Trvalo celou věčnost, než se Holly vynořila z temné mdloby a její rozpoložení by se dalo popsat jako něco mezí šílenstvím a otupělostí a překvapilo ji, že je stále ještě naživu.

 Nedokázala pochopit, že její zraněné srdce může dále bít, jako by se nic nestalo. Jako by ji Austyn stále ještě miloval.

Natáhla si ztuhlé nohy a uschlé slzy zdrsněly jemnou pokožku na její tváři, ale nevadilo jí to. Dávala přednost bezvýrazné masce před marnou nadějí či smutkem a otupělost jí přinesla úlevu, zvláště když si uvědomila, že zasáhla celé její tělo.

Vstala, aby si prohlédla komnatu.

 Nepřekvapilo by ji, kdyby ji Austyn zanechal v úplné tmě, ale prasklinami v dřevěných okenicích prosvítalo do místnosti měsíční světlo.

Kruhová věž nesplnila její očekávání. Nebyla tu hejna krys okusující čerstvou zdechlinu. Neležely tu vybledlé kosti. Dokonce ani Gavenmorovy nevěsty se jí nevysmívaly za to, že neuposlechla jejich varování a očekávala spíše sparťanské podmínky vězeňské cely, ale místo toho se ocitla v nejpřepychověji zařízené komnatě celého hradu.

Léta zanedbáváni zanechala stopy úpadku, ale celá místnost ještě stále působila elegantním dojmem... Jako starší žena odívající se do sametu a hedvábí, aby si udržela křehkou iluzi krásy...  A spousta pavučin pokrývala klenbu a ještě posilovala nadpozemský charakter komnaty.

Holly se rozhodla pokoj blíže prozkoumat a její kroky tlumily těžké tapisérie pokrývající zdi.

 Masivní postel s nebesy stála na pozlaceném podstavci uprostřed místnosti. Brokátové závěsy byly sice ožrané od molů, stále však vypadaly přepychově a z vyřezávaných dřevených sloupků visely roztrhané sametové pentle. 

Holly se bezmyšlenkovitě jedné dotkla a uvažovala, k čemu asi sloužily.

 U postele stála na čtyřech vyřezávaných nožkách mohutná komoda. Přejela prstem po zaprášené desce a nádobka s vyschlou rtěnkou ležela hned vedle stříbrného hřebenu a prázdného parfému... To Holly připomnělo, že přepychové vězení kdysi obývala jiná žena... Žena, kterou manžel obvinil z nevěry a jíž zanechal tyto předměty jako vzpomínku na svoji někdejší náklonnost.

Nadzvedla víčko stříbrné dózy a čekala, že tam najde uříznuty prst nebo něco podobného a zalapala po dechu, když spatřila zlato a drahé kamení a zabořila ruku do pokladu a pohrávala si se smaragdy ozdobenou čelenkou, diamantovou broží a rubínovým přívěskem na zlatém řetízku, silnějším než její malíček.

 ,,Proč, proboha, Austyn ty šperky neprodal, aby uspokojil královské výběrčí daní?," uvažovala.

 ,,Určitě to nebyla známka respektu k zemřelé babičce," znělo jí v hlavě a odhodila šperky, jako by to byli jedovatí hadi a zamířila k oknu a prudce rozevřela okenice.

 V místnosti nebyla jen úzká struna, ale také velké obdélníkové okno lemované dvěma kamennými sedátky.

 ,,Dost velké okno na to..", pomyslela si hořce.

,,..Aby se z něj dalo vyskočit..," doznělo jí v hlavě a vítr jí foukal do obličeje a vysmíval se jejím suchým očím. Věž nabízela nádherný panoramatický výhled na okolní krajinu zalitou stříbrným měsíčním světlem, ale jen na nepatrný kousek prázdného nádvoří.

 Shlížela dolů a uvažovala, jestli na dlažbě zůstaly nějaké krvavé skvrny. Najednou ucítila na šíji tichý vzdech a přeběhl jí mráz po zádech.

 Zavřela oči a měla strach, že ji strašidelná ozvěna probudí z otupělosti. Protože vzdech sílil a nakonec se přeměnil ve smutné sténání, které přesně odráželo potlačovaný smutek v její duši a Holly si na okamžik myslela, že ten zvuk vychází z jejího hrdla, ale okenice začaly divoce tlouci a  Holly couvala od okna, vystrašená na nejvyšší míru.

Sténání přešlo v srdceryvný nářek a Holly narazila do krbu a tvrdě dopadla na záda. Dlaněmi si zakryla uši, ale nářek neustával a pronikal až do morku kostí. Odkryla si uši a vykřikla ,,Okamžitě toho nech, rozumíš! Říkám, abys toho nechala!," a okenice se zavřely a i nářek přestal tak rychle, jako před chvílí začal a v komnatě se rozhostilo ticho.

 Holly pištěla jako myška a pozorně sledovala stíny kolem sebe.

Obávala se ještě strašidelnějších návštěvníků, protože okenice se se skřípotem otevřely a Holly ucítila čísi dech ve vlasech.

 Otočila se ke krbu, ale nenašla tam nic jiného než studený popel a malou kostřičku nějakého hlodavce a Místností se rozlehl pronikavý pískot a zároveň z krbu zavanul zatuchlý vzduch.

,,Vítr," zašeptala si překvapeně Holly. 

,,To je jen vítr v komíně," dodala si a zachichotala se.

