„Dobrý den, milí studenti, kteří byli ochotní přijít v neděli do školy, zatímco už začaly vánoční prázdniny. Tímto hlášením vám chci poděkovat za pomoc s přípravou vánočního plesu, který se bude konat v úterý dvacátého čtvrtého prosince. Z důvodu Štědrého dne ples není povinný, ale protože s tímto datumem všichni souhlasili, abychom se všichni lépe sblížili, doufám, že se plesu zúčastní více jak polovina studentů, jinak už nikdy žádný ples nebude. To říkám rovnou, takže to laskavě vyřiďte i ostatním. Konec hlášení," oznámila ředitelka ve školním rozhlase.

„Já s tím teda nesouhlasil," zamumlal Aleš, Martinův nejlepší přítel, psychická podpora a bratr, kterého nikdy neměl. „Na Štědrý den má spolu trávit čas celá rodina. Nebo přátelé. A ne celá škola, která je mi ukradená," dodal naštvaně a dal si do úst sousto svého jídla.

„Však nemusíš chodit. Já taky nejdu. Mám, co dělat, abych stihl vánoční úklid, výzdobu a balení dárků. Už jsem začal, ale potrvá to ještě sto let," povzdechl si Martin a Aleš se na něj nehezky podíval.

„Ty na ten ples hezky půjdeš a užijeme si to jako besídky ve školce!" rozkázal Martinovi, přičemž na něj vyprskl trochu jídla.

„Aleši, fuj!" uchechtl se Martin a utřel si poprskanou tvář.

„Pjomiň," uchechtl se taky Aleš a sledoval ho. „To máš za to, že si nedokážeš užívat a jen pracuješ. Máš právo na ten ples jít," nevzdával se Aleš a prosebně se na svého nejlepšího kamaráda díval.

Aleš znal Martina už od školky. Poznali se pár dní poté, co Martinovi zemřel otec a od té doby byli nerozlučná dvojka.

„Slibuju ti, že o tom popřemýšlím. Ale víc ti slíbit nemůžu," rozhodl se nakonec Martin a v Alešových očích se objevily jiskřičky radosti a naděje.

„Děkuju, Martine!" zaculil se a objal ho.

„Ještě není za co," pousmál se Martin a taky ho objal, přičemž Aleše jemně pohladil po zádech.

„Něco pro tebe mám," řekl s úsměvem Aleš a odtáhl se od Martina, čímž přerušil jejich objetí. Vytáhl z batohu krabičku a podal ji Martinovi. „Tohle je můj předběžný dárek k Vánocům pro tebe," usmál se Aleš a Martin se chystal otevřít krabičku, ale Aleš ho zastavil. „Až doma," upozornil a schoval krabičku do Martinova batohu.

„Tak... děkuju," usmál se Martin. „Ale ty svůj dárek dostaneš hezky až na Štědrý den," zazubil se a vstal ze židle.

„Dobře, ale ještě si sedni! Nedojedl jsem!" zakňučel Aleš a rychle se snažil dojíst své jídlo. Martin se jen zasmál a sedl si zpět, aby na Aleše mohl počkat.

🔔🔔🔔

„Martine, konečně jsi doma! Viktor se chystá na ples, takže mu zajdeš koupit oblek. Ten ples nás může udělat bohatými a slavnými. Toho plesu se zúčastní Tamara. A ta pochází z velmi bohaté rodiny. Na ples si jde hledat přítele a tím se stane Viktor," vysvětlil.

„Ahaa." Martin nad tím radši jen pokýval hlavou a dál nic neříkal.

„Tady máš peníze a jdi s Viktorem koupit ten oblek," řekl táta a dal mu peníze. Martin si povzdechl a jakmile přišel Viktor, odešli spolu do obchodu.

🔔🔔🔔

„Pohni si už. Už mě to tady nebaví," zamumlal Viktor a Martin po něm hodil tři obleky.

„Vyzkoušej si je," vydechl a sedl si na pohovku místo Viktora, zatímco on si šel zkoušet ty obleky do kabinky.

