,,Elspeth!"

Austyna probudil pronikavý výkřik z neklidného spánku. Vyskočil na nohy a vytasil meč, přípraven bránit vedlejší stan před hordou Angličanů, nebo před nějakým jiným strašlivým nepřítelem, který byl původcem toho nelidského výkřiku.

,,Elspeth!," ukřičel výkřik znovu a ulehčeně spustil svůj meč. 

Uvědomil si, že výkřik vychází ze stanu a není to tedy žádná krvežíznivá divoženka, která si přišla pro jejich hříšné duše, ale jen jeho žena, volající svou chůvu.

Carey a kněz se vypotáceli z borového mlází. Nathanael měl v ruce krucifix jako by se chystal odhánět nadpřirozené bytosti zatímco Carey si připravoval luk a šíp. Austyn ho rychle šťouchl do luku, dříve než mohl někoho postřelit.

 ,,Uklidni se, Careii. Žádní Angličané nás nenapadli," řekl a Carey si prohrábl rozčepýřené vlasy a stále ještě lapal po dechu.

 ,,Angličané?", zeptal se nechápavě.

 ,,Myslel jsem si, že tě napadla smečka vzteklých psů," dodal a kněz se zachvěl a divoce se rozhlížel kolem sebe.

 ,,Psi? Myslel jsem si že jsou to démoni," dodal a zkřížil ruce na prsou.

,,Elspeth!," uslyšely výkřik znova a žádné ujišťováni jim nepomohlo, protože při tomto dalším výkřiku opět všichni zbledli a Austyn se opět instinktivně chopil meče. Carey vykřikl a udělal krok vzad, když Austynova žena vystrčila hlavu ze stanu.

Celtu měla omotanou kolem krku, takže vypadala jako bez těla.

,,Byl bys tak hodný a zavolal mou chůvu, pane?," zeptala se sladce a zamrkala na Austyna.

 ,,Potřebuji pomoci s oblékáním," dodala a on se na ní pousmál.

,,Bude mi ctí, pani," procedil mezi zuby a zavolal by i belzebuba, jen aby předešel tomu nesnesitelnému rámusu.

Ani se nemusel namáhat, protože se mezi stromy objevila nahrbená postava stařeny. Pod paži nesla něco, co vypadalo jako šaty. Když spatřila Austyna, střežícího stan s mečem v ruce, vykřikla a málem své zavazadlo upustila. Uklonila se a s třesoucí bradou promluvila.

 ,,Nebude vám vadit, když projdu, pane?," zeptala se a přitom po něm vrhla pohledem.

,,Zdálo se mi, že slyším, sladký hlas své paní...," dodala a ze stanu se vynořila štíhlá paže a vtáhla stařenu dovnitř. 

Carey hleděl na místo, kde ještě před chvílí stála a pak si všiml rozloženého pláště, ležícího u jejich nohou... Strčil do něho palcem nohy a smutně potřásl hlavou. Uvědomil si, že Austyn nespal v budoáru, který pro něho s takovou láskou připravil a i Nathanaelovi došlo, co se stalo, a na úzkém obličeji se mu objevil vítězoslavný úsměv.

Holly nahrbila záda a předla jako spokojená kočka, když si dlaněmi masírovala svá osvobozená ňadra a paprsky ranního slunce procházely stěnou stanu a teplými prsty ji hladily po nahé pokožce.

,,Ach, Elspeth," zasténala a přitom na ní vrhla pohled.

 ,,Nejsem si jistá, jestli to ještě vydržím," řekla Holly a s velkou chutí by ještě spala, ale pokušení strávit několik drahocenných chvil se svou chůvou pro ní bylo silnější.

Elspethin ustrašený posunek směrem ke zválenému lůžku zchladil Hollyinu nevinnou radost.

 ,,Stačil by jeden pohled na vaše ploché bříško a pružné poprsí a vsadím se, že vás váš manžel nenechá spát samotnou už ani jednu noc," odpověděla a při těchto slovech padl na stěnu stanu Austynův stín a Holly si pažemi stydlivě zakryla svá nahá prsa. 

Její manžel netrpělivě pochodoval kolem stanu už déle než hodinu a každých pár kroků ji připomínat že čas běží.

Holly si se smutkem uvědomila, že to znamená konec dnešní svobody a rozpažila ruce, aby dovolila Elspeth, aby jí zavázala ňadra...Když chůva skončila, vzala nádobu s popelem a vetřela jej do vlasů svých paní, zakrývající tak jejich lesk.

Pak jí podala zrcadlo a Holly si nakreslila knírek doufajíc, že se podobné triky stanou zbytečnými v okamžiku, kdy slunce spálí její jemnou pleť.

