,,Panebože, nemůžeš ji nějak zastavit?," zeptal se Carey a i kdyby Austyn znal odpověď na prosebnou otázku, Carey by si musel dát ruce z uší, aby ji slyšel.

 Austyn a jeho společníci sedali na koních jako zmrazení a hleděli na nevěstu střídavě vyděšeně a nevěřícně a zvířata netrpělivě přešlapovala, připravena vyrazit kupředu.

Austyn jim naprosto rozuměl a sám by se nejraději zachoval stejně, ale žil v bláhové naději, že mu jeho manželka bude oporou a že s ním bude společně sdílet starosti a povinnosti. Nyní mu však došlo, že má na ramenou další břímě a navíc ještě proklatě hlučné.

 Holly zaklonila hlavu a bučela jako čerstvě narozené tele a po tváří jí stékaly obrovské slzy.

Austyn by ještě nedávno tvrdil, že lidská kůže nemůže zářit jasněji než její spálené líce, ale Hollyin nos předčil všechna očekávání. Měl barvu zralé maliny a ze všeho nejvíce připomínala malého vzteklého trolla.

Její dětinské kvílení by ho mělo rozzlobit, ale Austyn si nemohl nevšimnout žalostného tónu, skrytého v hlasitém nářku. Jako by ze sebe právě v tuto chvíli dostávala vše, co se v ní za cely život nahromadilo.

,,Kristepane, Austyne, dělej něco," prosil Carey a přitom si snažil zacpat ještě víc uši.

 ,,Uklidni ji. Nabídni jí kapesník. Jdi a pohlaď ji po... po...," řekl a rychle se snažil najít vhodnou část těla ,,Rameni," dodal a Austyn byl připraven zakročit. Po chvíli ladně seskočil z koně a řekl ,,Jeď s ostatními napřed a neotáčejte se, ať už uslyšíte cokoliv," dodal a kněz a chůva spustili křik.

,,Prosím, laskavý pane," volala Elspeth a hrozilo nebezpečí, že se každým okamžikem rozpláče.

 ,,Nebuďte na ni hrubý. Má paní je jemné stvoření," dodala a Austyn jen nevěřícně nadzvedl obočí, protože její jemná paní kolem sebe právě mlátila oběma pěstičkami, až voda stříkala vysoko k nebi.

,,Chtěla říct," vložil se do toho kněz a nervózně se zadíval na Austynovy ruce v rukavicích.

 ,,...Že naše paní je natolik křehká, že by nemusela vydržet bití, proto vás prosíme...,"dodal a tohle už Austyn nemohl vydržet.

,,A dost!," zařval a všichni včetně Careyho se stáhli o krok dál.

,,Jediný člověk, kterého tady uhodím, bude ten, kdo se mě ještě opováží obvinit z úmyslu bít svou ženu... A teď už jeďte," řekl vztekle a otočil se ke Careymu. 

,,Pokud se některý z nich otočí, propíchni ho šípem," dodal a Carey a chůva poslechli jeho rozkazu a vyrazili vzhůru do prudkého kopce... Jen kněz se držel vzadu a vrhal přes rameno zamyšlené pohledy a Austyn se zamračil, protože knězův majetnický přístup k jeho ženě ho provokoval.

Připadalo mu, že se Hollyin pláč nepatrně zklidnil a tak si sundal boty a rukavice a vstoupil do potoka a dřepl si kousek od ní, lokty se opřel o kolena a Holly zavřela oči a nadechla se k dalšímu zakvílení, jenže v tom ucítila něčí přítomnost a i přes ucpaný nos cítila svěží mátovou vůni.

 ,,Manžel," řekla si v duchu a zakuckala se, otevřela napuchlé oči a spatřila podivný výjev, protože Sir Austyn z Gavenmoru klidně dřepěl uprostřed divokého potoka a povzbudivě se na ni usmál.

 ,,Už se cítíš lépe, Ivy?," zeptal se a jeho slova ji urazila a smutek se proměnil ve výbuch vzteku.

 ,,Jmenuji se Holly, ty hlupáku! Holly! Copak jsi tak hloupý, že si ani nejsi schopen zapamatovat, jak se tvá žena jmenuje?," řekla a byla tak vzteklá, že si neuvědomovala možné důsledky svého chování a bahno, které svírala v dlani, mu mrštila přímo do obličeje.

