Takže, další kapitola pod stromeček doufám že si jí užijete tak jako já když jsem jí psala. Všem přeju bohatého Ježíška a veselého silvestra. 

Nastal den D a Harry se chystal do Bradavic jako Patrik Wolf. Byl rád, že plán šel jako po drátkách. Den předtím mu totiž přišlo potvrzení, že byl vybrán do soutěže o Severusovu ruku. Proto teď společně s Tily běhali po domě a sháněli poslední maličkosti.

Přesně ve dvanáct se Tily přemístila po svém do Bradavic společně s Harryho kufry. Harry jí o malou chvíli následoval krbem.

Objevil se v kruhové místnosti, která byla třikrát tak velká než normálně. Harry udiveně vylezl ven z krbu, to velké množství lidí ho znervózňovalo. Jen co stačil vystoupit, už u něj stál samotný Albus Brumbál společně se Severusem.

„Vítám vás zde, pane Wolfe," řekl Severus suše a hrubě mu potřásl rukou a svou typickou chůzí se otočil a zmizel. Kdyby ho Harry neznal, musel by se urazit. Severus teď předvedl to nejhrubější chování, co kouzelnická společnost viděla.

Zřejmě i na Brumbála tohle bylo moc, protože jaký pohled hodil po odcházejícím Severusovi, Harry ještě nikdy neviděl.

„Musíte ho omluvit, je už unavený, vy jste náš poslední host a Severus na tohle není zvyklý, byli bychom rádi, kdybyste se zapojil do dnešní oslavy, jezte a pijte, co hrdlo ráčí."

Brumbál se snažil Snapeovo chování omluvit, jak se jen dalo.

„V pořádku, já to chápu," kývl Harry s chladným výrazem a odešel od Brumbála. Jako Harry by si to nikdy nedovolil, ale jako Patrik se musel chovat docela jinak. Nemohl, si tady dělat přátelé, bylo by to příliš nebezpečné.

Vzal si ze stolu jen pohár vody a šel si stoupnout do nejtemnějšího rohu.

Začal se rozhlížet po okolí, musel uznat, že těch, co prošli, je opravdu málo. Bylo tedy přes padesát kouzelníků, víc ne, a všichni se snažili vetřít do přízně Snapea. Kdyby to neviděl na vlastní oči, nevěřil by tomu.

Jeho pozornost upoutal Brumbál, který teď vzal Snapea za loket a odvedl ho dál od společnosti. Jedno z Harryho neverbálních kouzel a mladý muž slyšel, o čem se tam dohadují.

„Severusi! Nemůžeš být trochu slušnější, takhle všechny brzy odradíš."

„Brumbále, to vy jste mě do tohoto divadla zatáhl, tak se potom nedivte, že neskáču radostí."

„Severusi, já vím, že jsi doufal, že se tu objeví Harry, ale nestalo se tak. To ale ještě neznamená, že budeš na ostatní hrubý."

„Mně je ale úplně jedno, jestli se tu objeví Potter, je tu Bell, to stačí, ne!"

Severus se vrátil zpět k muži, u kterého byl, než ho Brumbál odtáhl s sebou.

Harry byl z toho rozhovoru upřímně zmatený. Proč proboha by Severus chtěl, aby se zde objevil jako Harry Potter, to mu hlava nebrala. Chvíli ještě sledoval Brumbála, který si na druhé straně povídal s profesorkou McGonagallovou.

Severus ten stál vedle charismatického muže, co vypadal, že je stejně starý jako Snape. Měl na krátko ostříhané hnědé vlasy, byl stejně vysoký jako Severus možná o něco vyšší, oči měl hnědé, zakryté dlouhými řasami, které by mu mohla závidět ledajaká žena. Obličej o tom se ani zmiňovat nechtěl, měl ho bez sebemenší chybičky. Harrymu připomínal vzhledem Lockharta, ale vystupováním se zcela lišil a bylo na něm vidět, že ví, jak k sobě lidi nalákat. Přesně věděl, co chtěl ten druhý slyšet.

Tohle bude Adam Bell, proběhlo Harrymu myslí, než se odlepil od zdi a vydal se napříč ředitelnou směrem k nedalekému hloučku. A zároveň zůstal nenápadný, nechtěl na sebe moc upozorňovat. Stál tam a pil vodu z poháru a poslouchal tlachání o ničem.

