Tak je tu nová kapitola :)

Harry zprudka otevřel oči a zvedl se do sedu, dezorientovaně se díval kolem sebe.

Oči měl zalepené spánkem, takže zvedl ruce a co nejrychleji si je protřel, když se podíval podruhé okolo sebe, poznal, kde je. U sebe, přesněji řečeno v sídle Patrika Wolfa.

'Byl v bezpečí', touto myšlenkou jím projela taková úleva, že sebou práskl zpátky do peřin. Jenomže jeho válení netrvalo příliš dlouho. Dveře od jeho pokoje se v zprudka otevřely, Harry znovu vystartoval do sedu, už se chtěl bránit útočníkovi, než si všiml, že je to Tily, zase si chtěl lehnout, ale zastavila ho.

„Vstávat pane, je bílý den." Rázně přešla přes pokoj, pomocí svých kouzel roztáhla záclony, které doteď v pokoji obstarávali uspokojivou tmu.

Harry jen protestně zabručel a přikryl si rukama oči, stejně mu to nepomohlo. Věděl, že proti Tily nemá šanci, takže se vzdal bez boje.

„No jo, vždyť už vstávám, ale jsi hrozná, nenecháš člověka ani dospat," stěžoval si a vstal z postele s úmyslem jít se do koupelny trochu zlidštit.

„Pane Harry, spal jste dva dny, je na čase dát věci opět do pořádku." Tily se pustila do ustlání pánovi postele a vůbec jí netrápilo, že Harry stojí po jejich slovech jak solný sloup uprostřed pokoje.

„Co?!" Bylo to nejinteligentnější, co ze sebe v tu chvíli dokázal Harry dostat a dívat se na Tily jak vyoraná myš. „Jak dva dny, co je dneska za den?" vyhrkl rychle.

„Je středa a našla jsem vás před dvěma dny na okraji Anglie v lese na louce, teda to co z ní zbylo, spal jste tam jak nemluvně." Tily dokončila stlaní a podívala se na Harryho, stále stal uprostřed místnosti v pyžamu, co mu bylo až moc velké, ale odmítal se ho vzdát, vlasy měl jak vrabčí hnízdo a pod očima tmavé kruhy.

( Však dva dny spal, co já bych za to dala ano, opět vlezlá korektorka.)

Kdyby záleželo jen na ní, nechala by ho spát dál, bůh ví, že to potřeboval, ale nešlo to, svět se po tom velkém odhalení zbláznil a je jak utržený ze řetězu. „Běžte se umýt pane, budu na vás čekat dole se snídaní."

Harry přikývl a trochu zmateně se vydal do koupelny.

Tily ještě počkala, než odejde za dveře, než se otočila ke skříni v rohu pokoje, váhavě jí otevřela, pohled jí okamžitě padl na černý plášť, a ona dobře věděla, komu patří. Po celou dobu v Bradavicích ten kus látky vídávala skoro denně. Otázka je, proč se to ocitlo pod Harryho hlavou. Měla jisté podezření, ale doufala, že není správné. Zatřepala hlavou, až jí ouška pleskla o hlavu, zcela automaticky vytáhla pánovi věci na dnešní den a potom vytáhla i ten zpropadený černý plášť, který dala hned vedle pánových věcí.

Harry vyšel z koupelny. Děkoval Merlinovi za sušící kouzla, trávil tak v koupelně polovičku času než mudlové. Župan, co měl přes sebe přehozený, ho příjemně hrál. Trochu ho zarazilo, že když zavíral dveře od koupelny, viděl stát Tily nad postelí a zírat na černý kus látky.

Přišel k ní blíž a lehce se jí dotkl. Cukla sebou, ale neotočila se. Harry zaměřil pohled tam kam ona a zamrazilo ho. „Kde jsi to našla?" Zeptal se tiše.

Tily stejně tiše odpověděla: „Pod vaší hlavou, když jste spal na té louce."

