Tíha brnění, které měl pod kabátcem, působila na Austynovy podrážděné nervy uklidňujícím dojmem, protože odmítal nastavovat svá nechráněná záda takovému davu ozbrojených Angličanů a žádná mírová smlouva nemohla zrušit pocit nedůvěry, který se během století vryl Velšanům pod kůži.

Družina nápadně oděných rytířů prošla kolem Careyho, posměšně odfrkla při pohledu na jeho postarší tuniku a ošlapané boty. Carey za nimi pohrozil pěstí.

„Dejte si na mě pozor! Ať už jste rytíři, nebo panny." řekl a Austyn mu položil ruku na rameno.

 Snažil se ho uklidnit, i když sám měl chuť vytasit meč. Byl si ale vědom toho, co by se asi stalo, kdyby neudržel svůj temperament na uzdě a krev by tekla všemi směry.

Raději bude šetřit projevy nepřátelství na turnaj, ve kterém může vyhrát hodnotnou cenu. Samozřejmě pouze za předpokladu, že přežije zostuzení v souboji, ve kterém se bude bojovat slovy, namísto zbraní.

Polilo ho horko, když si vzpomněl na krásku ze zahrady. Na její tmavou hlavu chvějící se smíchem a na oči plné výsměchu.

Uštědřil Careymu zlostný pohled, ale nebylo mu to nic platné. Jeho přítel se zvědavě rozhlížel kolem sebe, jako by se před ním rozevřela samotná brána nebeská a Austyn zvedl oči ke stropu. Careymu bylo dvacet sedm let a byl tedy jen o dva roky mladší než on, ale někdy si Austyn připadal starší o několik desítek let.

Snažil se tvářit lhostejně, ale musel uznat, že Tewksbury připomíná spíše palác než hrad a místo centrálního ohniště s dírou ve stropě zde byly podél zdí rozmístěny tři páry krbů s kamennou stříškou. Podlaha nebyla pokryta sladce vonícími bylinkami a rákosem, ale přepychovými tureckými koberci.

Austyn si ještě pamatoval, že podobné vymožeností bylo možno nalézt i na jejich hradě. Bylo to ještě před smrtí matky a pak se musely všechny luxusní předměty prodat, aby bylo na daně.

Na druhém konci sálu byl před arkýřovým oknem umístěn stupínek, potažený bílým aksamitem. Přes barevné sklo pronikaly do sálu sluneční paprsky a barvily netrpělivé tváře čekajících dočervena a dozelena.

Carey do svého přítele šťouchl.

„Vypadá to tu jako v kostele, že?" řekl a přitom se na svého přítele podíval dlouhým pohledem.

„To ano." přikývl Austyn hledící na panenskou bělost stupínku.

„Oltář jako pro anděla." dodal a všiml si, že mazaný hrabě nepovolil vstup žádným ženám, ani prostým ani urozeným a zcela určitě si přál, aby byla pozornost všech mužů upřena na hlavní cenu turnaje.

Austyn si pohrdavě odfrkl, protože toto opatření bylo zcela zbytečné. Viděl hraběcí dceru jen na chvilku, ale nebylo pochyb, že byla ztělesněním všeho, co si jen muž mohl přát a před takovou krasavicí, by každá žena ztratila svou zář, jako luna před vycházejícím sluncem.

Rudý závěs ve dveřích po straně stupínku se rozhrnul a Austynovi se rozbušilo srdce. Objevil se muž nevelké zavalité postavy a kdyby se na jeho šafránově žlutém plášti neskvěl erb Tewksburyů, Austyn by ho považoval za sluhu.

Připadalo mu neskutečné, že by takový trpaslík mohl být otcem nádherné víly, kterou viděl v zahradě.

Postavení jeho hostitele bylo potvrzeno nadšenými výkřiky a rytíři se začali tlačit blíže ke stupínku. Austynově majestátní postavě se všichni uctivě vyhýbali, ale Careyho by málem ušlapali, kdyby se Austyn nenatáhl a neuchopil ho za košili.

