Eugene se prodíral hlučícím davem mrštně jako had a Holly se roztřásla kolena tak silně, že si musela okamžitě sednout, protože Eugene stoupal po schodech směrem k ní a na rozdíl od ostatních přítomných mužů se jí podíval přímo do tváře, poklekl u jejích nohou a přiložil si její ledovou ruku k ústům.

„Ty lstivá potvůrko," zamumlal. „Možná se ti podařilo zmást ty hlupáky, ale mě se tak snadno nezbavíš. Vlastně jsi mi usnadnila práci. Až porazím toho velšského klacka, staneš se mou ženou a hrát divadlo budeš moct jen v mé posteli." řekl a olízl jí ruku. Holly se mu vytrhla a utřela si postižené místo o sukni.

„Musela bych hrát divadlo, pane, protože jinak bych nedokázala splnit své povinnosti." odpověděla přidrzle a Eugenovi zamrzl úsměv na rtech a Holly se zachvěla.

Dívala se za ním, jak pozpátku odchází a klaní se při každém kroku.

„Jak ironické." pomyslela si a ještě nikdy tolik nepotřebovala zastánce a zoufale se zadívala na Gavenmora, který měl meč stále připraven k boji a přimhouřenýma očima sledoval jejich podivný rozhovor. Holly skoro vyletěla z kůže, když se k ní otec naklonil a poplácal jí po ruce.

„Měl jsem to tušit, že nás Montfort zachrání. Bude ti dobrým manželem, uvidíš." řekl a Holly mohla jen doufat, že pochopil její slabé zamručení jako souhlas.

Člověk nemusel mít velkou obrazotvornost, aby si představit, jaký asi bude společný život s Eugenem a až začne stárnout a ztrácet svou krásu, její chlípný manžel si vyhlédne nějakou drzou třináctiletou dívku s pevným poprsím a bohatým věnem a ona se bude moct těšit na pád z hradní věže.

Zatímco ceremoniář představoval nového zápasníka, tři sluhové navlékali Eugena do brnění tak zářivého, až oslepovalo oči a hlas jejího otce zněl nyní přesvědčivě.

„Bojujte čestně, pánové a buďte milosrdní ke svému protivníkovi!" řekl opět ceremoniář a Eugene pozvedl meč, připraven postavit se Gavenmorovi. Holly si přála, aby si neostříhala své krásné nehty až do masa, protože teď jí nezbývalo nic jiného, než si okousávat kůži.

Muži kolem sebe kroužili jako vlci, kteří cítí čerstvou krev a Holly by jejich zápas možná zaujal, kdyby nevěděla, že vítěz získá její tělo.

 Gavenmore byl nejméně o patnáct kilogramů těžší než Eugene, ale Leggetovo štíhlé tělo bylo zase mrštnější a úspěšně odrážel Austynovy mocné údery a cinkot mečů vyhrával smrtelnou symfonii.

Holly zalapala po dechu, když Gavenmore obdržel ránu do helmy, která by slabšího muže srazila k zemi a dav uznale zamručel. Zamračila se na něj, protože Eugene nebyl právě oblíbený, ale lidé by zřejmě povzbuzovali i ďábla, kdyby se dobrovolně rozhodl uštědřit lekci Velšanovi a zachránit čest Anglie, kterou ani jeden z nich nebyl ochoten obhajovat.

Dobře mířená Eugenova rána zasáhla Gavenmorovo stehno a Austyn se nevěřícně zadíval na krví potřísněné kalhoty a Eugene si odkryl obličej.

„Chceš to vzdát?" odfrkl posměšně.

„Mám strach, aby má paní neomdlela při pohledu na to, jak ti usekávám jednu končetinu za druhou." dodal a Holly si ani neuvědomila, že zadržuje dech, dokud si Gavenmore nesundal helmu a neodhodil ji.

Na zarostlé tváři se mu objevil pokřivený úsměv a otřel si pot z čela a řekl. „O paní si starost dělat nemusíš. Ale dávej si pozor na mě." znělo silným hlasem a po tomto varování se rozběhl jako rozzuřený býk a Holly nebyla schopná říct, kdo vypadal překvapeněji... jestli Eugen, či dav.

Gavenmore se konečně proměnil v divokou příšeru, které se všichni obávali a Montfort neměl jinou možnost, než napnout všechny svaly a pokusit se odrážet obrovy mocné rány.

Diváci mlčky sledovali průběh zápasu, ale když Gavenmore udeřil Eugena do ucha plochou stranou meče tak silně, že mu v něm muselo zvonit ještě nejméně čtrnáct dní, Holly vyskočila a začala rytíře divoce povzbuzovat.

Okamžitě si uvědomila, že se na ni všichni, včetně pobledlého otce, dívají a rychle se zase poslušně posadila a litovala, že se nemůže skrýt za ochranný závoj svých řas.Rytíř pokračoval v náporu, ale Eugene ustupoval.

Když zakopl o vlastní nohu a svalil se na záda, spadla mu z hlavy naleštěná přilba. Meč mu vypadl z ruky a přistál jen několik palců od jeho ruky.

Holly si zakryla obličej a mezi prsty sledovala, jak Gavenmore přiložil špičku meče na Eugenův ohryzek a přemýšlela, jestli se někdo obtěžoval Velšana informovat o tom, že to není souboj na život a na smrt.

