Holly předpokládala, že turnaj bude zrušen a nyní se její plán sesypal jako domeček z karet... A to všechno jen kvůli tomu, že nějaký tvrdohlavý Velšan nesnese porážku.

Otočila se, aby rytíře obdařila výhružným pohledem, ale v sále už nikdo nebyl a jediný zájemce o její ruku, zřejmě utekl s ostatními. Ještě si ani nestačila vychutnat pocit vítězství, když otec rozhrnul závěs, uchopil ji za zápěstí a vytáhl ven ze sálu.

Holly vystrašeně klopýtala za otcem, protože ještě nikdy na ni nevztáhl ruku, ale tentokrát zřejmě zašla příliš daleko.

„Ale co." pomyslela si, aspoň bude mít to nejhorší za sebou a může se plně soustředit na plán, jak získat zpátky otcovu přízeň. Ale když ji zatáhl za vyřezávaný paraván, kde měli aspoň trochu soukromí, a otočil se k ní, v jeho tváři nebyla zlost, ale strach.

„Máš ponětí, jakého muže jsi svým chováním vyprovokovala?" zeptal se a Holly jen pokrčila rameny.

„Ale tati, já vím, co si o sobě myslíš, ale já se tě ani trochu nebojím..." odpověděla a zpražila svého otce pohledem.

„Já nemluvím o sobě." procedil mezi zuby.

„Mluvím o Gavenmorovi." dodal a Holly věděla o Gavenrmorově povaze více, než měla v úmyslu vyzradit a přinutila se usmát.

„Je to jen obyčejný chudý rytíř. Nevychovaný Velšan, který ani neumí přednášet básně." řekla a pak její otec potřásl hlavou a zasyčel.

„Sir Austyn z Gavenmoru, je jeden z nejnebezpečnějších a nejmocnějších bojovníků, celého Walesu. Nikdy nelze předvídat, jak se zachová. Pokud bych ho jen slůvkem urazil, mohlo by to znamenat návrat starého nepřátelství mezi Anglií a Walesem. Pokud by mě Gavenmore nepřipravil o hlavu, tak král by to určitě udělal." zasténal a vrhl na svou dceru dlouhý pohled.

„Měl jsem tě vyhodit ve chvíli, kdy ses objevila v tom směšném převleku. Ani mě nenapadlo, že by si tě chtěl někdo takto vzít. Teď už je na všechno pozdě." dodal a Holly snášela lépe tatínkův vztek než jeho pocit marnosti.

„Mám se ke svému podvodu přiznat?" zeptala se nejistým hlasem.

„Veřejně se omluvit?" položila další otázku a její otec jí sjel pohledem.

„Vždyť by ses znemožnila před celou Anglií, a který slušný muž by chtěl za ženu nestydatou lhářku? To už by sis klidně mohla oholit i ten zbytek vlasů a zahrabat se do kláštera." odpověděl a rukou si vjel do vlasů a cuchal je tak dlouho, až je měl naježené stejně jako jeho dcera.

„Řekl bych, že i Gavenmore je lepší než nic." zamumlal po chvíli a Holly nemohla dát najevo svůj hluboký nesouhlas a tak jednoduše pohladila otce po hlavě, aby ho mohla uklidnit.

„Nemusíš se bát, tati. Ten neomalený lump je už určitě na cestě zpátky do Walesu. Požádal o mou ruku jen ve chvilkovém poblouznění smyslů." řekla, jenže on jí odstrčil a podíval se na ni tak chladně, až ji zamrazilo.

„Raději se modli, abys měla pravdu, děvče, protože Gavenmore vyhrál všechny turnaje, na kterých se během posledních pěti let objevil a pokud se mýlíš, brzy se staneš jeho výhrou." odpověděl a Holly poposedávala na tvrdé židli a snažila se vyhnout štůskům látky, kterými jí Elspeth vycpala sukni.

Pevně stažená prsa ji začínala bolet a nutkání dotknout se čerstvě ostříhaných vlasů se stávalo stále silnějším, protože polední slunce spalovalo její jemnou plet.

Olízla si pot z horního rtu a hned měla ústa plná sazí, kterými si nabarvila téměř neviditelné chloupky pod nosem.

Polovina rytířů už utekla. Zůstali ti pánové a rytíři, kteří přísahali věrnost jejímu otci, a pár tvrdohlavců, kteří nechtěli riskovat obvinění ze zbabělosti. I když každý z nich stál na opačné straně bojiště a dával nepříliš nadšeně pokyny, tykající se přípravy brnění a koní na souboj, ke kterému, jak věděli, nikdy nedojde.