Austyn zůstal na okraji davu, protože věděl, že přes hlavy ostatních díky své výšce uvidí.

Hrabě vystoupil na vyvýšený stupínek a zvedl své zavalité paže. Široké rukávce jeho pláště se rozevřely jako kožešinou lemovaná křídla.

„Vítejte! Vítejte všichni na hradě Tewksbury!" zvolal a Austyn si povzdechl, protože důstojnost, která chyběla postavě hraběte, čišela z jeho hlasu. Austyna ještě stále bolela hlava od včerejšího uderu a Tewksburyho hlas nepříjemný pocit ještě znásobil a hrabě vzal na vědomí oslavné výkřiky a dupání královským pokynutím hlavy.

„Mnoho z vás muselo podstoupit dlouhou a náročnou cestu, aby dnes mohli přijmout mé pozvání. Než bude zahájen turnaj, rád bych vám poskytl jistou inspiraci." řekl a davem proběhla vlna vzrušení.

 „Dcera! Ukáže nám svou dceru!" ozývalo se ze všech stran a Austyn se snažil uklidnit, ale ruce měl stále zaťaté v pěst. Modlil se, aby se nerozběhl ke stupínku a nechtěl ji ochránit před hladovými pohledy přítomných mužů. Protože představa, že na ni hledí a tajně si představují, co všechno by dělali s jejím mrštným tělem, ho rozzuřila a z hrdla mu unikl bolestný sten.

Carey se na něho pozorně podíval a zamračil se, když uviděl kapičky potu, které Austynovi stékaly po čele.

„Ale nechci vás už déle napínat." pokračoval hrabě mocným hlasem.

„Moje milovaná dcera se rozhodla, že vás za vaše úsilí odmění písní." dodal a pak se hrabě posadil do křesla a hluk v sále pomalu ustával.

Carey se postavil na špičky, aby viděl přes muže stojícího před ním. Austyn si schoval ruku pod drátěnou košili a prsty nahmatal svou hedvábnou trofej. Zdálo se mu, že cítí exotickou vůni myrhy a v uších mu zněly první tóny velšské ukolébavky.

Nedokázal však určit, zda je to sen, či skutečnost, protože závěs se rozhrnul a do sálu vstoupila žena.

Carey ho zatahal za rukáv a jeho zmatený hlas prorazil napjaté ticho, jako zvuk gongu.

„Nezlob se, že se ptám, pane, ale jaká byla v té zahradě tma?" zeptal se a Austyn, stejně jako ostatní muži v sále, očekával, že uslyší andělský zpěv. To vysvětlovalo jeho nesmírnou touhu zakrýt si dlaněmi uši, když ta žena na stupínku otevřela ústa plná zkažených zubů a spustila skřípavým hlasem.

Žádná druhá paní neměla rytíře s takovým kopím a všechny lehké děvy by zabil a o další dlouho prosil, až ho jeho drahá paní nadobro vykopla ze dveří!

Austyn pustil svou trofej z ruky. Věděl, že by měl děkovat Bohu za jeho přízeň, ale stejně mu krvácelo srdce, jako by ho právě postihla nějaká nenahraditelná ztráta.

„Mohla být kdokoliv." zamumlal si.

„Dvorní dáma. Sestra hraběte, nebo jeho milenka." řekl si Austyn a potřásl hlavou.

„Nenapadlo mě zeptat se jí na jméno. Předpokládal jsem..." dodal a Carey se pokusil o úsměv.

„Vlastně bys měl být rád, že ses zmýlil. Tato žena je přece přesně to, co hledáš! Obyčejná dívka klidné povahy." řekl jeho přítel a Austyn se znechuceně podíval na ženu na stupínku, která nadšeně pokračovala ve zpěvu.