Před stanem se ozvalo netrpělivé zakašlání a Elspeth vypadlo zrcadlo z ruky a dopadlo na kovovou nádobu a Austynův hlas byl plný předstírané trpělivosti.

 ,,Pokud se chceš ještě najíst, má paní, je nejvyšší čas vylézt ze stanu," řekl a Holly měla strach, aby nevnikl dovnitř, nebo aby jim nestrhl stan nad hlavou.

 ,,Rychle, Elspeth! Podej mi šaty!," zasyčela a pak si Holly stahovala spodničku přes boky, zatímco jí Elspeth přetahovala přes hlavu broskvově zbarvené šaty, které jí kdysi tak ladily s pletí a smutně si povzdechla, když si upravila sukni a podívala se přes rameno, jak jí vzadu sedí a Elspeth si mnula ruce.

 ,,Je to trochu křivé, paní. Měla jsem málo času," dodala a Holly na ní vrhla svůj pohled.

,,Nedá se nic dělat," řekla a sáhla po zrcadle, protože víc než padnoucí sukně ji teď zajímalo jídlo. A to nejenom že ji stále trápila bolest břicha, ale navíc se rozhodla, že pokud se jí podaří přibrat, nebude už více potřebovat vycpané sukně.

Kriticky se prohlédla v zrcadle a neuniklo jí, že se při pádu poškodilo, protože dlouhá prasklina  teď rozdělovala její obraz na dvě poloviny.

Austynův stín se znovu objevil na stěně a Holly odložila zrcadlo a vzdorovitě si nanesla kapku myrhového oleje do důlku pod krkem a zlomyslně zavolala „Už jdu, pane," a Austyn jen tak tak že neucukl, když jeho žena vyšla ze stanu. 

Jasné ranní slunce k ní bylo nemilosrdnější než měkké odpolední paprsky a podráždění, jež cítil, když na ni čekal vystřídala lítost.

 ,,Musí to pro ni být strašný pocit vypadat takto po věčnosti, kterou věnovala úpravě zevnějšku," řekl si pro sebe a ke svému překvapení však zjistil, že jeho žena je se sebou naopak náramné spokojená, protože úsměv, který mu věnovala, byl téměř koketní.

 ,,Říkal jsi něco o jídle, pane? Umírám hlady a už jsem se bála, že mě chceš umořit k smrti," řekla Holly a přitom po něm hodila pohledem.

,,Samozřejmě že ne, ale včera jsme zastavili tak pozdě...," odpověděl Austyn a už litoval svého včerejšího přiznání. Protože sdělil jí své tajemství jen proto, že měl strach, aby nezranil její city a nechtěl, aby si myslela, že s ní odmítá spát jen kvůli jejímu vzhledu.

 Zvedla nosík nahoru a dychtivě nasála vůni pečínky. 

,,Nikdy není pozdě na ukojení hladu, pane. Ani brzy," řekla a nadzvedla si sukni a odhalila tak štíhlé kotníky, které byly až příliš drobné k jejímu tělu a rychle odcupitala směrem k jídlu.

Austyn nejistě sledoval její nemotorné pohyby a byl by přísahal, že tu nápadnou vypouklinu měla včera na pravém boku. Jeho pozornost však vyrušila jakási vůně a nebyl to příjemný zápach pečícího se masa, ale těžko definovatelné aroma.

 Nechápavě zakroutil hlavou a zdálo se mu, že ode dne, kdy poprvé uslyšel jméno Tewksbury, ho začínají šálit smysly a Austyn začal znovu proklínat onen osudný den ve chvíli, kdy se společně s Careym opírali o strom a zachmuřeně pozorovali, jak Holly pojídá už třetí porci studeného masového koláče.

 Seděla na zemi s roztaženýma nohama a sukni měla rozloženou kolem sebe jako síť, která měla zachytit každý kousek jídla, jenž unikl její pozornosti.

Zatím do ní spadlo jen několik drobků a Austyn začínal chápat, jak se jí podařilo vypěstovat na tak drobné kostře tak mohutné tělo, protože ze zajíce, kterého Carey zastřelil a upekl, zbylo jen pár ohlodaných kostí a Austyn fascinovaně sledoval, jak se jeho žena cpe.

 Bylo to obdivuhodné, ale její nenasytnost nepostrádala jistou dávku elegance, protože jedla jako někdo, komu je naprosto jedno, že ho někdo pozoruje, nebo se naopak kritickým pohledům ostatních vysmívá.

