Holly zpívala.

Zpívala, když utírala prach a zametala dřevěnou podlahu. Zpívala, když vyměňovala od molů prožraný přehoz za přepychový plášť a přeměnila tak lůžko v hnízdečko, vystlané sobolí kožešinou.

 Zpívala, když Winifred a komorné nosily vědra s horkou vodou, aby jí připravily koupel. Zpívala, když si nahřívala unavené svalstvo ve vaně a když si vtírala myrhový olej do zanedbané kůže, navracejíce jí tak zdravý lesk.

 Zpívala, když si kartáčovala dorůstající kudrny a každou noc, když se zabořila do polštářů, si zpívala tichou ukolébavku.

Zpívala veselé májové písně i smutné balady... Zpívala křižácké chorály a jednotlivé výstupy celých sborů... Zpívala dětské popěvky a košilaté písničky...Zpívala liturgické žalmy a lamenty. A jednoho večera při západu slunce stála u okna věže a pěla chvalozpěv tak krásně, že i Nathanael ve své kobce zvedl oči k nebi, aby spatřil sbor andělů.

Austyn však podobnými přeludy netrpěl a podle něho se nejednalo o nebeský zpěv, ale o ďábelské mučení, protože každý tón propichoval jeho tělo jako Luciferovy vidle... Před Hollyiným hlasem však nebylo kam utéct... A i kdyby jel až na konec světa, stejně by se jej nezbavil.

 Nevěděl, jestli zpívá i ve spánku, ale Bůh ví, že v jeho snech zpívala a pěla jen pro něho, zatímco on ji hladil tak dlouho, až dosáhla vyvrcholení, kterým byl bezchybný rytmus a dokonalý soprán.

Nejvíce ho však nedráždily srdceryvné chvalozpěvy, ale jednoduché ukolébavky, které zpívala v noci, kdy už i její hlas zněl již unaveně a tehdy si musel neustále připomínat, že Sirény zpívaly jen proto, aby vlákaly Odyssea do pasti, jež mu měla přinést jistou smrt.

Jednoho večera, když už chtěl požádat Careyho, aby ho přivázal k jednomu ze sloupů na nádvoří, tak jako se Odysseus přivázal ke stěžni, zpěv najednou utichl...Z ničeho nic...A nepředcházel tomu ani žádný chrapot... Prostě utichl.

 A to ticho bylo mnohem horší, než kdokoliv očekával, protože ono pochmurné ticho zahalilo hrad jako černý mrak a když Austyn vstoupil do hlavního sálu, všichni jako na povel zmlkli a hleděli na něho svými dlouhými pohledy.

 Už si na jejich chování zvykl a zvykl si na Careyho kradmé pohledy, Winifredino nervózní zírání a Emrysovu nevyslovenou otázku ,,Co ten netvor udělá příště?." A pryč byly dny, kdy se na něho všichni dívali s pýchou a obdivem, protože nyní tu vládl strach.

 A nejhorší ze všeho byly opuchlé oči a zarudlý nos Hollyiny chůvy a Austyna by ani nepřekvapilo, kdyby už dávno utekla, ale zřejmě se bála nechat svou paní napospas netvorovi.

Dokonce i otec, který od svého proslovu na balkoně nepromluvil jediné slovo, na něho koukal vystrašenýma očima malého dítěte a bez Hollyina zpěvu se Austyn pod jejich pohledy cítil jako nahý a najednou už to nemohl déle snášet.

,,Co je s vámi?," vykřikl a zlostně se na ně podíval.

 ,,Copak už se nikdy nebudete smát? Nebo mluvit hlasitě?," zeptal se a odpovědí mu byl jen srdceryvný vzlyk, protože Elspeth zabořila obličej do zástěry a rozplakala se.

A dříve než stačila sklonit hlavu, Austyn v jejích očích zahlédl svůj obraz... obraz vysokého krutého muže, spíše strašidla, než člověka. Protože v ohlušujícím tichu zněl Hollyin hlas ještě jasněji a svůdněji...

 Lákala ho křišťálově jasným tichem a on poslušně stoupal po schodech ke dveřím její komnaty, rozhodnut setkat se s čarodějnicí, která ho proměnila v bezcitné zvíře.

