DŮLEŽITÉ INFORMACE !!!!!!!!!!!!!

Takže je tu další kapitola :) jenže mi psala korektorka že jede na tábor takže tu nějákou dobu nebude. Dávám vám tímto na vybranou buď budu pokračovat chvíli bez ní s tím že tam budou chyby nebo bude pauza a nové části povídky budou až po prázdninách. 

Je to na vás. Ráda bych aby jste se k tomu vyjádřili.    

A  teď si užijte novou kapitolu:) 

To, že to nebylo možné se, ukázalo ihned vzápětí. Na jeho zavřené oči padl stín. V duchu tiše zasténal. Ve skutečnosti otevřel oči a hbitě se na gauči narovnal. Pohled mu padl na postarší dámu v letech opírající se elegantně o hůl. Jako správný gentleman vyskočil z místa a pomohl té ženě sednout. Když se ujistil, že sedí pohodlně, chtěl se nenápadně vytratit, protože něco v jejím pohledu ho znervózňovalo. Jenže pozapomněl, že líp se mizí, když je sál plný lidí a ne, když je sám, jen se starou dámou. Tento detail mu jaksi unikl. Zrovna byl připravený k odchodu. Když ho hůl té dámy dost krutě zastavila. Konec hole mu dost bolestivě zatlačila do zad, až vyjekl.

„Kampak, mladíku?" ozvalo se za ním panovačně. „Snad jste mě tu nechtěl nechat o samotě. Mě starou dámu." Na konci věty zatlačila ještě víc, až si Harry myslel, že bolestí oslepne. Doteď na svá poraněná záda ani nepomyslel.

„J-Já myslel, že si chcete odpočinout?" řekl poněkud váhavě, a poodešel dál od hole, tak aby se mohl postavit dámě čelem.

„Mladíku, na odpočinek budu mít dost času v hrobě. Takže mě tady nepoučuj a sedej!" Přikázala striktně a rukou ve které nedržela hůl, naznačila, co má dělat. Harry poněkud váhavě uposlechl a sedl si vedle. Dal si dobrý pozor, aby nebyl blízko hole.

„Promiňte, nechtěl jsem vás urazit, madam."

Žena po něm hodila dost nerudný pohled. „Mladíku, mě nemůžete, jen tak urazit, pouze jste mě dost, překvapil, že jste ode mě utíkal."

Harry si přišel jak malý kluk, sklopil hlavu do klína a ještě jednou se omluvil.

Žena nad tím jen mávla rukou. „Nechte těch prázdných frází, a radši mi řekněte, jak jste nás proboha, dokázal zbavit toho odporného znamení."

Harry byl zase mimo. „Cože, vás?" Díval se na starou dámu zmateně.

„Samozřejmě, že ne, přímo mě ty hlupáčku, ale mého syna a vnuka." odpověděla netrpělivě.

Harry zakroutil hlavou ze strany na stranu. „Takže vy, jste Malfoyová?"'

„Správně mladíku, když už jsme si ujasnili, kdo je kdo, mohl by ses konečně dostat k jádru věci!"

Staré paní docházela trpělivost a tak Harry začal váhavě vyprávět, jak se takový lektvar vaří, samozřejmě že pár detailů vynechal. Paní Malfoyová ho pozorně poslouchala, na konci řekla něco, co Harryho hodně překvapilo.

„Proč si mladíku hraješ na hlupáka, když jim nejsi?"

Toto prohlášení vyrazilo Harrymu dech. Nakonec se zmohl jen na chabou obhajobu.

„Nehraji si na hlupáka, jen nechci, aby si lidé mysleli, že ze mě bude další pán Zla."

Paní Malfoyová se zamračila a naštvaně praštila holí o zem. „Lidé si to budou myslet stále, i když jim žádný podmět nedáš! Jsou už takový od přírody, nikdy se jim nezavděčíš. To ty ztrácíš, tvá magie je obrovská a ty jí využíváš jen špetku z toho, co máš. Dostal si velký dar, tak toho koukej využít a ne se schovávat za průměrného kouzelníka!"

