Stál jsem tam, v domě mého ubohého, mudlovského otce. Smál se nad jeho pošetilostí, nad pošetilostí mých prarodičů. Copak si myslel, že mi unikne? Že když mě nechá hnít v tom sirotčinci, že si ho nenajdu? A ten ubožák Morfin, vždyť neměl ani hůlku. Divil jsem se, že mě vůbec viděl, vzhledem k tomu, že mu každé oko šlo jinam. Pohled na něj byl směšný a děsivý zároveň. Bylo až směšně lehké ho očarovat a vzít mu ten prsten. Nechápal jsem, jak může být takový pobuda dědicem vznešeného Salazara Zmijozela. Možná jsem byl dokonce v koutku duše rád, že jsem zdědil otcův vzhled.

Vyslovil jsem zaklínadlo, které mě mělo udělat nesmrtelným. Chvíli jsem se radoval, že se mi to povedlo, alepak najednou, se všechno změnilo. Nejdřív nesnesitelná bolest, že jsem myslel, že se mi roztříští hlava na milion kousků. Doufal jsem, že to přestane, zoufale jsem se chtěl dostat do bezvědomí. Přestože jsem byl nesmírně mocný a inteligentní, pořád jsem byl sotva šestnáctiletý chlapec, co se tajně vykradl ze sirotčince, aby zabil svého otce. Moje duše naříkala, skučela, řvala bolestí. Z mých úst ale nevyšla ani hláska. Zoufale jsem se chtěl rozkřičet, ale nešlo to. Vůbec to nešlo.

Klesl jsem na kolena, uprostřed domu mého mrtvého, ubohého otce. Věděl jsem, že bych měl zmizet, než mě tu někdo najde, ale neměl jsem na to dost síly. Moje duše dál křičela bolestí a já chtěl křičet s ní, ale nedokázal jsem to. Zabraňovalo mi v tom kouzlo, bolest, vyčerpání, co já vím. Jenom vím, že po dalších neúprosných minutách všechno zčernalo. Propadl jsem se do vytoužené temnoty. Nikdy jsem se z ní ale neprobudil. Všude byla tma a já cítil, že se něco změnilo. Jako bych neměl tělo, byl jsem jen já a moje myšlenky, které se scvrkly na dost ubohou formu.

Cítil jsem, jak mě něco zvedlo, na chvíli jsem se lekl, že mě našel někdo ze služebných rodiny, která nikdy nebyla moje rodina. Pak se však ozval mě moc dobře známý hlas, který ke mně doléhal velmi tlumeně, přesto jsem však věděl, že ke mně promlouvám já. Nebyl jsem si jistý, co říkal, bylo to však něco jako Tak se to povedlo, můj drahý příteli. Nevěděl jsem, zda mluví ke mně. Možná mluvil k někomu úplně jinému. Podle těch slov jsem ale usoudil, pokud jsem byl něčeho takového vůbec schopen, že je ze mě viteál. Část duše, která se odpojila od zbytku, aby zajistila svému pánovi nesmrtelnost. Doufal jsem, že až se rozhodnu vytvořit další viteál, mě už to bolet nebude.

Ten, kdo mě zvedl, patrně já sám, se rozešel pryč. Neměl jsem oči ani uši, ale jako vlny ke mně doléhaly myšlenky, které mně nepatřily. Rozpoznal jsem jich jen pár, Teď zbývá svést to na Morfina a Jednou budu nejmocnější černokněžník všech dob patřily k těm nejjasnějším. Přesně jsem v nich rozeznával styl mého myšlení, na to jsem sám sebe znal až moc dobře. Pak mě pustil. Cítil jsem, že prsty, které mě do té doby svíraly a ohřívaly zmizeli, položili mě na něco tvrdého, co se za červený polštářek, o kterém jsem taky přemýšlel, rozhodně vydávat nedalo. Bylo to tvrdé a studené, přesný opak polštářku, jaký jsem si vysnil.

Cítil jsem, jak kolem mě proudí vlny mocné magie, převážně černé. Připadal jsem si jako v kleci. Ne jenom, že jsem byl uzavřený v nějakém předmětu, nic neviděl ani neslyšel, ani moje myšlenky ke mně už neproudily - už se asi aktivovalo to přenášedlo, co jsem předtím vytvořil - ochranná kouzla ten pocit, že jsem uvězněný ještě stupňovala. Byl jsem sám. Sám, jen se svými myšlenkami. Přemýšlel jsem nad tím, co asi teď dělám. Přemýšlel jsem nad tím, jestli se ze mě stal nejmocnější černokněžník, jak jsem si vysnil. Sny - slovo, které bych nikdy nevyslovil. Sny - nechápal jsem, co na nich všichni vidí. Já na ně nevěřil. Zastával jsem názor, že pokud chcete něčeho dosáhnout, musíte si to vzít silou a tvrdou prací, ne si to prostě vysnít. Ale ta doba, co jsem strávil jako viteál mě zkrátka poznamenala. Občas jsem se dokonce přistihl, jak jsem smutný. Emoce, další věc, která byla v mém případě nepřístupná. Ale čím delší dobu jsem jako viteál strávil, tím víc jsem se od mého původního já vzdaloval.

