Když příštího rána seděla Holly na kamenném sedátku u okna a vyhřívala se na slunci a spatřila v dálce oslíka. 

Spala dlouho, přemožena sladkou malátností a když poznala postavu sedící na oslu, poklekla a povzdechla si... Tělem jí projela bodavá bolest a její jemné svaly protestovaly, protože dokonce i z takové dálky si nemohla nevšimnout jezdcových pokleslých ramen.

Nathanael určitě věděl, čím musela za jeho svobodu zaplatit a i kdyby mu to Austyn neřekl, tak kněz byl natolik bystrý, že mu muselo být určitě hned všechno jasné. A kdyby její manžel měl jen nepatrné podezření, že byl jejím milencem, tak by opouštěl by hrad Gavenmore v pohřebních nosítkách a ne na oslíkovi.

Jezdec se na chvíli zastavil a zadíval se přes rameno směrem k věži.

 Zvedla ruku na pozdrav a zamumlala ,,Bůh stůj při tobě, bratře," a Nathanael Hollyin pozdrav neopětoval, ale ještě dlouho pak hleděl jejím směrem.

 Holly se smíšenými pocity sledovala, jak se vzdaluje, až z něho zbyla jen malá tečka v krajině, ještě provlhlé včerejším deštěm.

,,Austyn ho neměl posílat samotného," zamumlala a přitom se znovu podívala do dály. 

,,Ten nešika nemá žádný smysl pro orientaci a určitě dojede až k moři, nebo narazí na nějakého horkokrevného Skota," řekla si potichu a už neměla čas déle přemýšlet nad Nathanaelovým osudem, protože zaslechla, jak kdosi zvedá závoru od dveří. A někdo se snažil vniknout do její komnaty.

 Vzdorovitě zvedla hlavu, ale srdce jí bušilo jako zběsilé.

Nevstoupil nakonec dovnitř její manžel jak si myslela, ale Winifred a pár chichotajících se komorných... A všechny nesly nádoby s teplou vodou a Winnie měla skloněnou hlavu a stále ještě mlčela, ale Holly si všimla, že se jí vrátila do tváří zdravá barva. Protože ústa měla napjatá, jako by zadržovala smích.

Pronikavým pohledem přelétla celou místnost a vynechala jen Hollyin obličej a postel.

,,Pán si myslí, že by vám dnes ráno přišla vhod horká koupel," řekla a kývla hlavou na ranec ve svém náručí.

 ,,A čisté povlečení," dodala ještě a dívky už pomalu nalévaly vodu do vany a házely kradmé pohledy na zválenou postel a Winnie uštědřila těm nejbližším z nich herdu do rad.

Holly se postavila, aby je přivítala a hrdě tyčila hlavu, jako by její pomačkaná spodnička byla hermelínový plášť a rozcuchané kudrny královská koruna...Protože pokud čekaly, že se bude červenat studem, pak se hluboce mýlily. Přesto nemohla potlačit ironicky tón, který se jí vloudil do hlasu. 

,,Jak pozorné. Vyřítíte mu můj dík za jeho štědrost," řekla Holly a přitom se na všechny mile usmála.

,,Myslel si taky, že by vám mohla prospět moje společnost paní," dodal někdo a Holly vyhrkly slzy do očí, když uslyšela onen známý hlas, když se ve dveřích objevila její chůva Elspeth. A Holly si myslela, že se radostí zblázní.

 Chůva se radostně vrhla do náručí své paní zatímco se Winnie a její pomocnice taktně vzdálily. Nezapomněly však za sebou zastrčit závoru a Holly a Elspeth došlo, že teď jsou tady uvězněné obě a Elspeth nejprve setřela slzy ze tváří své paní a teprve pak si otřela své oči.

 ,,Ach, paní, ani si nedokážete představit, jak jsem se o vás bála, protože Sir Austyn běhal po hrade jako blázen a několik dní nejedl ani nespal. A všichni jsme kolem něho chodili po špičkách a domlouvali se jen šeptem, protože jinak by hned vybuchl...A když za vámi včera v noci šel, snažila jsem se ho zastavit a přísahám, že bych se nabodla i na jeho meč, kdyby to bylo třeba, ale pan Carey mi zakryl dlaní ústa a držel mě tak dlouho, až už bylo na všechno pozdě," řekla Elspeth a Holly zamyšleno přimhouřila oči. 

,,Tak se zdá, že Nathanael nebyl jen jejím jediným spojencem na tomto hradě," řekla si pro sebe, protože dokonce i Winnie vypadala potěšeně, že konečně došlo ke stvrzení jejich manželského slibu a zřejmě se ještě nevzdala ani naděje, že by Holly mohla byt Austynovou spásou.

Elspeth se zvědavě podívala na rozházenou postel a její kostnaté tělo se zachvělo.

,,Ach, dítě, neublížilo vám to zvíře?," zeptala se a Holly se rošťácký usmála, aby rozptýlila chůviny obavy.

 ,,Byl dost divoký, to ano, ale to jsou všichni medvědi, když jsou zahnáni do kouta," odpověděla a  vymanila se z Elspethina objetí a zamířila k vaně, kde ponořila své prsty do vařící vody.

 ,,Vsadím se, že to mé zvíře dnes ráno trpí lidskými výčitkami svědomí... Pustil Nathanaela... Poslal mi tě, abys mě rozveselila...Zařídil mi přepychovou lázeň, abych zklidnila své bolavé... hm... nervy," dodala Holly a otočila se k posteli pronásledována mlhavými představami zázračného aktu, ke kterému tady včera v noci došlo a v podbřišku cítila ještě příjemné chvění.