Harry byl na rozpacích, nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Naštěstí nově příchozí to vyřešil za něj.

„Matko, co tady děláš? Všude jsem tě hledal." Lucius Malfoy došel k pohovce, na které doteď oba seděli.

Paní Malfoyová se začala těžce zvedat, Harry na nic nečekal a nabídl jí ruku, za kterou se ochotně chytla.

„Nic zvláštního, synu, jen jsem si tu povídala s tímto mladým mužem." A lehce poukázala na Harryho.

„V pořádku, jen jsem měl strach, jestli se ti něco nestalo."

Pan Malfoy přešel z druhé strany a Harry domnění, že chce svou matku doprovodit do sálu, udělal dva kroky vzad. Jenže paní Malfoyová se ho nepustila, naopak, ruku mu zmáčkla tak pevně, až to zabolelo.

„Myslím, že byste měl rozpustit tu chamrať tam vedle a nechat to jen v rodinném kruhu, mezitím, co to uděláš, mě tady pan Potter doprovodí do pracovny a ty tam potom s ostatními dorazíš!"

Harry se nestačil divit, Lucius Malfoy svou matku poslechl na slovo, ještě jí věnoval láskyplný pohled, než odešel. Vypadalo to, že svou matku má skutečně rád. Zřejmě se Harry zase jednou mýlil, když si myslel, že rodina Malfoyů, jsou jen bezcitné stvůry. Budiž mu k omluvě, že byl v tu dobu ještě malý a dělil věci na černé a bílé. Časem si, ale člověk postupně uvědomuje, že tyhle barvy prakticky neexistují, podobně to říkával Sirius, nelze svět rozdělit na Dobro a Zlo, v každém je kousek Zla i Dobra. Nikdo z nás není jen zlý, nebo hodný. Pokaždé se novorozeně narodí nevinné, ale jak roste, uvědomuje si svět, kolem sebe a zjistí, že když bude hodně plakat, dostane, co chce. Pak už je jen na jeho rodině, co z něj vychová, jestli vraha, nebo mnicha, ale oba z nich se můžou zachovat v opačném měřítku. Mnich může ublížit, stejně tak vrah se může smilovat. Tohle všechno si Harry uvědomil, už dávno. Stejně si, ale k rodině Malfoyů udržoval jakýsi odstup.

Oba zamířili do pracovny. Paní Malfoyová se ho po celou dobu držela jako klíště. Když se pak pohodlně usadili v prostorné pracovně, nespustila z něj oči. Říct, že to Harryho znervózňovalo, bylo slabé slovo. Proto byl rád, když dorazili i ostatní. Madam Malfoyová, zřejmě nesdílela stejný názor, protože hned jak viděla svého syna, tak se do něj z vervou pustila.

„Luciusi, jak si mohl, někoho tak nebezpečného, pustit do našeho domu?!"

Pan Malfoy, tohle musel očekávat, protože si protřel unavené oči a sedl si za stůl. „Matko, ať si myslíš co chceš, nejsem vševědoucí a vypadá to, že jsem naletěl na sladké řečičky mladého Popletala."

Všichni v místnosti šokovaně ztuhli.

Narcisa Malfoyová se bezvládně svezla na pohovku vedle své tchýně. „Ty si mě podvedl?!" vypravila ze sebe sýpavě.

Lucius ztuhl a Harry by přísahal, že na svou ženu chvíli vykulil oči, než se opět vzpamatoval a hodil tvář zpět do neprůstřelné masky. Ledovost jeho hlasu zasáhla všechny v místnosti.

„Ne ty sama víš, že to nejde, tak proč mě z toho obviňuješ?!"

Narcisa se zprudka nadechla, že to svému manželovi pěkně vytmaví, ale než se tak stalo, vložil se do toho Severus společně s Dracem.

