Ahoj takže, tady je další kapitola.

Moc všem děkuju za hvězdičky a komentáře ani nevíte jakou mi dělají radost.

Harry se opravdu snažil odpočívat, jak se dalo, ale jak se zdálo, nebylo to dost. Magie se obnovovala hodně pomalu. Harry byl opravdu hodně vystresovaný z toho, že na něj někdo přijde. Jeho pravá podoba stále přetrvávala, proto nevycházel z pokojů ani na krok.

Věděl, že je to hodně podezřelé a že okolí si bude šeptat, ale nedalo se nic dělat.

Teď ho hodně zaměstnával druhý úkol, děsil se toho, co to bude. Doufal, že to zase nebude něco fyzicky náročného. Upřímně se na to necítil.

Seděl v křesle u okna a snažil se číst jednu z knih, co se nacházely v knihovně. Když uslyšel tiché 'puf'. Tily se objevila přímo před ním s tácem jídla.

„Pane Harry, měl byste ležet!" řekla přísně a položila jídlo před něj na malý konferenční stolek.

Harry zaklapl knihu. „Tily, ale já už jsem nemohl ležet, unudil bych se k smrti," snažil se Harry ospravedlnit.

Na Tily to ale neplatilo ani v nejmenším. „Vy sám dobře víte, že spánek a dobré jídlo, doplňují energii nejrychleji... Takže zpátky do postele! Ať už jste tam!"

Harry se pokusil ještě hodit smutná očka, ale nic to nezměnilo, Tily byla neoblomná. Harry se tedy vrátil zpátky do postele. K jídlu si vzal, co mu tam Tily naservírovala, celou dobu čekala, než to Harry sní, bylo to pro něj ponižující, ale skřítka se ho rozhodla vykrmit a Harry mohl jen v duchu tiše trpět a navenek nedal nic znát, takovou radost by jí neudělal. Nabíral sousto za soustem a přemýšlel, čím by mohl začít rozhovor a pak ho to trklo.

„Tily, co malý Ally, vysvětlila jsi mu, co se stalo?" Harry byl upřímně zvědavý, jak se s tímhle problémem skřítka popasovala. Sám si musel přiznat, že i on sám by s tím měl asi problém. Ale jak znal Tily, ta si s tím poradila po svém. Následně se mu to i potvrdilo.

„Řekla jsem mu pravdu o vaší identitě a jasně jsem mu naznačila, co se mu a nám stane, když se prořekne."

Tily měla ve tváři tvrdý výraz, takže Harry nepochyboval, že Ally musel opravdu vše odkývat, podle toho jak Tily chtěla, jelikož z ní šel strach. Ale skřítka pro něj měla ještě jednu novinku, která mu div nevyrazila dech.

„Donutila jsem ho složit skřítčí přísahu."

Tato věta prolétla pokojem, jako výstřel s pušky. Zatímco Harry se snažil vzpamatovat. Tily zůstala ledově klidná a vyzývavě mu hleděla do očí. „J-jak si m-mohla Tily, to přece nejde."

„Už jsem to udělala, pane Harry, a za svým rozhodnutím si stojím."

Harry se zmohl jen na prudké zamrkání očí. Tohle nikdy od Tily nečekal, takové chladné jednání. Od kohokoli jiného, ale od ní ne. Nezbývalo mu nic jiného, než položit poslední otázku, která rozhodne o Allyho osudu v Bradavicích.

„Věděl, do čeho jde?" Harryho hlas zněl cize a chladně, poprvé v životě zapochyboval o tom jestli Tily opravdu zná. „Řekla jsi mu, co ta přísaha dokáže, pokud jí poruší, nebo se jí vzepře?" Harry měl najednou chuť chodit po pokoji, potřeboval přemýšlet a přecházení tam a zpátky mu to vždycky usnadnilo, ale pochyboval, že by mu to Tily dovolila. Jeho úvahy přerušila až skřítka.

„Vše jsem mu vysvětlila a dokonce měl i pár minut na rozmyšlenou, to je vše, co jsem mu mohla dát. Vaše identita se mohla provalit každou chvíli, i teď je to velké riziko. Předtím bylo obrovské, Ally je malý a upovídaný, nedává si pozor na pusu, proto jsem to musela udělat, teď ví, že pokud to udělá, čeká ho hodně špatný konec."

Harry ani nevěděl, co dělá, vyskočil s postele a dvěma kroky byl u skřítky a popadl její malá ramínka a začal s ní třást. „Proč?!" Bylo jediné slovo, co ze sebe dokázal dostat.

Tily ze sebe jeho ruce strhla a rychle se od něj vzdálila.

„Vy se mě ptáte proč!?" zasmála se trpce. „Protože si musíte uvědomit, že vaše činy mají následky, které neodnesete jenom vy, ale i vaši blízcí. Musel jste přeci vědět, v jakém stavu se vrátíte a že já sama to nezvládnu. Vy totiž nejprve jednáte a pak přemýšlíte, vám vůbec nedošlo, koho tím svým činem ohrozíte."

