Narovnal se, odkašlal si a pronesl vážným hlasem. „Vaší povinností bude podřídit se manželově vůli."

„Ano, podřídit." zopakovala Elspeth a souhlasně pokyvovala hlavou a kněz se na ni zamračil.

„Dá se říct, že Bůh vybavil muže čarovným nástrojem. Mocným a posvátným kopím." dodal a Holly vykulila oči, když si vybavila silné a dlouhé kopí velšského rytíře, které jí nabídl během turnaje.

„Ano a bude vás chtít svým kopím propíchnout." přidala se Elspeth.

„A poteče krev. Spousta krve. Ale přitom se vám to bude líbit." dodala a Holly cítila, jak se jí podlamují kolena.

„Jaká škoda, že Elspeth vylila všechnu vodu na Nathanaela." řekla si pro sebe a obávala se, že by se za chvíli mohla hodit.

„Zmlkni, ženo." zarazil ji Nathanael a Elspeth se ušklíbla, ale uposlechla ho.

„Líbit se jí to pochopitelně nebude. Žena musí trpět za svůj hřích v zahradě." řekl a Holly na něho nevěřícně hleděla.

„Copak je Nathanael opravdu vševědoucí, že ví o mém hříchu v zahradě? A že ví o tom, že jsem se nechala políbit neznámým rytířem a ani se nebránila?" dodala si pro sebe a upřela na něj svůj polekaný pohled.

„Kdyby tehdy nekousla do jablka, které jí nabídl had," pokračoval Nathanael a přitom trochu zvážněl. „Lidstvo by možná ještě stále žilo v ráji...." dodal a Holly si ulehčené oddychla, když zjistila, že Nathanael mluví o Evině hříchu a ne o jejím a chůva na ni zamrkala.

„Musíte to vydržet, dítě, jinak by do vás nemohl dostat své...dítě." řekla a Holly se vylekala ještě více.

„Dítě!... Dítě by mě k Velšanovi připoutalo navždy." znělo jí v tu chvíli v hlavě a otřásla se při představě smečky malých chlupatých koťat, se zakřivenými drápky a zdviženými nosíky.

„Copak si opravdu zasloužím tak strašlivý trest?" zeptala se sama sebe a ze zoufalství začala pochodovat po místnosti, podobně, jako před chvílí Nathanael. Byla ochotná přijmout trest za své vlastní hříchy. „Ale proč mám trpět za nějakou vzdálenou příbuznou, která měla slabost pro hady?" slyšela ve své hlavě a chvíli uvažovala a pak se otočila k Elspeth a Nathanaelovi.

„Vdám se za toho Velšana. Bohužel nemám na výběr. Ale jeho ženou se nikdy nestanu." řekla  Holly, která se před svým učitelem velmi nerada chovala podřízeně, ale tentokrát se přinutila před ním pokleknout a uchopila ho za ruku se slovy. „Je nezbytné, abych zůstala tak ošklivá, že se na mě Gavenmore nebude moci ani podívat, natož aby se mnou spal.... Pomůžete mi?" zeptala se a přitom na oba upřela své pohledy.

„Ještě pořád můžeme odjet." prohodil Carey, když společně s Austynem kráčeli za postarší služebnou do hradu Tewksbury.

„Vlastně se ani nemusíme vracet do Gavenmoru. Můžeme se vydat za dobrodružstvím. Na světě je spousta pánů, kteří budou více než ochotní vyprázdnit své peněženky, aby získali párek zkušených bojovníků, jako jsme my dva." dodal a Austyn překvapeně zvedl obočí.

„Hnulo se v tobě svědomí, co? Nebyl jsi to náhodou ty, kdo mě donutil, abych se ucházel o ruku té ženy? Tvrdil jsi mi, že jediný způsob, jak se zbavit kletby, je oženit se s lady Ivy." řekl a vrhl prudký pohled na svého přítele.

„Holly." opravil ho bezmyšlenkovitě Carey a taky na něj pohlédl.

„Ale časem mi došlo, že budit se každé ráno pohledem na takový... takový... obličej..." zmlkl a Austyn měl stále silnější pocit, že kráčí na šibenici a ne k oltáři.

Zatímco následovali stařenu, která ho měla přivést k nevěstě, slunce se schovalo za černý mrak a začal foukat studený vítr. Kdysi by to považoval za důkaz Rhiannoniny přítomnosti, ale tohoto odpoledne byl vzduch čistý.

„Možná měl Carey pravdu. Možná, že mi sňatek s tou ženou opravdu pomůže zbavit se duchů." znělo mu v hlavě. Zvláštní však bylo, že v jejich nepřítomnosti necítil klid, ale pouze podivnou prázdnotu.

Austyn kráčel odhodlaně až ke kamenné zdi. Stařena odhrnula závěs z břečťanu a před nimi se objevila železná brána... Brána, která byla v noční tmě téměř neviditelná.

„Jak ironické." pomyslel si, když vstupoval do zahrady, která i za denního světla vypadala začarovaně.

„Jeden by si myslel, že se bude chtít vdávat v noci," zamumlal Carey a přitom vrhl dlouhý pohled kolem. „Za tmy." dodal ještě a Austyn ho šťouchl loktem.

„Ovládej se. Ta dívka za svůj vzhled nemůže." pokáral ho a věděl, že hrabě se zachoval milosrdně a na obřad nikoho nepozval... pouze on a kněz, stojící před mramorovou lavičkou měli být svědky jejich svatebního slibu.

