Ahoj jsem tu s další kapitolou je taková oddechová ale zase se tam někdo objeví. No nebudu vás déle napínat puste se do toho.   

Harryho vědomí bylo jako v mlze. Vzpomínky se střídaly jedna za druhou. Nedokázal v nich číst, byly příliš rychlé, až se najednou vše zastavilo. Harry se objevil na louce. Slunce stálo vysoko na obloze. Tráva ze zdola příjemně hřála do bosých chodidel.

Rozhlédl se kolem. Nikde nebylo ani živáčka. Všude byly stromy a uprostřed nich louka s malou studánkou s křišťálově čistou vodou. Nemohl se zbavit pocitu, že tady na někoho čeká, ale za boha si nemohl vzpomenout na koho. Přešel až doprostřed louky, kde se pohodlně natáhl na záda. Slunce bodalo do očí, tak je bez jakékoli námahy zavřel a nechal se tou žhavou koulí hřát. Normálně by to neudělal, ale tohle místo v něm budilo bezpečí, našeptávalo mu, že zde se mu nemůže nic stát.

Zřejmě musel usnout, jinak si nedovedl vysvětlit, proč ho neslyšel přicházet. První si všiml stínu, který se mu za očními víčky zjevil. Pak ho na obličeji zalechtala lví hříva. Hlas, který k němu dolehl, zněl káravě.

„Člověk mu tady zachraňuje zadek a on si tu v klidu hoví na sluníčku a všechnu těžkou práci nechá na mně."

Harry otevřel oči, naproti němu se nakláněl jeho lví přítel. Ústa se mu samovolně roztáhla do širokého úsměvu.

„Co ty tady děláš a jak je možný, že mluvíš?"

Byla Harryho první slova. Lev na to zareagoval po svém.

„Jsi stejný, pořád se ptáš na nedůležité věci. Doufal jsem, že tu dobu, co budu pryč, do tebe někdo trochu rozumu nasype. No zřejmě to zůstane zase na mně."

Lev zněl tak truchlivě, jako kdyby mu někdo umřel strašlivou smrtí.

„Ale no tak, zas tak hrozné to přeci nebude," smál se Harry a objal lva okolo krku.

„Ne- ono je to ještě horší," zabručel lev, ale nechal se objímat.

To už se Harry neudržel a začal se zplna hrdla smát do lví hřívy.

Lev čekal, až se uklidní, než si lehl vedle něj na trávu. Harry si po chvíli váhání dal hlavu na jeho hřbet. Jednu ruku měl stále v jeho hřívě a naslouchal tichému mručení.

„Tohle není skutečné, že ne?" Harry nechtěl tuhle idylku přerušit, ale musel. Neměl tušení, kolik času jim zbývá, než se to zase všechno rozplyne a on bude zase v kůži Patrika Wolfa a jeho lví strážce, bude Merlin ví kde.

„To máš pravdu. Není to skutečné, je to pouze sen, ale ne obyčejný. Říká se tomu spojení duší. Ve spánku je člověk nejzranitelnější, může ho kdokoliv napadnout, jak tělesně tak psychicky... A na tvojí mysl, někdo zaútočil. Tvou nitrobranu muselo něco oslabit tak, že toho ten člověk využil a snažil se dostat přes ni."

Harry se zprudka napřímil a už chtěl propadat panice, ale následující slova ho uklidnila.

„Klid, nestačil se dostat ani na kraj nitrobrany, má magie byla silnější a rychlejší než ta jeho a myslím, že nějakou chvíli bude trpět velice silnými migrénami. Řekněme, že jsem ho zrovna moc nešetřil."

„To si dovedu představit." Harry se snažil, aby v jeho hlase nezněla tak velká úleva.

„Je asi zbytečné se tě ptát, co se stalo, že se tvá nitrobrana oslabila?"

„Promiň, ale to ti říct nemůžu," odmítl Harry jemně.

„Myslel jsem si to. No, nedá se nic dělat, hlavně že jsem zasáhl v čas, ale dej si pozor, mohl by to zkusit na tebe znovu, takže udržuj svojí nitrobranu pevnou."

„Neboj. Budu, a kdyby náhodou zakolísala, tak ty mě v tom přeci nenecháš," řekl Harry s úsměvem.

„Tady si je někdo sakra jistý, že mu pokaždé jeho zadek vytáhnu z bryndy," zabručel lev a otřel se mu čumákem o tvář.

„Když já za to nemůžu, problémy si mě vždycky najdou samy. V tom jsem nevinně..." Ještě k tomu přidal štěněčí pohled, aby to vypadalo, co nejvíce pravdivě .

„Jasně ty a ještě jeden co!" strčil do Harryho lev čumákem, až spadl z kleku zpátky na záda.

