„Kdo je tam?" zeptal se. Odpovědí mu bylo slabé zapištění a šustění v křoví.

Prodíral se mezi tenkými větvemi jeřabin a najednou se ocitl na mýtince zalité měsíčním světlem, zastíněné jediným jilmem.... a opuštěná houpačka se pohupovala sem a tam, jako by byla poháněná větrem.

Na Austynově tváři se objevil vítězný úsměv. Vysoká zeď obklopující zahradu zachycovala všechny poryvy větru. Nikde se nehnul ani lísteček. Sáhl na dřevěné sedátko houpačky a na dlani cítil slabé teplo.

Narovnal se a byl rád, že jeho kořistí není ani víla, ani duch, ale obyčejná bytost z masa a kostí.V okamžiku uslyšel zběsilé šustění následované tichým kýchnutím, vytasil meč a vydal se k rozkvetlému keři. Květy se ještě třásly, ale ten, kdo se v nich skrýval, byl už pryč a úsměv mu zmizel z tváře.

„Jeho kořist byla rychlejší než on." řekl si pro sebe, protože jako lovec dával přednost zápasům s rozzuřeným divočákem před stopováním laně.

Zapraskání větvičky ho upozornilo na pohyb na okraji mýtiny. Austyn se tím směrem vydal, jistý si svým vítězstvím a skřípot houpačky za jeho zády ho varoval pozdě, protože otočil se a spatřil, jak se na něho řítí okřídlená příšera.

Chodidly narazila do jeho hrudi a srazila ho k zemi.

Nic by se mu nestalo, kdyby dopadl na trávník, jenže on hlavou narazil na okraj mramorové lavičky a zatmělo se mu před očima. Ještě než pozbyl vědomí, byl by přísahal, že zaslechl posměšný ženský smích.

Holly seskočila z houpačky a zadívala se na obra, kterého právě srazila k zemi a srdce jí bušilo až v krku.

Ležel před ní v měsíčním světle a připomínal spíše nějaké chlupaté zvíře než člověka, protože strašidelný plnovous mu zakrýval obličej a tmavé vlasy měl rozcuchané a ona pochybovala, že by se jí ho podařilo uchopit oběma rukama kolem krku, i když v tuto chvíli by to ráda zkusila.

Váhala, jestli má vítězně položit nohu na jeho hruď a zavolat otcovu stráž, nebo raději předstírat, že nikdy neopustila bezpečí své komnaty.

Toužebně se zadívala ke schodišti.

Neznámý rytíř se nehýbal. Mocné paže měl pokorně rozhozené a oči zavřené. Vypadal zranitelný jako spící miminko. „Nebo spíše jako spící medvěd" opravila se a rozbušilo se jí srdce.

„Co když jsem ho zabila?" zeptala se tiše.

„Ten darebák si nic jiného ani nezasloužil." pomyslela si a přitom se na něj podívala.

„Odvážil se vniknout do mojí svatyně a vystrašit mě k smrti." dodala si a snažila se uklidnit, ale zjistila, že ho nemůže opustit, aniž by se ujistila, že mu nezpůsobila smrtelné zranění.

Svezla se proto na kolena vedle mužova nehybného těla a přinutila se položit svou roztřesenou ruku na jeho hruď a všimla si, že jeden dokonalý nehet má zatržený až do masa.

„Nathanael mě zabije." zamumlala si pro sebe a oddechla, když cítila jak se jí ruka v pravidelném rytmu zvedá nahoru a dolů.

„Neznámý obr dýchá." řekla si pro sebe a najednou se znepokojeně zamračila. Když narazila nohou do rytířovy pevné hrudi a dospěla k názoru, že má na sobě kroužkové brnění, ale teď pod jeho lněnou košilí necítila nic.

Opatrně se podívala přes rameno, jako by snad očekávala, že odněkud z keře vyskočí bratr Nathanael a pak nesměle strčila ruku pod mužovu tuniku a ke svému překvapení zjistila, že neznámý cizinec nemá pod košilí brnění z chladného kovu, ale pevné teplé svalstvo a chomáčky chloupků ji polechtaly na dlani.

Rychle vytáhla ruku a vylekalo ji nutkání pokračovat ve zkoumání rytířova těla. Nasadila si kapuci a byla připravená zmizet, když vtom se ozval srdceryvný sten.

Holly se nerozhodně zastavila... Nejraději by také zasténala.

