Nová kapitola:) 

Bez korekce

Všude bylo ohlušující ticho. Harrymu přišlo, že se na chvíli zastavil čas. Když vystřelil samotnému mu nedošlo že ta zbraň, nevystřelila sama ale on tomu dopomohl. Toto zjištění v něm zbudilo hrůzu. Pravda byla že nechtěl vystřelit, jen ho trochu postrašit. To že vystřelil byla nehoda. Ruce se mu roztřásly a zbraň mu vypadla z rukou. Kde kdo by to považoval za normální, přeci poprvé vystřelil a zabil člověka. Jenže Harry už pár lidí za svůj život zabil, tohle ho nemohlo vykolejit. Ale člověk do kterého střelíte a on nepadne na zem, jako shnilá hruška trochu vykolejit dokáže.

„Ale Pottere snad sis nemyslel, že jsem ti tam dal ostrý," Bell měl chuť si toho kluka vyfotit jeho výraz stál za to. „Dá se říct Pottere, že jsem tvoje kroky maličko předpovídal a tak jsem ti tam dál slepý. Jsem upřímně zvědavý co teď uděláš, utečeš?"

Upřímně to netušil ani Harry, ale útěk v plánu neměl rozhodně né bez přátel a Tily. Zoufalé situace si žádají zoufalé činy. Ponořil se do své mysli a pokusil se spojit se Severusem, jenže jak se jen přiblížil k jeho Nitrobraně byl nemilosrdně vykázán. Tak to zkusil znovu zase byl odstrčen, tentokrát víc razantně. Nevzdal se zkusil to i po třetí dal do své mysli všechnu naléhavost. Ani teď nebyl vyslyšen, místo toho zavyl bolestí hlavy, protože ho Severus vážně nešetřil tohle mu teda vrátí! Bohužel to syknutí bolesti nebylo, jen v jeho mysli všimnul si ho i Bell. „Ale copak lví strážce nechce přiklusat a vytáhnout Pottera z problému. To je prostě Severus na to si zvykneš, že když dělá ty svoje lektvary je prakticky nepoužitelný. Harry přes bolest hlavy, se na něj podíval. „Jak víš že je Severus lví strážce?"

„Nejprve jsem to samozřejmě nevěděl, ale když jsem jednou šel do Zodpovězeného lesa, není podstatné proč, nachytal jsem ho zrovna při přeměně v člověka. On o tom nemá ani tušení. Na to je až moc pyšný, aby uznal že měl kolem sebe dát odpuzovací kouzlo."

Harry nestačil zírat co ten chlap všechno neví, asi ho hodně podcenili. Po celou dobu, byl pár kroků předními. Harry si připadal, jako hlupák. Všechno šlo do háje, jen kvůli jejich ješitnosti. Mysleli že když porazili Pána zla, že na ně nikdo nemá. No chyba už se stala. Teď musí hrát, jen stím co má a že toho moc nebylo. I přes bolest hlavy co mu Severus způsobil promluvil. „Netuším co chceš dělat, když seš prakticky mudla, ale ať je to cokoli nevyjde ti to."

Po jeho slovech se Bell znova rozesmál. „Pottere tys to stále nepochopil že? Mě už to vyšlo, zbavím se tě a ochočím si tu tvojí kočku, bude mi zobat z ruky."

„To ti neprojde, jestli zemřu já zemře Severus." Prohlásil Harry pevně.

„Já ti to neřekl Pottere? Když nejste spojení zemřeš jen ty, Snape sice prožije bolest z tvé smrti. Časem si jeho kočka najde jiného pána, mě zatímco ty budeš hnít pod hlínou a budou tě žrát červy." Bell se cítil téměř už jako vítěz.

Může se to ještě víc posrat, proběhlo Harrymu hlavou. Kde přesně se to začalo, takhle bortit. Chtěl jen zachránit své přátele a místo toho to vypadá že si sem přišel vystrojit vlastní funus. Ale rozhodně se nevzdá bez boje!

Bell nedával moc pozor, proto když do něj narazilo těžké tělo, lehce ho svalilo na zem. Oba dva se prali hlava nehlava. Chvíli vedl ten pak zas onen. Tohle ale nemohlo trvat dlouho, Bell byl podstatně větší a silnější. Proto Harryho brzy dostal, pod sebe a začal ho škrtit. Harry se bránil, ale čím víc sebou škubal tím víc mu docházel kyslík. Začal mít před očima černé tečky a síly ho pomalu, ale jistě opouštěli. V duchu věděl co to znamená, proto se tiše pro sebe omluvil, všem za to že je tu nechává na pospas tomhle šílenci. V hlavě se mu ozval, lví řev asi už má halucinace. Oči se mu začali zavírat, když tíha Bellova těla zmizela. Stejně tak ruce co ho škrtily. Okamžitě se otočil na bok a začal kašlat do očí se mu tlačily slzy bolestí. Krk ho bolel, jako ještě nikdy. Vysíleně ležel na zemi a snažil se vzpamatovat. Kdyby neslyšel podezřelé zvuky, asi by tam ležel věčně. Těžce zvedl hlavu a snažil se pomoci mrkání zahnat slzy, aby neviděl tak rozmazaně. Když se mu to povedlo uviděl, několik metrů před ním černého lva. Zaplavila ho obrovská úleva a aby toho nebylo málo, byl tu i Brumbál a všichni z Fénixova řádu. On i jeho přátelé jsou v pořádku. Už by si znova lehnul, kdyby ho nevyrušil nepříčetný křik Bella.

