,,Kdo je ta, jež jak Jitřenka shlíží,

krásná jako Luna..."

,,Zřídka kdy sídlí velká krása

a velká ctnost pod jednou střechou."

Anglie 1325

.....................................

„Sladší než větry nebeské je dech mé paní,

Její hlas toť vrkání holubice.

Její zuby toť sněhobílí oři,její rty sladší než okvětní plátky růží,

Já tvrdím, má paní je krasavice."

Holly se neubránila zívnutí, zatímco pěvec brnkal na loutnu a nadechoval se k další sloce. Měla strach, že usne dříve, než se mladík dopracuje k vychvalování jejích předností na jiných částech těla, než na hlavě, ale tklivý akord rozechvěl vzduch.

„Každá labuť by mohla závidět půvabnou šíji mé paní,Její uši drobnější než ořechu jádra.

Její havraní kadeře ve větru poletují,Ale můj pohled přece jen více přitahují..."

Holly se nervózně zadívala na své vyvinuté poprsí. Zoufale se snažila nemyslet na rýmy ke slovu jádra, protože básník pohodil hlavou a zapěl.

„Její plná a lákavá..."

„Holly Felicie Bernadetto z Chastelu!" řekl její jméno a Holly sebou trhla. Pěvcovy mrštné prsty se zamotaly do strun loutny a hromový hlas jejího otce, roztřásl korbel s kořeněným vínem, stojícím na dřevěném stole.

Elspeth, její chůva, na ní vrhla vystrašený pohled a pak se stáhla do výklenku u okna a schoulila se nad tapisérií, kterou vyšívala.

Rozzlobené kroky stoupaly po točitém schodišti ke komnatě. Holly zvedla pohár k nesmělému přípitku, na počest blednoucího pěvce. Nikdy se nenaučila nevnímat otcovy projevy zloby. Naučila se však tvářit, jako by se nic nedělo.

Když vrazil dovnitř, uklidňovala se tím, že otec nevěnoval žádnou pozornost muži, sedícímu na lavici naproti ní.

Brunátná tvář, Bernarda z Chastelu, prozrazovala jeho saské předky, které by velice rád utajil. Hollyina nervozita ještě stoupla, když poznala voskovou pečeť, kterou otec soustavně drtil svou mohutnou pěstí. Zamával jí před očima usvědčujícím svazkem vydělané jehněčí kůže.

„Víš, co to je, děvče?" zeptal se a ona si vložila do úst kousek cukroví a s nevinným výrazem ve tváři, zakroutila hlavou.

Bratr Nathanael, její zatrpklý vychovatel, jí vždy učil, že by dáma nikdy neměla mluvit s plnými ústy.

Otec prudce strhnul rozlámanou pečeť, otevřel dopis a četl.

„S velkou lítostí a těžkým srdcem vám oznamuji, že beru zpět žádost o ruku vaší dcery. Přestože jsem velice okouzlen její krásou," četl a pak se odmlčel a pohrdavě zasupěl.

„Nemohu si dovolit, vystavit svého dědice tak hrůzostrašnému osudu, jaký mi lady Holly do posledního detailu vykreslila, během mé poslední návštěvy v Tewksbury" dodal a pak se na ní její otec zlostně podíval.

„A jaký pak osud to vlastně je?" zeptal se a Holly hlasitě polkla zbytek cukroví a na okamžik zvažovala, jestli má lhát, ale uvědomila si, že by se otci pravda stejně brzy donesla.

Bratr Nathanael se rád skrýval za závěsy ve škodolibé naději, že ji přistihne při nějaké lži.

„Plovací blány mezí prsty!" vyhrkla a její otec na ní překvapeně pohlédl.

„Plovací blány mezi prsty?" zopakovat jako by nevěřil vlastním uším a ona se bolestně ušklíbla.

„Řekla jsem mu, že prvorozený syn, všech žen našeho rodu, měl plovací blány mezi prsty." dodala a Elspeth překvapeně otevřela ústa a Pěvec se zamyšleně zamračil a Holly si představovala, jak hledá ve svém mozku rýmy na slovo kachna.

Otec zrudl až po kořínky prošedivělých vlasů.

„Tati," uklidňovala ho. „Nesmíš se tolik rozčilovat. Mohl bys dostat mrtvici." řekla. Když konečně promluvil, jeho hlas zněl až nebezpečně klidně.

„Před čtrnácti dny jsi řekla baronu Kendallovi, že úplněk vyvolává v ženách našeho rodu vražedné sklony, ale tvá matka byla přitom mírná jako ovečka." dodal a Holly přikývla, protože tuto historku považovala za vydařenou lest a Elspeth horlivě ukazovala směrem k lavici, ale Holly si nedovolila přerušit otcův výlev.

„Před týdnem," pokračoval zvyšujícím se hlasem. 