Další slova zůstala nevyslovena, ale oběma muselo být jasné, co se časem stane a Harry si to uvědomoval, až příliš bolestně. Tohle nechtěl, to opravdu ne.

„Proč jsi mi to udělala? To jsi mě chtěla skrz Allyho potrestat?" zeptal se Harry zlomeně, zabořil si ruce do vlasů a silně za ně zatahal, cítil se najednou zase jako ten malý kluk v přístěnku, co nemá žádnou moc nad osudem. Tupě sedl na postel a ztratil se v myšlenkách, nechápal, kde se to mohlo takhle podělat. Plán byl přeci jasný, vystupovat jako Patrik Wolf, projít všemi úkoly, zlikvidovat Bella a zase se ztratit s povrchu zemského. Tak kde se stala chyba?!

Probral ho až dotek na rameni, který měl v první chvíli chuť setřást, ale pak si všiml slz v jejích očích.

„Musíte se naučit, že nezodpovídáte jen sám za sebe, ale i za ostatní. Pochopte, že když jeden život zachráníte, ale při tom sám přijdete o život, ohrozíte tak další miliardu lidí a za to jeden lidský život nestojí. Jen si to přestavte, jak dlouho by trvalo, než by se narodil další člověk, který by se Bellovi v jeho mentální síle vyrovnal, a za tu dobu by byl mnohem silnější, než je teď. Takže vaší prioritou je ho zastavit a nekoukat na to, koho můžete zachránit, ale kolik jich dokážete zachránit. Na mě je vás to tímto tvrdým způsobem naučit, jinak to nejde, vy sám se to nikdy nenaučíte, možná časem, ale to bude pozdě, takže proto jsem volila toto tvrdé rozhodnutí a ani vy, ani nikdo jiný to nezmění."

Harry naslouchal jejím slovům, jeho hlava to dokázala pochopit ale srdce ne. „Uvědomuješ si, že jsi ho možná poslala na smrt?"

Harryho hlas zněl zničeně i jemu samotnému. Tily na to nic neřekla, jen ho naposledy poplácala po rameni a s tichým 'puf' zmizela.

***

Znáte ten pocit, když chcete zastavit čas, abyste se na to, co přijde, stihli dostatečně připravit, ale čas vám utíká mezi prsty. Tak přesně se cítil Harry. Další úkol se neúprosně blížil a Patrik Wolf nebyl stále přítomen, místo něho byl stále přítomen Harry Potter.

Každou hodinu se snažil svou magii vyburcovat na změnu podoby, pokaždé se dostal tak do poloviny přeměny, než mu došly síly a vše prasklo. Neuvěřitelně ho to vytáčelo. Tily pak musela snášet jeho protivné nálady.

***

Nastal den druhého úkolu a Harry poznal pravý význam slova zoufalství.

Z postele vstal jako spráskaný pes, hlava mu třeštila, bylo mu špatně od žaludku a to jenom kvůli tomu praštěnému úkolu. Snídani jenom rozďoubal. Myšlenky mu pořád lítaly jako splašené včely a tím se mu ještě zhoršovala bolest hlavy. Nejradši by si vlezl zpátky pod deku, přikryl by se až na hlavu a dělal, že svět neexistuje. Z jeho myšlenek ho vyrušila až Tily, která přišla sklidit ze stolu s podezřele dobrou náladou.

„Pane Harry, proč ještě nejste oblečený, za hodinu máte být ve Velké síni," oznámila Tily a usmívala se jako sluníčko. Byla pravý opak Harryho, ten se na všechno okolo sebe jen mračil.

„Tily... Já tam takhle jít nemůžu, copak ti to nedochází?!"Harryho hlas byl plný zloby, otázka byla, jestli se zlobil na skřítku, že si z něj dělá legraci nebo na sebe.

Nebyla by to Tily, aby nebyla se vším rychle hotová. „Dochází, ale můžete si za to sám. Tak se k tomu postavte jako chlap, přestaňte se litovat a mazejte se obléct!"

Oba zkřížili pohledy jako meče připravené na boj. Zírali na sebe dlouho, než to Harry konečně vzdal a šel se poraženě převléknout. Všechno, co si na sebe vzal, mu bylo mírně větší, kabát škrtal o zem. Zkrátka Patrik Wolf nebyl skrček jako Harry Potter, ale nedalo se nic dělat, jiné věci tady neměl a kouzlo na úpravu šatů neuměl, nikdy ho nenapadlo, že by se mu mohlo hodit.

Tily vešla do dveří jeho ložnice a chvíli vypadalo, že nevěří, tomu co vidí, ale pak se neudržela a nekontrolovatelně se začala smát. Z očí jí tekly slzy, jako hrachy, a pokaždé když to vypadalo, že se uklidní, se znovu podívala na Harryho a celé to začalo nanovo.

Harry po skřítce hodil jen útrpný pohled, ale koutky mu taky začaly cukat, musel uznat, že vypadá opravdu směšně.