Chvíli Martin jen seděl a čekal, ale když zjistil, že to asi bude na dlouho, napadlo ho, že by se mohl podívat na ten dárek od Aleše. Vzal si tedy z batohu tu krabičku a hned ji otevřel. V krabičce našel tři roztomilé zvonečky s mašličkou, nad čímž se Martin zaculil a hned si jeden zvoneček vzal. Podle Martina zvonečky k Vánocům neodmyslitelně patřily, a to z jednoho důvodu. Připomínaly mu jeho tatínka, který měl na zvonečky stejný názor. Netrvalo tedy dlouho a v obchodě se ozvalo cinkání zvonečku. Martin se nad tím usmíval a přestal, až když k němu přišla prodavačka.

„Dobrý den. Na Štědrý den si přijďte pro váš objednaný oblek," řekla z ničeho nic.

„Objednaný oblek? Já jsem si žádný oblek neobjednával," řekl na to nechápavě Martin, ale prodavačka beze slov odešla za dalším zákazníkem.

„Už mám vybráno, takže mi ho můžeš zaplatit," ozval se Viktor a utekl dřív, než Martin stihl něco říct. Martinovi tak nezbývalo nic jiného, než si stoupnout do dlouhé fronty, aby zaplatil svému "milovanému" bráškovi jeho oblek.

🔔🔔🔔

„Výborně, Martine. Aspoň něco jsi udělal správně," řekl s mírným úsměvem Martinův nevlastní táta, když si prohlížel oblek, který Martin Viktorovi koupil.

„Tak... děkuju?" zamumlal Martin. „Mimochodem... Vy jste mi objednali oblek?"

„Proč bychom ti objednávali oblek, když nejdeš na ples?"

„Protože na něj jdu," odpověděl vážně Martin.

„Jsi vtipný, Martine. Máš snad mé svolení?" zasmál se táta.

„Nepotřebuju tvé svolení," zamumlal Martin.

„Nejsi plnoletý a já jsem tvůj otec, takže ano, potřebuješ mé svolení," usmál se táta a odešel s Viktorem do kuchyně, po čemž Martin hned utekl do svého pokoje a tiše se rozplakal. Tak moc by si přál, aby byl jeho tatínek stále naživu. Aby ho mohl obejmout. Svěřit se. Aby mohli být spolu. Šťastní.

Když se po nějaké době Martin aspoň trochu uklidnil, lehl si do postele a před spaním si ještě jednou zazvonil na druhý zvoneček, aby mu zlepšil zbytek dalšího špatného dne v jeho životě. Poté hned usnul a bylo mu jedno, že nebylo ani šest hodin večer a on by měl ještě uvařit večeři.

V tuto chvíli chtěl jen spát, protože ve snech mohl být s jeho zesnulým tatínkem.

Ráno se Martin probudil zvoněním jeho budíku, stejně jako každé ráno. Žádná novinka. Novinka pro něj bylo až poskládané oblečení na židli, které nikdy předtím neviděl. Chvíli trvalo, než Martin vstal z postele, ale nakonec se mu to podařilo a došel k oné židli.

„Asi začínám bláznit," řekl si pro sebe Martin, když si prohlédl to oblečení, kterému neodolal a vyzkoušel si ho. Miloval oblečení a hlavně jejich zkoušení. „Hm... Není to špatné," usmál se nad sebou Martin, když se prohlížel v zrcadle. Nakonec si oblečení nechal na sobě a šel se nasnídat.

Oblečení bylo v JEHO pokoji, tak proč by si ho nemohl vzít?

„Konečně ses uráčil přijít, Martine?" zamumlal táta, když Martin vešel do kuchyně.

„Děkuju, taky ti přeju dobré ráno," usmál se Martin a vzal si na snídani pár ozdobených perníčků, které upekl před pár dny. Snažil se nedát najevo slabost.

„Kam máš namířeno?" zeptala se Martinova máma a upíjela svou kávu.

„Do školy," odpověděl s pokrčením ramen Martin a začal jíst perníčky.

„V neděli? Takže ty už chodíš do školy i o víkendu?"

„Byl jsem i v sobotu. Pomáhám s výzdobou na ples narozdíl tady od Viktora," odpověděl Martin.

„Dnes náhodou taky pomůžu. Přijde totiž i Tamara," ušklíbl se Viktor a Martin si povzdechl.

„Ale stejně na ples nejdeš, Martine. Tak tedy nechápu, proč se radši nevěnuješ výzdobě a úklidu u nás doma," zamumlal táta.

