Holly se ze sebe snažila dostat nahromaděný vztek. Právě se ponořila do horké lázně, kterou jí Elspeth připravila a z vody vonicí myrhou se vznášela pára a prameny vlasů, jež se vysmekly z Hollyina vysokého drdolu na temeni hlavy, se zkroutily jako hadi.

Elspeth jí masírovala ramena drsnou houbou.

„Neměla jste utíkat, má paní. Bratr Nathanael už málem volal hradní stráž. S tolika muži nejste v bezpečí ani uvnitř hradu." řekla po chvíli její chůva a Holly si vzpomněla na touhu, která se zračila v rytířově tváři a hořce si povzdechla.

„Máš pravdu, Elspeth. V té tmě může snadno dojít k záměně s jinou ženou." odpověděla a opřela si hlavu o okraj dřevěné vany, zatímco jí Elspeth omývala prsa a břicho... a když zavřela oči, uviděla před sebou obraz rytíře v náručí jeho buclaté „paní".

„Jakápak paní!" zamumlala.

„Spíše hradní běhna. Nebo obyčejná služebná." dodala a její chůva se na ní tázavě zahleděla.

„Říkala jste něco, dítě?" zeptala se a Holly cítila jak na ní vrhá svůj pohled.

„Ne." odsekla a ani se nenamáhala otevřít oči.

„Určitě má někde ve Walesu manželku. Kanec jeden rozdychtěný." mumlala a najednou otevřela oči.

„Medvěd." řekla nahlas a Elspeth se na svou paní překvapeně podívala, protože dívka přiběhla do komnaty, jako by jí za patami hořelo. Oči se jí leskly a tváře měla rudé. Vyhnala všechny ze svého pokoje a ignorovala jejich dotěrné otázky a protesty a dokonce se odvážila zabouchnout dveře přímo před nosem svého rozzuřeného učitele.

Dámy uraženě odešly, ale bratr Nathanael byl stále ještě za zamčenými dveřmi a domáhal se vstupu.

Elspeth ždímala houbu a mumlala si přitom něco pod nosem...Ve skutečnosti se jí Holly jako dračice líbila více než tichý duch, který se ploužil hradem od té doby, co se dozvěděla, že se již zítra bude konat rytířský turnaj a její úžas vzrostl, když jí Holly vytrhla houbu z ruky a začala si dřít rty.

Holly zachytila Elspethin udivený pohled a rychle odtrhla houbu od rtů. Stejně to byla marná snaha. I kdyby si sedřela kůži, pořád by cítila rytířův polibek.

Jako by jeho dotyk nenapadl jen její ústa, ale také duši.

Netoužila po ničem jiném, než schovat tvář do dlaní a utopit se v slzách. Už byla téměř rozhodnutá podrobit se otcovu přání, ale setkání s rytířem jí připomnělo, že musí bojovat za svou svobodu.

Nikdy se nestane poslušnou dekorací tyrana, jakým je Eugen, nebo ještě hůře, otrokyní muže, který ji nechá chřadnout u krbu, zatímco si bude užívat s nějakou cuchtou v zahradě.Dveře se zachvěly pod další silnou ranou.

„Okamžitě mě pusťte dovnitř, Holly. Musíme spolu ještě na zítřek nacvičit píseň. Dětinské trucování vám nepomůže." řekl jí bratr a pak následovala další netrpělivá rána pěstí a Holly zaskřípala zuby.

Když bratr Nathanael žádal o místo kněze na hradě Tewksbury, přísahal jejímu otci, že odešel z opatství proto, aby našel potravu pro svou hladovou duši. Holly však měla podezření, že opat mladého a drzého mnicha vyhodil poté, co veřejně prohlásil, že kdyby on byl Bůh, stvořil by ženy a dívky tak, aby fungovaly mnohem hospodárněji.

„Běž pryč, Nathanaely!" křikla a jedině ona se ho odvažovala oslovovat bez titulu, protože moc dobře věděla, jak to působí na jeho marnivost.