„Jsi předstírala slepotu a zapálila nejoblíbenější klobouk, lorda Fairfaxe," řekl a přitom se zatvářil naštvaně.

„Jak jsem mohla vědět, že je to jeho nejoblíbenější klobouk? Ani se neobtěžoval..." odpověděla Holly, jenže její otec jí hned zarazil.

„A včera," její otec již křičel.

„Sis namalovala na obličej červené skvrny a oznámila siru Henrymu, že ses nakazila morem, ze špatně vyčištěného nočníku, následkem čehož jsi neplodná!" křikl a hluboký mužský smích, který se ozval z lavice, vyhnal otci barvu ze tváře a jeho pleť dostala nažloutlý odstín. Štíhlý muž oděný do stříbro-černého šatu se postavil a utíral si z očí slzy od smíchu.

„Jaká radost slyšet, že mí rivalové v souboji o přízeň lady Holly, odsud vystřelili jako šípy. Důvod je jednoduchý, milosti. Vaše krásná dcera nechce nikoho jiného, než mě." řekl onen muž a jeho otec se na něj zlostně zatvářil.

„Montforte," vydechl Hollyin otec a uvědomil si, že právě očernil svou dceru před nejlepším nápadníkem. „Neměl jsem tušení..." dodal a zatvářil se téměř omluvně.

„Pochopitelně. Ačkoliv musím přiznat, že plovací blány by se mohly ve vodním příkopu hodit." odpověděl onen muž se smíchem a Holly považovala Eugena z Leggetu, barona z Montfortu, za nejhoršího ze svých nápadníků.

Jeho panství hraničilo s panstvím jejího otce a ona vyrůstala přímo před baronovýma pichlavýma černýma očima.

Poprvé požádal o její ruku, když jí bylo pouhých dvanáct let. Když ho hrabě odmítl se slovy, že je na svatbu ještě mladá, Montfort přísahal, že mu bude jednoho dne patřit. Tato přísaha mu nijak nebránila v tom, aby si vzal do postele třináctiletou nevěstu, zatímco čekal, až Holly dosáhne dospělosti.

Jelikož byl obdařen pronikavou inteligencí a důvtipem, neodradila ho ani nejostřejší odmítnutí z její strany. Byl to vynikající lovec a zdálo se, že mu tento hon, činí zvláštní potěšení. Holly se třásla.

Baron z Montfortu bude zřejmě patřit k mužům, kteří si se svou obětí rádi pohrávají.

„Chtěla jsem ti říct, aby ses k nám přidal, tati," řekla rychle a přitom vrhla na otce svůj pohled.

 „Ale baron už byl stejně na odchodu. Že ano, Elspeth?" zeptala se a přitom na něj pronikavě pohlédla.

„Opak je pravdou." odpověděl a Montfortova odpověď zarazila Elspethin souhlas. Holly se na něho podívala. Jeho tmavé oči se škodolibě blýskaly. Pohodlně se opřel o vyřezávané opěradlo lavice a přehodil si přes ně nohu, jako by ani nebyl na návštěvě a nedbale upil z poháru vína.

„Můj pěvec právě zpíval píseň, kterou jsem složil na počest krásy budoucí paní z Montfortu," řekl a přitom se chlípně zadíval Holly do výstřihu a Holly měla co dělat, aby se ovládla a jen se vznešeně usmála.

„Než váš pěvec bude pokračovat v opěvování mých krás, mohu vám nabídnout ještě trochu vína?" zeptala se a on jen přikývl.

„Bude mi potěšením." odpověděl a dřív než se Elspeth stačila zvednout, aby ho obsloužila, Holly pevně uchopila korbel.

Eugene pozvedl svůj pohár, ale Holly naklonila korbel až několik centimetrů za pohárem a nalila mu horké víno do klína.

„Panebože!" vykřikl a vyskočil na nohy a marně se snažil odtáhnout těsné sametové kalhoty od těla.

„To jsem ale nešika. Ještě štěstí, že už to víno trochu vychladlo." řekla Holly a obdařila jeho rozkrok zničujícím pohledem.

„Pochybuji, že došlo k trvalému poškození." dodala a otcův zachmuřeny výraz naznačoval, že tentokrát zašla příliš daleko.

„Musíte mé dceři odpustit, pane. Již od dětství trpí slabší obrnou. Nic dědičného, samozřejmě." dodal rychle její otec a vytáhl ozdobný kapesník a snažil se baronovi pomoct. Eugen ho však zarazil, protože Hollyino chování se ho viditelně dotklo a jeho oči ztratily lesk a vypadaly nyní jako vyhaslé uhlíky.

Holly napadlo, že tentokrát její impulzivní reakce nechtěného nápadníka nejen odradila, ale zároveň z něj udělala nebezpečného nepřítele.

