Tak je tu další kapitola jen doufám že si mě ještě někdo pamatuje:)

Moc se všem omlouvám za delší čekání.

Harry mu po mírném vzpamatování na to chtěl něco peprného odpovědět, ale než ze sebe stačil vyrazit jediné slovo, ozvaly se za nimi kroky.

Severus držícího Harryho stále kolem pasu pár stop nad zemí, ho prostě chytil pevněji a zašel s ním víc do stínů verandy. Pustil Nebelvíra trochu neochotně na zem. Nezapomněl, ale přes něj přehodit svůj černý plášť, co si odmítal celý večer sundat. Teď se sakra hodil! Potter měl sice nádherný hábit, ale byl bílý, ve tmě snadno viditelný. Oba se tiskli ke zdi a naslouchali krokům následně i hlasům.

„Adame počkej!" slyšeli volat Rosse.

Ani jeden se ale neodvažoval nijak reagovat. Severus si přitáhl Pottera víc k sobě v duchu si to odůvodnil tak, že Pottera musí držet, aby ho nenapadla nějaká hloupost a nevrhl se tam po hlavě jako typický Nebelvír.

„Co chceš, Richarde?!"křikl po něm trochu naštvaně Bell.

„Musíme si promluvit." Ross zněl rozrušeně, když přistoupil, až k Adamovi. „Slíbil si mi, že to půjde hladce, že ty budeš mít Pottera a já Snapea," řekl a přitom kolem sebe rozhazoval rukama.

„Přestaň tady šaškovat, Richarde," okřikl ho Bell a rozhlédl se kolem. „Nemohl jsem tušit, že se Potter soutěže zúčastní pod tajnou identitou!" odsekával jednotlivá slova Rossovi přímo do tváře.

Ross na to jen mrkal, jakoby snad nechápal ani slovo z toho co mu tady muž povídá. „Adame, teď je ale tady, můžeme se ho zbavit a nahrát to jako nehodu, vždyť je tu spoustu lidí, co Pottera dřív nemuseli, tak to svedeme na ně." Ross zněl hodně váhavě když to říkal. „Vždyť nemůže být tak silný Adame."

Najednou do něj Bell silně strčil, až se zapotácel div neupadl. „Jsi snad hlupák?! Když ho zabiji, nebudu mít jeho moc! Už jsem ti říkal, že když zemře násilnou smrtí jeho schopnosti se vypaří aniž by si vybrali nástupce?!"

Bell najednou vztyčil ukazováček a výhružně se na Richarda podíval. „Ty se hlavně postarej o to, aby ti řekl, kde má ukrytý předmět své moci."

Na to se Ross jen povzdechl. „Sám moc dobře víš, že on ho nemá, už jsem ti to říkal několikrát a navíc mě pozvali jen na první schůzi na víc ne, ještě mi tolik nevěří."

Adam vypadal po tomto prohlášení ještě víc naštvaně, než před chvíli. „Protože se hlupáku málo snažíš! A neříkej mi, že ho nemá, kdyby ho neměl tak by ho magie dřív nebo později pohltila a věř mi, že to nikdo nechce."

Ross jen kývl ale pak dodal. „Přemýšlel jsi někdy nad tím, že možná Potter už partnera má? Třeba toho lvího strážce, co si o něm lidi povídají."

„Nebuď pitomec Rossi, lví strážci neexistují a kdyby přeci jen, tak by si určitě nevybral Pottera, legendy říkají, že si vybírají jen silné a zkušené kouzelníky a to Potter opravdu není. Neubránil se ani vlkodlakovi veškerou svou magii hodil na štít kolem těch dětí a sám se jim nechal málem roztrhat za živa." Smál se Bell.

Ross na něj jen vykulil oči, ale pak se také nervózně rozesmál. Oba muži se nakonec vrátili zpátky do sálu.

Harry byl po celý čas namáčknutý zády na Severuse se teď konečně pořádně nadechl. Plíce mu naplnil studený svěží vzduch. Ani si neuvědomoval, že skoro po celou dobu dech zadržoval. Harry chtěl udělat krok, ale nad ním se ozvalo zvířecí zavrčení. Hlava se mu automaticky zvrátila nahoru. Severus se díval před sebe a vypadalo to, že se přestává ovládat. Jeho lví část se dostávala na povrch. Sakra co teď, nemůže Severuse nechat se přeměnit. Pomyslel si. Vzal Severusovi dlaně do svých stále omotaných pevně kolem něho. „Všechno je v pořádku Severusi." Mluvil k němu tiše. "Uklidni se."

Severus do něj zatínal prsty tak silně, až to bolelo. Dokonce by dal krk na špalek za to, že to nebyli jen prsty ale i drápy. I přes bolest co cítil i nadále Severuse hladil po tváři a mluvil na něj. Mělo to ale pramalý účinek. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než donutit Severuse sklonit hlavu a přilepit své rty na jeho. Poprvé Severus ucukl, ale pak se k němu sklonil ještě víc a líbal ho snad proto, aby se ujistil že Harry žije a nic mu nehrozí. Když se od Harryho odtrhl. Ten pro tentokrát mlčel tušil že by nebylo moudré se hádat, když je Severus na pokraji svého ovládání. „Poslouchej Severusi, udrž si toho svého lva na uzdě. Nesmíš se přeměnit, je to jasný."