„Co to děláš Severusi? Vždyť jsme mohli vládnout celému světu, kdybych ho zabil!" Odpovědí mu bylo, jen výhružné zavrčení.

„Nemyslím že by souhlasil," Ozval se další hlas Harry nemusel, ani otáčet svou bolavou hlavu, aby poznal o koho se jedná, Draco Malfoy se blížil ke dvojici. „Vzdej to Belle hra skončila," Snažil se to Draco vést tou smírnější cestou. Bohužel se to minulo účinkem.

„Možná pro vás, ale já teprve začal." Šílenost z něj přímo vyzařovala. Harry celou scénu sledoval v povzdálí, neměl potřebu se knim zatím přidávat.

„Kdyby jste se mi do toho nepletli, mohlo to už být všechno v pořádku. Potter by byl dávno pod kytičkama, proč jen jste se do toho pletli. Bell zněl, jako by se měl každou chvíli rozplakat. „No řekni Severusi, nebylo by ti líp s jiným pánem?" Bellovi bylo očividně jedno že je v ohrožení života. Protože, se začal k Severusovi tulit, jak kdyby byl jeho nejlepší přítel. A vůbec nedbal že lev vrčí víc a víc. Harry viděl že jde, do tuhýho takže sebral všechny síly a zvedl se. Vrtkavým krokem se vydal knim. Došel právě v čas, protože Severus šel právě do vrtule z toho jak se mu Bell snažil hladit hřívu. Kdyby situace nebyla tak vážná, asi by se Harry za břicho popadal. Na to byl ale až moc unavený, aby mu to přišlo zábavné. Takhle, jen položil ruku na Severův hřbet a promnul v prstech srst. Okolím se ozvalo hlasité předení. Harry se lehce opřel o lvův bok. „Jen ho drž Severusi a nenech se vyprovokovat" Mluvil Harry klidně, teda aspoň se o to pokusil, jeho hlas zněl, jak kdyby vykouřil třicet cigaret denně. Navíc ho z toho bolel krk. Severus ho sjel starostlivým pohledem. Stále, ale držel Bella na zemi. Harry ho ještě jednou pohladil, než kývl na Draca a šel zkusit realizovat svůj plán. Je jasné že Bella musí potrestat, ale jak kouzelník už není, tudíž se na něj jejich zákony nevztahují a poslat ho do mudlovského světa, by bylo moc nebezpečné. Teroristů tam měli dost. Takže zbývala jediná možnost. Zavřel oči a vybavil si tvář člověka co mu tolik pomohl, zbavit se zla na této zemi. Chvíli se nic nedělo než ucítil na tváři jemný vánek co voněl po citronech, sám pro sebe se musel usmát.

„Volal si mě Harry?" Ozvalo se kousek předním. Harry otevřel oči a podíval se s radostí do tváře může, kterého považoval za rodinu. „Ano volal já se omlouvám, že tě vyrušuju, ale stalo se něco co bys měl vědět." Během své řeči pomalu otevřel svou mysl a nechal vyplout své vzpomínky na to co se stalo. Ukázal mu vše a postupně viděl, jak se Gabrielova tvář kaboní na konci se ho Harry začal i bát, když už bylo po všem, jediné co z Gabriela vyšlo bylo: „Kde je!"

Harry, jen pokynul rukou a podstoupil, aby Gabriel viděl dál na louku. Dal se do pohybu, tak rychle že Harry musel běžet, aby mu stačil. Oba dorazili ke dvojici ležící na zemi. Harry dal jasným gestem Severusovi najevo že může poodstoupit. Severus tak bez problému udělal. Neodpustil si Bella, ale ještě jednou bolestně přitlačit k zemi. Teprve potom zamířil k Harrymu a starostlivě se mu otřel o nohy. Harry se kněmu slonil a do ucha zašeptal. „Jsem v pořádku Severusi." Vůbec to tak neznělo, ale pro teď to Harrymu vyšlo. Lev se v klidu usadil vedle Harryho a zle zíral na Bella co nevypadal zrovna zdravě, když spatřil Gabriela. Nebylo se čemu divit, jeho výraz nebyl zrovna přátelský.