A tak plynuly roky. I když, tím jsem si nemohl být vůbec jistý, protože v tomhle stavu se to dost špatně určovalo. V tomhle stavu jsem si vlastně nemohl být jistý skoro ničím. To, co jsem na beton věděl (nemyslel jsem, že tohle spojení někdy použiju), bylo, že pořád ležím na tom tvrdém povrchu, co se červenému, sametovému polštářku ani trochu nepodobal. Tom asi chtěl, aby to nebylo nápadné. Nevím, kdy jsem mu začal říkat Tom, ale vím, že to bylo proto, že už mi byl tak vzdálený, že jsem nad ním přestal přemýšlet jako nad sebou.

Čím delší dobu jsem strávil v podobě viteálu, tím víš jsem si uvědomoval, že Tom nebyl dobrý člověk. Strávil jsem přemýšlením tak dlouho, že se mi začal dokonce hnusit. I přesto, že jsem byl pořád jeho součástí.

A pak, z ničeho nic, mě zachvátila obrovská bolest. Podobná, jako tehdy, když se ze mě stal viteál. Ačkoliv jsem věděl, že to nejde, chtěl jsem křičet. Chtěl jsem křičet tak hlasitě, aby mě nějaký člověk zaslechl. Aby mě už konečně vysvobodil z téhle napodobeniny života. Abych zase spatřil světlo světa, abych mohl promluvit, stisknout v ruce hůlku z tisového dřeva a vyslat kouzlo, aby mi tělem zase probudila energie z hůlky. Jenže nic z toho se nestalo. Po nějaké době ta bolest ustala, moje přání se osvobodit však ještě narostlo.

Uplynul další čas, občas jsem cítil, jak na mě prší a dešťové kapky mě ochlazují ještě víc. A pak se chatrčí, kde jsem byl uvězněný, ozvaly kroky. Cítil jsem, jak se někdo blíží, pak se však zastavil. Cítil jsem, že někdo narazil do těch kouzel, co mě chránila a věznila zároveň. Po nějaké době - vteřinách, minutách nebo hodinách, nemohl jsem si být jistý - ta kouzla zmizela. Cítil jsem se zase o něco volnější. Chtěl jsem se vznést, létat po obloze a užívat si čerstvého vzduchu. Pak mě něco zvedlo. Nebyla to ruka, bylo to kouzlo. Wingardium Leviosa, vzpomněl jsem si.

Dopadl jsem zpátky. Ale ne na ten tvrdý povrch, na kterém jsem strávil spoustu a spoustu let, nýbrž na sametový polštářek, o kterém jsem tak dlouho snil. Moje srdce - pokud jsem vůbec nějaké měl - radostně poskočilo. Ty kroky se ozvaly znovu, mnohem blíž, než před tím. Chvíli se nic nedělo, potom se do mě něco zapíchlo a já vyletěl ven. Byl jsem volný, konečně volný.

A tak tu teď ležím. Otevřu oči, chvíli vidím jenom bílou, zářící mlhu, pak se mi ale před očima začne formovat něco, co připomíná čistší a tišší nádraží King's Cross, ze kterého jsem jezdil do Bradavic. Bolestně zaskučím. Když umím skučet, můžu i mluvit? Zeptám se sám sebe v duchu. Pokusím se promluvit, z hrdla se mi vydere zvuk, který připomíná slovo hůlka.

„Hůlka." Můj hlas je skřípavý a tichý, ale dokážu mluvit. Pokusím se zvednout, to už je ale moc. Bolestně zavřu oči.

Už nejsem viteál. Už nejsem jen úlomek duše. Jsem volný. Po takové době. Navždy.

————————————

Drazí čtenáři,
přicházím s novou jednodílovkou, která, i když neměla, nakonec končí jistou formou happy-endu. Dočkal se polštářku a nakonec byl i volný, ne?

Asi jste se dovtípili, že ten úlomek duše byl ten, který byl skrytý v prstenu a zachránce nebyl nikdo jiný než všemi milovaný A. P. W. B. Brumbál.

Doufám, že jste si čtení užili a splnilo vaše očekávání, když jste tuto jednodílovku otevřeli. 

Za korekci moc děkuji Luci1259

Těším se u další jednodílovky,

Annieee :)