„A já nechápu, proč taky nemůžete zvednout své líné zadky a hnout prstem. Nebudu všechno dělat sám," naštval se Martin. „Jo a jen tak mimochodem... kromě pomáhání ve škole využívám toho, že nemusím být doma s vámi," zamručel a radši odešel do školy, aby nemusel být součástí další hádky.

Snad poprvé v životě se rozhodl porušit zákaz a byl si jistý svým rozhodnutím na sto procent.

🔔🔔🔔

Když Martin přišel do školy, výzdoba už byla skoro hotová, což bylo dobře. I přesto ale zbývalo ještě pár věcí, které byly potřeba do plesu dodělat. Rozešel se tedy do tělocvičny, kde se měl ples odehrávat.

„Výborně, už jsi tady. Prostři prosím stoly a zkus je poskládat tak, aby byl dostatek místa pro tanec, ano?" vyhrkla Martinova spolužačka Barbora, která byla hlavní organizátorkou plesu a vedoucí školní rady. Šlo poznat, že byla nervózní.

„Dobře, pokusím se," usmál se Martin a přišel ke stolům, které se nejdříve spolu s židlemi pokusil nějak hezky poskládat.

„Ehm... Můžu tě jen... poprosit...?" zeptal se Martin dívky, která seděla na jedné ze židlí, kterou potřeboval posunout na jiné místo. Dívka si ho nejdříve prohlédla, než promluvila.

„Takový svalovec a neunese o pár kilo navíc?" ušklíbla se.

„N-no... Nevím, jestli jsem zrovna svalovec," řekl na to Martin, přičemž se nervózně poškrábal na temeně hlavy.

„Ale jo, nějaké svaly máš," uchechtla se a nakonec vstala ze židle. „Jsem Tamara. A ty?"

„Ma-Martin," odpověděl Martin a potřásli si rukama.

„Takže přece jen k nám přijel Martin na bílém koni. Ale koně jsi zřejmě někde ztratil, protože žádný sníh nevidím," zasmála se Tamara. „Hezké oblečení,"

„Eh... No,... jo... Děkuju," pousmál se Martin a podíval se na naštvaného Viktora. „Já... Už musím... jít," zamumlal a radši se rychle rozešel jinam.Věděl, že by ho Viktor zabil, kdyby neodešel.

„Ahoj, Martine. Tak co?" usmál se Aleš a přišel k Martinovi. „Jak vidím, poznal jsi Tamaru. Co na ni říkáš?"

„Má své kouzlo," uchechtl se Martin.

„Takže ji pozveš na ples?" zeptal se Aleš s mírným úsměvem.

„Blázníš? Viktor by mě zabil. Navíc... na ples jdu tajně a takhle bych na sebe akorát upoutal pozornost," povzdechl si Martin.

„Neboj se. Všechno už je zařízené," řekl na to tiše Aleš spíše pro sebe.

„Co?" zeptal se Martin.

„Nic, nic," odpověděl Aleš a radši pokračoval ve výzdobě. Martin nad tím jen pokrčil rameny a též se vrátil ke své práci. Alešovi nemohlo uniknout, že Martin celou dobu pokukoval po Tamaře.

🔔🔔🔔

Byl to dlouhý den a nakonec se všechno stihlo, takže všichni mohli jít domů. Když Martin přišel, radši se dal hned do práce, protože už bylo pozdě večer. Nemohl si nevšimnout, že byl najednou ozdobený vánoční stromeček se zvonečkama, které Martina dost překvapily a na oknech se objevila světýlka, která tady ráno ještě nebyla. Někdo ho asi musel poslechnout a hnul prstem, a to Martina hodně šokovalo i potěšilo.

„To cukroví dodělám. Běž si lehnout," zamumlala Martinova maminka.

„Ehm... Ale-"

„Běž!" zvýšila hlas, čehož se Martin lekl.

„D-dobře," řekl tiše Martin a radši ji poslechl. Vůbec nepochopil, co se teď stalo, a radši to ani nechtěl vědět.

Jakmile přišel do pokoje, čekala ho na něj menší výzdoba, která vykouzlila Martinovi úsměv na tváři. Když si prohlédl svůj pokoj, převlečený si lehl do postele a chvíli jen zíral do stropu. Přemýšlel o dnešku, který byl pro něj dost zmatený. Taky se do jeho myšlenek připletla Tamara. Únava ho ale nakonec porazila a on usnul bez odpovědí na jeho otázky. Po dnešku byl hodně utahaný.