„Tato ale není obyčejná. Je... příšerná." odpověděl a podle vzrůstajícího hluku nebyl zřejmě jediný, kdo došel k takovému závěru a slova jako podvod a klam, létaly vzduchem jako rozzuřené včely a muži si vyměňovali podezíravé pohledy.

Při letmé zmínce o čarách a kouzlech, se někteří rytíři pokřižovali a pomalu couvali dále od stupínku a jedině smutný povzdech bohatě oděného šlechtice, odradil dav od přeměny v nebezpečnou hordu.

Muž lítostivě potřásl hlavou, až mu špatně připevněné pero na ohromném klobouku zastínilo oko.

„To je opravdu strašlivá nemoc. Snažila se mě varovat, ale tehdy byla ještě tak krásná, že jsem jí odmítal uvěřit." řekl a jeho slova vyvolala šum.

„Plovací blány."

„Slepota."

„Mor."

Ozývalo se ze všech stran a některým mužům se z toho začala podlamovat kolena. Zvěsti se šířily sálem a přítomní muži chápavě pokyvovali hlavou, protože konečně jim bylo jasné, proč hrabě tak zoufale hledá pro svou dceru ženicha a k tomu nabízí víc než velkorysé věno.

„Určitě i doufal, že se mu ji podaří provdat dříve, než se její vzhled ještě zhorší." pomyslely si určitě všichni a několik rytířů vrhalo při té děsivé představě vystrašené pohledy na stupínek. Píseň konečně dospěla k závěru a Hrabě několik dlouhých chvil upřeně hleděl na svou dceru a teprve pak udělal krok vpřed.

Austyn přimhouřil oči.

Jeho život často závisel na schopnosti odhadnout rozpoložení svého protivníka a tentokrát by přísahal, že se hraběti netřásly zaťaté pěsti hanbou, ale vztekem a jeho hlas rozřízl vzduch jako šlehnutí biče a všichni okamžitě zmlkli.

„A nyní budou následovat vaše verše. Kdo chce jako první složit poctu mé dceři básní nebo písní?" zeptal se a v místnosti bylo hrobové ticho a prázdný prostor kolem stupínku se ještě rozšířil.

Někteří muži nervózně přešlapovali z nohy na nohu, jiní schovávali loutny za záda, nebo si zastrkovali flétny do kalhot. Austyn stál nehybně jako socha a Carey mu pošeptal do ucha.

„Neříkal jsi náhodou, že hezká žena je neštěstím pro svého muže? Bůh ti dává možnost přelstít svůj osud... Nepropásni takovou šanci." řekl a Austyn se toužebně zadíval směrem ke dveřím za svými zády a pak zase na stupínek, kde se ta strašlivá žena ukláněla na všechny strany, jako by ještě stále nepochopila, jaký rozruch její vzhled způsobil.

Její otec si rukávem otíral zpocené čelo a couval ke dveřím.

Než se stačit Austyn rozhodnout, Carey ho ramenem prudce postrčil dopředu. Zakopl a jen tak tak se nezhroutil k zemi a místností se rozlehl zlomyslný smích. Austyn si odkašlal, narovnal se a s jednou rukou na rukojeti meče oznámil.

„Přišel jsem si pro vaši dceru." řekl a Holly měla co dělat, aby si na rtech udržela přihlouplý úsměv, protože už si vychutnávala pocit vítězství.

Vždycky dokázala svým představením diváky očarovat, ale tentokrát se jí podařilo je doslova vyděsit a snad by se své lsti i zalekla, nebýt lorda Fairfaxe, který jí nevědomky přispěchal na pomoc tím, že opakoval všechny ty nesmysly, které mu napovídala.

Pořád si však dělala obavy z tlumených ran, které se ozývaly shora ze skříně, kde společně s Elspeth zamkla bratra Nathanaela, ale i ty se postupem času stávaly slabšími.

Před sebou viděla otcův zátylek, který se vztekem zabarvil do ruda. Hrabě poskakoval na podpatcích a vypadalo to, že každou chvílí vybuchne.