Tily se konečně uklidnila, otřela si slzy s očí a usmála se na Harryho. „Nikdy bych neřekla, že v šatech Patrika Wolfa budete vypadat jako strašák do zelí."

„To já taky ne," zamumlal Harry pro sebe tak, aby ho skřítka neslyšela.

Tily přešla až k Harrymu a pozorně si ho začala prohlížet, sem tam se ještě uchechtla, ale už to měla zdá se pod kontrolou. „Tak se do toho dáme," prohlásila po chvíli a ještě jednou si Harryho pořádně prohlédla.

„Do čeho se dáme?" Harry se nikdy moc nebál, ale právě teď cítil, že by měl vzít nohy na ramena a utíkat co nejdál, od své milované Tily. Skřítka to zřejmě vycítila, proto ho chytla pevně za ruku. Znovu se tak nebezpečně uchechtla, až z toho šel Harrymu mráz po zádech. Stoprocentně si byl jistý tím, že ta malá ďáblice má něco v plánu a že se to bude týkat jeho osoby a líbit se mu to nebude. Následující slova mu to jen potvrdila.

„Pane Harry, stůjte rovně a ani se nehněte! Nebude to pro vás příjemný!" přikázala mu stručně.

„Počkej, Tily, co nebude příjemný?" Na víc se Harry nestihl zeptat, protože ho neuvěřitelně začalo pálit celé tělo a pálení se stupňovalo, až vykřikl bolestí. Ani nevěděl, jak se ocitl na zemi.

Zrak se mu zamlžoval, přesto naproti sobě viděl rozmazanou Tily, která se s pekelným výrazem soustředila, ručku měla nataženou před sebou, z ní vycházela modrá záře, která se vpíjela do Harryho hrudi. Nechápal, co se děje, chce ho snad vlastní skřítka zabít? A když už to vypadalo, že to horší už být nemůže, jeho kosti v těle začali křupat jedna po druhé, tělo se začalo měnit, vlasy byly zase špinavě blond a sahaly mu po ramena, stejně tak se i ruce a výška změnila.

Zkrátka všechno, za chvíli na zemi neležel Harry Potter, ale zase Patrik Wolf.

Harry cítil, jak se celý třese, svaly ho bolely, připadal si, jakoby běžel pětistovku bez přestávky. Netušil, jak dlouho ležel na zemi, ale někdo mu zvedl namáhavě hlavu, následně ho donutil otevřít pusu a vlil mu do úst lektvar. Harry měl po celou dobu zavřené oči, teď je s trochou přemáhání otevřel. Jeho pohled se střetl s Tilyniným, její oči byly plné obav a viny. Lektvar začal pomalu zabírat, bolest ve svalech začala ustupovat. Harry se pomalu snažil vyškrábat aspoň na kolena.

Tily byla pořád ve stejné poloze, asi se ho bála dotknout.

Pravda byla, že jeho výraz asi nepůsobil zrovna vstřícně, ale nikdo se mu nemohl divit, tolik šoků na jednoho člověka za poslední dny bylo trochu moc. 'Můžeš si za to sám', pomyslel si Harry. Konečně se mu povedlo se vydrápat aspoň do kleku, takže tam teď seděli naproti sobě a zírali na sebe v naprosté tichosti, až to Harry nevydržel a prolomil ticho jako první.

„Mohla jsi mě varovat." Jeho hlas se v tom tichu ozval až moc hlasitě, i když to tak vůbec nezamýšlel. Tily měla asi stejný názor, protože sebou prudce cukla, jak se lekla.

„Kdybych vás předem varovala, nikdy byste mi to nedovolil," její slova uhodila hřebíček na hlavičku.

Harry si sám musel přiznat, že kdyby to věděl, tak to nedovolil. Tohle nejenže hazardovalo s jeho životem, ale především Tilyniným. Kouzlo se mohlo kdykoli pokazit, skřítčí magie je velmi silná, silnější než kouzelníkova, proto se málokdy stane, že kouzelník dovolí skřítkovi, aby na něj použil své síly. Ale když se přeci jenom tak stane, většinou to nedopadá dobře, magie se proti sobě postaví a zdivočí, tak či tak to jeden s účastníků pokaždé odnese. V tomhle případě měli neskutečné štěstí, že se tak nestalo. Harry neměl čas to teď řešit, ale v duchu si slíbil, že si o tom ještě promluví a Tily ho znala natolik dobře, takže věděla, že její čin jí neprojde tak snadno. Harry vstal konečně z té země, upřímně, už ho začal studit zadek.

Naposledy se ještě podíval na klečící skřítku, než se otočil a odešel. Věděl, že má čas, ale v pokoji nehodlal zůstat, už ani minutu. Donutil svou mysl myslet na následující úkol, který se ani né za půl hodiny bude konat. Je čas se připravit na další boj.

Doufám že se vám kapitola líbila.

A co souhlasíte s Tily nebo ne?