„Tak se mi zdá, že jsem zde zůstal déle, než bylo vhodné. Přeji vám pěkný den, milosti." řekl a přehodil si plášť přes úzká ramena a věnoval Holly vyzývavý pohled, zatímco si prudce spínal plášť stříbrnou broží.

„Ještě se uvidíme, má paní." dodal a pak zamířil ven a jeho pěvec za ním cupital, jako spráskaný pes. V místnosti se rozhostilo děsivé ticho. Holly nervózně poposedla na židli, jako by doufala, že se tím pohybem stane neviditelnou.

„Nikam nechoď!" vyštěkl na ní otec a Holly ho poslechla. Elspeth couvala směrem k oknu a Holly byla přesvědčena, že kdyby otec loňského jara nevyměnil staré dřevené okenice za barevné sklo, byla by její chůva už teď na římse.

Hrabě zamířil ke krbu, opřel se oběma rukama o kamenný komín a zhoupl se na podpatcích.

Holly zvažovala, jestli se má rozplakat, ale hned tu myšlenku zavrhla a jen jediná slza v jejich křišťálově průzračných modrých očích způsobila, že před ní padali na kolena sloužící i princové, ale její otec, se za těch osmnáct let společného života, stal vůči podobným trikům imunní.

Když už nemohla vydržet jeho mlčení, zakvílela.

„Říkal, že mám uši jako ořechy!" vyštěkla a její otec se otočil a zaburácel.

„Montfort se těší přízni samotného krále. Klidně může říkat, že máš uši jako lopuchové listy, pokud mu to udělá radost!" odpověděl a přitom věnoval své dceři pohled.

„Moc dobře víme, jak si získal přízeň Veličenstva, že ano? Uvalil na svůj ubohý lid vysoké daně. Nutil jej jíst shnilé potraviny a sázet neplodná semena.. Zakázal všechny slavnosti a za ušetřený majetek, si koupil královu přízeň," dodal a pak ještě řekl.

„Hrabě si uvědomil, že se pustil do debaty s rovnocenným soupeřem, a zvedl smířlivě ruku. To ale neznamená, že by ti byl špatným manželem." řekl a přitom se jeho pohled trochu zmírnil.

„Té ubohé dívce, kterou si vzal, moc dobrým manželem nebyl. Jen si vzpomeň, že ta nešťastnice vypadla z okna věže, jen několik hodin před mými osmnáctými narozeninami. Opravdu se už tak nemůžeš dočkat mého sňatku?" odsekla Holly a její otec si prohrábl své prořídlé vlasy na temeni hlavy.

„Je tomu tak, dítě. Většina dívek tvého věku, je už dávno vdaná a má dvě, tři děti. Na co čekáš, Holly? Dal jsem ti více než rok na to, aby sis vybrala partnera. Ty si ale zahráváš s mou trpělivostí, stejně jako si zahráváš s krásou, kterou tě Bůh obdařil," řekl a Holly vstala z lavice a podkasala si sukni.

„Obdařil! To není dar, ale prokletí!" křikla a v jejím hlase zaznělo opovržení.

„Holly, nechoď ven na slunce... Zničíš si pleť.... Holly, nezapomeň si rukavice, ať si nepolámeš nehty.... Holly, nesměj se tak nahlas, budeš chraptět.... Muži se sjíždějí na hrad, aby mohli obdivovat zabarvení mého hlasu, ale ani jeden nenaslouchá mým slovům... Vychvalují barvu mých očích, ale nikdy se mi do nich nepodívají... Jediné, co vidí, je má alabastrová pleť!" vykřikla a vztekle zatáhla za pramen svých vlnitých vlasů.

„Havraní kadeře!" řekla a podepřela si dlaněmi svá plná prsa.

„Má plná a lákavá..." dodala a až teď si uvědomila, s kým mluví a zkřížila paže přes zlatem vyšívaný živůtek, sklonila svou hlavu a začervenala se.

Hraběti by dceřina tiráda přišla k smíchu, nebýt jeho strašného dilema. Pohled na klidnou Holly byl vzrušující, ale rozvášněná Holly dokázala připravit muže o rozum.... a ani zloba nemohla zohyzdit její andělský profil.

Černé vlasy jí splývaly po štíhlých zádech, jako bouřková mračna. Srdcem mu projelo dvojí píchnutí. Nikdy se nepřestal divit, že se právě on, stal otcem tak nádherného stvoření a nikdy ho zcela neopustily obavy, že se ukáže jak neschopný je rodič.

Sklonil hlavu a snažil se přemoci bolestný pocit křivdy. Stále ještě vyčítal Felicii, že umřela a nechala dítě v jeho péči.

Holly se takřka přes noc proměnila z kouzelného dítěte s baculatými kolínky a kudrnatými vlásky, v půvabnou mladou ženu. Nikdy netrpěla nemotorností, která tak často postihovala dívky v období dospívání.