Proto se mu nesmírně ulevilo, když Brumbál zjednal klid a oznámil, že příbuzní soutěžících přijedou během poledne vlakem, takže že se mezi tím mohou v klidu ubytovat. Jen co to Brumbál dořekl, objevil se u každého z kouzelníků jejich nebo Bradavický skřítek. U Harryho nohou se objevila Tily, zatahala ho za kabátec a čekala, až se její pán rozhodne odejít. Harry počkal, než se ta největší tlačenice u dveří uvolní. Mezi tím sledoval, kdo všechno si přivezl vlastního skřítka a kdo ne. Většina měla skřítka z Bradavic, včetně Bella, Harry se nemohl rozhodnout, jestli je to dobře nebo špatně.

Ani mu neušla scéna mezi Bellem a Severusem. Po celou dobu si Bell držel Severuse u sebe, nikoho k němu nechtěl pustit. Jediného koho vydýchal, byl Brumbál. Teď, když se loučili, z něj Bell konečně sundal ruku, kterou měl na jeho zádech od začátku, co sem Harry přišel. Na první pohled bylo vidět, že je to Severusovi jedno. Avšak na ten druhý bylo vidět, že by mu tu ruku nejraději proklel. Teď se Bell rozloučil a vypochodoval i se skřítkem ven. Harry se vydal ke dveřím jako poslední. U dveří se minul se Snapeem, který na něj hodil ten nejhnusnější pohled, jaký dokázal, aby ho snad ani nenapadlo s ním prohodit slovo. Tohle ale Harry neměl vůbec v plánu, ba naopak se Severusem se chtěl bavit, co nejméně to půjde. Proto ho minul bez jediného pohledu, jenom koutkem oka si všiml, jak se Severus překvapeně napřímil, tohle rozhodně nečekal.

Harry následoval svou skřítku dál hradem a snažil se zapamatovat si cestu. Nemohlo mu proto ujít, že jdou spíš směrem ke sklepení. Minuli zeď, kde se nacházela společenská místnost Zmijozelu.

Harry z toho byl upřímně mimo, ale dál neměl čas přemýšlet. Ocitli se před obrazem, za kterým se ukrývaly jeho komnaty. V obrazu byla stará čarodějnice, která před sebou měla kotel, ve kterém něco míchala. Když jí řekl heslo, tak mu odpověděla jednoduchým: „Trhni si!" Až co jí pohrozil, že jí ten kotel vymaže z obrazu, tak ho laskavě pustila.

Komnaty byly strohé, nijak zabydlené čišel z nich chlad, Harry rychle zkontroloval, jestli v pokoji není odposlouchávání a jiná šmírovací kouzla, když nic nenašel, vysíleně se sesunul do křesla, co stálo u vyčarovaného okna.

Všiml si obrazu visícího na zdi, hned naproti posteli. Obraz zřel prázdnotou a Harry doufal, že to tak i zůstane. Nerad by si musel dávat pozor na to, co říká i tady. Sledoval Tily, která pobíhala po pokoji a něco si brblala pod nos. Z kufru vytahovala jeho knihy, které si přivezl ze sídla, nebylo jich moc ale ani málo, takže to znamenalo jediné, Harry musel přičarovat ještě jednu malou knihovnu. Když všechno bylo na svém místě, rozhodl se, Tily vyzpovídat.

„Tily, prosím, posaď se a řekni mi, co si myslíš o skřítkách, kteří jsou z Bradavic."

Tily uposlechla, vyčarovala si křeslo hned naproti Harrymu a pohodlně se do něj usadila.

„Moc toho není, pane, ale něco přece jen. Jeden ze skřítků z Bradavic po mně divně kouká myslím si, že ví, že patřím k vám a snaží se ze mě o vás něco vytáhnout. Je strašně praštěný, pořád mluví o vás jako o Harrym Potterovi a že jste se mu někam ztratil. No a pokud jde o skřítky, co přišli do Bradavic s těmi se zatím nedá moc mluvit, buď jsou ustrašení říct něco o svém pánovi, nebo jsou až moc pyšní a myslí si, že mi ostatní jsme spodina. Jo a ještě něco, pan Snape, se teď musí asi hodně bavit, neustále si posílá svého skřítka pro čaj. Zdá se, že se u něj dveře netrhnou. Povídá se, že za ním chodí, skoro každou hodinu jeden ze soutěžících. Možná si ho takhle chtějí prověřit či co."

Harry se nad tím musel usmát.

„Tily, ten praštěný skřítek, jak ty říkáš, nebyl to náhodou Dobby?"

