„Takže vy dva...?“ snažila se přepištět křik spolužáků Darwin.

Rachel přikývla. Slovní odpověď by stejně neměla šanci slyšet. A Thomas nebyl ten typ, co na sebe upozorňuje zvýšenou hlasitostí.

Byl opravdu rád, že většinu hodin s Newtem neměl. Vadilo mu, že si ke hraní vybrali tu nejméně vhodnou dobu – totiž čas vzniku jejich kamarádství. Netušil, proč to tak cítil, ale toho tušení, že by to situace s Rachel mohla narušit, se nezbavil.

„To je dobrý!“ křikla ještě.

Ačkoli byla Darwin holka, neočekával od ní žádná slova podobným sladký a ťuťu. Pokud by měl vybrat, kdo by byl přesným opakem Sonyy, nebyla by to Harriet, ale právě Darwin.

Ta si na rozdíl od Harriet nehrála na něco, čím nemohla být. Smířila se s tím, že depilace je ztráta času, že mejkap se stejně rozmaže a je jen jednodenní záležitost. Alespoň zubaře nezanedbávala, zuby měla jako perličky.

Což asi bylo to jediné, co by na ní shledával krásným.

Nebyla přitažlivá ani pro kluky, ani pro holky. Několikrát barvené vlasy, jež zářily čučavými barvami, měla roztřepené. Naštěstí byly tak krátké, že vrabčí hnízdo nemohlo zničit víc kartáčů, než jaký je průměr země.

Ale měla jisté kouzlo, díky němuž si ji Rachel oblíbila. Obával se však, že Rachel byla jediná kamarádka devítiprstka Froda, jak jí někteří spolužáci přezdívali.

Thomas na ni názor neměl. Moc dobře ji neznal. Věděl o ní jen to, že byla dobrá ve fotbale, že se ráda míchala do každé rvačky a byla několikrát po škole kvůli tomu, že na ni svedli něco, co neudělala.

Byla perfektní terč. Nemohl ji nelitovat. Byla vlastně milá a ráda se o lidi zajímala, jen ji nikdo nedokázal vystát. Jestli to bylo tím, že se podle nespolehlivých zpráv jeho dotěrných stalkerských spolužáků nemyla každý den, ale vybírala si k tomu jen určité fáze měsíce, aby nenarušila čarodějnický rituál, to netušil. On těm pověrám nevěřil. Byly hloupé a jen hlupák neviděl, že v sobě mají více děr než cedník.

Otočila se nazpátek. Úlevně si oddechl. Stačilo mu, že na něj koukala Rachel. Už tak musel být červený tak, že by si ho mohli splést s ranou úrodou rajčat. Nebo hůř, s tou přílohou k tomu, co vidělo brambory leda tak z rychle jedoucího kamionu, která si přezdívala kečup. Thomas tomu rád říkal mám z toho flek na bílým triku a nejsem první, tak nečum. Bylo to k nevíře, ale naučila ho to právě ta dáma, která si zrovna vybírala nehtem suchý hlen z nosu.

„Rachel,“ oslovil ji s klidem. Netušil, kde se v něm bral.

„Vydrž. Musím ho vydloubnout,“ zamručela tmavovlasá dívka a otočila se k němu zády, aby na ni nekoukal.

„Ublížíš si,“ namítl.

„Je to jenom šušeň, Tome, ne mozek,“ bránila se. „A stejně, už je venku, prevít. Mnohem líp se mi dýchá, fakt že jo. A jsem připravená hrát.“

S tichým povzdechem vzal do ruky kuličkové pero. Mohl psát propiskou, ale nedokázal se učit z něčeho, co na něj působilo chladně. Proto také používal hlavně pomerančově oranžový zvýrazňovač – nejen že měl příjemně teplou barvu, ale také nevysvětlitelně voněl. Přitom nebyl aromatický, jen tak na Thomase působil. Chutně.

