Tak je tu další kapitola:)

Harry nikdy nebyl z těch, co by se vzdávali, ale teď k tomu měl hodně blízko. Od té doby, co opustil velkou síň a urazil Ginny, uběhlo už deset dní. Za tu dobu stačil popsat tunu svitků a nechat vybouchnout dva kotlíky. Byliny, co mu nechali v pokoji, byly opravdu jen základní, ale za to byly prvotřídní. Harry jich použil zatím jen pár. Na základy do lektvaru. Co se týkalo samotného lektvaru, měl celkem jasno, co bude vařit.

Už jednou to přeci dokázal, sice pod vedením Gabriela, ale zvládl to. Tak proč to teď nejde? Dračí krev, kterou lil do kotlíků v plném varu, jen zasyčela. Chvíli ji míchal, než to vypadalo, že může přidat i druhou přísadu, krev jednorožce spolu s dikobrazími ostny. Tentokrát jich tam dal ale o dva více s nadějí, že to bude stačit. Míchal a čekal, co se bude dít, naštěstí se začaly ostny rozpouštět a lektvar začal nabírat fialovou barvu. Kdyby se Harry nebál, že když přestane míchat, pokazí se to, začal by tancovat po laboratoři vítězný tanec. Takhle se mu jen po tváři rozlil vítězný úsměv plný úlevy. Byl rád, že na to přišel tak rychle, stačilo jen přidat o dva na víc, než se psalo v receptu, který mu Gabriel daroval, než odešel z jeho domova. Dal by ruku do ohně, že tam tu chybu udělal schválně, aby ho potrápil. Harry si přehodil míchačku do levé ruky, za stálého míchání vzal do ruky pinzetu a vytáhl z malé lahvičky, co stála nedaleko jeho pravé ruky, jeden dlouhý vílí vlas. Opatrně ho nesl až nad kotlík, kde ho z pinzety uvolnil a čekal, až dopadne do kotlíku. V momentě, kdy se tak stalo, lektvar začal bublat. Harry hodil pinzetu stranou a vzal ze stolu malý nožík na krájení kořínků. Bez meškání se řízl do dlaně. Krev se objevila okamžitě, Harry dal ruku nad kotlík a nechával stékat krev do lektvaru tak dlouho, dokud se nezklidnil a nezměnil barvu do modra. Potom si ránu pomocí kouzla zahojil a došel přes místnost ke skříni, kterou otevřel a jeho pohled začal vyhledávat dvě lahvičky. Našel je, rychle popadl a zase skříň zavřel. Šel zpátky ke stolu, položil obě lahvičky na stůl. Lektvar se zdál být v pořádku, takže se mohl pustit do dalšího kroku. Sáhl za sebe a vzal z poličky skleněnou baňku s kulatým dnem, opatrně jí položil na stůl a natáhl se pro lahvičky na stole. Obě otevřel a přičichl k nim, zdálo se být vše v pořádku. Takže obě vzal a začal jednu sypat do baňky a druhou lít. Naštěstí věděl, kolik je toho potřeba na tři várky, tak nic vážit nemusel. Doufal jen, že to vyjde, zub baziliška ani slzy fénixe nebyly levná záležitost, stejně tak ostatní přísady. Poloprázdné lahvičky vrátil zpátky do skříně a pro jistotu zabezpečil silným kouzlem. Nechtěl riskovat. Baňku vzal znovu do ruky, tentokrát i s práškem, co se pomalu rozpouštěl v slzách fénixe a nalil do lektvaru. Pomalu začal uhasínat oheň pod kotlíkem, ale i nadále míchal, dokud lektvar nezbělal a nestal se hustým. Potom ho nechal na deset minut odstát. Mezitím si uklidil a umyl vše, co na lektvar použil. Potom lektvar přelil do lahviček a ukryl na tři různá místa v laboratoři.

Konečně si mohl oddechnout. Stáhl ze sebe plášť, co nosil tyhle dny téměř nepřetržitě a pověsil ho na věšák. Jeho ruka vzala za kliku u dveří, zatáhl za ní a otevřel. Zrak mu padl na Tily, která utírala prach z prázdného obrazu na stěně. Hned, jak uslyšela vrznutí dveří, se otočila. „Tak co, jak to dopadlo?" vyhrkla nedočkavě.

Harrymu se znovu po tváři rozlil vítězný úsměv se špetkou úlevy.