Severus po něm hodil naštvaný pohled. „A co si myslíš Pottere, že se tak snažím o jógu nebo co?" vyprskl s ironií v hlase.

„Mě je jedno o co se snažíš, ale zatáhni drápy kočičko a pohni zadkem, jelikož se po tobě budou ty dva brzy shánět a pochybuji, že jako lev se jim budeš líbit." Vrátil mu ironii Harry. Teď ho Severus probodával pohledem přímo smrtelným. Ale pak mu výrazem proběhlo pochopení a drápy skutečně zatáhl. Harry jen bolestně hekl, jak pocítil, že jsou drápy z ran pryč a že mu po bokách stékají čůrky krve.

„Promiň, to jsem opravdu nechtěl Harry." Snape skutečně vypadal že svých činů lituje.

Harry nad tím mávl rukou a v duchu proklínal Tily za bílý hábit. „To je teď jedno, Severusi. Jen se pokus mě odsud dostat někam, kde se budu moc ošetřit."

Severus na nic nečekal a chytil Harryho opatrně, přesto pevně za pas a přemístil je.

Objevili se ve velké ložnici.

Severus vmanévroval Harryho na postel. Když mu stahoval svůj vlastní plášť z ramen, ruce se mu nepatrně třásly. Odhalil bílý hábit, co byl po bokách možná i na zádech potřísněný krví. Harry zůstal po celou dobu klidný, nedal ani náznakem na sobě znát bolest. Severus neslyšně polkl, když si uvědomil, jak musejí být rány hluboké, aby z nich teklo takové množství krve. „Ten hábit musí dolů." Oznámil Harrymu jako hotovou věc a začal se dobývat dozadu na zapínání. Harry, ale od něj odskočil, jako kdyby ho píchl špendlíkem.

„Ne, hábit zůstane tam kde je!" vykřikl Potter.

„Nebuď hlupák Pottere, ty rány potřebují vyčistit a vyléčit to přes hábit jaksi nefunguje." Stál si za svým Severus a natáhl se po Potterovi. Ten se urputně bránil, ale proti Severusovi neměl sebemenší šanci.

Když se Harry nemohl ubránit silou, snažil se ho odhodit magií. Nic, všechno se minulo účinkem.

Severus znovu začal rozepínat Potterův hábit, když ho Harryho slova zarazila. „Prosím nedělej to! Kdokoli jiný jen ty ne, prosím."

Tyhle slova, téměř šeptem pronesená, Severuse hodně vykolejila. Aniž by uvažoval, klekl si na zem mezi Harryho nohy tak se dostal do přímého kontaktu s Harryho očima. „Proč nechceš, abych ti ten hábit sundal?" položil Severus tiše otázku, doufajíc, že na ní dostane upřímnou odpověď.

Harry sklopil pohled na zem. Přemýšlel jestli říct pravdu nebo lhát, nakonec se ale rozhodl pro čistou pravdu. „Řekněme, že už nejsem takový jaký jsem býval." Bylo jediné co ze sebe dostal a dál nehodlal diskutovat.

Ale s tímhle se Severus nespokojil. „To mi nestačí Pottere a ty to víš, buď mi řekneš všechno nebo z tebe ten hábit servu." Svá slova myslel zcela vážně. Harry to musel vycítit, proto rychle pokračoval. „Víš jak Bell mluvil na balkoně o tom vlkodlakovi? Tak to byla pravda. Roztrhal by mě za živa, nebýt jednoho Smrtijeda, co včas zasáhl. U Svatého Munga mi řekli, že jsem měl vlastně štěstí, že v tu dobu nebyl úplněk. Jizvy ale odstranit nedokázali. Ten, kdo toho vlkodlaka do cely vpustil, musel vymyslet kouzlo."

Severus po celou dobu trpělivě poslouchal a v těle mu tuhla krev, nikdy se nedozvěděl, co se dělo s Potterem u pána Zla v tu dobu už nebyl špionem. Tu roli převzal někdo jiný, nikdy nepřišel na to kdo. „Pottere, jestli jde o jizvy tak to můžeš být v klidu, také jich pár mám."

Harry jen prudce zakroutil hlavou a podíval se Severusovi přímo do očí. „Vy to nechápete, já nemám jenom jizvy já mám i ukouslé kusy masa zkrátka mě v určitých částech chybí kus sebe. Už nejsem jako dřív a nechci abyste to viděl! Hnusím se sám sobě a nechci se hnusit i někomu, kdo mě viděl naposledy normálního!"

Při posledních dvou větách Potter rozhodil rukama do vzduchu v očích měl neprolité slzy, díky nim jeho oči vypadaly jako dva třpytící se smaragdy. Severusovi se před očima objevil hrůzostrašný obraz Pottera, co trpí agonii pod vlkodlakem, který ho trhá na kusy. Než se stačil ovládnout viditelně se oklepal. Bohužel Potter si to vyložil zcela jinak.

