„Hezká žena je pro svého muže neštěstím." zavolal sir Austyn z Gavenmoru přes rameno, zatímco jeho kůň uháněl po trávníku zvlhčeném nedávným jarním deštěm.

Debata s vojákem mu sloužila jako záminka k pohledu dozadu. Otáčel se tím častěji, čím více se vzdalovali od velšského lesa a jen stěží mohl obdivovat krásy zdejší krajiny, když věděl, že může očekávat anglický šíp ve svých zádech.

Carey ho dohnal.

Vedl za uzdu několik plně naložených koní a v druhé ruce držel dubový kůl, na kterém hrdě vlála rodinná vlajka Gavenmorů a závan větru mu vmetl vybledlou červenozelenou látku do tváře. Odstrčil ji a odfrkl hlasitěji, než jeho strakatý kůň.

„Měl by ses stydět, Austyne! Chceš říct, že bys dal přednost škaredé milence před krásnou?" položil mu otázku a on se na něj jen usmál.

„Milenka a manželka jsou dva zcela odlišní tvorové. U té první může člověk tolerovat krásu, ale co se týče té druhé, obyčejná dívka mírné povahy, je opravdovým drahokamem na koruně svého manžela. Koneckonců, vzhled klame a krása je marnivá, ale ta žena, která se bojí svého pána, si zaslouží pochvalu." odpověděl a vrátil to svému příteli s úšklebkem.

„Přestaň používat bibli na podporu svých názorů. Tam se mluví o jiném Pánu. I když pokud má žena za muže Gavenmora, má se opravdu čeho bát." dodal již šeptem. Austyn zatáhl za opratě a obdařil svého společníka zlověstným pohledem.

Již přes osm století sloužila pověstná žárlivost Gavenmorů jako inspirace ke spoustě legend.

Austynův dědeček věznil babičku celých deset let ve věži jen proto, že se odvážila usmát na potulného žongléra. Osud nešťastného akrobata nebyl nikdy potvrzen, ale říkalo se, že jeho posledním vystoupením byl smrtonosný tanec na laně, před zrakem nadšeného hostitele.

„Nikdy jsem žádnou ženu neuhodil." zakvílel a vrátil příteli dlouhý pohled.

„Taky ses s žádnou neoženil." procedil skrz zuby Carey a nenechal se zastrašit Austynovými výhružnými pohledy. Ostatně, byl na ně zvyklý už od chlapeckého věku.

„Co když bude to děvče z Tewksbury opravdu tak krásné, jak se o něm říká?" zeptal se a jeho přítel mu odpověděl odfrknutím.

„Jsou to jen pohádky. Žádná smrtelná žena nemůže být tak krásná. Pokud by doopravdy byla taková krasavice, proč by její otec nabízel tak ohromné věno?" řekl na jeho slova a pak ještě dodal.

„Vsadím se, že má zuby jako kobyla a uši jako zajíc." odsekl a Carey jen pokrčil rameny.

„Možná je doopravdy velmi krásná, ale protivné a nestálé povahy." dodal a Austyn cítil, jak bledne a jeho ruce v železných rukavicích pevně sevřely opratě, jako by ho chtěly varovat před strašným skutkem, kterého by se mohly dopustit, kdyby se ukázalo, že mu jeho žena byla nevěrná.

„Nechť se krása stane tvým věčným prokletí." slova královny víl Rhiannon vyslovená poté, co jí jeden z jeho předků nespravedlivě obvinil z nevěry, mu zněla stále v uších. Pobídl koně a ten se rozběhl po louce plné fialových květin.

Austyn upřel pohled na hrad tyčící se na obzoru.

„V tom případě nám oběma pomáhej Bůh." zašeptal a vrhl na něj dlouhý pohled.

„Protože mám v úmyslu ji vyhrát." dodal a pak se mu na tváři objevil úsměv.

Holly se procházela po balkóně před svou komnatou. Silný vítr ji tahal za šaty a vysmíval se stříbrné čelence, kterou si uvázala, aby zkrotila neposlušné prameny vlasů.

Měla pocit, že jí každou chvíli pukne hlava, a tenká stužka ji tlačila stále více a nakonec ji strhla a odhodila do tmy a dala vlasům volnost.

Ukryla se na balkóně, aby unikla vzrušenému štěbetání dvorních dam, které jí měly dělat na zítřejším turnaji společnost a její, jindy tak tichá komnata, byla nyní plná dobrosrdečných tetiček a sestřenic, klevetících pod vedením jízlivého bratra Nathanaela.

Jarní větřík byl příjemný, ale ledově chladný měsíc na severní obloze, lépe vyhovoval jejímu rozpoložení.

Na nebi svítily bledé hvězdy, ale jejich zář zastínily táborové ohně nepravidelně rozmístěné kolem hradní zdi a kopec byl poset různobarevnými stany a vlajícími prapory. Zítra za úsvitu bude spuštěn padací most, vedoucí do hradu Tewksbury, mříže zvednuty a brány doširoka otevřeny všem soutěžícím včetně muže, jehož nevěstou se stane.

