„Přála jsem si jenom trochu času navíc. Avšak i čas se může změnit v klec našich snů a našich tužeb."

Celý život se za něčím ženu v přesvědčení, že je to tak správně. Uniká mi tak význam a smysl času, přestávám tak vnímat, jak je kouzlo okamžiku prchavé. Těším se na Vánoce, narozeniny, prázdniny, až skončí škola, až budu moci jít někam se svými přáteli, až se život vrátí do normálu, až, až, až...

Často toužím opustit přítomný okamžik a být někde jinde, prožívat něco jiného, být s někým jiným. A opomíjím onen konkrétní moment, který se již nikdy nebude opakovat. A vlivem těchto neustálých tužeb urychlit a posunout čas mi tu a tam dojde ještě jedna věc.

Ačkoliv bychom si všichni přáli, aby to bylo jinak, máme pouze omezené množství času, který zde na planetě Zemi můžeme strávit. A tím neustálým urychlováním a těšením se na události patřící budoucnosti se o ono množství chtě nechtě připravujeme. Odkrajujeme si čím dál větší krajíc z našeho podílu, čímž si zkracujeme prostor k uskutečnění našich nejtajnějších snů a přání, skrytých hluboko v našem nitru.

Zní to jako osud, vězení či klícka, z níž není úniku. Opak je však pravdou.

Stačí se pouze soustředěněji zaměřovat na ono pověstné „teď a tady", neustále si jít za svými sny a nečekat, až nastane vhodný čas.