„Dnes už pro žádného muže zpívat nebudu. Ani pro tebe ne." dodala a těžkými dubovými dveřmi proniklo bezbožné zaklení a teprve pak se ozvaly vzdalující se Nathanaelovy kroky.

„Ti muži!" křikla Holly a vyskočila tak prudce, až voda vystříkla na podlahu.

,,Těm mizerům nezáleží na ničem jiném, než na sladkém hlase, krásné tváři a bujném poprsí. Proč obdivují tak nepodstatné věci? Proč se nikdo neobdivuje mé bystrosti? Nebo mému vybranému chování?" ptala se na hlas sama sebe a mrštila houbou na opačnou stranu pokoje.

Vyskočila z vany a rozzuřeně se procházela po komnatě a Elspeth za ní běhala se lněným ručníkem v ruce.

„Tak už stůjte, má paní. Nachladíte se!" křikla po ní chůva a Holly se na chvíli zastavila před zrcadlem, otáčela se ze strany na stranu a kriticky se pozorovala.

„Nedá se nic dělat." pomyslela si smutně.

„Jsem dokonalá ze všech úhlů." znělo jí v hlavě zatímco jí Elspeth utírala záda a uvažovala, jak by mohla přelstít svého učitele i tatínka. Pokud se jim podaří uskutečnit jejich plán, dnes v noci bude spát v posteli naposledy sama.

Rozpustila si vlasy a jen zlehka se dotkla místa, odkud si neznámý rytíř uřízl svou trofej.

Udělal to tak pečlivě, že se místo téměř nedalo poznat a vzpomněla si na ebenově černý pramen ležící na mozolnaté dlani a na jemný dotyk jeho prstu na své tváři.

„Kdo by si byl pomyslel, že na pohled tak neohrabané tlapy, budou schopny takové něžnosti?" pomyslela si a pak si povzdechla.

„Proč jen jsou muži tak otravní?" zeptala se chůvy a dívala se na ní smutným pohledem.

„To vám neřeknu, má paní." odpověděla EIspeth a nadzvedla Hollyinu paži, aby ji pod ní mohla osušit.

„Mě nikdy žádný neobtěžoval." dodala po chvíli a Hollyin pohled se pomalu přesunul na Elspethin odraz v zrcadle. Chůva byla jen o několik centimetrů nižší, ale její opičí postoj způsobil, že se Hollyina štíhlá postava tyčila vysoko nad ní.

Holly nikdy nezáleželo na Elspethině vzhledu a vnímala jen lásku v ženiných šilhavých očích, slyšela zájem v jejím nakřáplém hlase a cítila laskavý dotek její pokřivené ruky.

V porovnaní s těmito dary, kterými Elspeth Holly nahrazovala mrtvou matku, vypadal knírek pod Elspethiným nosem a bradavice na tváři jako naprosto nepodstatné věci.... Až do této chvíle.

 Holly se znovu zadívala na jejich odraz v zrcadle a na tváři se jí objevil spokojený úsměv.

Elspeth se taky usmála a odhalila řadu zahnědlých zubů.

„Můj otec vždycky říkal....Děvče, hleď si najít službu na hradě, protože jen slepec by si tě vzal za ženu." řekla a zachichotala se jako malé děvče.

„Říkal mi, ty moje malá šeredko a vyhrožoval, že mě posadí na střechu, abych odháněla zlé duchy." dodala ještě po chvíli a pak Elspeth překvapeně vyjekla a upustila ručník, když ji Holly radostně objala.

„Tvůj otec musel být blázen, protože já si myslím, že jsi nejkrásnější žena na světě!" řekla Holly a stále ještě jí tiskla k sobě a když se Elspeth zadívala do zrcadla, s rostoucím znepokojením sledovala záblesk čtveráctví v očích své paní.

Pronikavá fanfára rozrazila ranní vzduch a Carey vyplivl peříčko z brka, které právě okousával a zadíval se směrem k hradu na kopci. Padací most byl pomalu spouštěn dolů a trumpeta zvala ke vstupu.

Austyn vyšel z vybledlého stanu, jako by byl přiváben zpěvem Sirén.