Prsty poklepával na podlouhlé tělíčko pera. Ani si nevšiml, že myšlenkami skočil někam, kde by rád zůstal do konce svého bytí. Vrátil se k flekům, k šedému tričku, jež připomínalo zrnka na odporující televizi a k ovoci, které poletovalo vzduchem, kdykoli se snažil o přestávkách připravovat na hodinu. Na dny, kdy jeho jedinou ochranou byla ledová chodba, kam se chodíval schovávat s ostatními šprty.

Netušil, proč si vzpomněl zrovna na to, kdy ho do zad trefili levitujícím sendvičem. Naštěstí to byl jeden z těch, jimž nestačili dát ti citlivější spolužáci jméno, proto nedostal novou přezdívku. Být nazýván flekem z Boba nebylo jeho snem. V budoucnu se ani neviděl na populárním příspěvku na sociální síti s hastagem #ripbob. Nejspíš by ho to mohlo proslavit, ale o takovou slávu nestál. Měl rád svůj klid.

„Tome, jsi tady?“ vrátila ho zpět do reality Rachel.

Trhl sebou. Nemusela ho štípat do tváře. Všiml by si jí i bez toho. Pokud na něj nemluvila už nějakou dobu a on ji takticky neignoroval. Stávalo se mu to častěji a častěji, hlavně když vzpomínal na ty úsměvnější chvilky ze školy. A na blonďatou kštici, do níž nějací akční žáčci zamotali fixy všech barev duhy.

„Jo. Jo, jsem,“ přitakal. Všiml si, že nebyl schopen sestavit delší větu. Přitom na jazyku několik dobrých frází měl, jen je vyslovit.

„A tu ani blonďák není. Ty jsi z něj celej pryč,“ poznamenala Rachel a poplácala ho po rameni. Jemně. Asi jako medvěd úl.

„Nejsem,“ bránil se. Marně. Před ní nic skrýt nedokázal. Byl průhledný. „Není tu. Kdyby byl, asi bych –“

„Kdo je ten fešák támhle u dveří?“ zašeptala mu do ucha.

Podle mlasknutí poznal, že se usmívala. Nemusel se na ni koukat, aby odtušil, že využila svůj pověstný žraločí úsměv. Používala ho, když spatřila vhodnou oběť. Nebo když jí někdo přinesl zmrzlinový pohár s menším množstvím šlehačky, než jak byla zvyklá.

Thomas chvíli vzdoroval. Bál se, že ho jen chtěla napálit, aby mu mohla vmést do obličeje, že jí na to skočil znovu. Ale to nutkání jít za každou příležitostí vidět alespoň náznak blonďákova úsměvu, nebo jen koneček vlasů barvy zralé slámy, bylo mnohem silnější než jeho vůle odolávat.

S ústy dokořán pohlédl ke dveřím. Byl připraven je zavřít, aby mu Newt necivěl na mandle, které se chvěly nedočkavostí, ale jakmile mu došlo, že zralá sláma nevypadá jako nagelovaná srst zmiňovaného medvěda, ještě chvíli je otevřené nechal. Až poté, co si k šikmým očím, otrávenému výrazu a nepřehlédnutelným vypracovaným svalům přiřadil i jméno, byl schopen stáhnout rty do úzké linky.

„To je Minho, Rachel,“ zabrblal zklamaně.

„Já vím,“ zasněně vydechla dívka a opřela si bradu o nastavenou pěst. Ještě ji neviděl takhle bez emocí. Děsila ho.

„Jsi v pořádku? Nezdáš se úplně –“

„Jo,“ vyhrkla dřív, než stačil myšlenku dokončit.

„Pokud jde pořád o Arise –“

Opět ho nenechala domluvit. Byla jako neřízená střela, po aktivaci jen smrtelně nebezpečná. Thomas nepochyboval o tom, že by byla schopná někomu ublížit tak moc, že by si tu přezdívku i zasloužila.

„Nejde. Je mi fuk, s kým se olizuje.“

„A proto jsi mě požádala, abych –“

„Sklapni, Tome.“

„Nech mě dokončit –“

„Prostě drž hubu, prosím. Snažím se přemýšlet,“ zabrblala podrážděně a promnula si prsty spánky.

