Holly vklouzla do hradní kaple a vyměnila teplé odpolední slunce za vlhký chlad, který se držel v místnosti, díky dva metry širokým kamenným zdím, po celý rok. Uchýlila se sem, aby požádala o radu, ale nebyla překvapená, když tu našla tatínka.

Stál nad matčinou hrobkou a ruce měl položené na žulové desce, jako by z ní sál sílu. Potichu se postavila vedle něj a matčin vytesaný portrét postrádal laskavost, kterou si Holly pamatovala.

Felicie z Chastalu nebyla taková krasavice jako její dcera a její půvab nebyl na první pohled tak zřetelný, ale nosík a nevinné rty naznačovaly radost ze života, kterou bylo nemožné zaznamenat do kusu chladného kamene, ať už byl umělec jakkoliv nadaný.

„Tati?" odvážila se Holly promluvit a její otec neohrabaným prstem hladil vytesané kadeře své manželky.

„Zklamal jsem ji. Obě jsem vás zklamal." řekl a Holly jeho bolest zranila více, než očekávala.

„Samozřejmě že jsi nás nezklamal a kdyby tu maminka byla, určitě by se teď smála a považovala by to za velkou legraci." dodala a přitom se na otce pousmála.

„Jsem rád, že je mrtvá," řekl a Holly sebou trhla.

„Lepší být mrtvý, než být svědkem takového debaklu. Varovala mě před tvou tvrdohlavostí a říkala, že možná budu muset být tvrdý, abych tě ochránil před tebou samotnou. Ale já ji neposlechl a od chvíle, kdy zemřela, jsem ti dovolil vládnout našim životům. A když jsi plakala, i já se málem rozplakal. Když jsi trucovala a vztekala se, dal jsem ti, co jsi chtěla a teď se nám moje slabost vymstila." dodal a stejně jako ostatním obyvatelům Tewkesbury, i otci dělalo potíže na ni pohlédnout.

Holly ho chytila za široký rukáv.

„Určitě se dá ještě něco dělat, tati. Možná, že kdybychom zašli za sirem Austynem a všechno mu vysvětlili... vypadá jako rozumný člověk." řekla Holly. Její slova nezněla příliš přesvědčivě, i když mluvila o muži, který ji pronásledoval s mečem v ruce po zahradě a obvinil ji z čarodějnictví, a který jí vášnivě líbal. Nakonec jí vyhrožoval, že ji znásilní a nadával jí do poběhlic....

„Opravdu rozumný člověk....jen co je pravda!" zašeptala smutně pro sebe a přitom se chtěla vyhnout pohledu na svého otce.

„Kdyby dostal vztek, nemohl bys ho zavřít do žaláře?" vyzvídala nesměle a ignorovala přitom pocit viny.

„Jen na pár roků, dokud se neuklidní?" dodala a otec od ní odkráčel tak rychle, až mu prsty natrhla rukáv a jeho hlas se rozléhal po místnosti jako údery hromu doprovázející silnou bouři.

„Jak jednoduché!" ušklíbl se.

„Půjdeme za Gavenmorem a vysvětlíme mu, že to všechno byla jen legrace! Řekneme mu, že mám v plánu porušit svůj slib, dát vítězi turnaje svou dceru za ženu a tak navždy očernit dobré jméno Tewksburyů. A jestli se rozhodne zaútočit na hrad a odvést si tě násilím, tak co pak? Bude ještě pořád ctít manželský svazek, nebo tě bude chtít potrestat za to, že sis dovolila z něho utahovat?" řekl a přitom se otočil na podpatku a vykřikl jí přímo do pobledlého obličeje.

„Prostě za ním oba půjdeme a vysvětlíme mu, že to nebylo nic jiného než krutý dětinský žertík, co přimělo hrdého a mocného bojovníka pokleknout u tvých nohou na kolena!" dodal a Holly si přitiskla konečky prstů k roztřeseným rtům, protože otcova slova ještě zesílila s pocitem hanby, který v ní narůstal a bezmocně potřásla hlavou.

„Ale já jsem opravdu nechtěla nikomu ublížit." bránila se Holly, jenže její otec jako by jí neposlouchal.

„Ty nikdy nechceš nikomu ublížit, když prosazuješ svou vlastní vůli. Ale tentokrát jsi udělala osudovou chybu a staneš se Gavenmorovou ženou přesně tak, jak jsem to slíbil." řekl a další slova vyslovil tak láskyplně, až ho Holly podezírala, že nejsou určena jejím uším.

„Mohla jsi mít každého, na koho bys ukázala prstem... Muže, který by tě zbožňoval... Muže, který by se před tebou na kolenou plazil, jen aby mohl políbit lem tvých šatů." dodal a kdyby neměla Holly sevřené hrdlo, možná by mu řekla, že o takového muže nemá zájem.

A že ve skrytu duše ví, že není nic jiného než marnivá okrasná bytost, obdivovaná jen pro svůj vzhled.. a že by nikdy nemohla dát srdce muži, který by byl takový blázen, aby ji obdivoval.