„Vzdáváte se, pane?" zeptal se Austyn a jeho hlas postrádal posměšný nádech, který do své otázky před několika okamžiky vložil Eugene a po chvilce váhání zvedl Eugen ruku na znamení porážky.

„Vzdávám se." řekl chraptivě, jako by se zalykal vlastní krví. Nebo pýchou a z opačného konce bojiště se ozval radostný výkřik a Holly spatřila, jak Gavenmorův sluha radostně skáče a vyhazuje klobouk do vzduchu.

Na rytířovo znamení zamířil zpátky k ohradě, aby se postaral o pánova koně.

Gavenmore se otočil zády k Eugenovi a vydal se směrem ke galerii, kde na něho čekala hlavní cena. Vypadal unaveněji, než Holly očekávala a všimla si, že Eugene pomalu vstává a sluneční paprsek se odrazil od smrtonosného ostří meče, které se chystal zabodnout do Gavenmorových nechráněných zad.

Čas jako by se zastavil a Holly měla dojem, že by mohla spočítat všechna pylová zrnka líně poletující vzduchem a vzdálené Skřivánčí trylky byly přerušovány jen chrčivým zvukem, který jí zněl v uších.

Otočila hlavu a s hrůzou zjistila, že se Gavenmora nikdo nechystá varovat, přestože neudělal nic jiného, než že statečně bojoval a přesto ho chtěli nechat sprostě zavraždit jen proto, že byl cizinec.

Najednou jí už jeho vousatá tvář nepřipadala krutá. „To spíš jsou krutí všichni ostatní kolem." řekla si pro sebe a otcova ruka se zachvěla, ale hned zase klesla. Její tatínek byl nejčestnější člověk, jakého znala, ale i on byl ochoten obětovat Velšana, pro vlastní prospěch.

Jen na okamžik se nechala unášet vábnou představou, ve které se zbavila jak Eugena, tak tvrdohlavého Velšana, protože Eugenův nečestný čin by mu znemožnil získat hlavní cenu a Velšan by byl mrtvý.

Jeho velké tělo by leželo na slámě, podobně jako tehdy v zahradě a jeho krev by se vpíjela do žíznivého písku a na tváři by mu navždy ztuhl pokřivený úsměv.Eugene se rozpřáhl a Holly vyskočila.

„Nekřič, Holly. Budeš chraptět!" řekl někdo a Holly měla co dělat, aby se neotočila, protože měla dojem, že bratr Nathanael utekl ze svého vězení a stojí za ní. Ale uvědomila si však, že pokárání zní jen v její hlavě a naklonila se přes zábradlí a ze všech sil vykřikla „Gavenmore! Za tebou!"  a rytíř se bleskurychle otočil a instinktivně vystřelil paži dopředu.

Eugenův meč narazil do ocelové rukavice a dopadl na zem. Gavenmore na něj několik dlouhých chvil civěl a pak zbraň zvedl a zamířil k Montfortovi.

Holly se schoulila a uvažovala, jestli nevědomky nepodepsala Eugenův rozsudek smrti, protože Gavenmore měl plné právo propíchnout Montfortovo proradné srdce.

Místo toho však hodil meč Eugenovi do klína, jako by chtěl říct, že tento muž pro něho už není soupeřem ani s mečem, ani bez něho a taková urážka byla silnější než nejkrutější rána. „Jsi obyčejný zbabělec, pane, a ostuda tohoto turnaje." řekl Austyn a Eugene se neodvážil dotknout zbraně, ale vzteky se třásl po celém těle.

„Užij si své nevěsty, dokud můžeš, Gavenmore, protože už brzy bude vdovou." odsekl na jeho slova ostře. Gavenmore nevěnoval jeho vyhrůžce pozornost a vydal se ke schodům vedoucím na galerii.

Holly stála nehybně jako socha a kolena jí vypověděla poslušnost a odmítala se ohnout, aby se mohla posadit zpátky do svého křesla a zachránila ji až rusovlasá dívenka, která podlezla provaz a vběhla rytíři do cesty.

V nemotorné ručce svírala věneček uvitý z modrých zvonků. Zastavil se, aby přijal její dárek a lehce se dítěti poklonil.

Holly se rozbušilo srdce a Gavenmore stoupal po schodech ke galerii a každý jeho krok roztřásl dřevenou podlahu. Holly se zhluboka nadechla a předvedla se mu v celé své ošklivosti, kterou na sebe dobrovolně uvrhla. Kolem bylo naprosté ticho.

Donutila se opětovat jeho upřený pohled, ale hned svého rozhodnutí litovala.Překvapeně se zamračil a Holly rychle sklonila hlavu, protože ani Elspeth, ani ona, nemohly udělat nic s neobvyklou barvou jejích očí.

Očekávala, že se pyšně vyhlásí vítězem turnaje a očekávala, že bude na tatínkovi vyžadovat cenu, která mu náleží....Co neočekávala, byl éterický dotyk okvětních lístků, když jí nasazoval věneček na hlavu. Jako by chtěl potlačit ošklivost její ostříhané hlavy nezkaženou krásou dětské štědrosti.

Holly se chvěla studem, když poklekl u jejích nohou, sklonil rozcuchanou hlavu a přitiskl si její ruku ke rtům.

„Má paní." řekl a ta jednoduchá slova zněla jako slib i vyznání.