„Nakonec mi ale stejně odpustí." řekla si Holly pro sebe, protože zatím jí vždycky odpustil a na rtech se jí objevil zasněný úsměv, když si představovala vychytralé lsti, díky kterým se jí podaří otce uklidnit.

Zaprvé nařídí, aby na večeři přichystali tatínkovo oblíbené jídlo. Čerstvého páva plněného rozmarýnem a podávaného ve vlastním peří, drobounké kapary opečené dohněda, křehké cukroví a sladkosti pokropené rozpuštěným máslem.... Při té představě se jí sbíhaly sliny.

Pak si obleče halové šaty, které se mu tak líbí, a nasadí si zlatem vyšívaný čepec a jen stěží odolala touze dotknout se svých vlasů. Časem jí dorostou a než se tak stane, může nosit své krásné čepce, kterých má plnou skříň.

„Jen aby mi rychle narostly řasy." řekla si sama pro sebe a až se tatínek usadí do polstrované židle před krbem, poklekne u jeho nohou a v doprovodu harfy zazpívá jeho nejmilejší píseň...tu, kterou mu maminka zpívala na uklidněnou, když se něco stalo jeho oblíbenému koni, nebo když se vrátil z honu, na nějakého neodbytného Velšana.

Samozřejmě, že bude trucovat a reptat, jak už je ostatně jeho zvykem, ale až Holly dozpívá a tatínek jen smutně zavrtí hlavou, usměje se a natáhne ruku, aby ji mohl pohladit po... no, prozatím po čepci.

Potom se přizná, jak moc je rád, že zůstala s ním, a nakonec si společně připijí medovinou na její vynalézavost a důvtip a...

„Přisel jsem si pro vaši dceru." zopakoval Austyn znova a ostré prohlášení vytrhlo Holly z příjemného snění a úsměv jí zmizel ze rtů. Podívala se za hlasem a objevila postavu úctyhodných rozměrů tyčící se na horizontu.

Nikdy by nevěřila, že je to možné, ale její neznámý rytíř ze zahrady, vypadal za denního světla ještě nebezpečněji, než ve svitu měsíce.

Byl mnohem vyšší než ostatní přítomní muži a jeho dlouhé rozcuchané vlasy a ježatý vous, tvořily nápadný kontrast s jejich vlasy, ostřihanými po vzoru Římanů a drobnými kníry. Vypadal, jako by přišel z jiného světa, a i když stál bez hnutí, působil důstojným dojmem.

Holly dokázala jen stěží uvěřit, že byl takový obr schopen, tak něžného polibku, na který stále nemohla zapomenout a počáteční šok se změnil v náhlý výbuch vzteku.

„Takže ten darebák by si mě chtěl vzít za ženu? Ale klidně si večer předtím, než požádal o mojí ruku, domluvil schůzku s nějakou poběhlicí. A to není všechno. Když se jeho milenka nedostavila, byl ochoten zalaškovat si se mnou, a tak podvedl svou potenciální nevěstu přímo s ní samotnou." znělo jí v hlavě a zamračila se zmatená nad tím paradoxem.

„Přistupte blíž, pane." přikázal mu její otec a Holly potlačila vášnivé „Ne!", které se jí už dralo z úst, protože otcův výhružný pohled ji varoval.

Hrabě měl nutkání prozradit její převlek před shromážděnými rytíři, ale obával se případného skandálu.

Neznámý cizinec kráčel kupředu. Lidé mu uhýbali z cesty a obezřetně hleděli na jeho meč. Za ním cupital štíhlý mladík světlé pleti a vlasů.

„Jak se jmenujete, pane?" zeptal se hrabě a přitom na něj dlouze pohlédl.

„Sir Austyn z Gavenmoru." odpověděl a v davu to zašumělo. Hollyin mozek pracoval na plné obrátky, ale nemohla si vzpomenout, že by někdy o tomto arogantním Velšanovi s prasečími manýry a nestálým srdcem, slyšela.