„Pane já vám to vysvětlím jen-"

„Nic mi nevysvětluj, zklamal si mě. Myslel jsem že jsem z tebe udělal dobrého člověka. Dal jsem ti novou šanci žít a ty jsi jí takhle pošpinil!" Při každém tom slově, vypadal Bell menší a menší. Nedokázal se staršímu muži dívat do očí, klopil je k zemi. Harry by dal krk na to že si přál být kdekoli, jinde jen né tady čelit zklamanému Gabrielovi. Křik přilákal i ostatní s Fénixova řádu, takže tam teď stáli v kruhu a dívali se na Bella, jak pomalu ale jistě ztrácí svojí jistotu v tom že je neporazitelný. I přesto všechno co Harrymu udělal mu ho začalo být líto. Doufal že si ho Gabriel co nejdřív odvede ať skončí, tohle ponižující divadlo. Gabriel, ale dělal že lidé okolo nevidí místo, toho si k Bellovi lehce kleknul na bobek. „Můžeš mi říct, proč jsi to udělal?" Pokusil se muž o smířlivý tón.

„Já jsem chtěl víc, má moc byla slabá pane, příroda mě nechtěla poslouchat, přestával jsem vidět lidem do hlavy. Nemohl jsem tak snimi manipulovat. Začal jsem být jako oni a to se nesmělo stát. Nechci být obyčejný, já se narodil pro víc!" Gabriel nad jeho slovy, jen zakroutil hlavou a donutil ho se zvednout ze zemně. Přitom ho ale pevně držel za paži. A podle Bellova výrazu to nebyl jemný stisk.

„Harry děkuju ti, že jsi mě zavolal, myslím že tady někdo potřebuje zase připomenout že není pánem světa." Promluvil Gabriel hlasitě k Harrymu. Pak se podíval na lva, stojícího věrně po chlapcově boku. „Nemohl jsi sis vybrat lépe, lví strážce." Lev na to reagoval, jen pomalým kývnutím které mu bylo oplaceno. Gabriel se na posledy podíval Harrymu do očí, než zmizel společně se svým společníkem. Všichni v kruhu, jen užasle vydechli. Harry nečekal až se vzpamatují a přinutil, své nohy k pohybu. Chtěl mít jistotu že jsou jeho přátelé s Tily v pořádku. Jen co se pohnul lev ho následoval společně s Malfoyem, každý z jedné strany. Přešel celou louku, až se konečně dostal k přenosným lehátkům kde ležel Ron, Hermiona a Tily. Ta jediná byla ještě v bezvědomí. Jinak Ron i Hermina vypadali v pořádku. Možná, jen trochu bledí ale jinak zdravý.

„Jak se cítíte?" Zeptal se. Kruci jeho hlas zněl ještě hůř, než před chvílí. Bylo to jako kdyby měl těžkou angínu v krku ho bolelo, ale přece jen trochu jinak než při nemoci. Pokusil se si odkašlat ale nemělo to žádný účinek. Madam Pomfreyová na něj začala okamžitě sesílat diagnostická kouzla. „Pane Pottere, vypadá to že máte podrážděný krk. Naštěstí vaše magie už se ujmula uzdravování, bude to chtít pár dní v klidu a bude to v pořádku." Stou to diagnózou od něj, poodstoupila a uvolnila mu tak místo k přátelům.

„Harry!" Vykřikla Hermina a natáhla k němu ruce v jasném náznaku. Harry neváhal a pevně jí objal. Přesto že si musel kleknout na zem, aby na ní mohl pohodlně do šáhnout. Držela ho pevně, jakoby se bála že se rozplyne. „Tolik jsme se báli že ti něco udělá." Dal ze sebe nedostala ani slovo protože se na plno rozplakala.

„Ale no tak pššt." Snažil se jí Harry uklidnit. Jezdil jí rukou po zádech uklidňujících kruzích. „Vše je za námi, už je dobře a jak se to vlastně stalo že vás unesl?" Podíval se tentokrát na Rona. „Já ti ani nevím kámo, prostě jsme všichni dostali dopis od tebe, že se s námi chceš setkat. Už od začátku nám to bylo divný, ale za jsme se dlouho neviděli mysleli jsme že se ti po nás zastesklo. Blbost já vím, ty bys nás pozval rovnou k sobě. A ne do nějakého skladiště uprostřed mudlovského světa. Potom to šlo rychle, něčím nás omámil a pak jsme se probrali až tady."