Carey si rychle sedl na pergamen a dal si brko za ucho, protože očekával, že mu pán vyčiní, že ve volném čase neleští jeho brnění, popřípadě se nevěnuje jiným užitečným činnostem.

Stačil mu však jediný pohled na Austynovu tvář a jeho obavy byly pryč. Vyskočil na nohy, protože Carey měl celé ráno možnost pozorovat zvracející, sténající Angličany, kteří nyní trpěli po noci nezřízeného pití a hýření, ale žádný z nich nevypadal tak strašně jako sir Austyn z Gavenmoru. A Carey věděl, že se jeho pán žádným radovánkám předchozí noc nevěnoval.

Vrátil se do stanu brzy, odmítal sdělit cokoliv o výsledku svého průzkumu a beze slova se odebral na lože. Vypadalo to však, že celou noc oka nezamhouřil a neúspěšně bojoval s démony.

Tvář měl bledou, oči zarudlé, ústa pevně sevřená. Carey ho viděl v podobném stavu jen jednou, když ho jako devítiletého přistihl, jak se snaží snést tělo své mrtvé matky po hradních točitých schodech. Tehdy byla jeho ústa sevřená do stejně odhodlané grimasy.

Carey bezděčně zadržel dech.

Očekával, že uslyší drsný rozkaz, aby připravil koně na dlouhou cestu domů, Austyn však kolem něho beze slova prošel a mířil přímo k hradu.

Carey rychle posbíral inkoust a pergamen a snažil se svého pána dohnat.

„Takže zůstáváme?" odvážil se zeptat. Odpovědí mu bylo jen prudké přikývnuti.

„Ano. Je čas změnit náš život. Nemůžeme pořád jezdit od turnaje k turnaji a bojovat o každou unci anglického zlata. Co když jednou ztratím měšec, nebo ještě hůře, některou končetinu? Co když padnu na bojišti? Kdo se potom postará o hrad?" řekl a zakroutil hlavou.

„Neodejdu odsud bez věna. Můj otec byl už dost potrestán tou kletbou. Raději se upíši samotnému ďáblu, než abych svého otce připravil o jeho svobodu a o všechno, co je mu drahé." dodal a i po tomto prohlášení mu ve tváři zůstal divoký výraz.

Kozelce metající akrobat, kterého míjeli se právě rozhodl ukončit své vystoupení na štěrkové cestě a vydal se hledat méně nebezpečný trávník a podezíravě si Austyna změřil pohledem a nebyl jediný, protože během jejich cesty davem Angličanů, si Gavenmore vysloužil několik obezřetných pohledů, šťouchanců a pár mužů dokonce zamumlalo jeho jméno.

Velšský obr byl o hlavu větší než nejvyšší z nich a jeho rozpoložení mu dodávalo na hrozivosti. Vypadal jako muž, který se chystá prodat svou duši ďáblu... jen aby získal nějaké výhody a Carey nedokázal potlačit zvědavost.

„Je ta dívka opravdu tak krásna?" zeptal se a Austyn se zachvěl, ale pokračoval v chůzi.

„Bylo to, jako bych se díval do tváře vlastní smrti." odpověděl a přitom na něj vrhl pohled.

„Jaké má oči?" zeptal se jeho přítel.

„Tak temně modré, že skoro připomínají fialky." odpověděl Austyn a přitom mu znovu oplatil pohled.

„Čelo?" položil další otázku a přitom se pousmál.

„Bílé jako padlý sníh." odpověděl Austyn a Carey rozmotal pergamen.

„Nos?" zeptal se po chvíli a Austyn se dotkl svého nosu, poznamenaného ranami z mnoha bitev.

„Rovný." odpověděl a Carey se chopil brka a namočil ho do inkoustu.

„Hlas?" položil mu další otázku a vrhl na něj opět pohled.

„Krásný a stéká kolem uší jako sluncem prohřátá medovina." odpověděl Austyn a přitom se usmál.

„Hezké, moc hezké... A co její vlasy?" zeptal se po chvíli a Austyn zastrčil ruku za košili a vytáhl havraní kadeř...Carey přestal psát a těžce polkl.