 Jeho pohled zvláště upoutaly Hollyiny našpulené rty, když s neuvěřitelnou zaujatostí vysávala mastnotu z každého prstu.

,,Panebože," ozval se Carey, když se Austynova žena zakousla do dalšího koláče.

,,Takto hltat jsem ještě nikoho neviděl... Cpe se jako kůň," dodal vrhl na Austyna dlouhý pohled.

,, A dostávám strach, že se pustí i do mého koně. Ještě štěstí, že do večera budeme na hradě Gavenmore, jinak bychom snad zemřeli hlady," řekl po chvíli a přitom udělal kyselou grimasu.

,,Nebo by nás snědla..," zamumlal ještě temně Carey, protože po několika hodinách cesty v doprovodu manželky už Austynovi představa takového konce nepřipadala tak hrozná a sotva ujeli pár mil, Austyn začal podezírat zlomyslného skřítka, že mu v noci vyměnil jeho trpělivou nevěstu za nesnesitelnou harpyji.

Když právě nefňukala, stěžovala si na nesnesitelné horko a když si nestěžovala na horko, vyžadovala zastávku, aby se mohla najíst. Nebo napít vody z pramene. Nebo si odskočit do křoví a když právě neměla žádné nesmyslné požadavky, nadávala na rozjezděné brázdy na úzké cestě. Nebo jí vadil nerovný terén, nebo zase ponurá velšská krajina.

Její soustavné stěžování neobtěžovalo jen Austyna, ale dráždilo i ostatní a když ji

Gavenmore bezděčně oslovil ,,Ivy" poté, co se již potřetí zeptala, jak dlouho ještě pojedou, celá skupinka včetně bázlivé chůvy se otočila a opravila ho výkřikem ,,Holly!"

Ustoupil jim, ale neubránil se nadávce.

Jízdu na koni mu dnes znepříjemňovala neutuchající erekce, vyprovokovaná myrhovou vůní, kterou neustále cítil ve vzduchu. Domníval se, že Rhiannon navždy zmizela z jeho života, ale zřejmě si jen našla nový, ďábelštější způsob mučení a když stoupali do prudkého skalnatého kopce, Carey se objevil po Austynově boku.

,,To je ale tyran, co? Už se nedivím, že se jí chtěl otec zbavit. Měl by ses okamžitě vrátit do Tewksbury a požadovat o více zlata," řekl Carey a Austyn jen pokrčil rameny. 

Snažil se působit lhostejným dojmem, ale ve skutečnosti měl strach, že udělal strašnou chybu.

 ,,Výchova má velký vliv na povahu lidí. Její otec jí zřejmě splnil každé přání, jen aby jí vynahradil ošklivý vzhled," odpověděl a Carey se ohlédl za sebe. 

,,Jaká škoda, že za svou snahu nezískal nic jiného než ošklivého rozmazleného fracka," řekl a pak se opět podíval na Austyna.

,,Možná, že až dospěje, trochu se zklidní," dodal Austyn na jeho slova a snažil se na to nemyslet.

,,Pokud ji ovšem dříve nezaškrtíš," sykl a stačil jeden Austynův zamračený pohled a Carey zbledl.

 ,,Kristepane, Austyne, omlouvám se. Vůbec mi to nedošlo," blekotal a Austyn se na něho usmál.

 ,,Nemusíš se omlouvat. Každý přece ví, že Gavenmorovy muže vyprovokuje k vraždě něco silnějšího než jen pouhé řečí," řekl a pak ho náhle přerušil hlas jeho ženy.

 ,,Sire Austyne? Sire Austyne, už tam budeme? Za chvíli zapadne slunce a já dostávám pořádný hlad," řekla Holly a při zvuku jejího hašteřivého hlasu se Austyn zakabonil a zasyčel.

 ,,Tak nevím, jestli jsem nemluvil unáhleně...," odpověděl a Holly se ještě nikdy necítila tak špatně. Jízda v horském terénu byla nepohodlná a následkem neustálého vrtění ji jedna z vycpávek tlačila do kostrče.

 Poslušně nastavovala celý den obličej slunečním paprskům a tváře ji nyní pálily jako čert. Z přemíry jídla se jí nafouklo břicho a kromě toho se jí chtělo spát. Přesto stále cítila jakousi prázdnotu v žaludku a nervy měla napnuté k prasknutí.

První polovinu cesty byla jako na trní, protože očekávala, že se odněkud vynoří horda vražedných Velšanů a během druhé poloviny pojala ještě temnější podezření, že Gavenmore žádné bojové oddíly nemá.

,,To by ale znamenalo, že se tatínek vzdal zbytečně snadno," řekla si sama pro sebe a nikdo se jí neodvažoval oslovit. 