S překvapením si uvědomila, že se cítí lépe.... Mnohem lépe... Jako by ze sebe shodila ohromný balvan, který ji tížil na prsou. Její objev však přišel v nevhodný okamžik a možná by dokázala potlačit smích, kdyby se Gavenmore netvářil tak legračně a když viděla, jak překvapeně mrká očima, rozesmála se na celé kolo a ukazovala na něho prstem a svíjela se v záchvatu smíchu.

Vyskočil z vody a vrhl se k ní.

 Přestože Holly viděla, že se na ni řítí stokilový Velšan, nedokázala se přestat smát, stejně jako před chvílí nemohla přestat kvílet.

Couvala před ním jako rak a očekávala, že ji uškrtí. Místo toho ji ale uchopil do náruče a ze sukně jí srčela voda, ale musela se ho chytit kolem krku, pokud nechtěla znovu skončit v ledovém potoce a zachvátila ji panika, když se na břehu posadil na plochý kámen a donutil ji sednout si mu na klín.

 Nejraději by se mu vysmekla, ale měla strach, že by odhalil smotky látky, kterými měla vycpanou sukni a tak neměla tedy na vybranou a musela se opřít o Austynovu širokou hruď a zůstat sedět na jeho klíně, který byl pohodlnější, než byla ochotná přiznat.

V naprostém tichu vyndal Gavenmore z tuniky suchý kapesník a namočil jej v potoce. Holly předpokládala, že si otře zablácené čelo, ale místo toho jí začal velmi jemně omývat obličej.

 Zavřela napuchlé oči a z úst se jí vydral nedobrovolný slastný sten, protože studená voda měla nebeské účinky na její sluncem sežehlé tváře. A když znovu otevřela oči, Austyn vytahoval z malé kožené kabely drobnou bylinu a jeden lístek jí přiložil k ústům.

Odtáhla se a podezíravě vyhrkla ,,Není to jedovaté?," a on se na ní usmál.

 ,,Jed není pro Gavenmory dostatečně rafinovaná zbraň," řekl a ukousl si lístek a stonkem jí přejel po rozevřených rtech a Holly by snědla i bolehlav, jen aby předešla dalšímu nevhodnému laškování.

 Prudce odkousla jeden lístek a jen tak tak, že se nezakousla do jeho prstu. 

Začala ho žvýkat a v ústech a ucítila podivnou neznámou chuť... Neznámou, ale přitom tak důvěrně známou.... Známou jako vůně dechu jejího muže.. a známou jako lechtivý dotek jeho vousů.... a známou jako chuť jeho polibku.

Holly se mu zadívala na rty a znovu zauvažovala, jak asi vypadá jeho obličej pod plnovousem.

,,Libavka," řekl.

,,Libavka?," zeptala se Holly nevěřícně.

,,Ano Libavka....Výborná na svěží dech a čisté zuby," dodal a jeho slova ji vrátily zpátky do reality, protože nebyla už tou ženou, kterou líbal tehdy v zahradě a její zuby už nebyli ti sněhobílí oři z Eugenovy oslavné písně, ale zahnědlé pahýly.

 Pevně sevřela rty a poprvé se za svůj vzhled zastyděla.

,,Takže ty se jmenuješ Holly, je to tak?," zeptal se a kapesníkem si otíral bláto z obličeje.

,,Ano... a říká se, že jsem byla počata pod keřem podobného jména v hradní zahradě," odpověděla a Austyn se na ni překvapeně zadíval... ,,Zdá se, že není jediný muž, který podlehl kouzlu oné zahrady," řekl si pro sebe a přitom se mu na tváři objevil úsměv.

 ,,Podle tvého chování bych si spíše myslel, žes byla počata pod trnkou," dodal a ona si ho zamračeně změřila.

 ,,Lepší být zplozena pod trnkou, než vytesána z necitlivého dubu," řekla na jeho slova a krása jejích očí mu vyrazila dech a bylo to, jako když člověk rozbije mechem porostlý kámen a uvnitř najde diamant.

 Pochyboval, že si to Holly uvědomovala, ale jednou rukou se ho držela kolem krku a navíjela si pramen jeho vlasů okolo štíhlého prstu a bylo to natolik intimní gesto, že mu přeběhl mráz po zádech.

,,Proč si myslíš, že jsem necitlivý? Protože jsem tě nevytáhl z vody, nepřehnul přes koleno a nenaplácal ti na zadek, jak by sis zasloužila? Nebo je to jen proto, že jsem ti nevěnoval dostatečnou pozornost, po které tak zoufale toužíš?," zeptal se jí a Holly hleděla přímo před sebe a pevně stiskla rty.