„Takže ten muž není mrtvý? Ale co když umírá?... Mám ho nechat ležet na vlhké zemi?" pokládala si jednu otázku za druhou. „A možná bych ho mohla jen přivést k vědomí a pak odejít dříve, než se neznámý muž zcela probere a bude chtít dokončit temný čin, který ho přivedl do její zahrady." dodala si a naklonila se nad něho a pramen jejích vlasů se dotkl cizincova nosu.

„Pane?" zašeptala a snažila se ho probudit.

„Ach, pane? Slyšíte mě?" řekla znovu šeptem a mužovy rty se pootevřely a jen slabě zachroptěl, jako by chtěl spát navěky, bez ohledu na její prosby.

„Nedá se nic dělat." pomyslela si Holly.

„Budu se ho muset znovu dotknout." dodala si, překvapena, že někdo může vyzařovat takové teplo a uchopila ho kolem krku. Byla rozhodnutá s ním zatřást, pokud to bude nezbytně nutné a cítila dotyk jeho vlasů na své ruce.

Nepoddajné prameny byly jemné a čisté, ne drsné a zamotané.

„Jak očekávala." řekla a zvědavě se mu zadívala do obličeje a přemýšlela, jaké rysy se asi skrývají pod hustým plnovousem.

Nakonec to nevydržela a přejela mu palcem po tváři a cítila ostře řezanou křivku čelisti.

„Čarodějnice!" řekl muž a dříve než stačila vyskočit, ji cizincova paže sevřela kolem pasu a druhou rukou ji muž chytil za krk a táhl dolů, až se toporně rozplácla na jeho hrudi.Holly odvrátila tvář a byla přesvědčená, že jí zlomí vaz.

„Čarodějnice." zašeptal znovu, ale tentokrát zněl jeho hlas téměř láskyplně a vystrašená Holly se mu podívala do tváře a očekávala, že bude mít tmavé oči a byla překvapena, když zjistila, že hledí do ledově modrých očí.

Nebyla v nich vášeň, ale mrazivý chlad a to ji zcela ochromilo, protože v cizincových očích nebyla hrozba, ale strach a naděje.

Nesmírně jemným gestem ruky jí stáhl kapuci z hlavy a vystavil tak její obličej měsíčnímu světlu.Holly by nejraději ucukla hlavou, protože se cítila obnaženější, než když se musela vystavovat před případným nápadníkem a jeho nemotornou družinou.

Při pohledu na její tvář se neznámý rytíř zachvěl a nevyslovené přiznání jeho vlastní zranitelnosti jí vyrazilo dech. Protože tento muž před ní neskrýval svou touhu a Holly instinktivně pochopila, že je v tuto chvíli stejně bezbranný, jako ona.

Zajel jí rukou pod vlasy a jemně si jí přitáhl k sobě.

Holly byla už několikrát políbena a zažila nesmělé dotyky na tvář, vášnivé polibky na hřbet ruky a jednou dokonce i vlhký polibek na rty od Eugena z Leggetu, který mu oplatila mlaskavým políčkem... Něco takového však ještě nezažila.

Když ji políbil Eugen, měla rty pevně sevřené, ale tentokrát jí připadalo přirozené, pootevřít je pod mužovým naléhavým tlakem a neznámé lechtání vousů a hedvábné teplo jazyka pronikajícího do jejích úst, bylo otupeno neodolatelnou něžností, s níž si neznámý rytíř viditelně vychutnával jejich spojení a z hrdla jí unikl tichý vzdech a byl v něm strach i uspokojení zároveň.Jako by ho její sten probral k vědomí, protože jí chytil za vlasy a odtáhl od sebe.

V Hollyiných očích se objevily slzy a neznámý muž se znovu pozorně zadíval do jejího obličeje, ale jeho oči byly nyní přimhouřené a zacloněné hustými tmavými řasami a ucukla, když ucítila jeho upřený pohled na svých rtech, které jí v nemilosrdném měsíčním světle připadaly napuchlé a vyprahlé.

Cítila slabou mátovou vůni jeho dechu, vystrčila jazyk a olízla si rty.

Zaklel hrdelním hlasem a odstrčil ji od sebe. Pomalu se postavil a hřbetem ruky si otřel rty, jako by ho snad mohl její polibek otrávit.

Kdyby se mu silně netřásla ruka, Holly by snad sebrala zbytky své hrdosti a utekla.