„Vidíte, pro oba z nás bude lepší, když teď odejdete, a nechte mě tu, já si poradím."

Potter s ním mluvil jak s malým děckem kterému matka vysvětluje, že jí ta ufiknutá noha vlastně nebolí, ať si nedělá starosti. Ale u Merlinových vousů, nebyl žádný malý kluk je to bývalý smrtijed a viděl toho za život hodně. Potter mu nebude nakazovat, co má dělat. Chce mu pomoct tak mu pomůže i kdyby o to Potter nestál. Akorát na to bude muset využít své zmijozelské lstivosti. „Dobře Pottere, dejme tomu, že bych někoho zavolal, aby vám to pomohl ošetřit. Jenomže by to musel být někdo, kdo na to má klasifikaci a tomu dotyčnému by hned došlo, od čeho to je a začal by se ptát, jsem zvědav, jak byste vysvětlil, že máte rány od drápů z obou stran boku a zcela symetrický. Jediný kdo ví, kdo je lví strážce a je schopný vás vyléčit je sám Brumbál." Potter po jeho slovech zbledl jako křída. „Je jen na vás, koho z nás si vyberete, buď to budu já, nebo starý ředitel Brumbál." Za tohle se nenáviděl, že na Potter tak tlačil a sprostě ho vydíral. Ale neměl na vybranou, musel to udělat. Všechno vsadil na jednu kartu a modlil se ať to vyjde.

Harry si připadal jako v pasti, ještě nikdy se před nikým kromě Tily a ošetřovatelů nesvlékal. Všichni věděli o jizvách, ale o tom dalším ne. Nikdy to nikomu neřekl a doufal, že to tak i zůstane. No zase se ukázalo, jak byl naivní. Nechtěl se před Severusem Snapem svlékat, z duše to nechtěl. Když to, ale neudělá, zavolá Brumbála a ten by ten výjev nemusel ustát. U Snapea měl aspoň jistotu, že ho nebude litovat a plakat nad tím, čemu všemu musel Harry čelit. Rozhodl se zvolí si menší zlo. Sehnul se a začal si rozklepanými prsty rozvazovat boty. Po chvíli se k němu přidaly další daleko elegantnější a co bylo nejdůležitější- neklepaly se, takže šněrování jim šlo daleko rychleji. Harry mezitím bojoval s rozepínáním hábitu. Povedlo se hábit povolil a začal Harrymu samovolně padat z ramen. Naposledy se na Snapea podíval s děsem v očích. Nemohl to odkládat, boty už měl dávno sundané takže se naposledy nadechl, stoupl si a nechal hábit sklouznout až úplně dolů.

Severus viděl jak se na něj Potter dívá, ale neměl na vybranou. V životě jsou situace, kdy člověk nemá na vybranou, ať si říká kdo chce co chce, někdy to prostě nejde. Bílý hábit sklouzl dolů a Severusovi zabránilo v zalapání po dechu jen léta po Voldemortově boku, kdy viděl, co všechno jsou Smrtijedi schopni udělat jen proto, aby si jich pán všiml. Naprosto ale věděl, že tenhle pohled na zohavené tělo Chlapce co přežil, už nikdy nezapomene. Bylo poseté stovkami jizev, ale co bylo nejhorší - ty díry po ukousnutém mase. Některé byly hlubší jiné sotva patrné. Působili opravdu odporně pro někoho, kdo byl zvyklý na dokonalost. To ale nebyl Severusův případ i když si z počátku myslel, že hezčí lidi jsou lepší, ale ne, nezáleží na tom jak je kdo hezký, ale co má uvnitř, to mu pokaždé matka říkávala, když si stěžoval na svůj velký nos. Na chvíli na to po válce zapomněl, ale naštěstí se rychle vzpamatoval. Teď před ním stál člověk, který si prošel peklem. Odnesl si z toho opravdu ošklivé rány. On jediný se mohl na lidi kolem hněvat za to, co mu všechno svými činy způsobili. Přesto je to ten nejhodnější člověk, kterého kdy na světě potkal. Vstal z pokleku a opatrně vytáhl hůlku z rukávu a bez jediného slova začal léčit rány na bokách a břiše. Potom Harrymu nadzvedl hlavu, aby se mu mohl podívat do očí a počkal, dokud ho Potter nevezme na vědomí. Donutil své hlasivky k činnosti. „Musím ti ošetřit ještě záda, sice to není moc, ale bude to lepší." Potter na to jen kývl a lehl si na postel. Trochu s námahou se přetočil na břicho. Severusovi bylo záhadou jak, mu mohl podrápat i část zad a v duchu si zato nadával nejrůznějšími jmény. Naštěstí záda byla rychleji než boky a břicho stačilo jen zahojit povrchní škrábance. Potter potom zase vstal a jako robot na sebe nasoukal hábit Severusovi při tom nevěnoval ani pohled.

Tak co na ní říkáte?

Za komentíky a hvězdičku budu ráda:)