Minulost a naše chyby jsou častokrát tím, co nás nejvíce stahuje dolů. Přemýšlíme nad tím, co jsme kdysi udělali, litujeme svých činů, přejeme si, abychom mohli vrátit čas.

Myšlenky na sebepoškozování jsou denním chlebem. Ačkoliv nejsem dostatečně silná (nebo slabá), abych to udělala, myslím na to. Jaké by to bylo, přinutit své necitlivé já cítit bolest? Zkusit si ublížit. Jaké by to bylo?

Nevím a asi se ani nedozvím.

Není dobré se fixovat na lidi kolem nás, jelikož nás nakonec všichni opustí. Jediný, s kým musíte být každou sekundu svého života, jste vy sami.

Přemýšlením nad věcmi, které nelze vzít zpět, si samovolně pleteme trnitou korunu, kterou nosíme na hlavě dennodenně. Falešný úsměv na tváři je jedna věc, trny zabodávající se do hlavy poté věc druhá.

Říká se, že čas zhojí všechny rány, což je možná pravda, ale ne vždy. Ačkoliv bolest postupně uvadá, nikdy nezmizí úplně. Možná se v průběhu let jako člověk změním, ale vždy ve mně zůstane ten kus mě, který v minulosti udělal chybu, jež si doteď vyčítá.

Je těžké žít obklopen výčitkami a představami ‚co by, kdyby...'. Každý se občas zaobírá myšlenkou, jaké by to asi bylo, kdybychom mohli začít znovu. Životní restart. Vzít si své zkušenosti a začít od nuly, nanovo, s čistým štítem.

Mnohým z nás by se to líbilo, včetně mě. Svěží začátek by mi prospěl. Ale život takhle nefunguje. Musíme se naučit žít se sebou i svými chybami, přijmout se, akceptovat se. Pokud jsme někdy udělali něco, na co nejsme hrdí, je to jen proto, že jsme to tehdy lépe neuměli. Důležité je se z toho nehroutit, ale poučit.

Nejsme na světě sami. A i když se může zdát, že jsou kolem nás mračna strachů a pochybností, stejně věřím, že na konci všeho vyjde slunce a posvítí nám na lepší zítřky.