Harrymu se udělala slabo, rychle si sedl na právě ustlanou postel, nebo by skončil na zemi. Nemusí to být jeho, na světě je takových plášťů spousta. Běhalo mu myslí a tím se snažil zahnat tu paniku uvnitř sebe. Musel si to ověřit a je jen jedna možnost. Rozklepanou rukou vzal ten plášť do ruky a přitáhl si ho až k obličeji a zhluboka nasál jeho vůni. Okamžitě ho do nosu udeřila vůně bylinek a zatuchliny, co panovala po celé roky sklepením a takovou smíšenou vůni mohl vonět jedině ten, co po celý svůj život s nimi pracoval. Plášť upustil na zem a dal hlavu do dlaní. Ne to není možné, opakoval si pořád dokola v hlavě. Ale na výsledku to nic neměnilo, Severus Snape je lví strážce.( Fanfáry!)

Nejhorší na tom je, že je JEHO lví strážce. Merline, co všechno mu o sobě řekl, jak mohl být tak hloupý. Chtěl se propadnout pod zem a to hodně hluboko. Uslyšel kroky, následně dvě malé ruce co mu odtrhli dlaně od obličeje.

„Pane Harry, nic není tak horké, když se to uvaří."

Tily pohladila Harryho po tváři.

„Vím, že jste teď v šoku, to já byla taky, když mi došlo, komu patří ten plášť. Ale možná je na tom stejně jako vy, podívejte se na to i z jeho pohledu. Celý život si myslel, že je jen obyčejný kouzelník a najednou bum, mění se ve lva. Chápu, že vám ublížil, ale kdo říká, že musíte být spolu. Můžete se dohodnout na společné spolupráci a tím to ukončit. Ani jeden si nemusíte zasahovat do života toho druhého."

Přesně tohle Harry potřeboval slyšet, aby v něm panika trochu ustoupila. Asi byl zbabělec, ale nechtěl znovu mít se Snapem cokoli společného. Znovu už ne.

„Máš pravdu Tily, děkuji. Napíšu mu dopis a pošlu mu plášť zpátky." Harry se s tímto rozhodnutím zvedl z postele a vzal si svoje věci, Tily to vzala jako signál k odchodu.

Když byl Harry sám, oblékl se do černých riflí a zelené košile, co mu ladila k očím, z nočního stolku vzal černou gumičku se, kterou si svázal vlasy. Sebral ze země plášť a vyšel z ložnice.

V jídelně se ocitl za pár minut, na stole ho čekala snídaně s kávou. Přešel ke stolu, plášť přehodil přes opěradlo židle, na kterou si následně sedl a pustil se do snídaně. Padalo to, do něj rychle doteď si neuvědomil, jaký měl hlad. Když byl talíř vymetený odstrčil ho a vstal, zbytek kávy si vzal s sebou a nezapomněl ani na plášť. Přešel do pracovny, kde to vše odložil, znovu si sedl a z šuplíku vytáhl kus pergamenu a brk. Otevřel nový kalamář, špičku brku namočil a pustil se do psaní.

Vážený pane profesore Snape,

Vracím vám plášť a tímto vás chci ujistit, že se mezi námi nic nemění. Nebudu si uzurpovat vaší společnost. Zůstane to, tak jak to bylo doposud. Vím, kdo jste a tímto bych vás rád poprosil, abyste si nechal vše pro sebe - ani já ani vy si nebudeme navzájem zasahovat do životů. Když se stane něco, co nezvládne ministerstvo zasáhneme, ale tím to končí. Nechci s vámi udržovat jakýkoli jiný vztah. Uctivým pozdravem.

H.J.P.

Harry byl na sebe pyšný, ten dopis neprozrazoval nic podstatného, kdo není zainteresován nepozná o co jde a Snape je dostatečně chytrý, aby mu to došlo. Harry dal dopis do obálky, obálku zalepil a nadepsal. Potom vzal plášť, pomocí kouzel ho zabalil do papíru a lněným provazem zavázal jako dárek. Dopis zajistil tak aby zůstal na balíku a někde se neztratil.