Vítr donesl k jejím uším útržek písně a opileckého žvatlání a Holly se otřásla. I po roce dvoření, toho o mužích věděla velmi málo. Kromě schůzek s nápadníky jí otec držel mimo mužskou společnost.

Odmítal jí vystavovat zamilovaným pohledům čeledínů či pomocníků v kuchyni. Nápadníci jí ukazovali jen svou lepší tvář, ale přesto jí neunikly jejich hladové výrazy ve chvílích, kdy si mysleli, že jim nevěnuje pozornost...postranní pohledy, olizování rtů v jakémsi očekávání uspokojení svých chutí při nějaké temné a záhadné hostině.

Chytila se kamenného zábradlí, aby uklidnila chvějící se ruce.

„Dnes večer jsem byla vyhnána jen ze své komnaty a zítra budu muset opustit hrad." řekla si sama pro sebe a přála si, aby ze všeho mohla vinit svého otce, ale nedařilo se jí to.... Protože většina sňatků byla domluvena ambiciózními otci již v době, kdy byly jejich dcery ještě nemluvňaty.

Tatínek jí dal velkorysou možnost vybrat si manžela a ona ho zklamala.

Táborové ohně na ni mrkaly, jako by se vysmívaly její vzrůstající panice. V dáli se ozval výbuch mužského smíchu a Holly přeběhl mráz po zádech. Již zítra bude před Bohem navždy připoutána k neznámému muži.

Dnešní noc si může možná naposledy vychutnat vzácný pocit svobody.

Nenápadně se podívala směrem k osvětlenému oknu své komnaty, přehodila si přes hlavu kapuci a zamířila k tmavému venkovnímu schodišti.

„Au! Stojíš mi na uchu!" křikl někdo a Holly se podívala tím směrem.

„Promiň." řekl Austyn, který si opíral nohu o Careyho hlavu.

„Kdyby ses přestal vrtět, možná by se mi podařilo o něco zachytit lano." řekl a vrhl pohled na svého přítele.

„Taky by ses vrtěl," procedil Carey přes zaťaté zuby.

„Kdyby ti stál na ramenou takový býk a kromě toho, jsem to byl já, kdo spadl z voru do vodního příkopu." dodal a znechuceně pokrčil nosem nad vlastním čpavým zápachem.

„Je mi naprosto jasné, k čemu jej hraběcí stráž používá. Tomu se snad ani nedá říkat obrana, to je útok." řekl po chvíli a Austyn spokojeně zamručel, když se mu podařilo zachytit vzdálenější konec lana za kamenné cimbuří.

Když si ověřil, že unese jeho váhu, začal se pomalu sunout nahoru. Carey si klekl na vlhkou trávu a snažil se popadnout dech.

Měl světlou pleť a blonďaté vlasy, které zřejmě zdědil po nějakém násilnickém skandinávském vetřelci. Zadíval se nahoru.

„Stejně je to bláznovství." řekl upřímně, když se Austyn na okamžik zastavil u první střílny, aby se ujistil, že hluk z nedalekého tábora zastřel jejich přítomnost a k jeho uším dolehl ženský smích.

„Angličané si užívají s děvčaty, jako by se všichni měli zítra ženit." pomyslel si, protože pozornosti těch chlípníků by zřejmě uniklo i otevřené přepadení.

Ovládl chuť znechuceně si odplivnout, jen kvůli Careymu, který stál přímo pod ním.

„Možná je to bláznovství," zavolal tlumeně a ohlédl se dolů.

„Ale musím tu dámu spatřit na vlastní oči." dodal a na tváři se mu objevil úsměv.

„A pokud bude opravdu tak krásná, jak se o ní říká?" řekl po chvíli trochu zamyšleně. Na to už neměl Austyn žádnou odpověď a tak raději pokračoval v pohybu vzhůru. Carey se postavil a dlaní si zakryl ústa, aby ztlumil hlas.

„Jestli tě chytí, jak lezeš do panenské postele té krasavice, bez předchozího požehnání, budeš viset, je ti to jasné?" vyhrkl Carey a Austyn přehodil jednu nohu přes zeď a vytáhl lano nahoru, aby je mohl spustit na druhou stranu.

„Jestli se tak stane, můžeš si nechat moje brnění, zbraně i tu bujnou kobylku, co se ti tak líbí." dodal a pak se udeřil do prsou.

„Pane, vaše nedůvěra v mou oddanost mě bolí!" řekl a pak se na svého přítele pousmál.

„V tom případě si gratuluj ke štěstí." dodal Austyn a pokřiveně se na něj usmál.

„My, Gavenmorové, většinou zabíjíme ty, jež milujeme." řekl Austyn a bodře svému příteli zamával na pozdrav a pak přelezl přes zeď a zmizel v temnotě.