„Ano, tak nějak se jmenoval," potvrdila mu skřítka jeho domněnku.

„Tak toho se nemusíš bát, Tily, já si spíš myslím, že se s tebou chtěl skamarádit, jsi jediná, co nosí oblečení jako on a ne ubrus nebo něco podobného, co nosí ostatní skřítci. Dobby se někdy od ostatních skřítků cítí odstřihnutý, proto jaký je. Sama víš, že je svobodný skřítek a proto ho ostatní skřítci odsuzují. Nedělej to samé, zkus ho nejdříve poznat a pak mi na něj řekni svůj názor." Harry se snažil, aby to co řekl, neznělo jako výčitka, dobře věděl, že Tily by si to potom moc brala a to nechtěl.

„Asi máte pravdu, pane Harry, možná jsem byla moc hrr, ale jedno si s ním budu muset ujasnit, pokud si myslí, že jsem svobodná skřítka jako on, tak to se plete! Já patřím k vám a nikomu jinému!"

Harrymu opět přistál na rtech úsměv. Díval se na Tily s jakou hrdostí to prohlásila, že patří k němu.

Ještě pořád si pamatoval, když přišel poprvé do sídla. Našel ušmudlanou, prakticky nekomunikativní, skřítku, byl z ní pomalu stín. Postupně si k ní musel najít cestu a teď je z ní skřítka, kterou by mu záviděl kde kdo.

Dostávala plat, za který si kupovala šatičky a byla to nejspokojenější skřítka, co kdy viděl. Snažil se jí ještě vnutit dovolenou, ale s tou nepochodil a rovnou mu řekla, že nikam chodit nemusí, že je spokojená v sídle a odpočinout si může, kdy chce.

Potom, co Tily odešla zpátky do kuchyně, se Harry rozhodl rozbalit poslední kufr. Na ten Tily měla zákaz sahat, byly v něm ingredience a kotlík s příslušenstvím, prostě vše, aby si tady hned vedle, kde byl ještě jeden pokoj, zařídil provizorní laboratoř. Původně měl ten pokoj asi sloužit jako další ložnice pro rodinné příslušníky. Jeho se tahle věc netýkala, takže proč si to nepředělat. Trvalo mu to dlouho, protože většinu věcí dělal ručně, jen to nejnutnější kouzlem. Když byl konečně se vším spokojený. Podíval se na hodiny na stěně, které zde umístil jako poslední. Zjistil, že bylo teprve půl šesté. Moc brzy na večeři. Chvíli přemýšlel, co bude dělat, ale nakonec znovu skončil v křesle u okna s knihou v ruce. Četl asi půl hodiny, než odbila šestá. Odložil knihu a vydal se do Velké síně.

***

Jen co vkročil do místnosti, nestačil se divit, kolik lidí se tu objevilo za tu dobu, co byl ve svém pokoji. Každý ze soutěžících tu měl zdá se aspoň jednoho příbuzného, až na něj. Zase byl výjimkou, sakra už! Co nejrychleji našel svůj stůl a snažil se být co nejméně vidět.

Síň prošla velkou změnou, byla teď asi pětkrát větší než normálně. Zmizely čtyři kolejní stoly, místo nich tady byly menší stoly po čtyřech místech. Ale pokud bylo víc lidí, tak se stoly daly spojit. Jako to měli například Weasleyovi, byla tu celá rodina včetně Billa a Charlieho.

Bill sem vzal také svou manželku Fleur.

Bavili se mezi sebou a smáli se, ale něco bylo jinak, Harrymu chvíli trvalo, než mu to došlo. Hermiona byla mezi nimi, jenže neseděla vedle Rona, jak bylo dříve zvykem, místo toho seděla mezi dvojčaty a vypadala smutně, co chvíli střelila rozzlobeným pohledem po svém zrzavém příteli. Ginny, která seděla naproti Hermioně, se jí snažila slovy uklidnit.

Tohle bylo hodně divný, co se mezi nimi stalo? Harry si mohl lámat hlavu, jak chtěl, ale na nic nepřišel a odmítal myšlenku, že je to kvůli němu samotnému. Začal v ruce muchlat bílý ubrousek s erbem Bradavic. Do oka mu padla rodina Malfoyů, která právě prošla dveřmi. Všichni tři měli nos na horu, Harrymu to přišlo, až legrační, jelikož se nesli jako pávi. Přešli ke stolu, co byl nejblíže tomu, kde seděli všichni profesoři a ten jako jediný zůstal beze změny.

