Harry byl upřímně vyděšený. Nechtěl Malfoyovi ublížit. Jen mu ukázat, že není tak slabý, jak se na první pohled zdálo. Nechal se příliš strhnout svou magií – to se nestalo už dlouho. Možná by ho mělo uklidnit to, že nebyl jediný, kdo se utrhl ze řetězu. Pod rukou, co měl položenou na Severusově hřbetě, poznal, jak moc je napjatý a vynervovaný. Chtěl ho uklidnit, ale copak to bylo možné, když on sám byl na pokraji nervového zhroucení? Přesto se o to ale snažil. Soustředit se pouze na svou dlaň samovolně jezdící po lvím hřbetu. Aniž by si to uvědomoval, začal si tiše broukat.

Trvalo dlouho, než se lví oči otočily z obecenstva v místnosti na Harryho. Když se tak konečně stalo, Harry toho okamžitě využil, sehnul se ještě níž, než byl, a promluvil do lvího ucha.

„To se nám moc nepovedlo, co? Oba bychom potřebovali dovolenou." Nemusel mluvit nijak nahlas, Severus ho i tak slyšel a souhlas s jeho slovy mu dal najevo, jednoduše tím, že mu olízl mu tvář. Harry se okamžitě začal smát.

„No fuj, Severusi! Nech toho. Víš, že mě to lechtá," snažil se ho Harry zastavit v dalším olizování svého obličeje. To by to ale jeho lví přítel nesměl mít tak rád. Harry nechápal, co ho může na jeho obličeji tak fascinovat. Dál se hihňal jako malý kluk, zatímco si z něj lev dělal sladké lízátko. Ze hry je vyrušilo až decentní odkašlání. Oba v tu chvíli otočili hlavy k narušiteli. Harrymu nemohlo ujít, jak se ho lev naposledy pokusil oblíznout, než zaujmul zastrašující postoj. Kousek od nich stál Lucius Malfoy, obě své ruce měl mírně od těla, aby nedošlo k mýlce, že se snad chystá zaútočit.

Lucius nespouštěl pohled z velké černé kočky, která v něm probouzela respekt, přestože se před chvílí chovala jako neposedné kotě. Ne, teď už před ním nestálo hravé kotě, ale šelma, před kterou by se měl mít na pozoru. Nejen před černou kočkou, ale i před jeho pánem nebo jak ho má nazývat.

„Pottere?" oslovil ho opatrně. „Omlouvám se za svého syna. Netuším, co ho to popadlo, že vás takto slovně vyprovokoval. Můžu vám ale slíbit, že už to nikdy neudělá, o to se postarám."

Lucius se všechno snažil zahrát do autu. Velmi dobře věděl, jaký trest je za napadení lvího strážce a jeho pána. Bylo vcelku jedno, jestli slovní nebo fyzické. Trest byl stejný. Potter se ale zachoval úplně jinak, než očekával.

„Není to jen jeho chyba, pane Malfoyi, to já jsem se měl ovládnout. Na Dracovy narážky jsem si za ta léta v Bradavicích měl už dávno zvyknout. Nevím, proč mě to najednou tak vykolejilo. Každopádně se Dracovi i celé vaší rodině omlouvám."

Kdyby Lucius nebyl tak přísně vychován, zřejmě by teď na místě skákal radostí a úlevou, že to Potter bere takhle. Zároveň ho zase ten kluk překvapil svou morálností a spravedlivostí. Přesně jak říkával Severus.

A kde teď vůbec je?

Lucius kývl na Pottera a začal se rozhlížet po pracovně, ale svého dlouholetého přítel nikde neviděl. Když už byl s rozumem v koncích, pohledem zakotvil na své ženě, na kterou nenápadně kývl. Ta mu to vrátila nepatrným pokrčením ramen. Jeho matka ale zase věděla víc, než bylo zdrávo, protože se do něj opět obula.

„Proboha, Luciusi! Myslela jsem si, že jsi chytřejší, synu."