Štědrý den. Ten Martin vždy miloval, ale od smrti jeho tatínka už pro něj nikdy nebyl jako dřív. I proto byl rád, že dnes mohl strávit alespoň polovinu dne na plese.

„Dobré ráno," řekl Martin a vzal si snídani.

„S tvou matkou dnes jdeme na ples u mě v práci a budeme tam do dvanácti večer. A abych se ujistil, že neutečeš, na stole v obýváku leží dvacet zkušebních mobilů. V práci jsem dostal za úkol je vyzkoušet a napsat svůj názor typem článku v novinách, takže to uděláš za mě. Ty lepší dáš do jedné krabice a ty horší do druhé. A věř mi, potrvá ti to celý den, takže si to užij," rozkázal otec a Martin si jen povzdechl. Nemělo cenu na to něco říkat.

„Nezávidím ti," uchechtl se Viktor, ale Martin ho ignoroval a snídal. Docela se začal těšit na to, až ho Viktor uvidí na plese.

🔔🔔🔔

Dvě hodiny. Tak dlouho Martinovi trvalo, než dodělal práci za jeho líného otce, kterému by to trvalo minimálně tři dny. A za odměnu, kterou si sám určil a schválil, mohl jít na ples. Ve starém obleku po Viktorovi, který našel.

„Martine! Přišel jsi!" zazubil se Aleš a přišel k Martinovi, kterého hned objal.

„Samozřejmě. Nenechal bych tě tu samotného," usmál se Martin a objetí mu s radostí oplatil. „Už přišla Tamara?"

„Přijde až za chvíli," odpověděl Aleš a Martin chápavě kývl. „Nervózní?"

„Trochu," vydechl Martin.

„Neboj se. Zvládneš to," usmál se Aleš a najednou všichni ztichli. Chvíli Martinovi trvalo, než si uvědomil, že do tělocvičny vešla Tamara v nádherných šatech.

„Držím ti palečky," řekl s úsměvem Aleš a odešel.

„Tak tady je můj svalovec," usmála se, když přišla k Martinovi.

„A-ahoj," pozdravil nervózně Martin a prohlédl si ji.

„To mi ani nepochválíš šaty?" zeptala se Tamara.

„Jsou krásné," řekl s úsměvem Martin a Tamara se spokojeně usmála. „Zatančíme si?"

Tamara jen kývla a šli spolu na parket. Nikdy nebyl tak nervózní jako teď. A jeho nervozita stoupla, když ho Tamara políbila na tvář před zraky Viktora.

„Asi bych měl... radši jít," řekl nervózně Martin, ale Tamara ho zastavila.

„Neutíkej mi pořád," usmála se a začala s ním tančit, přičemž je celou dobu propaloval Viktorův vražedný pohled, na který se sice těšil, ale teď už se mu to tolik nelíbilo. Věděl, že doma bude mít velké problémy. I přesto se ale pokusil užít si aspoň tento vánoční tanec a nakonec spolu protancovali celý den. K večeru už bylo na plese jen pár lidí. „Konečně je tady méně učitelů. Omluvíš mě na chvíli?" zeptala se Tamara a Martin nechápavě kývl. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se šla Tamara tajně napít alkoholu, čehož Viktor využil a přidal se k ní. Oba nezkušení alkoholici se samozřejmě hned opili.

„Tamaro, co tě to napadlo? Vždyť jsme se dobře bavili," zeptal se zklamaně a se slzami na krajíčku Martin.

„Jsi naivní," ušklíbl se Viktor a vzal Tamaru do náruče. Poté ji nemotorně odnesl a nechali tak zničeného Martina samotného. Tento večer měl být kouzelný. Ale po smrti jeho tatínka byl tohle nejhorší Štědrý den v jeho životě.

🔔🔔🔔

Jakmile přišel Martin domů, ztrápeně si sedl na postel a promnul si obličej. Opravdu byl naivní.

„Ještě že mám vás," řekl tiše Martin a vytáhl své zvonečky. Vždy ho cinkání zvonečků dokázalo uklidnit, takže zacinkal na třetí zvoneček a smutně se nad ním usmál.