Harry se nenápadně rozhlížel po ostatních stolech. Nikde neviděl Bella, ani Severuse. Nestačil ani dokončit znepokojivou myšlenku a my o vlku a vlk před dveřmi. Harry sledoval, jak Severus společně s Bellem prošli vchodem pro personál za učitelským stolem. Ale něco bylo opět jinak, Severus neměl v obličeji tu svou pověstnou masku lhostejnosti, jeho tvář nesla známky rozčílení. Zatímco Bell si sedl vedle volného místa určeného pro profesora lektvarů, Severus to ignoroval a zamířil ke stolu Malfoyů, kde obsadil poslední volné místo. Bell nedělal nic, pouze přimhouřil víčka.

Harrymu připadalo, jako kdyby se snad ty dva pohádali. O Severusovi se obecně vědělo, že má vysoké sebeovládání, co asi musel Bell udělat, aby to obávaného mistra lektvarů vytočilo.

Severus se začal rozhlížet po okolí. Všechny provrtal svým rentgenovým pohledem, až došel k Patriku Wolfovi, který před jeho pohledem neuhnul jako většina ostatních. Naopak mu ho vracel v plné síle.

Severus o tom mladém muži už slyšel, nikdy ho však osobně nepotkal. Naklonil se k Luciusovi. „Luciusi, kdo je ten muž, co sedí tamtoho stolu?" ukázal Severus diskrétně tím směrem, kde seděl Patrik.

Lucius se podíval tím směrem, který Severus naznačoval, a kdyby neměl vychování Malfoyů, asi by nadskočil na židli, takhle mu jenom zasvítily oči.

„To je vévoda Patrik Wolf, jeden z nejbohatších mužů kouzelnické Británie. Dlouho jsem se s ním chtěl setkat, jenže svoje soukromí si hlídá snad líp než ty, Severusi. Potřeboval bych s ním uzavřít pár obchodů. Říká se totiž, že na co sáhne, to má úspěch. Hodně dává na charitu. I Bradavice od něj dostaly tučný obnos."

Severus se na přítele zadíval zaskočeným pohledem.

Lucius si povzdechl. „Kde si myslíš, že Brumbál sehnal peníze na nová košťata a pomůcky do lektvarů a další věci. Po válce, bylo přeci vše zničené. To díky němu se mohly Bradavice otevřít dřív a to není všechno. Dokonce nechal postavit sirotčinec, pro ty, co přišli o své příbuzné, jednou jsem tam byl společně s Narcisou, myslel jsem si, že to bude takové temné místo jako většina sirotčinců v mudlovském světě, ale ne. Bylo to úplně jinak, dům byl obrovský, plný barev. Nábytek byl v každé místnosti prvotřídní. Děti tam jsou spokojené, mají vše, na co pomyslí. Personál je takový, jak bych to řekl, rodinný. Prý je přijímal sám pan Wolf, asi mu na těch dětech hodně záleží. Co je ale nejzvláštnější, vůbec nerozlišoval, jestli je to dítě Smrtijeda nebo kouzelníka."

Severus byl hodně překvapen. Znovu si prohlédl mladého muže sedícího osamoceně u stolu. Najednou se na něj díval jinak a možná, že ho někde v koutku duše zamrzelo, jak se k němu zachoval, když přišel.

„Proč se o tom ale nikde nepíše? Lidi by mu líbali ruce, kamkoli by přišel, kdyby zjistili, co dělá." Severus měl na jednou hodně otázek. Miloval záhady a tenhle muž byl hodně velká záhada. Zpětně si uvědomil, že nikdy od něj nedostal žádný dar jako od všech ostatních, co se chtěli účastnit soutěže, ani za ním nepřišel do sklepení. Vůbec se o něj nezajímal, přesto se do soutěže přihlásil."

„To proto, že si to nepřál, nechtěl, aby si o tom vědělo. Taky nechápu proč," odpověděl mu Lucius zachmuřeně.

Severusův zájem o toho muže se zvedal čím dál víc.

Draco, který je po celou dobu poslouchal, se rozhodl přidat také troškou do mlýna.

„Já zase slyšel, že nesnáší lidský dotek, ale nevím, co je na tom pravdy."

Severus se se zájmem otočil na Draca.

„Proč?" vyptával se Severus.

„To nevím, Severusi, Merlinžel," pokrčil Draco rameny. Další otázky byly přerušeny Brumbálem, který povstal a začal všechny vítat.