„Já to věděla!" vykřikla skřítka a než se stačil Harry rozkoukat, tak mu skočila do náruče, až klopýtl. Naštěstí to ustál, chytil Tily pořádně do náruče a zatočil se s ní dokola.

„Ani nevíš, Tily, jak jsem šťastný, že se mi to povedlo!" křičel Harry skřítce do ucha.

Tily se od něj trochu odtáhla. Podívala se na něj přesně tak, jako se dívají matky na své děti, když řeknou své první slovo. „Ale vím, pane Harry, jsem na vás opravdu pyšná. Stejně tak by na vás byl pyšný i pan Gabriel."

Harry vždycky Tily obdivoval, že pokaždé věděla co říct, aby ho uklidnila nebo ho v něčem postrčila. Její slova byla jako balzám na duši. Najednou se všude po pokoji rozezněl alarm. Harry rychle dal Tily dolů.

„Už zase, tenhle týden je to už potřetí," rozčilovala se skřítka.

Harry mezitím vytáhl hůlku s úmyslem tohle jednou pro vždy ukončit. Za celou dobu, co byl zavřený v laboratoři, se to snažil nevnímat. Tily už na začátku řekla, že se o to postará, ať se věnuje své práci. Lektvar byl hotový, takže teď jde vyřídit tohle, aby měli pokoj.

„Tily, prosím tě, jdi do kuchyně a přines něco dobrého, myslím si, že ten úspěch musíme všichni společně oslavit," napadlo Harryho. Nikdy na oslavy nebyl, ale tohle si zaslouží aspoň malou a měl hlad, tak proč to nespojit.

„Skvělý nápad, pane," rozzářila se skřítka a s tichým 'puf' zmizela.

Harry si začal pohrávat s hůlkou, co měl stále v ruce. V hlavě si přemítal, jaké kouzlo by mohlo být vhodné na vytrestání viníka. Ten, kdo je venku, ať je to kdokoli věděl, že ven Harry nesmí. Asi nepočítal s tím, že je Harry tak zručný, že ven jít ani nepotřebuje, aby se ho zbavil.

Ale nejprve zjistíme, o koho jde, s tou to myšlenkou Harry mávl hůlkou směrem ke stěnám, které se na chvíli staly průhledné. Ven ale viděl jen on, dovnitř nikdo. A to, co uviděl, ho málem srazilo smíchy na kolena. Na chodbě stál Brumbál spolu s dvojčaty Weasleyovými a házeli na jeho dveře neškodná kouzla, která rušila jeho alarm. Harryho napadlo, jestli to není skrytý úkol, o kterém se Brumbál zapomněl zmínit. Zkouška trpělivost, Harry si nemohl nevšimnout, jak dvojčata stála vedle Brumbála blízko na to, aby se všichni tři stihli přemístit včas, kdyby otevřel dveře. Chytré. Je by nikdo nenachytal a on by porušil pravidlo. Harry se začal znova smát. U srdce mu bylo tak lehce. Možná proto se rozhodl si s nimi taky trochu pohrát, ne jen ty kouzla zablokovat. To by pak nebyla sranda. Přiložil si hůlku ke krku a kouzlem zvýšil hlas tak, aby ho slyšeli i na druhé straně. Nechal stěny, aby k němu pustili i zvuk zvenku a hra mohla začít. „Nikdy bych neřekl, že ředitel Bradavic dokáže řádit jako malý kluk a ještě k tomu navádět studenty, no styďte se!" Harryho hlas se rozléhal po celé chodbě. Harry sledoval, jak sebou tři muži cukli a začali se rozhlížet kolem. Fred se podíval na své dvojče, oba si vyměnili trochu vystrašený pohled, než stočili hlavy k řediteli.

„Pane, říkal jste, že nás nachytat nemůže?" ujišťoval se George a podíval se zpátky na bratra.

„Také to nechápu, chlapče, ale zdá se, že jsme byli přistiženi..." Brumbál vůbec nevypadal, že mu to vadí, naopak na tváři mu hrál úsměv. „Pane Wolfe, smím se zeptat, jak jste na nás přišel?" položil Brumbál tu nejzákladnější otázku.

„To je jednoduché, Brumbále, mám okolo komnat alarm a ten mě už tři dny varuje, že něco není v pořádku." Na Harryho tváři hrál stále úsměv, přišlo mu to legrační, jak se všichni tři muži snaží ho v té chodbě nenápadně najít.