Thomas předvedl gesto se zipováním rtů. Zámek byl příliš zastaralý, na ten Rachel nevěřila. Údajně by to ani tolik nebolelo, kdyby mu někdo do úst vrazil klíč. Přišití kovového zipu na rty bylo podle ní bolestivější.

Nelíbilo se mu, že mlčela. Kdyby to byla minuta, nebyl by proti. Vlastně by chvilku klidu a ticha i uvítal. Ale tohle trvalo až do konce pauzy na svačinu. To nebylo normální. Byl zvyklý na to, že v určitém týdnu v měsíci byla nevrlejší než obvykle, ale byl si jistý, že tím si prošla před dvěma týdny. Skoro mu rozbila kalkulačku, protože odmítala ukázat stupně ve stupních a minutách.

Starostlivě si ji prohlížel i poté, co hluk přerušil ten otravný zvuk zvonku. Lektor ještě nevstoupil do učebny. Neviděl ho. Sice se nikam jinam než na tmavovlasou dívku nedíval, ale přesto se nemusel bát, že by zneuctil místo ve druhé lavici tím, že by lektorovi nevěnoval pozornost už od příchodu do učebny. To by třída ztišila.

„Rachel? Jsi v pořádku?“ zajímal se.

Měl o ni starost. Od pohledu byla drobná a bezbranná. I když věděl, že by ve skutečnosti nakopala zadek všem v místnosti – včetně sebe –, toho pocitu, že by na ni měl dávat pozor a zajímat se o ni, se nezbavil. Navíc měl hrát jejího přítele. Ti se přece o své družky zajímali, ne snad?

„Vydrž. Skoro jsem vymyslela novou teorii vzniku vesmíru,“ zamumlala si pod nosem.

Thomas se krátce uchechtl a podíval se ke dveřím. Zdálo se mu, že tam zahlédl odlesk zlata. Ale klika se nehnula. Nikdo dovnitř nevešel. Už se chtěl znovu věnovat své přítelkyni, která se snažila bizarnost vytáhnout na novou úroveň tím, že si tiskla palce u nohou, aby myslela rychleji, když vtom si všiml toho, že se zaplnila další místa v učebně.

Jako první ho do nosu praštila pronikavá vůně dámského parfému. Příšerně sladký mrak se vznášel v okruhu několika metrů kolem blondýnky, jejíž růžovoučké tvářičky nalákaly ty, pro něž nebyly dámské vnady. Sonyu by poznal, i kdyby měl smrtelnou chlapskou rýmičku.

Prsty si stiskl nos. Bylo to automatické, nedokázal se zastavit. Rachel mu věnovala povzbudivý úsměv. I ona si puchu všimla. Ale byla vůči němu imunní. Možná na sebe taky vyšplichala polovinu předražené lahvičky, aby voněla slibovaných dvacet čtyři hodin.

„Je tady,“ zaslechl z její strany.

Na krátký moment doufal, že Newt následoval svou sestru do plné učebny. Ale další blonďatou hlavu už najít nedokázal. Přesto objevil někoho, kdo v něm dokázal vyvolat smíšené pocity.

„Rachel, drž se. Pamatuj na tři hluboké nádechy. A na to roztomilý video s koťátkama a křečkem,“ promlouval k ní s přehnaným klidem, aby si zajistil dalších pár minut mezi živými.

„Já ho nechám žít.“ Její hlas zněl prázdně. Jako by vedle něj místo živé bytosti seděl robot.

„Tak je to správně. Pamatuj si, že teď hrajeme, že jsme –“

„Já toho hajzla zabiju,“ zavrčela jen chvíli nato.

Thomas se odsunul stranou. Taky se mu nelíbilo, jak po sobě ti dva chmatali. Mohli jít do jedné ze zadnějších lavic, kde by to ostatní tolik nerušilo, ale Sonya zkrátka musela sedět v první lavici, aby mohla být u dveří mezi prvními. Bylo mu jasné, že její kroky vždy směřují tam, kde se jejich dívčí smečka seskupuje – na toaletách.

„Klid. Až se o nich dozví Newt, určitě to zarazí,“ zkusil to ještě.