Měla ohromnou chuť dotknout se ho a jemně proplést své prsty s jeho a setrvat tak, dokud se oba neuklidní. Viděla muže, kteří v její přítomnosti nebyli schopni jediného slova nebo koktali jako hlupáci, ale ještě nikdy se nesetkala s mužem, k smrti znechuceným při pouhém pohledu na její osobu a vypadal spíže, jako by dostal ránu kopím do slabin, než kopanec nohou do hrudi.

Zatímco se soukala na nohy, neznámý muž couval do stínu jilmu a ona viděla již jen ostražitý lesk jeho očí a očekávala, že každou chvíli vytáhne odněkud krucifix.

„Kristepane, ženo, zahal se!" vyštěkl a Holly cítila, jak rudne.

Měla pocit, že prožívá jeden z těch strašlivých snů, ve kterých byla vyhozena ven z hradu zcela nahá a jen stěží potlačila nutkání zakrýt si dlaněmi prsa.

Rychlým pohledem se ubezpečila, že její skromné šaty jsou neporušeny. Zvedla paži a stáhla si kapuci...a hrdě nastavila tvář měsíčním paprskům a zraku neznámého rytíře.

„Uposlechni mé varování. Okamžitě odejdi, nebo za sebe neručím." řekl zase znovu a tentokrát se vyvaroval jejímu pohledu.

„Cizinec." uvědomila si Holly. Podle sprostého přízvuku to musí být jeden z těch divokých Velšanů, kteří tak často zamořovali západní hranici Eugenova panství a váhavě vykročila jeho směrem.

„Chceš mi snad ublížit, pane?." zeptala se, i když tušila, jaká bude jeho odpověď.

Kdyby měl špatné úmysly, už dávno by provedl nejhorší věc, jakou může muž provést osamělé ženě v opuštěné zahradě.

„A proč by mě navíc před sebou varoval?" ptala se sama sebe a upřela na něj pohled do jeho očí.

„To co chci, nemá nic společného s tím, co mě pohání." řekl a Holly sklonila hlavu, aby mohla projít pod nízko rostoucí větví a vklouzla do stínu pod jilmem.

„Vidím, že si libuješ v hádankách! Možná bys mi mohl pomoci jednu rozluštit." vyštěkla po něm a cizinec už neměl kam ustoupit. Zkřížil paže na hrudi a narovnal se.

„A když to udělám, odejdeš?" zeptal se a jeho slova Holly ranila víc, než byla ochotná přiznat.

Byla zvyklá na muže, kteří si nepřáli nic jiného, než pobývat v její přítomnosti a rytířova rezervovanost jí začínala urážet.

„Když si to přeješ." odpověděla chladně a stáli už tak blízko sebe, že se téměř dotýkali špičkami bot. Zaklonila hlavu, aby mu mohla pohlédnout do očí a uvědomila si, jak je obrovský. A jak nebezpečný může být, když se rozzuří.

„Proč jsi mě pronásledoval?" zeptala se jemně a přitom mu pohlédla znovu do očí.

„A když jsi mě chytil, proč jsi mě nechal zase jít?" položila další otázku a on po několik dlouhých vteřin stál nehybně jako socha a pak se mu na tváři objevil pokřivený úsměv.

„Měl jsem se tu setkat se svou milenkou a spletl jsem si tě s ní. Když ses na mě vrhla, myslel jsem si, že je to ona... Někdy si spolu tak hrajeme." odpověděl konečně a Holly si dokázala snadno představit, jak takové hry asi končí, bez ohledu na to, kdo je vítězem a píchlo ji u srdce, protože se zdá, že ten něžný polibek, byl jen pouhý sen. Protože ve skutečnosti překazila něčí oplzlou schůzku.

Sklonila hlavu, protože nedokázala potlačit zklamání.

Všechno si to musela namlouvat, protože když znovu zvedla hlavu, jeho tvář byla stále chladná... a spustil ruce podél těla.

„Nebuď smutná, má paní. Ještě je brzy. Možná bych tě mohl rozveselit, než má milenka dorazí." řekl a Holly o krok ustoupila.

„Myslím, že ne, pane. Raději se rozveselím vínem, než abych to dovolila nevěrnému lotrovi, jako jsi ty." odpověděla a on se zlobně odstrčil od kmene stromu.

„Tak já jsem nevěrný lotr, ano? To já si dovoluji pochybovat o tvé věrnosti, když klidně líbáš cizího muže." odsekl vztekle a jeho slova ji ranila.