„Tak jste se to rozhodl zkontrolovat, to chápu." Brumbálův hlas zněl shovívavě, jako by snad on přistihl Harryho a ne naopak.

Harry viděl, že se Brumbál otáčí po chodbě a do všech koutů vysílá pátrací kouzla. Následně mu Brumbál jen potvrdil, o co mu jde. „Pane Wolfe, mohl byste se nám ukázat?" řekl a znělo to, jako by mu to, co teď řekne, bylo proti srsti. „Je mi líto, ale porušil jste pravidlo vycházení a za to je bohužel vyloučení." Harry poznal, že to ředitele doopravdy mrzí. Tak se rozhodl ho déle netrápit a mávl hůlkou ještě jednou na zeď. Tentokrát byla průhledná z obou stran. Harry čekal, až si toho všimnou. První byl Fred (nebo to byl George? Těžko říct), který zalapal hlasitě po dechu a tím upozornil oba dva zbylé muže.

„Pane Wolfe, co to má znamenat?" vypravil ze sebe ztěžka Brumbál.

„To znamená, pane řediteli, že jsem nic neporušil, stále jsem ve své komnatě zavřený." Harry všem třem věnoval malé pokývnutí hlavou a všiml si George, jak se pomalu přibližuje ke zdi. Zůstal stát jen na pár milimetrů, dál ho kouzlo nepustilo.

„To je hustý pane Wolfe, naučíte nás to taky?" Georgův dychtivý tón nenechal nikoho na pochybách, že si už představuje, jaké lumpárny by s tímhle kouzlem daly dělat. Jeho bratr měl asi stejný názor. Začal za ním dychtivě kývat hlavou a házet na Harryho štěněčí očka.

„To asi nepůjde, pánové, znám vaší pověst a vím, že byste to kouzlo mohli nehezky zneužít." Harry měl na tváři tvrdý výraz. Proto dvojčatům hned došlo, že tudy cesta nevede.

„To nevadí, pane," řekl George a odstoupil od zdi. Harry byl trochu překvapený, že se dvojčata tak rychle vzdala. Stejně tak Brumbál, který vycítil, že bude lepší tyhle dva pro jistotu držet dál ode zdi.

„My už radši půjdeme, pane Wolfe, a necháme vás v klidu pracovat." Brumbál udělal, co bylo nejlepší, a zvolil taktický ústup a ty dva táhl sebou.

Ještě za ním Harry křikl slova rozloučení a zrušil kouzlo. Plácl sebou do křesla a hůlku uložil bezpečně do rukávu. Zaklonil hlavu směrem nahoru na strop. Znova se mu z hrdla vydral smích. Nikdy by nevěřil, že Brumbál bude dělat záškodníka, asi se musí hodně nudit, že ho napadlo vyvádět s dvojčaty. Otázka byla, jestli tohle zkoušeli i na ostatní soutěžící a uspěli. No, to se uvidí. Z jeho rozjímání ho vyrušilo až tiché dvojité 'puf', Ally a Tily nesli dva obří tácy plné pochoutek. Oslava může začít.

***

Harry otevřel oči. Obraz měl na chvíli rozostřený, než se vše ustálilo. Se sténáním odhodil deku, shodil nohy dolů z postele a posadil se. Chvíli na ní seděl a čekal, než se jeho tělo dostatečně probudí. Pak se zvedl a šel rovnou do koupelny. Postavil se před zrcadlo. Odraz v zrcadle odpovídal přesně tomu, jak se cítil unavený. Rychle se proto sehnul k umyvadlu a pustil kohoutek studené vody. Z dlaní vytvořil mističku a nabral do ní vodu, kterou si následně vychrstl na obličej. Úleva přišla téměř okamžitě, ale netrvala dlouho. Nechal to být a šel udělat ranní hygienu. Však on ho pořádný šálek kávy probudí.