Harry pozorně poslouchal, a nevycházel z údivu jak se tohle mohlo Bellovi podařit. No ať to bylo jak to bylo starost mu dělala jiná věc, proč se Tily ještě neprobírá? Předal plačící Hermionu Ronovi a obešel lehátka, aby se dostal ke skřítce. Madam Pomfreyová zrovna uklízela své lektvary, když se Harry naklonil k Tily a starostlivě jí pohladil po tváři.

„Nebojte pane Pottere, bude v pořádku. Jen toho má v sobě o hodně víc, než slečna Grangerová s panem Weasleym. Bude prostě dýl spát a podle mě jí pak bude třeštit hlava, ale nic víc."

Harry jen kývl a upřímně se mu ulevilo. Že ani jeden znich nemá vážná zranění. Otočil se na druhou stranu a všimnul si že Rona s Hermionou už přemisťují. Rád by si Tily přemístil sám, ale cítil že jeho magie i on jsou vyčerpaní. Po boku se mu objevil Malfoy a Bill Weasley. „Pottere mi jí přemístíme nemusíš mít strach, skřítkové se o ní postarají." Draco Harryho donutil jít kousek dál, aby se lépe mohl dostat k nosítkům. Opravdu měl toho Harry dneska moc, protože jinak by se zarazil nad tím že Malfoy pomáhá skřítce. Takhle to jeho omámené myslí nedocházelo. Podíval se na posledy na tu zpropadenou louku a viděl Brumbála jak se baví se Severusem no spíš se hádali, podle toho jak se na sebe mračili ale Harry byl moc daleko aby slyšel o čem. Ostatně co jemu je do toho. Zavřel oči s úmyslem se přemístit, ale jak se ukázalo jeho magie už neměla sílu. Jediné čeho docílil že sebou zapotácel. Naštěstí se na nohách udržel. Najednou ho něčí ruka chytla za rameno. „Pomůžu ti."

Harry nemusel, ani otáčet hlavu, aby zjistil kdo to je. Severus ale jak se sem dostal, tak rychle tak mimo snad není nebo jo? Na další myšlenky nebyl čas, protože ho Severus chytil pevně okolo pasu a přemístil je. Poslední co Harry stačil udělat bylo zavřít oči. Otevřel je teprve tehdy, až když cítil že je na nohama na pevné zemi. Rozhlédl se okolo a překvapilo ho že není ve svém domě, ale v Bradavicích v Severusových komnatách. Za svůj život tu byl jen párkrát a málo kdy se stím pojí hezké vzpomínky. „Severusi co tady děláme? Já myslel že-"

„Že tě přemístím do toho domu hrůzy." Skočil mu Severus do řeči. „To jsi na omylu Pottere, já tě teď nehodlám pustit z očí." Harry na něj překvapeně kouknul ale dál stál zády k němu jeho paže pevně okolo pasu. „Tak to budeš mít docela těžké, protože každý máme své povinnosti." Snažil se to Harry obrátit v žert.

„Já to myslím vážně Harry." Severus si Harryho otočil k sobě a podíval se mu do očí. „Ty nevíš jak blízko jsi dneska, byl smrti?" Severus si to nechtěl přiznat, ale znepokojovalo ho že si tohle Potter snad ani neuvědomoval.

„Severusi já vím co si myslíš, ale neohrozilo by tě to nejsme spojení, takže lev by si po čase našel někoho jiného na koho by se upnul."

Tohle byla pro Severuse rána pod pás. „Proboha Pottere mě nejde o sebe ale o tebe! Co mám ještě udělat, abys to konečně pochopil!" Byli u sebe tak blízko že stačilo málo a srazili by se nosy. První kdo to pomyslnou překážku překonal byl Harry přitiskl svoje rty na ty Severusovi a začal ho zběsile líbat. Severusovi stačila chvíle aby se vzpamatoval a začal to Harrymu oplácet. Nebylo to jemné líbání spíš divoké a vzteklé oba si tak ventilovali, svou zlost. Možná by to pokračovalo i dál kdyby Harryho tělo nezačalo selhávat. Postupně v zpomalil svůj útok na Severusovi rty, až přestal úplně. Vyčerpaně se opřel o mužovu hruď a vychutnával si dlouhé hladící prsty ve vlasech.

„Myslím že je čas uložit tě do postele." Přerušilticho Snape a tím ukončil i příjemné hlazení ve vlasech. Harry, jen na protestza mručel, přesto že na půl spal. Najednou ztratil půdu pod nohama, vyplašeněpootevřel oči. Byl v mužově náručí, který ho s lehkostí nesl doložnice. Tam ho opatrně položil a sundal mu boty. Tohle všechno, ale Harryvnímal jen na půl. Poslední co vnímal byla lehká pusa na rty než se konečně poddal spánku. 

Tak co vy na to?

Mimochodem děkuju za vaše hlasy i komentáře moc si toho vážím.