„Vlastně má pravdu." řekla si Holly sama pro sebe a nyní to byla ona, kdo začal couvat.

Klopýtla o lem svého pláště a není divu, že ji považoval za nemravnou. Vždyť se tak doopravdy chovala. Přesto si však neodpustila uštěpačnou poznámku.

„Možná že líbám cizí muže, ale mohu tě ujistit, pane, že tebe už nikdy líbat nebudu." dodala, rychle se otočila a litovala, že neuposlechla jeho dřívější varování. Chtěla se rozběhnout, ale vtom jí něco bolestně zastavilo.

Myslela si, že ji chytil za vlasy. Hrůzou zavřela oči, protože čekala, že ji povalí na zem a nemilosrdně jí roztrhne sukni.

„Zrazena vlastním tělem... Co? Jak případné." posměšný hlas se ozval pár metrů od ní a Holly došlo, že ji rytíř pronásledoval jen v její fantazii.

Podívala se nahoru.

Nedržela ji lidská ruka, ale větev jilmu. Zatáhla za zrádný kus dřeva, ale dosáhla jen toho, že se jí vlasy ještě víc zamotaly... Visela tam bezbranná jako zajíc, zatímco se k ní rytíř bleskurychle blížil.

Když na ní dopadl jeho stín, nervózně si olízla rty, ale hned svého činu litovala.

Stále na nich cítila neznámou, ale příjemnou chuť jeho polibku... svěží mátovou vůni smíšenou s chmelovou příchutí. V ústech měla sucho, když viděla, jak muž z opasku vytasil dýku. Malá, ale ostrá čepel vypadala v jeho rukou nebezpečně. Neubránila se výkřiku.

„Probůh, ženo, uklidni se. Nemám v úmyslu ti podříznout krk!" křikl po ní a uchopil ji za zamotaný pramen vlasů.

Když jí nožem zajel do vlasů, Holly se z úst vydral vystrašený sten a rytíř se zarazil a podíval se na ní, jako by litoval svého slibu.

„Odpusť, pane. Ale ještě nikdy se mých vlasů nedotkla dýka. Nikdy!" řekla Holly a on věnoval pohled její tmavé husté hřívě, splývající hluboko pod pás.

„A co hřeben?" zeptal se a přitom se na ní znovu podíval.

„Ani hřeben nikdy nezneuctil jejich svátost?" řekla si Holly sama pro sebe a vrhla na něj pohledem.

„Ten samozřejmě ano! Má chůva mi je každou noc před spaním pečlivě pročesává." odpověděla hned na to a on si jen pohrdavě odfrkl.

„A já si myslel, že spíš v sedě, aby sis nerozcuchala své vzácné vlny." dodal a Holly by snad pohrdavě pokrčila nos, kdyby jí Nathanael nevtloukal do hlavy, že by takové dětinské grimasy mohly vrýt do její pokožky trvalé stopy.

„Pokud se mi už nechceš déle vysmívat, můžeš dokončit svůj úmysl." řekla a čekala, že se dá nemotorně do práce, ale místo toho si dával načas a pečlivě odděloval jednotlivé vlasy, jako by byly ze zlata a na Holly to zapůsobilo víc, než jeho předchozí výhrůžky.

Když skončil, dotkla se hlavy a čekala, že nahmatá holé místo a žádostivě se podívala na lesklý pramen vlasů, ležící jako oběť, na jeho dlani.

Zaťal ruku v pěst a potřásl hlavou a prstem jí přejel po tváři.

„A teď odejdi, má paní. Pramen tvých vlasů si ponechám jako trofej z bitvy, která se nikdy neuskutečnila." dodal a Holly na chvíli váhala, protože jeho pohled ji doslova přimrazil, ale vycítila, že je to poslední varování a zvláštní směsice strachu a očekávání jí zrychlila dech.

Uvažovala, co by se asi stalo, kdyby rozkazu neuposlechla, ale výraz jeho obličeje mluvil jasně. Nebál se jí...Bál se toho, co by mohl udělat, kdyby tu ještě chvíli zůstala.

Odtrhla od něj zrak a rozběhla se ke schodišti.

Kdyby se otočila, možná by v měsíčním světle zahlédla, jak se rytíř sesunul na lavičku a schoulil se, jako by chtěl ochránit své srdce před ranou, která mu již způsobila smrtelné zranění.

„Muži! Ti nevěrní, bídní lumpové!" řekla si Holly sama pro sebe a pak zmizela na schodech.