Práskla jsem s dveřmi od mého pokoje a sedla si ke stolu. Chvíli jsem hledala lístek a pak jsem ještě vytáhla propisku a psala.

Ahoj, potřebuju s tebou mluvit.

Za dvě nebo za tři minuty už na lístku byla odpověď.

Ahoj ;-)
Spíš psát ne?

No jo, dobře, tak psát. Víš něco o Willym? Ten kluk se tu objevil před dvěma roky. Má... hnědý vlasy, modrý oči,...je mu asi osm.

O nic víc než ty... jenom, že se tu neobjevil sám. Proč?

Mám pocit, že ho znám...
Neobjevil se tu sám...?

Jo, byl tu s ním ještě jeden kluk, vypadali jako dvojčata. Ten druhý byl starší. Teď je mu... sedmnáct.

Cože? Ale... žádný jiný tu nebyl, jenom Willy.

V tom případě asi našel cestu pryč.

Není ani v záznamech, jak tohle víš?

Pak se dlouho nic na lístku neobjevilo. Pět minut jsem si myslela, že píše nějakou slohovku. Ale v deseti minutách mi to přišlo divné. Až po patnácti minutách se objevila odpověď:

Jsem to já.

Tadadada! Tak už známe neznámého :D
A nebudu na ně dělat ship! Pokud mě teda někdo neukecá :D