„Cože? Nechápu, na co zase narážíš, matko?" Lucius ji miloval, ale tyhle její řeči nesnášel.

Matka si syna ještě jednou změřila pohledem, než si teatrálně povzdychla.

„Synu, kdo tu chybí?" zeptala se ho jako malého kluka, chybělo už jen to, aby si dala ruce v bok a bylo by to dokonalé.

Lucius z toho začal být upřímně podrážděný. Proto jeho odpověď byla poněkud kousavá.

„Severus!" Opravdu se snažil neznít drze, ale očividně se mu to nepodařilo.

„Synu, nech si ten tón, jinak ti ihned jednu vrazím a je mi srdečně jedno, že ti táhne na čtyřicet."

Lucius věděl, že přestřelil a jeho jediné štěstí bylo, že Draco byl otřesený, jinak by se mu smál ještě měsíc. Proto nasadil smířlivý, omluvný pohled a snažil se navázat na přítelovo zmizení. „Severus odešel, matko. A ty snad víš, kam šel?"

Madam Malfoyová vypadala vážně rezignovaně. „Lů, tvůj přítel nikam neodešel, je tu stále s námi"

Tak teď byl Lucius opravdu mimo, ještě jednou se pořádně rozhlédl, ale muže v černém hábitu nikde neviděl. Mozek mu pracoval na plné obrátky. Náhodně zavadil pohledem o Pottera a jeho lva, než se znovu otočil k matce. A to byl právě ten moment, kdy mu to došlo. Zprudka nabral vzduch do plic. Periferním viděním si všiml, jak ho jeho rodina sleduje z místa na pohovce, ale to mu teď bylo tak nějak jedno. Udělal dva rychlé kroky směrem k Potterovi, nedbaje na svou matku, která se ho snažila zastavit. Až varovné vrčení a černé lví oči ho varovaly před hloupostí, kterou se chystal provést. Ty se na něj podívaly takovým způsobem, že ho to okamžitě zamrazilo na místě. Potterovi muselo dojít, o co mu šlo, protože obešel svého lva a postavil se přímo před Luciuse. Chvíli si koukali navzájem do očí, ani jeden nevnímal lva, co se snažil vecpat mezi ně.

„Ano, je to Severus," prohlásil Potter, jako kdyby se nechmelilo.

Tentokrát už to Lucius nevydržel a jeho vychování vzalo za své. Brada mu spadla až někam na zem a oči div nevylezly z důlku. Vrtkavě se dal do kroku směrem ke své židli u pracovního stolu. Těžce na ni dosedl. Nemohl spustit pohled ze svého dlouhodobého přítele ve lví podobě, který stál kousek od něj a nebyl jediný, kdo byl překvapený.

„To nemůže být Severus," ozval se hlas Draca. Byl ještě trochu rozklepaný, ale jinak působil v pořádku. „Severus by mi nikdy neublížil, jsem jeho kmotřenec, Pottere." Mladý Malfoy působil ztraceně.

„Draco..., já vím, že je to pro tebe šok, a neboj pořád je to tvůj kmotr, tvoje rodina. Jen se nechal ovládnout lvem. Věřím, že až zase bude sám sebou, přijde se ti omluvit." Harry se opravdu snažil to všechno napravit, jenže si zvolil špatnou dobu. Měl alespoň den počkat, až si všichni odpočinou a rozleží se jim to v hlavě. To, že volil špatné načasování, se ukázalo vzápětí. Draco vyskočil ze sedačky jak namydlený blesk. Harry ještě stačil rukou jemně lvovi naznačit, ať se do toho neplete, než se do něj Draco pustil.

„Víš co, Pottere, mám tě plný zuby! Než ses začal motat do mé rodiny, měl jsem se celkem dobře. Jenže teď mi ji bereš! Severus je můj kmotr, patří ke mně, a ne k tobě. Ty už žádnou rodinu nemáš, protože všichni, co s tebou něco měli, jsou už dávno pod kytkama, a já se postarám o to, aby se tohle Severusovi nestalo!" Poslední slovo prakticky prsknul Harrymu do křídově bílého obličeje.