„Zlatíčko?" ozvala se Martinova máma, když vešla do jeho pokoje.

„Mami?... Neměla jsi být náhodou na plese s tátou?" zeptal se nechápavě Martin.

„To ano, ale... radši strávím Vánoce se svým milovaným synem. Nebo mu aspoň předám dárek a omluvím se mu," řekla tiše a předala Martinovi oblek s papírkem.

„Co to je?" zeptal se Martin a přečetl si papírek. „Adresa?"

„Ano, je to adresa. Obleč si ten oblek a jdi," odpověděla s úsměvem máma. „Moc mě mrzí, jak jsem se k tobě chovala," zašeptala a objala ho. Chvíli Martinovi trvalo, než ji objal nazpátek. Byl v šoku, ale zároveň byl vlastně i rád. Nakonec tedy objetí s radostí oplatil.

„Přijímám tvou omluvu," usmál se a maminka ho pohladila po tváři.

„Více si řekneme večer. Musím se vrátit za tátou, se kterým si vážně promluvím. Zkus se vrátit, než přijdeme," řekla s úsměvem a nechala v pokoji Martina samotného, aby se mohl obléct.

Tímto okamžikem mu došlo pár věcí, na které předtím neznal otázky. Zda to ale byla pravda, musel teprve zjistit.

🔔🔔🔔

Jakmile přišel Martin domů, ztrápeně si sedl na postel a promnul si obličej. Opravdu byl naivní. Ale aspoň mu došlo, že některé dívky jsou jen umělé Barbie.

„Aspoň mám vás," řekl tiše Martin a vytáhl své zvonečky. Vždy ho zvuk zvonečků dokázal uklidnit, takže zazvonil na třetí zvoneček a smutně se nad tím usmál.

„Synku?" ozvala se Martinova maminka, když vešla do jeho pokoje.

„Mami?... Neměla jsi být náhodou na plese s tátou?" zeptal se nechápavě Martin.

„To ano, ale... radši strávím Vánoce se svým milovaným synem. Nebo mu aspoň předám dárek a omluvím se mu," řekla tiše a předala Martinovi oblek s papírkem.

„Co to je?" zeptá se Martin a přečte si papírek. „Adresa?"

„Ano, je to adresa. Obleč si ten oblek a jdi," odpověděla s úsměvem maminka a objala ho. „Moc mě mrzí, jak jsem se k tobě chovala,"

Chvíli Martinovi trvalo, než ji objal nazpátek, ale nakonec objetí s radostí oplatil.

„Přijímám tvou omluvu." Usmál se a maminka ho pohladila po tváři.

„Více si řekneme večer. Musím se vrátit za tátou. Zkus se vrátit, než přijdeme," řekla s úsměvem a nechala v pokoji Martina samotného, aby se mohl obléct.

Tímto okamžikem mu došlo pár věcí, na které předtím neznal otázky. Zda to ale byla pravda, musel teprve zjistit.

🔔🔔🔔

Po nějaké době Martin došel na místo a nemohl uvěřit svým očím, když uviděl tu spoustu světýlek, svíček a zvonečků. Bylo to pro něj něco neuvěřitelného. Cítil se doslova jako v pohádce.

„Této verze mého plánu jsem se bál, ale... zároveň jsem si přál, aby se uskutečnila," ozval se známý hlas a Martin hned zjistil, že patřil Alešovi,

„Aleši,... ty jsi číslo, fakt. Co jsi to zase vymyslel?" zasmál se jemně Martin.

„Chtěl jsem, abys byl šťastný. Proto jsem dal tvé mamince proslov o tom, jak se chová a aby se ti omluvila. Což nakonec udělala moc ráda, protože si všechno uvědomila. A taky jsem se snažil, aby ti to vyšlo s Tamarou. Proto jsem ti koupil to oblečení, které by se jí mohlo líbit a po každém zazvonění jsi je dostal. Tohle je ten objednaný oblek z obchodu. Uvědomil jsem si, že si ho ze slušnosti určitě nevezmeš, tak jsem ti ho dal až teď. Je to oblek, který ti kdysi dávno objednal tvůj tatínek. Zjistil jsem to od svých rodičů. Musel jsem tě ale špehovat, za což se omlouvám. Kdyby to vyšlo, byl bys tady s Tamarou. A jelikož to nevyšlo,... stojí tady tvůj nervózní a... zamilovaný kamarád," vysvětlil Aleš při pohledu do Martinových očí. Martin v tu chvíli nedokázal říct jediné slovo. Nevěděl, co si o tom myslet. „Miluju tě, Martine. Vždycky jsem tě miloval," dodal tiše Aleš a sklopil pohled k zemi. Nechtěl to všechno hned vyhrknout najednou, ale chtěl to mít za sebou. Právě vyznal lásku svému nejlepšímu příteli a riskoval tak jeho ztrátu.