K davu se přidala ještě skupina zvědavých čumilů. Vesničané, rozpustilé děti, hradní služebnictvo a lehké děvy, jež dorazily z tábora s rozcuchanými vlasy, zarudlýma očima z nedostatku spánku a přílišné mužské pozornosti.

K jejich pronikavému chechotu se přidával jemnější, ale o nic měně zlomyslný smích dam, sedících s Holly na galerii...Tetičky a sestřenice se tlačily na lavicích za jejími zády, jako by měly strach z nákazy a obávaly se, že až se příští ráno probudí, najdou na polštáři své vlastní řasy a chomáče vlasů.

Podívala se na tatínkův kamenný profil. Seděl na trůnu po jejím boku a nohy mu komíhaly dobrých šest palců nad podlahou.

Všechny její pokusy o konverzaci přecházel mlčením a Holly tedy nezbývalo nic jiného, než sedět na židli a přát si, aby celá tato nepříjemná událost brzy skončila. A když se na bojišti objevili trubači s nablýskanými trumpetami, očekávala, že se její přání brzy splní.

Pokud žádný rytíř nepřijme pozvání k souboji, bude moci konečně odejít do své komnaty a čelit otcovu oprávněnému hněvu.

Znovu se zavrtěla, aby ulevila nepříjemné bolesti na zadní části těla a trubači zvedli zlaté trumpety k nebi a zahráli fanfáru... Holly zívla a poškrábala se na hlavě.

„Za chvíli už budu odpočívat v posteli." řekla si sama pro sebe a na vzdálenějším konci arény, se objevil osamocený jezdec.

 Než si stačila uvědomit, co dělá... Holly vyskočila na nohy a pevně se chytila zábradlí. Zatímco velšský rytíř projížděl na statné svalnaté kobyle davem čumilů, Hollyin otec zamumlal.

„Ve výběru básní a žen příliš vkusu neprojevil, ale koně má opravdu nádherného." řekl a kdyby Holly neměla sevřené hrdlo, možná by s ním souhlasila, protože nebylo pochyb, že Gavenmore i jeho kůň, vypadali majestátně.

Rytíř seděl v sedle, jako by se s ním už narodil, brnění pod jeho prošívaným pláštěm vypadalo skromně... Jen jednoduchá drátěná košile, ocelové chrániče na loktech a holeních a stříbrná přilba, která zakrývala jeho rysy, čímž vypadal ještě hrozivěji.

Holly doufala, že si nevšiml, jak vyskočila ze židle a rychle se posadila a snažila se potlačit vlnu vzrušení, která ji zaplavila.

„Nechápu, proč se obtěžuje s přilbou. Jeho hlava by určitě vydržela jakoukoliv ránu." řekla po chvíli a čím více se kůň a jeho pán blížili ke galerii, tím vzrušenější byly hlasy, které se ozývaly z lavice, kde seděly Hollyiny tety a sestřenice.

„Ten Gavenmore... je tak domýšlivý, že si vzal s sebou na turnaj jen jednoho sluhu, ale říká se, že nejméně tisícovka Velšanů čeká v lese na jeho signál k útoku." dodal někdo a Holly cítila, jak otec tuhne.

„Obyčejný divoch."

„Kdysi býval neuvěřitelně bohatý."

„Přišli o hraběcí titul, když jeho otec zavraždil svou ženu."

„Zavraždil? Já jsem slyšela, že ji snědl!" ozývaly se různé klevety a Holly už neslyšela odpověď, která ve skupince vyvolala zlomyslný smích a rozbušilo se jí srdce.

„Pane Bože." pomyslela si.

„Opravdu neví, jakého muže svým chováním vyprovokovala." dodala si v duchu, ale už bylo pozdě spílat své lehkomyslnosti, protože kůň i jezdec dojeli až ke galerii.

Gavenmore zastavil neklidného oře tlakem svých mocných stehen a pozvedl nebezpečně dlouhé kopí téměř k jejím očím a Holly by nejraději sklonila hlavu, ale byla strachem doslova paralyzována.

Hleděla na silný kůl tak dlouho, až z toho málem začala šilhat a na okamžik ji napadlo nabodnout se na něj, ale jeho smrtonosná špice byla zakrytá ceremoniální korunou.Otec ji loktem nemilosrdně šťouchl do žeber.

„Vítěz prvního souboje ti vzdává hold. Měla bys mu něco věnovat jako projev své přízně." řekl její otec a přitom se na ní podíval.

„Hmmm... tak tedy..." odpověděla Holly a vystrašeně se zadívala na svůj oděv a věděla, že stačí jeden neopatrný pohyb a její převlek ji před očima všech přítomných zradí.

Rytíř se netrpělivě zavrtěl v sedle.