„Jsem rád, že vás tu dnes mohu přivítat tak v hojném počtu. Severus mě požádal, abych to zbytečně moc neprodlužoval, tak vám řeknu jen pár slov. Zadání úkolu se dozvíte zítra ráno, po snídani úkol bude mít dvě části. Pokud se vám nepodaří splnit první část úkolu, automaticky budete moct zabojovat v druhé části.

Těm, co se povede první část, budou tady společně profesorem Snapem sledovat, jak si vedou ostatní soupeři. Na první část úkolu budete mít týden. Někomu to přijde málo, jinému zase příliš, záleží, jak se k tomu každý postaví. No to bude asi vše, co bych vám teď řekl, každopádně vám všem přeji hodně štěstí v soutěži a teď se pusťte do výborné večeře."

Brumbál tleskl a prázdné stoly se zaplnily jídlem a pitím.

Harry, který po celou dobu poslouchal Brumbála, si v klidu vzal příbor a pustil se do večeře. Neuběhlo ani deset minut a ucítil, že ho někdo sleduje. Zvedl hlavu a střetl se s pohledem Severuse Snapea. Propaloval mu díru do tváře, dokonce Harry cítil, jak se lehounce otřel o jeho nitrobranu v duchu se musel začít smát. Ne, Severusi, tak lehké to zas mít nebudeš. Harryho nitrobrana zůstala zavřená na deset západů. Harryho zajímalo, co mohlo vzbudit v Severusovi takový zájem o jeho osobu, že se mu snažil dostat do hlavy. Po zbytek večeře se Harry snažil okolí nevšímat, snědl, co se dalo. Tily bude mít radost, akorát co ho zarazilo, byl pudink, ten určitě nedělala jeho Tily. Bude jí muset navštívit v kuchyni a zeptat se ji na to. Utřel si ústa ubrouskem a vstal ze židle, byl příjemně plný. Udělal dva kroky, když ho někdo málem srazil, jen léta tréninku ho udrželo na nohou. Udělal rychlé dva kroky zpátky, aby mohl vyrovnat rovnováhu. Přitom se podíval dolů, kdo ho málem skolil na zem.

Na zemi ležela, asi pětiletá blonďatá holčička, její modrá kukadla se na něj dívala značně vyděšeně. Harry nasadil milý úsměv a podal holčičce ruku.

„Ahoj, princezno, promiň, nekoukal jsem na cestu, moje chyba."

Holčička se ho chytla za ruku a Harry jí opatrně zvedl na nohy.

„Neudělala sis něco?"

Harry ji prohlédl od hlavy, až k patě vypadala v pořádku, až na to že se na něj koukala jak z jara. Harry si klekl tak, aby měl oči ve stejné úrovni jako děvčátko.

„Ztratila jsi hlas?" zeptal se Harry, děvče jen zakroutilo zběsile hlavou a rozuteklo se někam mezi stoly. Harry vstal a sledoval, kam děvčátko zamířilo.

Jaké překvapení pro něj bylo, když se zastavila u stolu, kde seděli Weasleyovi. Děvčátko se vyšplhalo na klín Fleur a něco jí začala šeptat do ucha. Harry se nad tím obrázkem usmál a otočil se a vyšel z Velké síně. Do zad se mu zabodával jeden černý pohled, kterému neušla scéna před chvílí.

Harry měl namířeno do kuchyně. Naštěstí to nebylo daleko, za chvíli stál u portrétu s ovocem. Prstem přejel po hrušce, a ta udělala přesně to, co měla. Vchod byl volný. Když se ocitl v kuchyni, byl tam poprask. Mylo se tam nádobí od večeře a chystalo se nové na snídani. Bradavičtí skřítci si ho nevšímali, věnovali se jen své práci. Pro Harryho to byl nezvyk. Vždy, když sem přišel jako Harry Potter, skřítci se mohli přetrhnout, aby mu ve všem vyhověli.

No zřejmě se Patrik Wolf nestane jejich oblíbencem, už jenom proto že zaměstnával svobodnou skřítku, která za to, dostávala měsíční mzdu. A když už jsme u té svobodné skřítky, Harry se začal rozhlížet po Tily. Uviděl ji, až úplně vzadu u dřezu něco drhla. Překvapení bylo, že tam nebyla sama. Byl tam s ní Dobby a ještě maličký skřítek, tomu mohlo být tak půl roku, víc ne. Harry přemýšlel, jestli je má vůbec rušit, ale než stačil odejít, tak si ho všiml Dobby. Drcnul do Tily, která mu to chtěla okamžitě vrátit, jenže Dobby se nedal a začal ukazovat jeho směrem. Tily se podívala směr, co jí ten horlivý skřítek ukazoval a uviděla svého pána.