 Zakryla si dlani ústa, ale smích se už nedal zastavit a za chvíli se smála na celé kolo a nepřestala, dokud jí po tvářích nestékaly potůčky slz.

,,Je tady naprosto sama Bez Austyna... a Bez ducha jeho babičky," znělo ji v myšlenkách a Holly se předklonila a zalapala po dechu, protože ani si nevšimla, kdy její smích přešel v hlasitý vzlykot.

Carey objevil Austyna na vrcholku hradeb, jak se rozhlíží po okolí a jemný větřík mu ovíval tmavý závoj vlasů z obličeje a odhaloval rysy tak bezduché a cizí jako rysy člověka nevěřícího ničemu a jen málo připomínal muže, kterého Carey ještě nedávno považoval za svého přítele a se kterým prožil spoustu slunečných dní i i bouřlivých bitev a už vůbec neměl nic společného s veselým i bystrým chlapcem, kterého znal z dětství.

,,Kněz je v bezpečí," řekl Carey a posadil se mezi dva zuby cimbuří.

 ,,ale její chůva pořad pláče a nedá se jí nijak utišit a mám strach, že svými slzami zaplaví celý sál," dodal a přitom se dlouze zahleděl do dály.

,,Tak ať," odpověděl Austyn a v obličeji neměl ani kapku lítosti.

 ,,A otec?," zeptal se hned na to a Carey ho přejel dlouhým pohledem.

,,Konečně usnul, ale byl dost vzrušený a museli jsme mu dát několik lžiček medoviny, aby se uklidnil," odpověděl a pak uběhlo několik minut, než se Carey odvážil zeptat na to co ho tížilo.

 ,,Řekla ti proč?," zeptal se tedy nakonec a Austyn se jen hrubě zasmál.

 ,,Neměl by ses raději zeptat, jestli jsem se obtěžoval to zjistit?," řekl a na tuto otázku už Carey odpověď znal.

 ,,Co s ní uděláš?," zeptal se po chvíli a Austyn ho přejel po těchto slovech pohledem.

,,Proč? Chceš ji?," odpověděl a Carey si nejprve myslel, že to jeho přítel myslí vážně, ale pak se Austyn smutně usmál a řekl ,,Co mohu dělat? Kdyby její otec nevynaložil tolik námahy, aby se jí zbavil, poslal bych mu ji zpátky. Nebo bych ji mohl prodat potulným trubadúrům. Anebo ji mohu držet ve věži tak dlouho, až jí zešedivějí vlasy a vypadají všechny zuby," řekl a přitom měl na tváři smutek.

,,A kdyby se rozhodla ukončit své trápení jako tvoje babička?," zeptal se Carey a Austyn jen pokrčil rameny. 

,,Tak bych byl zase bez manželky. Ale musím říct, že by to byla škoda," dodal a jeho hlas zněl skoro něžně a v očích se mu podivné zablýsklo. 

,,Víš, co mi všechno naslibovala, jen abych ji nezamykal ve věži?.. Celkem hezky žadonila o svobodu a rozdmýchala tím moji představivost...," řekl Austyn a přitom se s úšklebkem usmál.

 ,,Tomu říkám pokušení, mít před sebou klečící krasavici, ochotnou splnit všechna tvoje přání...," odsekl Carey a Austyn ho přejel pohledem zlosti.

,,Přestaň!,'" křikl a Carey vyskočil na nohy.

 ,,Je to stále ještě tvoje manželka a ne nějaká londýnská běhna. Copak se nestydíš?," řekl Carey a Austyn se na jeho slova rozkřikl ,,Stydím se! Strašně se stydím... Za to, že jsem byl takový blázen! Stydím se, že jsem se nechal zaslepit jejím šarmem a neprohlédl její lest!.. A stydím se za to, že jsem byl připraven nabídnout té malé potvoře svoji lásku," řekl Austyn se otočil a pevně se chytil jednoho zubu cimbuří.

Carey chtěl přítele poplácat po rameni, ale pak si to rozmyslel, protože vycítil, že projev útěchy by Austyna ještě více popudil.

 ,,Nebyl jsi o nic větší blázen než my všichni ostatní," řekl a když Careyho kroky ztichly, Austyn pohodil hlavou a vychutnával si hukot větru v uších a doufal, že to burácení přehluší ozvěny Hollyiných proseb i její srdceryvné výkřiky, když žadonila o to aby ji neopouštěl a aby s ní zůstal i za cenu toho že by za to musela krutě zaplatit. A stále ještě cítil, jak se na něho věšela a tiskla se k němu svými bujnými ňadry.

Zaťal zuby, aby přemohl nutkání vykřičet ze sebe tu ztrátu a chtěl za ní jít a chtěl holými pěstmi rozbít dveře, které je dělily a zalehnout ji a znásilnit jako divoké zvíře, aby jim oběma dokázal, jaký doopravdy je...Protože všichni Gavenmorovi muži byli a jsou zvířata...

 A nesouhlasil s Careym, že uvěznil svou ženu, aby ji potrestal. Ale zavřel ji spíš, aby ji ochránil před sebou samotným.

Zkoumal tmavomodrou oblohu, ale nenašel ve hvězdách žádné teplo, jen chladnou krásu, která ho mrazila až do morku kostí.

 ,,Ty krutá mrcho," zašeptal a ani on si nebyl jist, jestli ta slova patřila Rhiannon, nebo jeho ženě.