 ,,A čisté povlečení, abych se zbavila všech vzpomínek na jeho chlípné chování," odsekla a Elspeth se na ní podívala dlouhým pohledem.

,,Odjel hned za úsvitu, paní," oznámila jí a přitom se na Holly znovu podívala.

 ,,A vypadal tak divoce, že bych se snad ani nedivila, kdyby se už nikdy nevrátil... A patřilo by mu to. Za to, že se odvážil vztáhnout ruku na mou paní!," vykřikla Elspeth a Holly jí jen věnovala úsměv.

,,Však on se vrátí." řekla tiše, ale rozhodně. A zajímalo by ji však, co její manžel očekává, že najde, až se vrátí domů...,,Bledou manželku, plačící na kamenném sedátku u okna? Nebo si ji představuje schoulenou v posteli s čistě povlečenou peřinou protaženou přes hlavu?," zeptala se Holly  sama sebe a na tváři se jí objevil nebezpečny úsměv.

 ,,Elspeth, drahoušku, když už jsi tady, nepomohla bys mi s prádlem?," zeptala se a Elspeth na její otázku jen kývla.

Už se stmívalo, když se sir Austyn z Gavenmoru poraženě vracel do svého hradu.

Cely den zdolával hluboké kamenité rokle, brodil se přes potoky a řeky, rozdivočelé po včerejší bouři a hnal svého koně po větrem bičovaných mokřinách a snažil se najít jediné ,,Klid".

Bohužel však neuspěl a vůně květin, rozdrcených pod kopyty jeho oře, se nemohla ani v nejmenším srovnávat s vůní Hollyiny pokožky...A vítr, který mu cuchal vlasy a pohrával si s jeho vlhkými prameny na jeho šíji přesně tak, jak to měla v úmyslu Holly...A šepot vánku v uších mu zněl jako ozvěna jejích jemných přerušovaných vzdechů, když pronikal do jejího panenského těla. A nebyl si jist, jestli vzdychala blahem nebo bolestí, protože se to ani nepokusil zjistit.

Austyn polknul divoké zaklení a pobídl koně ke skoku přes polorozbořenou zeď... On i jeho zvíře byli zbrocení potem a třásli se únavou.

 Doufal, že se mu z krve podaří dostat nenasytnou touhu po Hollyině těle, ale obával se, že existuje jen jediná možnost, jak toho dosáhnout...Protože stísněnost ještě posílila jeho temný hlad a uvažoval, jestli měl jeho děd stejně strašný pocit, když stoupal po schodech nahoru do věže a přitom věděl, že každým krokem je blíže a blíže věčnému zatracení.

Austyn vedl koně kolem matčina hrobu, ale minul jej bez jediného pohledu.

Vzpomněl si na dny, kdy se vítězně vracel na hrad Gavenmore a kdy mu radost z vyhraného turnaje či války nemohl překazit ani bláznivý otec a jeho lidé se vždycky shromáždili na nádvoří a mávali mu zelenými a červenými šátky a radovali se z jeho vítězství, jako by bylo jejich vlastní.

Najednou uslyšel radostné volání a Austyn trhl hlavou.

 Pomyslel si, že zešílel a tak se zhmotnily jeho vzpomínky...,, Ale ne, teď to uslyšel znovu... bujarý radostný výkřik, následovaný potleskem a ten zvuk ho zmátl," znělo mu v mysli, protože ode dne, kdy odhalil Hollyin převlek, nebylo na Gavenmoru příliš důvodů k radosti a zachmuřeně se proto zamyslel.

Rozhlédl se kolem sebe, ale jediné, co uviděl nad střechou opuštěného strážního domku, byl úzký pruh bílého plátna, třepetající se ve větru.

 ,,Zvláštní", pomyslel si a přimhouřil oči, aby lépe viděl a nepamatoval si, že by byl v tom výklenku umístěn nějaký chrlič. A překvapeně zamrkal, když onen chrlič zřejmě zjistil, že je pozorován a zmizel za kamenným komínem.

Poháněn zvědavostí spěchal Austyn do hradu a už pod hradbami stál dav lidí.

 Když ho spatřili, začali mu provolávat slávu a statný včelař ho plácl po stehně se slovy ,,Nejsladší med stojí za všechno to čekání, pane," řekl a i jakási stařena vedle něj udělala dívčí pukrle a zakrákala ,,,Pozdravujte ode mě pana Dlouhé kopí!," vykřikla a Austyn neměl ani ponětí, kdo ten pan ,,Dlouhé kopí" je a už vůbec se mu nezamlouvalo, že příjezd toho lumpa vyvolal na hradě takový zmatek.

 A když seskočil z koně, přiběhl k němu pihovatý mladík ,,Mohu si kousek vzít, až to sundáte, pane? Máma říkala, že když si to dám pod polštář, zvýší to moji m...m..mužnou sílu," vykoktal a zcela zmatený Austyn se zadíval směrem, kam mířil chlapcův napřažený prst.

 Z nejvyšší bašty vlál bílý čtvercový prapor a radostné výkřiky v tu chvíli umlkly a rozhostilo se napjaté ticho. Protože Austyn si s úlekem uvědomil, že to není prapor, ale zmuchlané lněné prostěradlo, poskvrněné nevyvratitelným důkazem manželčiny nevinnosti.

 Austyn se po tom to zjištění zapotácel... A nejprve zbledl, ale hned na to zase jeho tvář potil ruměnec.

 Byl rytířem už celých deset let...což je dost dlouho na to, aby pochopil, že to nevinně vypadající prostěradlo nevlaje ve větru na znamení kapitulace... ale je otevřeným vyhlášením války.