Z koupeny vyšel po pár minutách, konečně vypadal jako člověk. Ještě si vzal ze stolku rukavice. Oblečení mu vonělo čistotou. Našel ho na prádelníku, když se dosprchoval. Zase mu Tily vlezla do koupelny, když se sprchoval, jako kdyby jí už tolikrát neřekl, že si to nepřeje. Naposledy si narovnal rukavice, aby mu pořádně seděly a nesklouzly. Konečně byl zase pořádně oblečený, celý měsíc je na sobě neměl, přišlo mu to zcela zbytečné, ale ta doba už je dávno pryč a je zase čas na pancéřový krunýř, jak tomu Tily z oblibou říkávala. Harry se ještě jednou ujistil, že má všechno, včetně hůlky, než vyšel ze dveří ložnice. Kroky ho neomylně vedly do laboratoře, kde vyzvedl tři lahvičky husté bílé tekutiny. Bezpečně si je ukryl pod kabát a šel z místnosti ven. Dveře zase bezpečně zavřel. Tentokrát se vydal za vůní, která ho vedla až do provizorní jídelny, kde Tily právě nalévala kávu. Hned jak se jeho noha dotkla země, Tily zvedla hlavu.

„Dobré ráno, pane Harry, jak jste se vyspal?" Tily měla zdá se po ránu dobrou náladu a hned jí na Harryho přenesla.

„Děkuji, šlo to," odpověděl s úsměvem a zasedl za stůl, kde ho čekala bohatá snídaně v podobě míchaných vajec a slaniny, nechyběla ani jeho milovaná káva, ze které okamžitě upil.

„Jak se cítíte, nejste nervozní?" pokládala další otázku Tily, přitom si ho starostlivě prohlížela.

Harry odložil hrnek s kávou a chopil se vidličky, přitom se koukl na Tily a v klidu jí odpověděl. „Ne Tily, kupodivu opravdu ne. Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách a je teď na osudu, jak to dopadne. Já jen doufám, že dobře, další plán se mi vymýšlet nechce."

Tily ho ještě chvíli sledovala, než se otočila a šla poklidit do Harryho ložnice. Tím byla debata u konce, Harry se mohl najíst. Snědl toho sotva polovinu, když začali odbíjet hodiny na stěně. Pro Harryho to byl jasný signál, že nastal čas. Vstal ze židle, ještě se napil kafe a vyrazil ven z komnat. Byl rád, že mu dali pokoje ve sklepení. Nemusel se hned účastnit tlačenice, která bezpochyby nastane. Jen ho trochu zaráželo, že cestou nikoho nepotkal, asi tam šla většina dřív. To ale nebyl Harryho případ, dorazil mezi posledními. Ve dveřích Velké síně se zastavil a podíval se kolem, skoro nic se nezměnilo až jeden podlouhlý stůl, podobný tomu, co tu mají studenti během školního roku, teď stál před učitelským stolem a byl slavnostně ozdoben květinami, bylinami a sem tam zahlédl Harry i některou z přísad. Harry zasedl na své místo a čekal. Všiml si, jak se ostatní tváří. Někteří měli na tváři sebejistý výraz, jiní zase byli bledí jako křída. Svůj pohled stočil až ke stolu, který obsadili Weasleyovi. Ginny mu nevěnovala ani pohled. Harry se tomu musel ušklíbnout, jak málo stačí, aby člověk odvedl pozornost. Překvapením pro něj bylo, že mu Hermiona věnovala povzbuzující úsměv, Ginny, jež seděla vedle ní, do ní pobouřeně drkla. Obě dívky potom daly hlavy k sobě a o něčem se bavily. Harry se na ně chvíli díval, než ho vyrušily osoby u vchodu.

Brumbál se Severusem vešli do Velké síně. Zraky okolo se upřeli na ně. Nikomu nemohlo ujít, že to dneska Severusovi slušelo. Měl na sobě černý hábit, co házel stříbrné odlesky při každém pohybu. Způsobovali to nitky, co byly všité v látce na první pohled nepostřehnutelné. Nejvíce ale Harryho zaujaly Severusovy vlasy. Byly umyté a krásně nadýchané, až Harryho zasvrběli prsty z toho, jakou měl chuť se do nich zabořit. Zatřepal hlavou ze strany na stranu ve snaze ty pocity zahnat. Brumbál pokračoval v cestě k učitelskému stolu a Snape se postavil za ozdobený podlouhlý stůl.

„Vítám vás zde," promluvil Severus, jeho hluboký hlas se roznesl po celé síni. „Nebudu to dlouho zdržovat řečmi, věřím, že já i vy budete rádi, až to bude za námi. Takže prosím, první pan Bell," pokynul Snape prvnímu ze soutěžících.

Tak jak se vám líbila kapitola?

Budu ráda když mi své dojmi napíšete do komentářu.

A děkuju moc za podporu vážím si jí.