„Ale máš pravdu, něco na tom bude, kdyby se tvoje nitrobrana neoslabila a moje magie se samovolně nespojila s tvou, tak bych se s tebou nedokázal spojit... Něco mi v tom po celou dobu hodně silně brání. A teď vím, že to souvisí s osobou, co se ti pokoušela dostat do hlavy. Překážka je ale příliš silná mezi námi, abychom se jí pokoušeli prolomit," lvův hlas zněl mrzutě a ustaraně zároveň. Teď bylo na Harrym, aby zasáhl.

„Neboj. Ono se to vyřeší, stejně bys teď se mnou nemohl být, ve své lví podobě. Budil bys moc pozornosti a odmítáš mi říct, kdo jsi, takže je možná lepší, že jsme takhle od sebe. Ty si můžeš vyřešit svoje problémy a já zas ty mé." Harry se zatvrzele díval na horu na nebe, aby jeho lví přítel neviděl potlačovanou bolest v očích. Ale zapomněl na to, že oni dva se znají za těch pár měsíců téměř dokonale, co se pocitů týká.

„Teď chceš lhát sobě nebo mně? Protože já ti na tohle neskočím a lituji, že to takhle všechno dopadlo, to mi věř. Vím, že tě mrzí, že jsem ti dosud neřekl svou pravou totožnost, ale zkus mě pochopit, bojím se toho, jak zareaguješ a proto to nechci uspěchat, obzvlášť teď, když to vypadá, že se tě někdo pokouší dostat. Nerad bych, abys mi potom, co se ti odhalím, přestal věřit. To si nemohu dovolit."

Harry pozorně poslouchal a věděl, že má jeho lví přítel pravdu. Přesto se nemohl zbavit pocitu zklamání z toho, že mu to nechce říct. Už dřív se rozhodl na něj v tomto ohledu netlačit, však on sám mu později řekne, kdo je.

Mozek měl v tomhle jasno, srdce to byla jiná věc.

„Já vím, snažím se to pochopit, ale někdy to prostě nejde, ale máš času, kolik jen budeš chtít, to ti slibuji." Harry se znovu složil na lvův hřbet a rozhodl se, že si nenechá zkazit svou zvědavostí tohle setkání.

„A jak vůbec dopadl ten tvůj přítel? Je všechno v pořádku?"

„Ano je, sehnal jsem člověka, který je v tom, co dělá nejlepší v oboru, takže vše, jak se zdá, spěje k nejlepší cestě." Lev zněl nanejvýš spokojeně a Harry se musel chtě - nechtě radovat s ním. Málo kdy se stalo, aby jeho lví přítel dával najevo emoce. Tyto chvilky byly hodně vzácné, proto si jich Harry tolik vážil.

„To jsem rád, že aspoň někde to jde tak, jak má," zívl si Harry, najednou si přišel strašně unavený, poslední co cítil, než zavřel víčka, byl lví čumák, který se mu otřel o čelo a následné přání dobré noci.

***

První, co si Harry uvědomil, když začal přicházet k sobě, byl hlas a cinkání skleněných nádob o sebe. Jeho mozek byl jako ve vatě. K vědomí se probouzel velmi pomalu. Přišlo mu, že víčka váží snad tunu. Se zasténáním se mu povedlo boj nad těžkými víčky vyhrát. Obraz byl rozmazaný, chvíli trvalo, než se mu mrkáním povedlo zaostřit. Vzpomínky na poslední události se mu vrátily jako rána bumerangem, který se mu nepovedlo chytit. Upoutal ho pohyb na druhé straně místnosti. Otočil hlavu, a kdyby měl sílu, usmál by se. Takhle to jen zůstalo u té snahy.

Tily stála u stolu zády k němu, stolek musel být kouzlem snížený, protože jinak si Harry nedovedl vysvětlit, že na něj jeho malá Tily tak snadno bez toho, aby se stavěla na špičky, dosáhne. Možná by znovu usnul, kdyby si ho nevšimla a hned k němu nepřiběhla a nedala mu nový obklad na čelo.

„No konečně, jste se probral, pane Harry. Začala jsem si dělat starosti, byl jste mimo celé dva dny. Řeknu vám, tuhle soutěž nám byl Merlin dlužen. Skřítek by čekal, že to bude jen taková hra, aby se smetánka pobavila a né že v ní půjde o život. Kdo mohl tušit, že chobotnici rupne v hlavě a začne vyvádět?"

Nenechala ho ani odpovědět a už pokládala další otázku

„Jak se cítíte? Nemám vám donést vodu? Dala jsem vám odvar ze sušených květů bezu černého a jsem ráda, že to konečně snížilo horečku. Protože lektvar vám vůbec nezabral, tak jsem vás nechtěla zdrogovat vším možným a tak jsem zvolila tenhle odvar a studené obklady." Tily byla k nezastavení, Harrymu nedala možnost se k tomu jakkoli vyjádřit, naštěstí Harry tyhle její stavy znal. Pramenily z její úlevy, že se probral.