Když měl vše hotové, s tichým puf se vedle něj objevila Tily.

„Odnesu mu to, pane," řekla rozhodně a natahovala se po balíčku.

Harry jí, ale jemně zarazil. „Počkej, ještě napíšu jeden dopis a ten odneseš Brumbálovi."

Harry napsal ještě jeden dopis, obsah dopisu byl o tom, ať svolá zítra nejbližší členy řádu. Vše to předal Tily a počkal, až se přemístí, pak si vzal ze stolu Denní věštce a začetl se.

***

Tily se přemístila do Snapeova kabinetu, počítala s tím, že v tuto dobu bude na snídani a že se mu vyhne. Ale jaksi se chybička vloudila. Snape seděl za stolem a něco čmáral do pergamenu. Když se přemístila, okamžitě zvedl hlavu a netrvalo ani minutu než mu došlo ke komu patří, vystřelil ze své židle dřív, než stačila cokoli udělat. Chytil jí surově za paže a zvedl ze země, balík i s dopisem spadl na podlahu.

„Kde je Potter, mluv!" vykřikl.

Tily by to nikdy nikomu nepřiznala, ale měla z něj v tu chvíli docela nahnáno. Díval se na ní jako vrah a v jeho očích snad byl i náznak šílenství? Rozhodně to pro ní nebylo dobrý, ale zastrašit se nenechá, to teda ne! Tím, že jí držel ve vzduchu teď měli oči ve stejné úrovni, takže mu vracela jeho zastrašují pohled.

'„Být vámi, profesore Snape, pustím mě, jinak to s vámi špatně dopadne." Její tón neprozrazoval ani špetku strachu a jeho jméno pronesla s takovým opovržením, že se sám nad tím zarazil.

Snape poznal, že takhle z ní nic nevypáčí, pustil jí tedy opatrně na zem.

„Kde je?" zeptal se znovu a přinutil se, aby jeho hlas byl neutrální.

Skřítka před ním si promnula paže, a všiml si, že musela hodně podstoupit, aby se mu mohla podívat zpříma do očí.

„To vám neřeknu! "prskla po něm. „Jsem tu jen pro to, abych vám předala tohle," a zvedla z podlahy balík i s dopisem. Obě věci mu hodila k nohám a zmizela.

Severus se k balíku sehnul a jedním silným škubnutím roztrhl papír. Pohled mu padl na černou látku jeho pláště, přesně toho pláště, co dal Potterovi pod hlavu v ten den, co se to všechno tak blbě semlelo.

Dech se mu zasekl v hrdle. Vrátil se zpátky na židli. Plášť vytáhl a papír i s provazem nechal zmizet. Dopis položil na stůl. Díval se na něj upřeně, snad čekal, že se z dopisu stane hulák a vykřičí na něj veškerou Harry bolest a vztek, možná by to tak bylo lepší, ulevilo by to jeho těžkému svědomí. Hulák to ale nebyl, takže bylo je na Severusovi, kdy dopis otevře. Severus se rozhodl pro čistý řez, jedním rychlým pohybem šáhl pro dopis, stejně rychle ho otevřel, zhruba tušil, co v něm bude, ale tohle nečekal. Myslel si, že v něm budou výčitky, ale tohle vskutku ne. Těch pár vět bylo tak stroze a chladně napsáno, že i jemu přejel mráz po zádech.

Dočetl poslední řádek a naštvaně zmačkal dopis do kuličky a zahodil. Funěl vzteky, jako býk před červeným plátnem. Co si to ten kluk myslí, snad že se ho tak lehce vzdá!?

Tak to ho tedy ještě pořádně nezná. On se nevzdává toho, co je právem jeho a aby to nechával někomu jinému, to už tuplem ne! Musí si promluvit s Brumbálem. Rázně vstal ze židle a pomačkanou kuličku si přivolal a strčil do kapsy hábitu. Ze svého kabinetu vystřelil jak hořící koudel. Po cestě mu všichni uhýbali z cesty. Nevěděl, jestli je to jeho výrazem, nebo tím jak rázně šel. K chrliči dorazil ve svém osobním rekordu. Už dlouho nebyl takhle naštvaný.