Jako ve snách Harry nahmatal hřbet lva a přemístil se pryč. Matně si uvědomoval, že kdyby tam Severuse nechal, tak by to nemuselo dopadnout dobře.

***

Objevil se v kuchyni, všude panovala tma. Netušil, kolik je hodin. Bylo nejspíš dost pozdě, když už Tily s Allym spali. Pustil se lva a šel do ložnice. Za sebou ucítil pohyb, Severus se tiše plížil za ním. Čekal, až se přemění, nemohl s ním teď mluvit. Kdyby otevřel nitrobranu, všechno by se na něj svalilo a on netušil, jestli by to zvládl a nehodlal to zkoušet. Vstoupil do ložnice. Nejdřív si sundal ty otřesné boty. Koupenu pro dnešek vynechal, cítil, že už by ji nezvládl, svalil se do postele a zahrabal se do přikrývky. Sotva začal klimbat, postel se prudce zhoupla. Do jeho zorného pole se dostala černá hlava. Harry natáhl ruku a pohladil ho po hřívě. Miloval, jak byla hebká. Lev se uložil vedle něj. Za chvíli mu bylo takové teplo, že musel odkopat přikrývku a přitulit se ke svému osobnímu ohřívači. Nezajímal se o to, co bude ráno. Hlavní bylo, že mu teď přesto všechno bylo dobře. Ani nevěděl, kdy usnul, ale spal až do rána, bez nočních můr.

***

Ráno přišlo až příliš brzy. Vědomí se probouzelo pomalu, proto mu možná ihned nedošlo, že ho místo hřejivého kožichu objímají dvě silné paže. V okamžiku, kdy mu to došlo, sebou prudce trhl. Paže ho ale držely pevně. Docílil pouze toho, že se tělo vedle něj zamlelo. Zprudka otevřel oči a setkal se s klidnou tváří Severuse Snapea. Měl zavřené oči, ale nespal. Na to byl až moc napjatý. Harry nevěděl, co má dělat, naštěstí to Severus vyřešil za něj.

„Dobré ráno," prohlásil a zamrkal. Harry se okamžitě začal topit v hnědých očích, co na první pohled působily černě.

„Dobré...," oplatil a trochu překvapeně si Severuse prohlížel. Koukal se na něj jinak. Po ránu byl Severus vždycky nabručený a dostat z něj kloudné slovo byl zázrak. Pokud jste s ním chtěli mluvit bez toho, aby vás proklel, museli jste počkat, až do sebe nalije první ranní kávu. Pak to bylo bez rizika. Jediný, kdo si ho mohl dovolit otravovat v brzkých ranních hodinách, byl Brumbál. Teď se ale Severus nemračil, dokonce mu i sám od sebe popřál dobrého rána. Zřejmě se muselo něco z toho odrážet i v jeho obličeji, protože jinak by mu na to, právě teď, Severus neodpověděl.

„Co se tak divíš? Dobře jsem se vyspal a vypadá to, že mám i dobrou náladu."

Harry se opravdu snažil nevypadat překvapeně, ale stejně se mu to nepovedlo. „Kdo jsi a co jsi provedl Severusem Snapem?" To bylo jediné, na co se Harry zmohl.

Severus na chvíli vypadal, že se rozesměje, naštěstí se tak nestalo. Jinak by si Harry opravdu myslel, že je v jiné galaxii. Najednou ho napadlo, jak moc je příjemné ležet s někým po boku. Jenže ten pocit nevydržel dlouho. Přesněji řečeno do té doby, než Severus nahodil vážný výraz a Harry neměl ani čas ho zastavit v tom, co měl na srdci.

„Harry, to, co říkal Draco, není pravda."

Nálada v místnosti v okamžiku spadla na bod nula.