Ale cítila, že další úder by už tatínek nevydržel a tak si raději podkasala sukni a nechala ho utápět se v lítosti.

Když jeho změněná dcera odešla z kaple, Bernard z Chastelu udělal něco, co se neodvážil udělat během třinácti let, které uplynuly od smrti jeho ženy....Výhružně zahrozil pěstí... ne na podobiznu své manželky... ale směrem k rozsáhlým a lhostejným nebesům pod střechou kaple.

„Proklínám tě, Felicie! Udělal jsem pro ni, co se dalo, ale vidíš to sama. Zbytek je teď na tobě!" vykřikl.

Když nenalezla útěchu v kapli, vydala se Holly do zahrady. Měla strach, že po svatbě, která se měla konat odpoledne, už do ní nikdy nebude moct vkročit.

Ospalý jarní den se vysmíval jejímu rozrušení.

Nemotorný čmelák spokojeně pobrukoval nad květem petrklíče. Motýli poletovali od fialky k fialce a jejich krajková křídla byla ve slunečním svitu průhledná a těžká jasmínová vůně působila hojivě na její podrážděné nervy.

Přestože bylo venku teplo, Holly stále cítila chlad kaple a ještě hůře než otcova hořká slova na ni zapůsobil výraz odporu, který zahlédla v jeho obličeji.

Výraz odporu, který byl reakcí spíše na její povahu než vzhled.

Holly přejela prstem po houpačce, která se pod jejím dotykem lehce rozhoupala a stále nedokázala pochopit, že se nad ní otec nesmiloval a že má v úmyslu provdat ji za toho nemotorného velšského obra, který ji nenechal ani na okamžik v klidu od doby, co vnikl do zahrady.

Tráva pod lavičkou se ještě nevzpamatovala z jeho pádu a pamatovala si, jak tam ležel s rozpřaženýma rukama a vypadal zranitelně a hrozivě zároveň.

Přejela si prsty po rtech, na kterých stále ještě cítila jeho neuvěřitelně jemný polibek... Polibek, který nebyl určen jí, ale nějaké cizí dívce... a při té nepříjemné vzpomínce zavřela oči. Něčí surová ruka jí zakryla ústa a svalnatá paže ji uchopila kolem pasu.

Holly nejprve napadlo, že Gavenmore prokoukl její lest a povolal své záhadné nohsledy z lesa, ti přelezli hradní zdi a chystali se zničit Tewkesbury a ona byla pochopitelně první na řadě.

Ulevilo se jí a zároveň pocítila hluboký odpor, když poznala hlas, který jí šeptal do ucha.

„Takže jsi to udělala, že ano, ty povýšená mrcho. Ale vsadím se, že tvůj plán nevyšel přesně tak, jak jsi čekala." znělo jí v uších a taková slova byla Holly ochotna tolerovat z úst svého otce, ale určitě ne od Eugena z Leggetu a prudce ho kopla podpatkem do holeně.

Pustil ji a vydechl tak mocně, až ucítila z jeho úst zápach staré krve, měděný a krutý a otočila se k němu.

Ještě nikdy se neodvážil na ni vztáhnout ruku, ale teď už neměl co ztratit. Jeho dobré jméno bylo pošlapáno a čest roztrhána na malé kousíčky, jeho vlastní ničemností. Přestože měl ještě krev na bradě a napuchlou tvář, z očí mu vyzařovala taková zloba, že Holly necítila ani náznak lítosti, ale jen pohrdání.

Vystřihla před ním hlubokou poklonu a věneček z modrých zvonků jí sklouzl až k očím.

„Přišel jste se ještě jednou pokochat mou krásou, pane?" zeptala se a vrhla po něm dlouhé pohledy.

„Nebo jste snad přivedl svého pěvce, aby vzdal hold mým nádherným vlasům a mým perleťovým zubům?" dodala a v pokřiveném úsměvu odhalila své začerněné zuby. V tu chvíli jí probodával zničujícím pohledem a pozorně si prohlížel její ploché poprsí a vycpané boky.

„Gavenmore možná postrádá představivost a nemůže tedy obdivovat poklady, které leží pod tímto směsným kostýmem, ale já ne." řekl a hladově na ni hleděl.

„Měl jsem si tě vzít hned, když jsem tě poprvé uviděl a kdybych tě zneuctil, tvému otci by nezbývalo nic jiného, než aby mi své milované dítě vydal. Teď nemám jinou možnost než ti popřát všechno nejlepší." dodal a jí přepadla zvědavost.

„Ty neprozradíš mé tajemství.." řekla a Eugene si pohladil bradu a spokojeně se usmál.

„Uvažoval jsem, že všem řeknu, jaká jsi prolhaná potvora, ale pak jsem si uvědomil, že manželství s tím Velšanem bude pro tebe mnohem horší trest a možná, že až poznáš, co to je spát s takovým zvířetem jako Gavenmore, ještě ráda uvítáš mezi svýma hezkýma nohama opravdového muže." odsekl a afektovaně se jí poklonil.

„Hodně štěstí, paní. Prozatím." dodal a otočil se k odchodu. Odkráčel důstojněji, než bylo v jeho postavení vhodné.