 ,,Jsi ten nejneotesanější muž, jakého jsem kdy potkala. O tvoji pozornost nestojím," vyhrkla a přitom ho zpražila pohledem.

,,A ty jsi ta nejneupřímnější dívka, co znám," vrátil jí to a v očích se jí podivně zalesklo.

 ,,A teď mi řekni, proč jsi byla tak nešťastná?," zeptal se a ona sklonila hlavu. Austyn si přál, aby ten pohyb neudělala, ale mohl nyní pozorovat jen její odhalenou šíji a na rozdíl od nečisté pleti v obličeji měla na krku pokožku smetanově bílou a porostlou jen jemnými chloupky a Austyn pocítil neodolatelnou touhu políbit ji. Přemohl se ale a snažil se zapamatovat si, že musí objednat hedvábí na závoje.

,,Byla jsem nešťastná, protože mi bylo smutno po mamince," přiznala se a Austyn se zamračil.

 ,,Není divu, že tak vyváděla, když ji vytrhl z matčina náručí," řekl si sám pro sebe a přitom se na ní podíval.

,,Včera jsem hraběnku nikde neviděl. Byla snad nemocná?," zeptal se a Holly po něm vrhla jen dlouhý pohled.

,,Ne...není.. Je mrtvá... Umřela, když mi bylo pět," přiznala a znovu se na něho upřeně podívala.

,,Musím ti připadat jako blázen, když tak vřískám kvůli duchovi," řekla a Austynovi vůbec nepřipadala jako blázen.

 ,,Pamatuješ si na ni?," zeptal se a ona jen trochu kývla.

,,Ne tak dobře, jak bych chtěla a někdy mi připadá, že postupem času se mi vzpomínky na ni pletou dohromady," odpověděla a Austyn se na ní trochu pousmál.

,,Ke mně čas tak milostivý nebyl. Má matka zemřela již před dvaceti lety, ale já si pořád pamatuji každý detail... Její hlas... Úsměv... Jak skláněla hlavu, když zpívala," řekl a pak sklopil zrak, aby neviděla hořkost v jeho očích.

 ,,Bůh ví, že jsem si přál zapomenout," dodal a Holly si stále ještě pohrávala s jeho vlasy.

 ,,Byla na tebe zlá?," zeptala se a přitom mu znovu přejela rukou po vlasech.

,,Nikdy," vykřikl a zadíval se jí do očí.

Nesnesl by, kdyby nad ním projevila lítost, ale nemohl odolat půvabnému gestu s jakým mu vzala kapesník z ruky a otřela zbytek bláta z jeho spánku.

 Přistihl se, že nekouká na její oškubané vlasy a řídké řasy, ale na lákavé rty a věřil, že zatímco ji bude mít na klíně, žár v jeho rozkroku uhasne, ale její laskavý dotek ho zasáhl jako blesk a Austyn vyskočil na nohy a zachytil ji za loket, aby nespadla zpátky do potoka a z obavy, aby si nevšimla jeho vzrušení, zamířil rychlým krokem ke koním.

 ,,Dost bylo lelkování, má paní. Musíme si pospíšit, abychom dojeti do Gavenmoru ještě před západem slunce," řekl když došel ke koním a Holly ho hned doběhla.

,,Výborně, pane," odpověděla a do hlasu se jí vloudil kousavý tón.

 ,,Doufám, že dorazíme do tvého sídla ještě dříve, než umřu hlady," dodala a pokud byl někdo překvapen, když Austyn a Holly dorazili, nedal to ani v nejmenším najevo, protože Holly seděla za svým manželem a její kobylka běžela za nimi na provaze.

Začínalo se stmívat a navíc právě vyjížděli z lesa na větrem ošlehaný kopec a tak nikomu nepřipadalo divné, že si Nathanael přetáhl přes hlavu mnišskou kápi a Holly zjistila, že ji manželova široká záda chrání před spoustou nepříjemností, protože seděla za ním a objímala ho kolem jeho štíhlého pasu a tak se nemusela obávat, že odhalí její vycpanou sukni. 

Tatínek jí nikdy nedovolil zúčastnit se honu a ani se jen tak bezcílně projíždět krajinou... a tak si až nyní mohla vychutnat radost z jízdy. 

Větřík jí cuchal vlasy a navíc objevila, že když se opře o Austynova záda, může si na chvíli i zdřímnout.

Když se probudila, ucítila ve vzduchu jakési napětí.