Rachel nevypadala na to, že by se chtěla uklidnit. V prstech drtila gumu, kterou kdysi nudou propěchovala kopyty tužek, špičáky tlačila do spodního rtu. Připomínala šelmu, jež se chystá zaútočit na oslabené mládě. Až na to, že byla rozhodně méně chlupatá. A pravděpodobně tolik neslintala. A Arise by nesežrala, ani kdyby byla velká nouze o potravu.

Odvážil se k ní natáhnout ruku. Prsty roztáhl od sebe, aby zakryly co největší plochu. Neobsáhly ani polovinu hrudníku, ale snad to stačilo k tomu, aby ji co nejrychleji zarazil, kdyby po kamarádovi s kulatými brýlemi vystartovala. To, že mu ji neohryzala na kost, bylo dobré znamení.

Pak udělala něco, co od ní nemohl očekávat ani v tom nejpodivnějším snu. Vzala ho za ruku, propletla s ním prsty, jako by se násilím snažila dokončit puzzle, které do sebe nezapadají. Položila jejich spojené dlaně na stůl a vyšpulila rty. Vsadil by kůži na to, že viděl i špičku jazyka, již vyplázla.

Aris se na ně otočil. Poznal na něm, že jejich spojené ruce viděl. Mladík jen pokrčil rameny, jako by se jim snažil naznačit, že ho to, co mezi sebou mají, nezajímá, a objal blondýnku, jejíž mandle zkoumal ještě před malou chvílí, kolem ramen.

Rachel zesílila stisk. Dlaň mu vyloženě drtila. Netušil, že má takovou sílu. Ano, pár ran od ní dostal, ale tohle bylo v porovnání s tím mnohem horší. A nejspíš si ani neuvědomovala, že mu ubližovala. Propalovala pohledem delší tmavé vlasy. Možná dokonce čekala na moment, kdy konečně vzplanou, aby měla místo v kultu čarodějnic jisté.

Ne, Thomasi. Nic jako čarodějnice neexistuje. Bradavice jsou jen kožní problém, upozornil se.

„Rachel,“ zasyčel, když se ta bolest nedala vydržet.

Neposlouchala ho. Její zabijácký mód odmítal komunikaci zvenčí. Rty se jí chvěly, guma se rozpadala na menší kousky. Bylo jen otázkou času, kdy podlehne rozkladu. Ale nemyslel si, že to bude takhle.

Vždy si myslel, že Aris a Rachel jsou jasný pár. Ta chemie mezi nimi byla. Byli dobrými přáteli, možná těmi nejlepšími. Několikrát se k němu Rachel přivinula, když hledala teplé místo, a naopak Aris u ní nacházel bezpečí, když se snažili si zpříjemnit chvilky strašidelnými historkami.

Ale to samé si myslel i o sobě a Tereze. Dávali se dohromady tolikrát, že jen ta jediná holka, s níž chodil, zabrala všechny prsty ruky. Možná ani jim nebylo souzeno, aby byli spolu.

A/N

Ještě nejsem mrtvá, vážení! Musela jsem si srovnat život, nakopat sny a přeplánovat budoucnost, než jsem se vrátila ke psaní. Byla to dlouhá cesta, proto jsem se tak dlouho neozývala. Ani dnes nemůžu zaručit, že došlo ke zlomu. Sice jsem získala zpět alespoň trochu sebevědomí, které mi dovoluje tento text vyslat do vln internetu, ale ještě to není vončo.

Inu, co můžu ke dnešní kapitole říct? Je to prakticky napsáno dvěma jazyky, jimiž plynule mluvím a píšu - česky a sarkasticky. Pravděpodobně se to bude držet v této náladě ještě nějakou dobu, než budu schopná navázat na sladkou nit. Ale i k té se dostaneme. Už trénuju na části, které jsem ještě sama nepsala a nikdy je nevypustila sem. Ale ta premiéra je ještě hodně daleko.

Pokud jste to dočetli až sem, gratuluji. A děkuji vám, že jste nade mnou nezlomili hůl. Budu ráda za každý komentář, jakýkoli ohlas, kterým mi dáte najevo, že tento příběh ještě můžeme zachránit.

Čtení a psaní zdar!