„Možná bych toho drzého nápadníka mohla ještě odradit." pomyslela si a sáhla pod sukni a odtrhla jednu punčochu, kterou ukradla Elspeth a všimla si, že rytířův pohled sleduje její pohyb, a rychle spustila sukni dolu, protože štíhlé kotníky se daly jen stěží zamaskovat.

Ušmudlanou a děravou punčochu mu uvázala kolem kopí jako mašli, koketně na něho zamrkala a pronesla hlubokým skřípavým hlasem „Ať se vám v souboji daří, pane. Mé srdce je s vámi." řekla Holly a jeho odpověď byla naštěstí díky přilbě nesrozumitelná.

Holly čekala, že obrátí koně a odcválá zpátky do Walesu nebo dokonce do Bagdádu, ale místo toho se zastavil na okraji arény a odsunul si ochranný kryt z obličeje. Úmyslně se na ni nepodíval a pozorně si prohlížel tváře žen, sedících za ní.

Odpovědí mu bylo nervózní chichotání a Holly projela srdcem neznámá bolest.

„Snad neměl tehdy v zahradě schůzku s některou z mých ukňouraných sestřenic?" řekla si pro sebe a on si znovu pak zakryl obličej, zatímco Holly uvažovala, jestli našel ženu, kterou hledal, protože odklusal na okraj bojiště posypaného pískem a slámou.

Ceremoniář udělal krok kupředu a důstojně řekl. „Soupeři, připravte se na souboj." a za velkého halasu své družiny, se lord Fairfax chopil kopí a štítu, a zamířil na svém grošákovi na opačnou stranu bojiště.

Holly si všimla, že se mu podařilo zachránit sežehnuté pero z klobouku, které nyní zdobilo jeho přilbu.

Hrabě se postavil, zvedl obě paže a jeho dobře známé požehnání, dnes postrádalo obvyklou srdečnost.

„Bojujte čestně, pánové, a buďte milosrdní ke svému protivníkovi." řekl ceremoniář a kolem se ozývaly hlasité výkřiky vzrušení, zatímco se koně rozběhli k nevyhnutelnému střetu a Gavenmorovo tělo splývalo s tělem jeho bujného oře. Holly se znovu chytila zábradlí, protože jí srdce bušilo jako zběsilé.

Gavenmore zvedl kopí a Lord Fairfax se svalil z koně.

Holly překvapeně zamrkala. Fairfax se pomalu zvedl ze země a za hlasitého smíchu se jal oprašovat pero na přilbě, která se mu skutálela z hlavy a Gavenmorovo kopí se ho ani nedotklo. Holly si byla jistá, že spadl ještě dříve, než se k němu jeho soupeř přiblížil, protože zbavit se dalšího protivníka dalo rytíři ještě méně práce.

Sir Henry ze Sovermothu se poroučel k zemi dříve, než Gavenmore stačil zvednout kopí a Hollyina nervozita ještě stoupla, když si uvědomila, že ani jeden z jejích bývalých nápadníků není ochoten riskovat krk, aby ji zachránil ze spárů toho strašného Velšana, když ji nyní její pověstná krása opustila.

Gavenmora jejich zbabělost popudila ještě více než Holly.

Poté, co jeho třetí soupeř spadl z koně ještě předtím, než trubači uvedli začátek boje, Gavenmore odhodil štít, sundal si helmu a seskočil z koně. Setřásl ruku svého sluhy, který se ho snažil uklidnit a vydal se do středu bojiště, a i bez koně a kopí vypadal nebezpečně.

Dav utichl a bylo slyšet jen pleskání rytířových tmavých vlasů ve větru. Rozzlobeně se rozhlédl kolem sebe.

Vytasil meč a oběma rukama jej zvedl nad hlavu.

„Vy angličtí zbabělci! Copak se mezi vámi nenajde ani jeden muž, který by se mi postavil?" řekl a Hrabě se pomalu postavil a Holly měla silné nutkání, stáhnout ho zpátky na trůn, ale její otec byl tolik znechucen, ta ostudným průběhem turnaje, že nedokázal do hlasu dostat ani náznak nadšení.

„Pokud už nejsou žádní soupeři, jsem nucen vyhlásit sira Austyna vít..." nestačil ani dokončit větu, protože panovačný hlas ho přerušil v půli slova.

„Zadržte, vaše milosti. Jsem připraven bojovat s tímto velšským divochem o ruku vaší dcery." řekla postava na okraji davu. Sundala si damaškem lemovanou kapuci a jeho posměšný pohled nebyl upřen ani na sira Austyna, ani na hraběte, ale na Holly.

Postavila se a zaclonila si oči proti slunci, aby viděla, s kým má tu čest a ke své hrůze zjistila, že hledí do tmavých škodolibých očí Eugena z Leggetu, barona z Montfortu a zděsila se.