 ,,Musí být blíže řeky, než si myslela," zaznělo v její mysli, protože slunce již zapadlo a okolní krajina se zahalila do různých odstínů šedi.

Vyklonila se, aby lépe viděla a uvědomila si, že to nebyla vůně řeky, co ji probudilo, ale napětí, jež vyzařovalo z Austynova mohutného těla... Jeho tmavé vlasy mu poletovaly ve větru a ve tváři měl nepřítomný výraz...

Sledovala jeho pohled upřený na rozeklanou skálu, tyčící se nad stříbřitou vodní plochou. Vykulila oči a pak rychle zamrkala.

 ,,Určitě se jí to zdá!," řekla si pro sebe a z omylu ji vyvedl až Elspethin překvapený výkřik, protože na skále trůnil hrad, obehnaný vysokými pískovcovými hradbami a cimbuřím ozdobené věže pyšně čněly do výše.

,,Tvůj domov?," zeptala se a v krku měla sucho.

,,Ano," odpověděl temně.

 ,,A také teď i tvůj, má paní," dodal a Holly hlasitě polkla, protože nebyla to tak hrubá pevnost, jakou očekávala.

,,Pane Bože," vydechl Nathanael ohromeně a přitom se zadíval do okolí.

 ,,To je jeden z hradů, které nechal postavit králův otec v marné naději, že se mu podaří zkrotit tvrdohlavé velšské divochy...," řekl a Austynův pohled ho umlčel. Okrajem kutny si přeleštil krucifix a Holly nechápala, jak je možné, že chudý rytíř vlastní tak nádherný hrad a vzpomněla si na útržky vět, které zaslechla během turnaje,,... Kdysi býval neuvěřitelně bohatý...ale přišel o hraběcí titul... zavraždil....," vzpomněla si teď na některá slova která zaslechla a nevěřícně přitom kroutila hlavou.

,,Hyjé!," vykřikl Austyn bez varování a pobídl koně ke cvalu.

Holly se ho pevně chytla kolem pasu a zapomněla na zlomyslné pomluvy, protože se snažila udržet v sedle a ostatní byli nuceni je následovat. A Holly by přísahala, že manžela k domovu nepoháněla netrpělivost, ale rozhodnutí rychle se zbavit něčeho nepříjemného a pocítila zvláštní rozjařenost, když se tmou řítili k hradu.

 Možná to způsobil čerstvý vzduch nebo pravidelný běh Austynova koně, ale Holly si každopádně nedokázala představit že by byla někde jinde, než přitisknutá k manželovým zádům... a skryta za jeho tělem mohla beze strachu nastavit tvář větru...

Sjeli dolů z kopce a blížili se ke skále.

 Holly vehnal vítr slzy do očí, ale přesto nedokázala odtrhnout pohled od hradu Gavenmore, přilepeného k vápencové hoře a na půli cesty ke skále si Holly uvědomila že s hradem není něco v pořádku. 

Z masivních hradeb, které měly chránit svůj poklad zbyly v přední časti hradu jen trosky a k nebi se tyčila rozbitá věž vytvářející proti tmavnoucí obloze strašidelnou siluetu.

Hrad tedy nebyl neproniknutelnou pevností, ale výtvorem nějakého snílka, který jej opustil ještě před dokončením a Holly při pohledu na tu zpustlou krásu krvácelo srdce.

 A když začali stoupat do táhlého kopce směrem k rozevřenému chřtánu, který měla zakrývat železná brána, Austyn zpomalil, protože minuli trosky strážního domku, jehož prázdná okna na ně hleděla jako oči slepce a Holly přeběhl mráz po zádech a nevědomky se ještě více přitiskla k Austynovi.

První věc, kterou spatřila, když vjeli dovnitř, byl plevelem a břečťanem zarostlý kamenný hrob.

 Austyn mu nevěnoval jediný pohled, ale Holly se za ním otočila a byla zvědavá, kdo byl pohřben na tak významném místě a proč nebyl uložen k věčnému spánku v rodinné kapli.

Ráda by se na to zeptala Austyna, ale působil tak nepřístupným dojmem, že se ho neodvážila oslovit a ani v nejmenším jí teď nepřipomínal muže, který si ji posadil na klín a jemně jí otíral slzy z tváří.

Sbírala odvahu k otázce kterou mu chtěla položit, když vtom jí kolem ucha proletěl šíp a cosi ji srazilo k zemi silou katapultovaného kamene.