Holly si sundala kapuci a vklouzla do zahrady své matky, obehnané vysokou zdí.

Baldachýn z větví jilmů a dubů ztlumil mužské hlasy z tábora za hradní zdí a na srdci měla obrovskou tíhu, ale magická vůně vzduchu, na ní působila jako balzám.

Napínala plíce k prasknutí, aby se jej co nejvíce nadýchala.

Měsíční svit ozářil křehké výhonky, prodírající se vzhůru výživnou tmavou zemí a korálky rosy se třásly na rozevřených okvětních plátcích sladkých fialek a petrklíčů.

Holly se na chvíli zastavila a ponořila prst do kapky rosy a přejela po okraji lístku, netrpělivě očekávajícího sluneční polibek.

Povzdechla si.

Nesměla si užívat slunečního svitu ze strachu, že slunce napáchá škody na její hedvábné pleti, ale v této zahradě se z ní stala měsíční víla a tady našla samotu, o kterou jí připravilo hejno štěbetajících strak, které tatínek jmenoval jejími dvorními dámami.

Když byla malá holčička, poskakovala po klikatých cestičkách a věřila, že měkká hlína v případě pádu ochrání její kolena.

Přála si, aby mohla znovu prožívat nádhernou radost sbíhání po zahradě a chtěla být znovu svobodná, daleko od zvědavých pohledů a vyhlídek na budoucnost.

Píchlo ji u srdce, když si uvědomila, že si dnes v noci může naposledy užívat a sedla si na dřevěné sedátko houpačky, zavěšené na větvi mladého jilmu, a holými chodidly se odrážela od země. Začala si pobrukovat melancholickou melodii.

Zde mohla zpívat obyčejné písně, jako byla balada, kterou včera slyšela od velšské kuchtičky a né jen vydávat trilky, jež jí učil bratr Nathanael a jimiž musela na přání otce, obšťastňovat své nápadníky.

Prozpěvovala si, šťastná, že může zpívat jen pro vlastní potěšení.

Austyn odstrčil větev před svým obličejem a v duchu zaklel. Podařilo se mu sice překonat vnější opevnění, ale zůstal uvězněn v nějaké zahradě a nikde neviděl žádná vrata.

Po kamenných zdech se plazila vinná réva a mezi křovinami, posetými pupeny, se vinula úzká cestička. Vydal se po ní ni a vyhýbal se trnitému oblouku ukrytému v lesklém vonném listoví.

Zahrada jen vzdáleně připomínala upravené záhonky bylinek, které pěstovala jeho matka a panovala tu jakási tajemná anarchie. Byl pyšný na to, že se dokázal vysmívat pověrčivosti, která jako mor postihovala většinu Velšanů.

Tentokrát by však nebyl příliš překvapen, kdyby pod muchomůrkou zahlédl zlomyslného skřítka.

„Jaká škoda, že by na mě nemohl uvalit kletbu, když už jsem prokletý," řekl si sám pro sebe a zadíval se po okolí.

„Babské povídačky." zamumlal, ale nezapomněl si udělat na suknici křížek a děkoval své obezřetnosti, když zaslechl smutné tóny jakési melodie.... A nejprve si myslel, že se mu to zdá. Zastavil se a pozorně naslouchal... Po zádech mu přeběhl mráz a bezmyšlenkovitě položil ruku na rukojeť meče.

Znal slova té balady nazpaměť a naučil se je, když mu ji matka zpívala, večer co večer, před spaním.

Byla to dosti smutná ukolébavka o ženě, která přemlouvá svého milence, aby si opřel hlavu o její hruď a usnul. Ne pouze na noc, ale na věčnost, protože společná smrt bude lepší, než zrada jednoho z nich ve společném životě.

Smutek propíchl Austynovo srdce jako dýka, ale krvácení bylo zastaveno pocitem zloby.„Rhiannon." zašeptal.

„Určitě se mi nevysmívá duch mojí matky, ale ta zrádná velšská víla. Raději bych zemřel, než bych to řekl Careymu nebo jinému muži, ale již několikrát jsem cítil její přítomnost, když jsem se projížděl na koni při západu slunce, nebo když jsem prosekával keře na matčině hrobě. Nikdy se mi nezjevila a cítil jsem jen náhlý závan chladného vzduchu a jemný dotek na tváři, jako milenčin dech na šíji." říkal si pro sebe a snažil se být klidný.

„Možná měl Carey pravdu. Možná je to bláznovství." dodal si, sešel z cestičky a zmizel v křoví.

Musí najít čarodějnici, která si libuje v černé magii, protože nezpívala chraptivým altem, ale čistým sopránem. Zastavil se a zatajil dech, když poslední tón písně rozechvěl vzduch.

Vlevo něco strašidelně zapraskalo a tak tasil dýku a zapomněl na to, že to on je vetřelcem v této začarované zahradě.