„Myslím, že tu nejsme proto, abychom řešili, kdo koho podvedl nebo ne." Severus si oba změřil tvrdým pohledem, a dvěma kroky přešel k opěradlu křesla, kde se pohodlně pažemi opřel. Nikomu nemohlo ujít, že je to, právě křeslo, ve kterém seděl Potter.

„Severus má pravdu." Přizvukoval mu Draco i on se rozhodl udělat si pohodlí, sedl si do druhého křesla.

„Mladý Popletal je syn svého otce, nenechá to jen tak, bude se chtít pomstít."

„A nebude na to sám." Na Harryho se otočili, všichni v místnosti, ignoroval to a pokračoval: „Raul za pár hodin, složí přísahu, že mi nikdy nebude moct ublížit, ale je to, syn Popletala, najde si cestu, jak tu přísahu obejít a proč se tedy nespojit s těmi, co byli u jeho prvního výslechu a vědí, co je zač a jaké má konexe a hlavně o co mu jde. Ti tři se spojí a budou bojovat za stejný cíl. Zničit mě a podmínit si kouzelnickou Británii."

Harry se během své řeči, zvedl ze svého místa a šel ke krbu, kde vesele plápolal oheň a zcela se ztratil v myšlenkách. Před sebou měl jen oheň, nic jiného podivně ho to uklidňovalo.

„Jak to můžeš vědět, Pottere?" ozval se mu za zády Dracův hlas plný pochybností.

„Nijak, prostá dedukce, Malfoyi." odpověděl mu Harry a otočil se zpět do místnosti. Snažící se zamaskovat, že byl chvíli totálně mimo.

„Dobře, dejme tomu, že máš pravdu, ale co pak budeme dělat? Jednoho, dva ukočírujeme, ale tři, to je moc a s Brumbálem už počítat nemůžeme, je už starý. Na to prostě nestačíš, Pottere, rozhodně ne sám."

Harry se na Dracovými pochybnostmi jen usmál.

„Ale já nejsem sám, mám svou magii a lvího strážce."

„Tss, toho tvého strážce, jsme viděli na začátku září a pak záhadně zmizel. Takže s tímhle na mě nechoď. Stejně si myslím, že ti utekl. Kdo by to s tebou taky mohl vydržet."

Tyto slova byla jako bomba. Zastavil se čas, nikdo netušil, jak se to stalo, ale najednou se místnosti ochladilo a ozval se zastrašující řev, trhající ušní bubínky.

Draco neměl možnost, se ani rozkoukat, když se s ním zprudka převrhlo křeslo a na hrudi mu přistály obří tlapy rozběsněného lva. Vedle něho se postavil jeho pán. Nebyl, to ale Potter jakého znal, tenhle vypadal jinak nebezpečně, připraven na místě zabít, kohokoli, cokoli, co se mu připlete do cesty. Draco pocítil hrůzu z toho, co vyvolal a už mu to nepřišlo, jako dobrý nápad, jako ještě, před chvílí. V hrudi pocítil něco studeného, co mu tlačilo na srdce. Těžce vydechl, z očí mu vyhrkly slzy.

Harry se k němu sklonil, v pohledu neměl ty jiskřičky radosti. Teď jeho oči byly chladné, plné ledu a krutosti. „Vidím Draco, že pochybuješ o mně a mém lvovi. Něco ti povím." Naklonil se až k jeho uchu a zašeptal: „Lev mi je na blízku neustále a zrovna si ho rozzlobil, doporučuji ti, aby ses moc nehýbal nerad, by ti rozpáral hrdlo."

Bylo slyšet, jak Draco rychle polkl, jinak ze sebe nevydal ani hlásku.

Harry se zase narovnal do původní pozice. „Pokud jde o mou magii, přijde ti snad slabá?"

Jestli si doteď Draco myslel, že je Potter jen hodný chlapeček, tak po dnešku to vezme všechno zpět, teda jestli se toho dožije, protože ucítil takovou bolest v oblasti hrudníku, jakou ještě nezažil, ani Crucio nebylo tak zlé, oproti tomuhle. Jak rychle bolest přišla, tak také odešla. Draco se hluboce nadechl a rozkašlal se. Nedokázal tomu zabránit, jeho tělo jednalo zcela instinktivně.