Dveře ředitelny přímo rozrazil, naštěstí se v místnosti nikdo jiný nenacházel než Brumbál který teď dočítal dopis. Severus se přihnal k řediteli opřel se rukama o stůl a skrz zuby procedil: „Kde je! A nepovažujte se mi tvrdit, že nemáte absolutní tušení, na to vám po těch letech neskočím!"

Ředitel odložil dopis a se zvednutým obočím se podíval na Snapea.

„Čaj? Severusi?" nabídl zcela v klidu Brumbál.

Tyto slova byla pro Severuse poslední kapkou. „Sakra já nechci váš zasraný čaj, já chci vědět, kde je ten tvrdohlavý kluk!" zařval a praštil pěstmi do stolu až to zadunělo.

„Musím tě zklamat, chlapče. Netuším, kde se pan Potter nachází, ale je zcela jistě v pořádku." Brumbálova slova zněla mile, ale v očích měl led.

Severus se od těch dvou kusů ledu odvrátil a mávnutím ruky zavřel dveře kanceláře a šel k oknu. V mysli kolem sebe vystavil hradbu, aby k sobě nepustil emoce, které se na něj sypaly ze všech stran. Pomalu se zase začal ovládat.

Brumbál mezí tím přivolal karafu s ohnivou Whisky, odněkud vzal dvě skleničky a do každé nalil štědrou várku alkoholu.

Severus se díval ven na školní pozemky, proto ho překvapilo, když se před ním objevila sklenička s alkoholem. Vzal si jí a jedním lokem to do sebe kopl a dal řediteli zpátky.

„Co tě tak rozčílilo Severusi?" Brumbál odložil obě sklenky a podíval se také z okna a čekal, až mu Severus odpoví.

Severus si odfrkl a chytil dvěma prsty kořen nosu. „Kdo myslíš, že mě dokáže takhle rozhodit? Potter to dělal celých šest let, tak proč by to nedělal dál že?"

„Teď mu křivdíš Severusi, oba na sebe reagujete trochu moc výbušně, pokud jde o toho druhého, jste moc horké hlavy." Ředitel měl zase v očích ty své jiskřičky, když tohle říkal.

„Já že reaguji přehnaně!? Tak se podívejte, co mi napsal," a hodil po něm zmačkaný dopis.

Brumbál ho musel nejdřív narovnat, až pak si ho přečetl. Severus ředitele sledoval.

Brumbál dopis dočetl a se zamračením ho vrátil majiteli.

„Co ti na to mám říct Severusi, já se mu nedivím. Nevěří ti, tak se od tebe bude chtít držet dál, i když jsi jeho lví strážce." Brumbál se vrátil do svého ředitelského křesla za stolem.

Severus ho následoval a sedl si naproti němu.

„Naopak jsem si myslel, že zrovna ty budeš rád, když to Harry zjistí, že tě nechá na pokoji."

Severus po Brumbálovi hodil vražedný pohled. „Potter nebude za mě rozhodovat, co chci a co ne. Já vím nejlíp, co chci a tohle to není."

Brumbál se usmál a pohodlně se opřel do křesla. „Tak mi řekni, co chceš, protože se v tom začínám trochu ztrácet."

„Není co objasňovat, Potter si bude muset zvyknout mít mě za zadkem, protože já nehodlám umřít jenom, protože si Potter zahraje na hrdinu." Severus nečekal co Brumbál řekne, vstal a s kývnutím hlavy odešel.

Brumbál se avšak začal z plna hrdla smát Severusovu úprku. Otřel si slzu, co se smíchy rozutekla po tváři. Kanceláří se ozvalo veselé trylkování.

„Tak co příteli, kdy to našemu Severusovi dojde, že tentokrát jen tak neuteče?"

Tak co jak se líbilo? Moc prosím o komentíky a vaše názory.