Byl to další nudný den na Bertforské střední škole. Profesor Peddingman opakoval jednu naučenou frázi za druhou ve snaze upoutat pozornost svých studentů, kteří jej však vůbec nevnímali. Ba co víc, doslova jej ignorovali a zvesela debatovali o věcech, které ani v nejmenším nesouvisely s výukou dějepisu.

Richard Peddingman to už hodlal zabalit, když ho najednou po páteři polechtal zvláštní záchvěv energie. Překvapeně stočil pohled zpět do třídy, kde se však nedělo nic neobvyklého. Žáci si hlasitě povídali a nezajímali se o probíranou látku, jako tomu bylo každou hodinu dějepisu. Něco však přeci jen bylo jinak.

Ze zadní řady u okna na něj upřeně zíral modrooký student. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby jeho oči nezářily tak...podivně. Snad až nelidsky.

Baf.

Profesor sebou cuknul a trhnul hlavou do strany, jako by měl pocit, že podivný hlas přicházel odtamtud. Vedle něj ale nikdo nestál.

Ten váš výklad by uspal snad každýho.

Peddingman začínal mít pocit, že blouzní.

Se divim, že to tu zatím nikdo nezalomil.

Další marný rozhled kolem sebe. Že by mu z těch dvaceti let za katedrou už skutečně hráblo?

Však kam čumíte, dyť já su tady.

Znovu upřel pohled do těch modrých očí a v ten moment mu to došlo. To nemohla být pravda...či ano? Opravdu se s ním někdo bavil během hodiny.

„Přestaň," hlesl jen tak do prostoru, čímž alespoň na malý moment upoutal pozornost své třídy. Ta se však o pár sekund později hlasitě rozesmála, jelikož i jeho svěřenci začínali mít pocit, že jejich profesorovi trochu šplouchá na maják.

Dyť já nic neřikám.

Modrooký student se spokojeně opřel lokty o lavici a spokojeně se na profesora zašklebil. Pan Peddingman sebral z katedry svou brašnu a rychlým krokem opustil třídu. Za svá kantorská léta toho zažil hodně, ale tohle bylo něco jiného. Asi mu opravdu přeskočilo.