Nyní měla pověst nejkrásnější ženy celé Anglie, celé Normandie, možná dokonce i celého světa a cizinci vážili dlouhou cestu v marné naději, že jí aspoň na okamžik spatří, ale její otec vyhověl žádostí o audienci jen těm nejbohatším a nejváženějším šlechticům.

Držel jí zamčenou za hradními zdmi. Nikoliv z obavy o její pleť, ale ze strachu z únosu. Byl přesvědčen, že by ji nějaký muž mohl unést a zneuctít, aniž by žádal o požehnání jeho a Boha a byl tou představou tak posedlý, že se budil uprostřed noci zbrocený potem a chvěl se jako stařec.

„Vždyť už jsem stařec" připomněl si smutně. Je mu téměř padesát, i když jeho kosti hlasitě protestovaly, když se snažil vyhoupnout na svého koně.

Stará zranění, získaná během válek se Skoty a Velšany, v nichž bojoval na straně krále, vyhrávala v jeho těle rekviem, ohlašující příchod deště. Už pro svou dceru udělal dost. Je nejvyšší čas, přenést to břemeno na jiného muže. Musí to udělat, dokud ještě má dostatek sil, ochránit jí před chamtivým světem, který číhá za branami hradu.

„Vyhlásil jsem turnaj." řekl najednou a Holly trhla hlavou.

Turnaje jsou celkem běžná záležitost, pomyslela si. Příležitost pro rytíře a šlechtice, předvést své svalnaté paže a tajně porovnat velikost mečů. Tak proč její srdce sevřela ledovými prsty strašlivá předtucha?

„Turnaj?" zeptala se nedbale a povytáhla obočí.

„A jaká bude tentokrát hlavní cena? Kapesníček navoněný mým oblíbeným parfémem? Nebo příležitost napít se svařeného vína z mého střevíčku? Nebo Slavičí píseň z mého hrdla?" pokládala jednu otázku za druhou a jejímu otci už docházela trpělivost.

„Ty. Ty budeš hlavní cena." odpověděl a Holly cítila, jak bledne.

Zahleděla se do otcovy ustarané tváře. Jeho vážný výraz jí vystrašil více, než kdyby se zlobil. Byla o několik palců vyšší než on, ale plášť důstojnosti, který nosil na ochranu před ranami osudu, od smrti své milované ženy, mu přidal na výšce.

„Ale, tatí, já..." chtěla protestovat, jenže její otec jí zarazil.

„Ticho!," okřikl jí a vypadalo to, že už na něho její prosby nemají žádný vliv.

„Slíbil jsem tvé matce na smrtelné posteli, že tě provdám, a tak tomu i bude. Do čtrnácti dnů. Pokud se ti mé rozhodnutí nelíbí, můžeš se odebrat do kláštera, kde tě naučí vážit si darů, kterými tě Bůh obdařil." dodal a jeho chůze nebyla tak bujará jako obvykle, když odcházel, aby si Holly mohla promyslet jeho slova. Zastavil se, ale u dveří od její komnaty.

„Klášter?" opakovala si a zamířila k oknu.

„Tam by vás nikdo neobtěžoval, má paní." řekl Elspeth která se vynořila ze svého úkrytu.

„Mohla byste si zakrýt své krásné vlasy a složit slib mlčenlivost, takže už byste před nikým nemusela zpívat." dodala a Holly poskočilo srdce.

„Klášter. Ještě vyšší kamenné zdi, než jsou ty, které mě vězní nyní. To by nebyl domov, jaký jsem si představovala, ale žalář, ve kterém by se všechny moje tajné sny, o širokých loukách a azurové obloze, proměnily v prach." řekla si pro sebe, poklekla na kamenné sedátko a otevřela okno.

Přes kovové mříže hleděla na nádvoří, kde zápasiště vytvářela zelenou šachovnici. Již brzy se na nich střetnou válečníci nesoucí korouhve s rodinnými znaky, připraveni položit svůj život za šanci, nabídnout jí své jméno a ochranu.

„Odváží se však některý z nich nabídnout mi své srdce?" znělo jí v hlavě.

„Na co čekáš, Holly?" ptal se jí otec a její pohled nyní mířil na západ, kde se rozprostíral neproniknutelný les a rozeklané tmavé vrcholky velšských hor. Nadechla se vonného jarního vzduchu, který její nevyslovenou touhu ještě posílil a v očích se jí objevily slzy.

„Ach, Elspeth. Na co čekám?" zeptala se, zatímco jí Elspeth hladila po vlasech a Holly toužila naříkat a kvílet. Ale uměla jen plakat tak, jak jí to učili, a každá slza stékala jako dokonalý diamant po její sametové tváři.