Austynovy kroky se zpomalovaly, čím více se blížil k severní věži a ono ticho už nebylo čisté, ale bylo plné ozvěn Hollyiných proseb, kterými ho zasypávala, když ji táhl vzhůru po točitém schodišti. 

A měl dojem, jako by se do starých kamenných schodů vsákly její žalostné výkřiky a na svých zápěstích a pažích měl stále ještě škrábance od jejích nehtů, ale více se spíše bál hlubokých jizev, které mu její zrada vyryla hluboko do srdce a které se už zřejmě nikdy nezahojí.

Ruce se mu třásly, když zvedal těžkou závoru, protože netušil, co ho uvnitř čeká.

A pokaždé, když Winifred dole demonstrativně vystavila nedotčený podnos, přestavoval si Hollyino tělo vyhublé na kost.

Dveře se se skřípotem otevřely a na tváři ucítil dotek pavučiny...Odhrnul ji a snažil se zachovat klid.

 V komnatě bylo šero a jen paprsky zapadajícího slunce pronikaly otevřeným oknem dovnitř, jenže Holly nebyla nikde v dohledu a Austynoví přeběhl mráz po zádech, protože upřeně hleděl na rozevřené čelisti okna.

 ...Okna, které měl na Careyho přání opatřit mříží, ale nikdy to neudělal... Okna, z kterého bylo vidět na přilehlé nádvoří, kam byl na jeho rozkaz vstup zakázán. A jeden muž, jenž přelezl zeď, aby aspoň na okamžik spatřil jeho uvězněnou ženu, byl s prázdnýma rukama vykázán z hradu Gavenmore.

Austyn udělal nerozhodný krok dopředu a potom se rozběhl k oknu a naklonil se ven...Vtom se za ním ozval sladký hlas ,,Tu radost bych ti neudělala," a dole po dlažbě si bezstarostně hopsali vrabci a vysmívali se jeho zmatku.

 Austyn se pomalu otočil a spatřil, jak ze stínu u postele vychází žena.

,,Omlouvám se, že jsem tě zklamala," řekla Holly a přitom se nesnažila vyhnout jeho pohledu.

 ,,Ale ještě jsem z tebe vdovce neudělala," dodala a Austyn si zkřížil ruce na prsou podobně jako při jejich prvním setkání.

 ,,Jaká škoda. Myslel jsem si už, že ses uzpívala k smrti," odpověděl a světlo svíce, kterou Holly držela v ruce, osvětlovalo celou její postavu, na kterou se Austyn naposledy díval tehdy v řece. A byla štíhlá, to ano, ale v žádném případě vychrtlá.

 Ňadra jí napínala brokátový živůtek a hrozilo nebezpečí, že každou chvílí protrhnou tenkou látku a její pleť už sice ztratila zlatavý nádech, ale její průsvitnost jen zvýrazňovala Hollyin křehký vzhled.

 Austyn se snažil potlačit nutkání, ale pohled mu přeci jen proti jeho vůli sjel na její tvář. A pokud si myslela, že bude ošklivější, když se ostříhá, tak se hluboce zmýlila. Protože temné kudrny lemující její obličej jen zvýraznily dokonalý tvar její hlavy.  A hladovka vyrýsovala nápadné lícní kosti.

 Byla ještě krásnější než tehdy v zahradě v Tewksbury, protože tehdy to byla jen povrchní dívka, zatímco nyní její očí získaly oduševnělou hloubku a Austyn si ji pozorně prohlížel s přivřenýma očima a snažil se v ní nalézt aspoň kousek té nemotorné a veselé dívky, kterou po několik šťastných týdnů nazýval svou manželkou... Nenašel však nic... A její proměna ho zranila a zároveň rozzlobila.

,,Proč?," zeptal se chraptivě a přitom se na ní dlouze podíval.

 ,,Mysleli jste si s otcem, že je v pořádku podvést hloupého Velšana?," řekl Austyn a položila svíci na kamenný výčnělek, vybíhající ze zdi, ale ona zůstala stát opodál, aby na ni neustále svítilo světlo. 