„O tom se nebudeme bavit!" odsekl Harry a shodil nohy z postele s úmyslem vstát a zabarikádovat se v koupelně, aby se tomuhle rozhovoru vyhnul. Jenže Severus ho znal až moc dobře. Než stačil vstát, chytil ho za ruku a silou ho přitáhl k sobě tak, že skončil rozpláclý na Severusově hrudníku.

„To snad nebylo nutné," zabrblal Harry a pokusil se odtáhnout do bezpečné vzdálenosti. Ani tohle mu nevyšlo. Dvě silné paže si ho přitáhly celého na sebe a okolo pasu se mu utáhly jako dvě silná lana, která nebyla možná přetrhat.

„Já tady rozhodnu, co je nutné a co ne! A zrovna teď je nutné tě udržet na místě, jinak vezmeš do zaječích."

Harry nafoukl tváře. „Nebelvíři neutíkají," vyprsknul jako malé dítě.

„Ne? Tak to se ti omlouvám. Máš pravdu, Nebelvíři neutíkají, ale Potterové ano, a to tehdy, když se jich to osobně týká."

Severus měl pravdu, věděl to. Ale taky věděl, že až se Potter bude cítit zahnaný do kouta, začne kolem sebe kopat.

„Já nejsem zbabělec! Jen se o tom prostě nechci bavit." Na konci zněl Harryho hlas rezignovaně.

„Jenomže kdy?!" zeptal se Severus zostra. Nedal mu ani možnost odpovědět, místo toho pokračoval dál: „Až se budeš užírat nad něčím, co řekl jeden fracek v návalu vzteku a závisti?"

„Severusi, ty víš, že to, co říkal, byla pravda!" vkročil do toho Harry s jediným, podle něj pádným argumentem. Ten byl ale ihned smeten ze stolu.

„Ale houby, Pottere! Lidé umírají dennodenně, a ani já ani ty s tím nic nenaděláme. To, že zemřeli ve válce, za to nikdo nemohl, sakra! Tvoji rodiče se mohli zachránit, ale zvolili si tebe. To tebe zachránili, protože to rodiče dělají, obětují se pro své děti, a ty jejich památku jen haníš, když takhle pochybuješ. A pokud jde o toho tvého zablešeného psa... Mohl si za to sám. Věděl, do čeho jde. To, že si nekryl záda jako všichni ostatní, byl jeho problém. Byl to Black, celá jejich rodina byla pyšná na to, aby myslela i na druhé. Black měl počkat v ústředí Fénixova řádu, až se vrátíš, a postarat se o tebe. Měl myslet na to, co by s tebou jeho odchod udělal, než tak hloupě zariskoval. Podle mě, nešlo ani tak o tebe, ale o to zase cítit, jaké to je být ve středu dění. Zkrátka mu z toho domu začalo hrabat."

Harry mu chtěl skočit do řeči, ale zabránila mu v tom dlaň, co mu přistála na ústech.

„Nech mě domluvit, než se k tomu začneš plamenně vyjadřovat. Chci ti říct poslední věc – to, co se týká Draca, je moje starost. Zapomeň na to, co ti ten fracek řekl, já neumřu. Ne dokud neumřeš ty. Na to jsi zapomněl?" Konečně Severus domluvil a dal ruku pryč z Harryho úst.

Harry měl v hlavě totálně vymeteno. Nakonec neřekl nic, jen si položil hlavu na Severusovu hruď a naslouchal tichému tlukotu srdce.

„Nic mi na to neřekneš?" ozval se po chvílí Severus a položil znovu ruku na Harryho záda, kde ho začal mimoděk hladit.

„Není co," odpověděl Harry, „stejně máš v něčem pravdu, ale oba víme, že kdybychom se o tom začali dohadovat, skončilo by to špatně, a já se hádat dneska nechci. Chci mít aspoň jeden den klid. Takže pro dnešek ti to projde."

Severus se sám pro sebe vítězoslavně usmál.

Tak co vy na to?