Lev to, ale asi bral jinak, protože zařval a chtěl se mu vhrnout na krk. To už ho, ale Potter tahal vzadu na krku za kůži a nekompromisně ho z Draca stáhl. Tíha zmizela. Dracovi to chvíli trvalo, než si uvědomil, že nebezpečí už mu nehrozí. Jakmile to mozek dokázal zpracovat, prudce se přetočil na bok a začal se na prázdno dávit. Dvě silné paže ho vytáhly z převraceného křesla a snažily se ho postavit na nohy. Jenže jeho nohy odmítaly poslouchat. Nakonec ho posadil na pohovku a někdo mu dal do ruky skleničku ohnivé whiskey. Byl totálně mimo, mluvili na něj, nevnímal je. Nakonec ho probudila ostrá bolest na noze.

„Au!" vykřikl, automaticky si pohladil bolavé místo. Obraz před očima zase dával smysl. Viděl babičku, jak na něj nasupeně koukala a její hůl, se napřahovala k další ráně. „To je dobrý babi, jsem v pořádku, dost," Dal před sebe ruce ve snaze jí zabránit v další ráně.

Hůl se v jejích rukou skutečně zastavila, ale babička ho i nadále probodávala pohledem.

„To bych prosila, když už jsi ho tahle vyprovokoval, musel si počítat s následky." Prohlásila a otočila hlavu do kouta vedle krbu.

Draco následoval její pohled a viděl Pottera, stojícího v rohu téměř ve tmě. Lev stojící mu u nohou nebyl skoro ani vidět. Nemohl si nevšimnout, jak je zvíře napnuté, čekající na útok. Potter se ho pomocí hlazení a hlasu pokoušel uklidnit. Draco z toho obrázku před ním nemohl odvrátit pohled. Bylo na něm něco intimního. Malfoy věděl, že tohle už nikdy neuvidí. Možná proto se nemohl odtrhnout. Pohled mu na ty dva zastínil až jeho otec, který se tam postavil. Draco prudce zamrkal a zvedl hlavu nahoru, aby se mohl střetnout s otcovým pohledem. To co vyčetl v očích Luciuse Malfoye, bylo hluboké zklamání, až to donutilo Draca sklopit oči do svého klína a zastydět se sám nad sebou. Tohle nechtěl, nechtěl otce zklamat, jen prostě zazmatkoval a zachoval se hloupě. Myslel si, že by mu Potter nikdy neublížil, na to byl až moc hodný hlupák. Přepočítal se a ani nevěděl, co ho to popadlo, možná chtěl jen vidět pravou tvář, Harryho Pottera, chtěl jistotu v tom, že Potter není jen blbec, co si na něco hraje. Věděl, že je mocný, ale tak velmi to Potter svým postojem popíral, že tomu člověk zkrátka uvěřil. Často s matkou i otcem Pottera probírali a otec mu, vždy kladl na srdce, aby s Potterem byl zadobře, že je mocný kouzelník a není dobré stát na opačné straně. Draco mu věřil, ale jen částečně. Nebyl tam, když Potter porazil pána Zla. Věděl jen, že se to obešlo bez obětí, a to mu stačilo. Pottera si vždy pamatoval, jako ňoumu, kterému nešly lektvary. Po válce se stali jakýmisi přáteli, ale stejně pro Draca, Potter zůstal ňouma, co porazil Temného pána jen šťastnou náhodou. Když pak pro ně vyrobil lektvar na odstranění znamení Zla, něco se změnilo, ale ne všechno, až doteď. Konečně viděl Pottera v novém světle už věci, co Potterovi tenkrát říkal v prázdné třídě, nebyly jen plané řeči. Potter skutečně byl nejsilnější kouzelník na zemi.

Tak co jak se líbilo?