„Víte - do té rány se vám dostala infekce, snažila jsem se to zastavit včas, ale horečka už vám stoupla. Nezbylo mi nic jiného, než vám to vydezinfikovat a vyléčit. Žebro bylo nalomené Kostirost jste neměl v zásobě, tak jsem byla za tím, co to všechno zpackal. To díky němu jste na tom, tak jak jste. Měl si tam skočit sám, to byla jeho povinnost, ne vaše. Váš ženich to nebyl..."

„Řeknu vám jedno, nemám ho ráda. Ale lektvar mi dal prvotřídní. Chtěl vás navštívit. To jsem zatrhla, stejně by mi do toho jen kecal. Dokonce i ředitel tu byl a pár dalších, všechny jsem vyprovodila a zablokovala krb. Na mě si nikdo nepřijde."

Po celou dobu, co Tily mluvila, mu vyměňovala obvaz na ráně, kterou mu způsobila oliheň.

Harry si jí pozorně prohlédl, byla už skoro pryč. Žebro měl citlivé, Kostirost ho sice zaléčil, ale bude chvíli trvat, než přestane protestovat proti pohybu. Hrudník měl zafixovaný a všiml si, že polosedí a tak se mu i líp dýchalo. V tomhle už byla Tily machr, nebylo poprvé, co měl něco zlomené.

Potom, co měla Tily vše hotové, jí Harry zastavil a objal.

„Jsi jednička, víš to? Nebýt tebe tak jsem dávno pod kytičkami. Měl jsem sakra kliku, že jsem tě potkal. Jsi ta nejchytřejší skřítka pod sluncem a já ti za všechno děkuji."

Tily na chvíli ztuhla jako prkno, pak mu ale objetí opatrně vrátila. Harry uslyšel neslyšné potáhnutí, donutil Tily se od něj trochu odtáhnout, aby jí viděl do obličeje.

„Ale no tak, já ti tady skláním poklony a ty mi tu brečíš, to jsem tak špatný?" ušklíbl se Harry a dlaní setřel slzy, které se kutálely Tily po tváři.

„Vy jeden. Kdybyste nebyl nemocný, pane Harry, asi bych vás musela praštit," smála se Tily přes slzy. „Ani netušíte, jak jsem se o vás bála, když vyplavali bystrozoři... Říkala jsem si, že to byla hračka ho osvobodit a čekala jsem, kdy vyplavete vy - ale vy nikde. Potom jsem zaslechla Brumbála, jak se baví s velitelem bystrozorů o tom že jste je odtamtud vykázal. Začala jsem mít špatný pocit a ten se ukázal správný, když vás společně s tím mužem vytáhli asi po hodině ven z vody jezerní lidé. Vypadal jste strašně."

Tily se od něj odtáhla úplně a hřbetem ruky si otřela slzy.

Harry se chtěl zpátky pohodlně natáhnout, když ho zastavil Tily hlas.

„Pane, je tady ještě něco, co byste měl vědět," koukla na něj nejistě. Harry zpozorněl.

„Co se stalo, Tily? No tak, Tily, řekni mi to, nenapínej mě," Harry byl jako na trní, muselo to být něco vážného, když Tily vypadala tak vážně. Srdce mu začalo být rychleji, když se Tily nadechla, aby mu řekla co má na srdci. Už předem věděl, že se mu to nebude líbit.

„Víte - povídá se po hradě, že jste vyléčil mládě té chobotnice, tedy olihně. Většina lidí tomu nevěří, ale jsou tu i tací co tomu z fleku uvěřili. Nevím, jak to budete řešit, ale berte v potaz, že nemají důkazy a jezerní lidé vše popřeli. Přesto bych si dávala pozor." Tily dokončila své vyprávění a donutila Harryho si konečně lehnout.

Harry, který se ještě před chvílí cítil unavený, najednou se cítil zcela čilý, a v hlavě si znovu přehrával, co teď slyšel. Jedno bylo jasné, ten, kdo roznáší ty řeči, byl muž zachráněný z jezera. Jediné štěstí bylo, že jezerní lidé vše popřeli. Měl tušit, že se něco takového stane.

Tily měla pravdu, neměli důkazy, přesto tady vždy zůstane podezření a někdo jako Brumbál a Snape by si mohli dát dvě a dvě dohromady. A dojít ke špatnému závěru. První by mohl být ten, že Patrik Wolf je spojenec Adama Bella nebo sám strůjcem celého plánu. Sám Harry nevěděl, co je horší. V žádném případě neexistovala možnost, že by došli ke třetí variantě k té správné.

Tily kolem něj ještě chvíli skákala, než zhasla svíčky, a když se Harry ocitl ve tmě, došlo mu, že je za okny tma, musela být hluboká noc. Poslal proto Tily spát. Skřítka se zdráhala nechat ho o samotě, ale poté co jí ujistil, že by ji zavolal, kdyby cokoliv potřeboval, odešla.

Harry znovu usnul až nad ránem a tentokrát se mu žádný sen nezdál...

Doufám, že se vám kapitola líbila a budu moc ráda, když sem přidáte komentář a moc děkuju za ty předešlé ani nevíte jak mě motivují.