Naposledy to zkusil krátce po poledním jídle Nathanael, který jí dojel se svým oslíkem a zamumlal ,,Výborná strategie, dítě. Nic neodradí muže lépe než hubatá žena," řekl a Holly ho za to obdařila zničujícím pohledem.

 ,,Nemám nejmenší tušení, o čem mluvíš," odpověděla a ať se snažila jakkoliv, nemohla odtrhnout pohled od manželových širokých zad.

Zatím byl ohromně tolerantní, ale Holly se bála, že s ní brzy ztratí trpělivost....,, Zvláště až odhalí její podvod," znělo jí v mysli a když projížděli pod stromy a zamířili k zalesněnému kopci, Elspethina obava, že budou zamordováni a jejich těla budou hnít v lese, už nezněla tak nepravděpodobně, jako když se kolem nich rozprostírala anglická rovina.

Holly pozorně sledovala okolí a hledala aspoň nějaké rozptýlení a únik od vlastních truchlivých myšlenek. 

Velšská krajina jí připadala stejně cizí jako okolnosti, do kterých se neúmyslně dostala. Nad hlavou se jí tyčily staré duby, které se ani v nejmenším nepodobaly pružným břízám a jilmům z Tewksbury a přes husté listoví nepronikl ani sluneční paprsek a v lese bylo šero a vlhko a mechový koberec tlumil dusot koňských kopyt.

Hollyina představivost se rychle přizpůsobila temnému kouzlu lesa a místo hrdelního trylku jakéhosi neznámého ptáka slyšela lstivý chechtot divoženek, vysmívajících se jejímu trápení.

 Šumění vodopádu jí připomínalo Panovo pískání na flétnu, lákající panny do záhuby a pokřivené kmeny trnek a olší na ni posměšně hleděly jako tváře poutníků, kteří se před nimi odvážili vkročit na posvátnou půdu lesa a když dorazila ke svahu, zachvátila ji panika, protože až teď si uvědomila, jak daleko zaostala za ostatními.

 ,,Ti se už brodili přes tmavý potok, který jim křižoval cestu," řekla si Holly a zalitovala, že si nepřehodila jednu nohu přes koňskou šíji, ještě když byla na rovině, popohnala zvíře a ze všech sil se snažila udržet v sedle. 

A když kobylka vběhla do hluboké vířivé vody, Holly přeběhl mráz po zádech. Zpanikařila, upustila opratě a rozkřičela se na celé kolo. Vyplašený kůň začal couvat a Holly si nebyla jistá, jestli se vzpamatovala už při pádu do vody, nebo až když ucítila ledový chlad.

 V jeden okamžik ještě hystericky vřískala a během druhého mlčky zírala na neškodný proutek, který považovala za jedovatého pavouka.

Kolem bylo naprosté ticho a Holly se otočila a spatřila ostatní, jak nehybně stojí na svahu a hledí na ni, jako by spadla z nebe a ne z koně.

Dokázala by přehlédnout výsměšný výraz, který se Carey snažil zamaskovat diskrétně zdviženou rukavicí a mohla by tolerovat Nathanaelovo chechtání a dokonce i fakt, že Elspeth... její věrná, milovaná Elspeth... zadržovala smích tak usilovně, až z nedostatku vzduchu začínala rudnout.

 Co ale nedokázala snést, byl naprostý nezájem v očích jejího manžela a bylo naprosto jasné, že jediné, co k ní cítí, je lítost a Holly si připadala ještě hloupější, než doopravdy byla.

Zabořila prsty do bahnitého dna a přepadl ji náhlý záchvat stesku po domově. Nepřála si nic jiného než ležet ve své posteli v Tewksbury a toužila po svých vlasech, řasách, dokonalé pleti a chtěla svého tatínka, ale úplně nejvíc jí scházela maminka.

Probudila se v ní touha, kterou tolik let potlačovala, až zcela zapomněla na její schopnost stáhnout jí hrdlo a vehnat slzy do očí.

Zadusila hlasitý vzlyk a zatímco čekala, až se objeví první slza, která jako dokonalá perla skane po její líci, napadlo ji, že už nemusí plakat jako dáma, protože kolem nebyli žádní nápadníci, připraveni osušit jí oči a žádný učitel, který by jí vytýkal červený nos, ani tatínek, jenž by jí vyčinil, že sobecky dává volný průchod svému neštěstí.

Když si to uvědomila, Holly Felicie Bernadetta z Chastelu, lady z Gavenmoru a nejkrásnější žena celé Anglie zaklonila hlavu a propukla v pronikavé kvílení.