Hrabě Tewksbury vypadal ještě menší, než si ho Austyn pamatoval a ztráta dcery na něho musela zapůsobit. Služebná, která je sem přivedla, po splnění svého úkolu neodešla, ale poodstoupila do stínu jeřabiny, vytáhla z kapsy kapesník a tlumeně vzlykala.

Austyn potlačil nutkání podívat se na opuštěnou houpačku a poslušně se postavil po boku nevěsty.

Slunce na chvíli vykouklo zpod mraku a ozářilo tvář jeho nastávající.... a Austyn již od turnaje tajně doufal, že ho šálí zrak...a opravdu. Jeho nastávající byla ještě mnohem ošklivější, než si představoval.

„Lady Ivy." zakoktal na pozdrav.

„Holly." opravila ho jemně a na knězovo vyzvání stydlivě sklonila hlavu a odříkala přísahu.

Austyn se snažil nedat najevo radost nad tím, že se jí nemusí dívat do obličeje. Upřeně hleděl na temeno její hlavy a oškubané chomáče vlasů ho fascinovaly. Měl neodolatelnou chuť přejet jí dlaní po vlasech, aby zjistil, jestli i na dotek připomínají ovčí rouno.

Očekával, že si zakryje obličej závojem, ale její jedinou ozdobou byl věneček z modrých zvonků, i když křehké kvítky zvadly, jako by pod jejím dotykem umíralo vše živé.

Austyn se opatrně zadíval dolů a měl strach, že se díky této vlastnosti nikdy nedočká dědice. Ale tlak v kalhotách ho ujistil, že pouhá její přítomnost takový účinek nemá a od setkání s tmavovlasou krasavicí se jeho slabiny nakazily zvláštní, ale příjemnou citlivostí.

Podíval se na houpačku.

Nikdy nepatřil k násilnickým mužům, ale kdyby tehdy v noci věděl, že ho čeká jen několik chvil v náručí neznámé krásky, snad by se s ní miloval až do úsvitu a znásilnil by ji tak jemně, až by nakonec uvěřila, že se mu sama vzdala.

„Jste přípraven odříkat svou přísahu, pane?" přerušil tok jeho myšlenek kněz a on se na něj v tu chvíli podíval.

„Ano." řekl Austyn a monotónně odříkal, co se od něj očekávalo, až došel k závěrečnému nejslavnostnějšímu slibu.

„Budu tě uctívat... Budu tě uctívat.." zarazil se a hrabě i kněz se zamračili.

Carey ho dloubl do zad. Služebná zabořila nos do kapesníku a povzbudivě kývla hlavou. Jen nevěsta se ani nepohnula a dál hleděla do země. Odkašlal si a zkusil to znovu... Připomínal si, že této ženě vděčí za život, protože jediná ona ho varovala, když ho chtěl Montfort zbaběle napadnout zezadu.

„Budu tě uctívat..." řekl a styděl se za svou nerozhodnost.

Když už nemůže předstírat zájem o tuto ženu, mohl by aspoň dokázat, že s ní soucítí a nějaká zlomyslná duše považovala zřejmě za dobrý žert, rozhlásit po celé zemi pověst, o její kráse. A ten, kdo ji oblékal na svatební obřad, si pravděpodobně neuvědomil, že nádherné šaty ještě více zdůrazní její ošklivost.

Protože jí volně visely přes neforemná ňadra a naopak těsně obepínaly široké boky. A jejich smaragdová barva dodávala nehezké pleti nezdravý nazelenalý odstín.

Dívka zvedla hlavu a pozorně se mu zadívala do očí.

„Má sice řasy jako králík," pomyslel si Austyn. „Ale nedá se popřít, že má krásné oči." řekl a najednou měl dojem, že ji musí ochraňovat... A tak jemně ji uchopil za ruku a zahleděl se do jejích očí když řekl. „Budu tě uctívat svým tělem." a v tu chvíli rytířův slib společně s majetnickým dotykem ruky vyvolal v Holly výbuch citů.

Ale hned poté ji zachvátila panika, protože z vlastní zkušeností věděla, jak pevné a nepoddajné je tělo jejího muže a při vzpomínce na Elspethin popis manželského aktu, zapochybovala o tom, že něco takového přežije.

Jako by chtěl vyzkoušet Gavenmorovu odvahu a Nathanael pronesl. „A nyní můžete políbit nevěstu." dodal a pak se kněz zlomyslně ušklíbl.

„Ten ničema se dobře baví!" pomyslela si Holly a zamračila se.

Rytíř se sklonil a zavřel oči... Jeho rty byly dobré dvě stopy od Hollyina obličeje a Holly se zachvěla.

„Možná, že líbám cizí muže, ale mohu tě ujistit, pane, že tebe už nikdy líbat nebudu." její vlastní slova jí posměšně zněla v uších a měla strach, že ji vlastní rty pod jeho nátlakem zradí, ale její obavy se ukázaly jako neopodstatněné a rytířova ústa se jen zlehka dotkla jejího čela.

Holly se začervenala, ale připisovala to kopřivám, kterými jí Nathanael přejel po tvářích.

„Je to pro mne velká čest, pane." zamumlala a on se tvářil smrtelně vážně, ale ne nepřátelsky.

„Nyní jsem tvůj manžel. Můžeš mi říkat Austyne a já ti budu říkat Ivy." řekl a přitom se na ní podíval.

„Jak si přeješ," odpověděla, ale on ji už neposlouchal a chystal se diskutovat s tatínkem o věnu a Holly nebyla na takové chování zvyklá.

 „Ale já se tak nejmenuji." dodala tiše a potlačila svůj vzlyk.