„Já... Já nevím, co ti na to... říct," řekl tiše Martin.

„Nic neříkej. Jsem naivní, vím to. Miluješ dívky. A ne kluky. Což vím, a přesto jsem to zkusil," povzdechl si Aleš a náhle ucítil na svých rtech Martinovy sladké a jemné rty.

„Nejsi naivní. Jsi hlupáček, který mě neposlouchá, protože jsem ti snad stokrát říkal, že nevím, jestli jsem na dívky, nebo na kluky. A nedávno jsem se ti svěřil s tím, že jsem možná bisexuál. Asi jsem ti to neměl říkat, když sis pochutnával na hambáči," zasmál se. „Zjistil jsem to, když jsme spolu byli na obědě na mé narozeniny. Tam jsem si uvědomil, že k tobě cítím něco víc. Ale nevěděl jsem, že to máš stejně. Taky jsi randil jen s dívkami. My dva jsme nejspíš důkazem toho, že se lidé postupem věku mění, stejně jako jejich sexuální orientace."

„Ale i kdybys byl na kluky,... proč bys miloval zrovna... mě?"

„Možná proto, že jsi ten nejúžasnější člověk v mém životě? Nebýt tebe, už bych byl dávno mrtvý. Tolikrát jsem se po smrti tatínka pokusil o sebevraždu, ale ty jsi mě vždycky zachránil. Můžu ti říct cokoliv a vyplakat se, aniž by ses mi vysmál. Nejde tě nemilovat," vysvětlil Martin s jemným úsměvem. „Navíc... teď jsi mi akorát potvrdil, že lepšího člověka už nenajdu. Obětoval jsi svůj čas, peníze a city jen proto, abych byl šťastný," usmál se a Aleš se rozzářil štěstím.

„Takže zůstaneš na tomhle soukromém plese?" zaculil se Aleš.

„Samozřejmě," usmál se Martin. „Ale asi jsi zapomněl dát k tomu obleku jednu botu," zasmál se a ukázal nohu bez boty.

„Jejda!" zasmál se Aleš naštěstí ji našel v tašce, kterou u sebe měl a ve které byla schovaná veškerá výzdoba. „Schovala se mi," uchechtl se a nasadil botu Martinovi. Poté zapnul hudbu, chytl ho kolem pasu a začali spolu pomalu tančit.

„Líbí se mi to mnohem více než s Tamarou," usmál se Martin a opřel si čelo o to Alešovo. „Veselé Vánoce, Aleši."

„Tak to jsem moc rád," zaculil se Aleš a jemně políbil Martina na rty. „Veselé Vánoce, Martine. Miluju tě," zašeptal do polibku.

„Taky tě miluju," zašeptal též Martin a tančili dlouho do noci, bez ohledu na čas.

Nakonec se stal nejhorší Štědrý den tím nejkrásnějším v jeho životě. Usmířil se s jeho maminkou, našel si dokonalého přítele a jeho tatínek je určitě s úsměvem sledoval z nebe plném hvězd.

Už teď Martin věděl, že na tyhle Vánoce nikdy nezapomene a už se na ně bude jen a jen těšit.

________________________________________

Touto kratší jednodílovkou vám všem přeju šťastné a veselé Vánoce a taky hodně lásky, zdraví a štěstí ❤❤❤ Doufám, že jste si je užili s vašimi nejbližšími, stejně jako já ❤❤❤

Omlouvám se, zda moc přeskakuju, ale jsem ráda, že jsem to stihla dopsat ještě dnes 😅❤ Na chyby mě prosím upozorněte ❤

Taky bych strašně moc chtěla poděkovat Ten_tajemny za cover a Sarianss za velkou pomoc ❤❤❤