,,Nebyl to podvod. Můj otec mě chtěl provdat za cizince. A já...Věřila jsem, že to je jediný způsob, jak ho zastavit. Copak ses nikdy necítil bezmocný?," odpověděla Holly a na její tváři se objevil smutek.

,,Bezmocný, když ti mám odolat", pomyslel si Austyn, ale nahlas by ta slova nikdy nevyslovil.

 ,,Ty jsi byla bezmocná? Měla jsi k dispozici otcovo bohatství a svou krásu, která by dokázala oblomit každého muže," odsekl na její slova a přitom se na ní znovu dlouze podíval.

,,Sám vidíš, kam až mě má krása dostala...A od chvíle, kdy jsem se narodila, byla pro mě prokletím!," vykřikla Holly a pak posměšně dodala ,,A ty bys měl vědět, co to je prokletí," a  Austyn se na ni zamračil, ale stejně se musel nechat obdivovat její odvaze.

,,Chtěla jsem jen odradit nápadníky," pokračovala a přitom se jí oči zúžily hněvem.

 ,,Jak jsem mohla tušit, že budeš tak tvrdohlavý a budeš se o mně ucházet, i když jsem ošklivá? Možná to ale nebyla tvrdohlavost... ale spíš vypočítavost," řekla a Austyn se po těchto slovech zarazil.

,,Vypočítavost?," odsekl a ona vzdorovitě zvedla bradu.

 ,,Ano, vypočítavost!  A odvažuješ se pochybovat o motivu mého činu a přitom tvůj motiv také nebyl zcela čistý... Nehledal jsi ženu, ale plnou peněženku, která by naplnila tvou pokladnici...A podle mě nejsi o nic lepší než já!," vykřikla Holly a nezbývalo jí nic jiného než zůstat nehnuté stát, když se k ní Austyn rozběhl.

Strávila spoustu dní sestavováním plánů, jak ho k sobě dostat, ale nestačila si promyslet, co udělá, až dorazí.

 A když se zastavil těsně před ní, neudržela se a zalapala po dechu.

Byl celý v černém a na tváři mu rašil plnovous. Vypadal mladší, štíhlejší, ale zároveň vetší a divočejší...Kroužil kolem ní jako hladový dravec a prohlížel si ji přimhouřenýma očima.

 ,,Měla jsi spoustu času, aby sis mohla vymyslet tuto lstivou pohádku. Proč bych ti měl věřit? Co když tě chtěl otec rychle provdat za nějakého nic netušícího hlupáka, protože jsi udělala něco hrozného?," dodal a pohledem sjel na její ploché bříško a potom se jí zase podíval do očí. 

,,Co když ti v břiše roste dítě jiného muže?," zeptal se a Holly potlačila výbuch vzteku a posměšně prohodila ,,A podle tebe mě ten vymyšlený milenec následoval do Gavenmoru převlečený za kněze?," a když viděla zlověstný záblesk v Austynových očích, na okamžik dostala strach, že ji i Nathanaela bude stát její sarkastická poznámka život.

 Ale Austyn se od ní odvrátil a sevřel prsty, jako by měl strach, aby se nezaryly do jejího krku a Holly posbírala zbytky odvahy a postavila se před něho.

 ,,Pokud je krása jeho jediná slabost, pak této zbraně využije ve svůj prospěch," znělo jí v hlavě a pak zautočila.

,,Jelikož tě nezajímá pravda a jsi rozhodnut považovat mě za poběhlici," řekla jemně a přitom se mu podívala do očí.

,,Ráda bych věděla, co se mnou hodláš udělat, Austyne? Zbiješ mě?," zeptala se a odhodlala se dotknout jeho ruky... Trhl sebou, ale neucukl a svou dlaní mu tak ohýbala jeden prst za druhým, až vytvořily na jeho ruce mohutnou pěst.