„Přišel jste složit poctu mé dceři?" zeptal se její otec a rytíř zaváhal.

Pohledem těkal ze země do stropu, zpátky na ošlapané boty svého společníka a zase někam jinam a zdálo se, že se vyhýbá pohledu na Holly, což se ostatně dalo pochopit.

Nakonec se ale nadechl a odpověděl „Ano." vyslovil to tak rozhodně, až se Holly zachvěla. Jako by jeho rozhodnutí nemohl nikdo změnit.

Otec mávl rukou.

„Můžete tedy začít." řekl a posadil se. Pohled, který věnoval své dceři, byl srozumitelný.

„Doufám, že jsi teď spokojená." dodal a Holly sepjala ruce, aby skryla, jak se jí chvějí a uklidňovalo ji jediné, a to, že rytíř vypadal ještě utrápeněji, než se cítila ona. Jeho společník mu vtiskl do ruky pomačkaný kus papíru a Gavenmore se zamračil....Dvakrát si odkašlal a spustil sotva slyšitelným hlasem.

„Zjevuje se mi ve snu má krásná..." řekl a v zadní části sálu se ozval smích.

Austyn zvedl hlavu a uchopil rukojeť svého meče a Holly zatajila dech. Čekala, že vytasí zbraň a začne kolem sebe sekat hlava nehlava, jenže on několikrát sebou trhl, ale nakonec se sklonil zpátky k papíru a v naprostém tichu začal znovu číst váhavým hlasem.

„Zjevuje se mi ve snu má krásná paní, Vaše F-f-fialkové oči a sněhobílé čelo má," řekl a podíval se na svého společníka tak zmučeně, až k němu pocítila sympatie dokonce i Holly a blonďatý muž se na něho povzbudivě usmál.

„A Havraní vlasy poletují za ní,Kvůli ní nezamhouřím oka..." pokračoval a váhavě se podíval na stupínek a Holly na něho koketně vycenila zuby obarvené ořechy dohněda a rukou zajel bezmyšlenkovitě pod košili, zatímco upřeně hleděl na nepravidelné chomáče vlasů pokrývající Hollyinu hlavu.

„Bože!" zaúpěl a jeho společník si povzdechl.

Několik pánů a rytířů dostalo znenadání záchvat kašle a muž v zadní části sálu musel vyběhnout ven a skličujícím tichem se ozývala ozvěna jeho smíchu.

„Já," opravil se Gavenmore a zmačkal papír v dlani.

Stál tak nehybně, že vypadal jako vytesaný z kamene a jeho vysvobození přišlo z nečekané strany, protože hrabě vyskočil na nohy a začal tleskat tak nadšeně, že ostatní přítomní neměli jinou možnost, než se k němu přidat, protože jinak by mohli svého hostitele urazit.

Ozývaly se nepříliš upřímné výkřiky obdivu a Hollyin otec zvolal.

„Výborně, sire Austyne z Gavenmoru! Najde se mezi vámi další odvážlivec, který by si chtěl poměřit síly s tak výřečným soupeřem?" zeptal se hrabě a v místnosti se opět rozhostilo ticho.

„V pořádku." řekl po chvíli a podíval se na onoho muže.

„Sir Austyn se tedy stává vítězem této části turnaje a nyní můžeme pokračovat. Možná by si s ním někteří z vás rádi změřili své síly na bojišti." dodal, všichni se vrhli ke dveřím a Holly měla podezření, že většina mužů zamíří přes padací most ven z hradu, jen aby se na ni už nemuseli dívat.

Zamířila k otci, ale jeho ledový pohled ji zastavil, protože hrabě zmizel za závěsem.

---------------------------------------

Tak jak se vám to zatím líbí?

Musím se přiznat že mi to dává pořádně zabrat, ale užívám si to...protože vzpurné a v zpupné ženy mám opravdu ráda :)