„Kristepane, Austyne? Zbylo jí ještě něco na hlavě?" zeptal se znepokojeně. Austyn schoval zase svůj poklad a obdařil Careyho pohrdavým pohledem.

„Rty?" vyhrkl Carey hned na to a oči jeho pána se zamlžily.

,,Hedvábné. Poddajné. Přímo vyzývají k polibku a..." zarazil se, protože zasténal a Carrey psal jako o závod, protože toto bylo mnohem lepší, než čekal.

„Povaha?" položil mu další otázku a Austyn spustil vodopád slov.

„Tak hloupě odvážná! Sebejistá! Marnivá! Ta poběhlice se chovala, jako by neměla ani špetku rozumu. Byla tak bláznivá, že neutekla, když zahlédla v opuštěné zahradě ozbrojeného rytíře a na druhé straně kňučela jako dítě, když jsem jí k vlasům přiložil nůž." řekl a Carey zamyšleně okusoval pero.

„Takže se ti zhnusila?" zeptal se a hodil po něm pohledem.

„Možná tě tvůj odpor ochrání před..." dodal ještě. Austyn sevřel ruce v pěst a Carey se zachvěl, když uviděl odhodlání v pánově tváři.

„Zhnusila? Odpor?... Ano přesně to jsem cítil! Měl jsem chuť ji srazit k zemi a rozorat ji jako neobdělanou zemi. Chtěl jsem pokleknout, zahrnout její nohy polibky a přísahat jí věrnost až do smrti. Toužil jsem zamknout ji ve věži, aby na ni už žádný muž nemohl nikdy pohlédnout." řekl vztekle a Carey zahlédl v očích přítele záblesk divokého zvířete, které se Austyn snažil po celý svůj život krotit.

Hlavou mu projela strašlivá předtucha a nevšímal si zvědavých pohledů okolo procházejících rytířů a zašeptal „Ještě není pozdě. Můžeme se vrátit." řekl a Austyn si jen uhladil tuniku, protože už jako chlapec nesl na svých bedrech váhu zodpovědnosti, ale nikdy se jí nenechal zlomit.

„To se mýlíš, příteli. Na návrat je pozdě od chvíle, co jsem se narodil." odpověděl a podřepl si, aby pomohl Careymu posbírat pergamen a pero.

„Proč to vlastně neseš s sebou?" zeptal se a Carey už měl v ruce své poznámky a ve skrytu duše doufal, že tato otázka nikdy nepřijde.

„Když jsi včera večer odešel, dal jsem se do řeči s několika básníky, kteří přišli se svými pány z Normandie. Zdá se, že turnaj začíná ukázkou dvornosti." řekl a podíval se na něj dlouhým pohledem.

„Dvornosti?" zeptal se Austyn a to slovo vyplivl jako nadávku.

„Ano. Hraběcí dcera zahájí turnaj písní a nápadníci potom přednesou své verše." dodal a poslední slovo vyslovil jen s vynaložením velkého úsilí. Austyn se otočil na podpatku a zamířil zpátky ke stanu.

Carey se za ním rozběhl.

„Neukvapuj se! Hrabě to vymyslel, aby oddělil civilizované rytíře od nevzdělaných barbarů, kteří by se mohli pokusit získat jeho dceru." řekl, ale Austyn nezpomalil.

„Můžeš mu tedy za mě poblahopřát, protože jeden nevzdělaný barbar se právě vrací domů do Walesu. Možná jsem prokletý, ale blázna ze sebe dělat nenechám!" vykřikl a Carey ho předběhl a mával mu pod nosem svými poznámkami.

„To bych nedovolil. Celou noc jsem psal báseň opěvující krasu tvé paní," odpověděl a Austyn se prudce zastavil a nozdry měl rozšířené jako rozzuřený býk.

„Tak dobrá," řekl a výhružně zvedl prst.

 „Ale jestli se mi ta holka bude smát, nezabiju jí, ale tebe." dodal a pak už společně vstoupili branou do hradu Tewksbury a nechali se pohltit rozevřenými čelistmi vedoucími do hlavního sálu.