 ,,Jsi můj manžel, máš na to právo. Nebo mě upálíš na hranici a budeš se smát, až se moje maso bude škvařit v plamenech?," řekla potichu a pustila jeho ruku a dlaněmi se opřela o jeho hruď... Cítila, jak mu buší srdce a pokračovala tichým hlasem ,,Nebo se jednoduše otočíš a opustíš mě? Odejdeš a zavřeš za sebou dveře jako tvůj dědeček? A zapomeneš na to, že jsi kdy viděl můj obličej, slyšel můj hlas a líbal mé rty...," odsekla a Holly a cítila na své tváři jeho pronikavý pohled. 

Olízla si rty a téměř nedýchala, protože Austyn se od ní odtrhl a drsně se rozesmál.

 ,,To ti řekla Winifred, viď? Vždycky se snažila pozměnit nejhorší pasáže historie naší rodiny," odpověděl a Holly už nebyla tak sebevědomá.

 ,,Co tím chceš říct?," zeptala se a Austyn vyskočil na podstavec, na kterém stála postel a Holly by jeho cynický úšklebek ani nepovažovala za úsměv, kdyby se mu na tváři neobjevil důlek.

,,Je pravda, že můj dědeček věznil babičku ve věži celých deset let, ale nikdy na ni nezapomněl. Ba právě naopak, legenda říká, že ji každou noc znásilňoval a činilo mu to velké potěšení," řekl Austyn a prstem se dotkl jedné sametové mašle, uvázané na sloupku podpírajícím nebesa a věnoval jí jeden nemravný pohled.

 ,,Říká se, že měl dost velkou představivost, co se týče... trestu," dodal a pustil onu mašli.

 ,,A až když ho to přestalo bavit a našel si útěchu v náruči jiné ženy, tak vyskočila z okna," zašeptal a když pak sestoupil z podstavce, tak Holly se zachvěla strachem a nedobrovolně ustoupila o krok, protože až teď jí došlo, za jakého netvora se to provdala. 

Prošel kolem ní a mířil ke dveřím.

,,Austyne?," ozvala se a on se otočil a tvářil se naprosto vážně.

,,Jsem nevinná," řekla Holly a on se jí jen posměšně uklonil.

 ,,To se teprve, má dámo, ukáže," odpověděl a když za ním zapadla závora, Holly se dopotácela k nejbližší židli. A přestože se jí chvěly rty, měla pocit, že vyhrála a z manželových očích vyčetla, že se určitě vrátí.

 Jenže minula jedna noc... Pak další tři...A když uběhl týden, tak Holly si už tak jistá nebyla. A Dostala strach, že ho její popichování odradilo od další návštěvy. Protože možná se stejně jako jeho dědeček rozhodl hledat útěchu v náručí jiné ženy.

Při té představě zavřela oči a hrdlo se jí sevřelo bolestí tak silnou, jakou nezažila od smrti své matky.

 Zkoušela zpívat, ale nedařilo se jí to...A ani ty nejsmutnější balady neodpovídaly jejímu rozpoložení.  A když uběhlo čtrnáct dní, Holly už přestalo bavit každý den se pracně soukat do brokátového živůtku a česat si neposlušné kudrny.

Jednou pozdě v noci se choulila na sedátku u okna, oděná jen do staré spodničky a pozorovala blesky na obloze... Černý mrak jí zastínil pohled do krajiny a nad hradem se rozpoutala divoká bouře...

 Holly si objala kolena a nemohla od té podívané odtrhnout oči. Bouřka jí připadala jako spřízněná duše, protože byla tak divoká a neklidná jako ona.

Když vítr donesl kapky deště až do komnaty, postavila se a zavřela okenice. Nedokázala už děle snášet ták lákavou vůni svobody a procházela se po své komnatě a rozsvěcovala všechny svíce, aby rozehnala smutek, který jí přepadl.

Vítr bušil do okenic rozzlobenou pěstí a Holly vklouzla do postele a snažila se soustředit na rukopis popisující duchovní extáze Mechtildy Magdeburské, Kristovy nevěsty.

 ,,Možná jí tu knihy poslal Austyn, aby připravil její hříšnou duši na budoucnost v klášteře", pomyslela si hořce a mezi dvěma údery hromu se najednou otevřely dveře a Holly zvedla hlavu  a hleděla do vzrušených očí svého manžela.