„Až poznáš, co to je spát s takovým zvířetem jako Gavenmore..." znělo jí v hlavě a ta krutá slova visela ve vzduchu jako prokletí!

Holly se zachvěla, protože nikdy se nezamýšlela nad intimnostmi, jež patří k manželství a popravdě řečeno si nebyla i zcela jistá, jaký akt to vlastně ženu a muže svazuje. Za nedostatek vzdělání v této oblasti vděčila svému bratru Nathanaelovi.

„Nathanael!" znělo jí v hlavě a její pohled vyletěl ke věži, ve které byla její komnata. V rozrušení téměř zapomněla na kněze uvězněného v šatníku.

Již za několik hodin ho otec povolá, aby vyslechl její svatební slib a to bude možné jen za předpokladu, že se mezitím v miniaturní cele neudusí.

Holly si podkasala sukni a rozběhla se nahoru po schodišti. Najednou se cítila mnohem lépe a jestli někdy potřebovala Nathanaelovy povýšené rady, tak to bylo právě teď.

Holly plácala kněze po ochablých tvářích, zatímco mu Elspeth stříkala vodu do obličeje a když Nathanael vyklopýtal z šatníku a uviděl Hollyin pozměněný vzhled, jeho zarudlá tvář zbledla a on se poroučel k zemi.

Podařilo se jim ho oživit a Holly mu jedním dechem sdělila svůj plán, ale její zmatené přiznání mělo za následek, že Nathanael znovu omdlel a Hollyino jemné plácaní nemělo žádný účinek. Starostlivě se zadívala na Elspeth.

„Možná to chce trochu více vody." řekla a Elspeth obrátila vědro dnem vzhůru a vylila ledovou vodu knězi do tváře. V obličeji měla ustaraný výraz, ale v očích se jí šibalsky zablýsklo.

Elspeth se mnohokrát nemohla s povýšeným knězem shodnout na výchově mladé dámy.

Po tomto křtu se Nathanael bleskurychle posadil, kašlal a plival kolem sebe vodu. Gestem ruky odmítl Hollyinu pomoc, postavil se na nohy a spustil dýchavičné kázání, jako by se mu během chvilkového bezvědomí ještě více nabrousil jazyk.

„Běda mi! Jaký strašlivý hřích jsem udělal, že jsem si zasloužil něco takového?" řekl a procházel se po komnatě mezi ustřiženými prameny Hollyiných vlasů a z hlavy mu stékaly kapky vody.

„Drahokam! Vybrousil jsem dokonaly drahokam a teď bych ho měl dát nějakému divochovi. Vychoval jsem nevěstu, kterou by neodmítl ani samotný král a teď ji musím odevzdat do chtivých rukou sprostého žoldáka." křikl a zvedl oči k nebesům.

„Samotný Bůh mi záviděl to nádherné stvoření a použil svou nekonečnou moudrost, aby mě potrestal, že jsem si dovolil přebrat jeho roli tvořitele. Přijímám tvůj trest, můj pane! Kaji se!" řekl v záchvatu marnosti a sesunul se na truhlici a schoval si hlavu do dlaní.

Holly si vyměnila s Elspeth nechápavý pohled. Z knězova věcného kárání by nikdo nepoznal, že je na Holly pyšný a už vůbec ne, že jí považuje za ,,nádherné stvoření".

Holly jeho náhlý výbuch pokory připadal podezřelý především proto, že neustále obviňoval Boha ze žárlivosti.

„Nathanaely?" oslovila ho a on se na ní podíval.

„Pro vás jsem bratr Nathanael." odsekl známým tónem a tentokrát se na ní pozorně zadíval.

„Jak se vám podařilo vytvořit něco tak ošklivého?" zeptal se. Holly si podkasala sukni a vystřihla piruetu, aby si ji mohl pořádné prohlédnout. Byla na svůj výtvor opravdu pyšná.

„Ani mi to nedalo moc práce. Prostě jsem se jen zbavila všech kladů, které mi nápadníci tolik obdivovali.... Mých havraních kadeří, hustých řas, plných ňader...." řekla a přitom se na něj trochu pousmála.

„Vidím, že váš důvtip zůstal neporušen. A jak se zachováte, až vás manžel vezme do postele?" zeptal se a Holly spustila sukni, protože její sebevědomí bylo pryč.

„Na to jsem se tě právě chtěla zeptat." přiznala nesměle a vyhnula se jeho pohledu.

„Jak víš, nemám matku a nemám tudíž ani tušení, co se ode mne očekává." dodala a tentokrát si pohledy vyměnili Elspeth a Nathanael. Holly došlo, že se ptá panny a osoby žijící v celibátu na intimnosti, odehrávající se v manželském loži a na okamžik zapochybovala, že jí poskytnou uspokojivou odpověď.

„Ale Nathanael ví všechno." uklidňovala se.

Vždyť jí nejméně stokrát tvrdil, že je téměř tak vševědoucí jako samotný Bůh a ani tentokrát by ji nezklamal.