Toho dne mi bylo lépe než obvykle.

Všichni mí přátelé seděli usazeni na polštářích ve společenské místnosti a připravovali vše potřebné k naší večerní zábavě.

Opírala jsem se o Felixe, který mě s úsměvem hladil po vlasech, a spokojeně sledovala okolní dění. Byla jsem tak šťastná, jak se všechno uskládalo a celý můj život zapadl do oněch pomyslných kolejí, které jsem si vysnila.

Letmo jsem svého přítele políbila na tvář a slastně vydechla. Dříve se mi ani nechtělo věřit tomu, že ho někdy budu opravdu moci nazývat svým přítelem. Ale stalo se. Už jsem v sobě necítila nenávist ani chuť mu vlepit facku kdykoliv promluvil. Jediné, co jsem v té chvíli cítila, byla láska.

Láska a neskutečné štěstí. Že můžu být na lyžařském kurzu se svými přáteli a s někým, koho miluji. Že jsem si konečně dovolila zahodit pochybnosti a být opravdu šťastná. Byl to nepopsatelný pocit, za který jsem byla neskutečně vděčná.

Z přemýšlení mě probral až jemný polibek do vlasů, kterým mě Felix upozorňoval, že je vše připraveno pro náš večerní program. Zatřepala jsem hlavou a trochu si poposedla, zeširoka se na něj usmívajíc. Následně jsem do rukou uchopila alkohol a krátce se zasmála. Čekala nás dlouhá noc.