“ přitakal Thomas a spojil ruce před sebou. Bylo mu trapné se ptát, ale musel. „Kam si můžu sednout?“

Doufal, že ho Newt nepozve za sebou. Netušil, jestli by dokázal sedět vedle něj a věnovat se učení. Bál se, že se každou chvíli přeřekne a plácne nějakou blbost. Klidně i další poznámku o počasí.

„Kamkoli. Klidně i na podlahu, ale tu nedoporučuju. Nejspíš je něčím politá.“

Přikývl, že rozuměl. Ale ještě než se usadil na vyhlídnuté místečko – na polštáři, který se povaloval nedaleko Newtovy malé postele –, musel se zeptat ještě na něco.

„A učebnice je kde?“

Blonďák zavrtěl hlavou.

„Poznámky?“

Na odpověď pokrčil rameny. Thomas pochopil, že tohle bude výzva.

„No dobře. Máš štěstí, že jsem se to učil včera.“

„Šprte,“ poznamenal blonďák s úšklebkem.

„To si vyprošuju,“ ozval se a založil paže na prsou.

Nemohl se na něj zlobit. Ačkoli to označení nebylo hezké, byl to Newt, kdo ho takhle nazval. Měl však pocit – a chlapcův smích to dokazoval –, že to nemyslel vážně. Už se bál, že ho neuslyší se smát.

„Vtipný, Hayesi,“ zabrblal, ale smíchu se neubránil.

Newt zvedl ruce nad hlavu na znamení, že se vzdává, a zavrtěl hlavou. Ramena sebou škubala, jak se snažila vyrovnat nezvykle rychlé bránici.

„Promiň, ale ten výraz –“

Zarazil se. Nabral do plic tolik vzduchu, že se mu hrudník vzedmul tak mocně, že na chvíli připomínal Minha. Dlouhé blond vlasy mu spadaly z ramen na záda. Některé z vlásků se zvedaly vlivem statické elektřiny.

„Guty, stačilo,“ řekl tiše a dlaní si vlasy upravil. Zelektrizoval si je ještě víc. „Čas na chemii.“

Thomas se ještě jednou rychle uchechtl. Newtovy vlasy byly podobně poslušné jako Rachel. Pokud se holkám líbili rebelové, nechápal, proč už dávno nepropadly té blond kštici.

Posadil se na polštář. Netrvalo to moc dlouho, než ho Newt požádal, jestli by se nechtěl posunout blíž k němu. A když došlo na to, že by bylo fajn vytáhnout i papír a začít kreslit, rozhodl se, že vezme ten risk a usadí se vedle něj na postel.

Jen doufal, že tohle neskončí tak, jak si myslel. Nebo doufal v pravý opak? Už se v sobě nevyznal.

A/N

Stále jsem naživu! K těmhle dvěma se vždycky ráda vrátím. Prostě vypnu a píšu, to nikde jinde nemůžu. Možná proto jsem si vybrala jako zábavu do autobusu psaní této kapitoly – nákuku do Newtova života. Je sladkej, ale ode mě to nemáte.

Mimochodem, jsou v plánu i trochu… pálivější scény. Nebojte, budu házet upozornění, ať to slabší povahy (a nezletilí, ale na to se nehraje) mohou přeskočit. Ale to je ještě v budoucnu.

Dnes je to ode mě vše. Děkuji za přečtení! Uvidíme se u další kapitoly!