Stál u vchodu do kuchyně a mile se usmíval. Tily osobně nikdy nepochopila ty, co tvrdili, že její pán je zlý despota. Tak to přece nikdy nebylo a Tily to musí přeci vědět nejlíp.

Harry přešel rázným krokem kuchyň, až za ním jeho kabát zavlál. Zastavil se až před Tily a jejími společníky, než o tom stačil blíže popřemýšlet, prostě si klekl na bobek, nerad se nad skřítky jakkoli převyšoval. Dva z nich nad jeho činem jen zalapali po dechu a vyvalili oči. Obzvlášť ten maličký skřítek vypadal, že každou chvíli omdlí. Jediná Tily se usmívala od ucha k uchu.

„Chutnala pánovi večeře?"

To by nebyla Tily, aby se na tohle nezeptala. A Harry jí jako vždy odpověděl kladně.

„Ano, Tily, chutnala mi, byla výtečná, jen jsem se chtěl zeptat, kdo dělal ten výborný pudink?"

„To jsem byl já, pane," ozval se maličký skřítek.

„Nechutnal vám, pane, Ally se doopravdy snažil, pane, ale chápe, že pánovi nechutnalo, ihned se za to potrestá."

A než někdo z nich stačil zareagovat malý Ally se rozeběhl proti zdi a tvrdě do ní uhodil hlavou a to ještě dvakrát, než se Harry vzpamatoval a zasáhl. Vstal a chytl skřítka do náruče, tak aby si nemohl už dál ubližovat.

„Ally, dost přestaň! Nemůžeš si tahle ubližovat, to přeci nejde!" káral ho mírně Harry.

„Ally musí! Pánovi nechutnal pudink, Ally ho uvařil špatně, musí se potrestat," snažil se skřítek z Harryho paží dostat, ale Harry ho pevně držel.

„Ne maličký, tys mě špatně pochopil, mně tvůj pudink velice chutnal, lepší jsem ještě nejedl."

Skřítek se zarazil a své hnědé velké oči vyvalil na Harryho.

„Vážně?"

„Jistě že tady Tily ti může říct, že já skřítkům nikdy nelžu. Že je to tak Tily?" otočil se Harry na skřítku, která zběsile kývala hlavou, až jí uši pleskaly o tvář.

„Ano, pán má pravdu, Ally, to ti můžu odpřisáhnout."

Malý skřítek si to ani možná neuvědomoval a začal se k Harrymu tulit.

„Pán je na Allyho hodný, Ally neví, čím se pánovi zavděčit."

Harry, který z toho byl trochu mimo, si všiml, že maličký má na čele tržnou ránu asi od toho, jak se snažil hlavou prorazit zeď.

„O něčem bych věděl, Ally. Nechal bys mě ti vyléčit tu ránu na čele, prosím?"

Skřítek vypadal, že se každou chvíli rozpláče.

„Pán řekl, prosím," Ally se skutečně rozplakal, ale nebránil se, když mu Harry léčil ránu. Přitom si všiml černé postavy, která stála na druhé straně místnosti a nepokrytě je sledovala.

Severus Snape nemohl od toho mladého kouzelníka odtrhnout oči. Původně sem šel kvůli Zykoliovi, aby mu domluvil, s Adamem se nemohli vůbec vystát, takže mu Severus pořád domlouval. Zykol byl už starý skřítek, ale Severus ho měl rád.

Když sem vešel, vypadalo to tu normálně jako vždycky, až na jedno mládě. Skřítka, který se tloukl hlavou o zeď. Věděl, že to není nikdo z Bradavických skřítků, těm to Brumbál zakázal ihned, co nastoupil na post ředitele. Takže mu to bylo úplně jedno, až do chvíle než po tom malém skřítkovi vystartoval muž, který ho rozhodně zajímal, a proto teď poslouchal každé jejich slovo.

Harry se musel soustředit, aby tomu malému, ještě neublížil. Ally sebou ani nehnul po celou dobu hojení, měl zavřené oči. Naprosto mladému čaroději důvěřoval.

Harry si té důvěry moc vážil a rozhodně jí nehodlal zklamat. Když bylo léčení u konce, položil skřítka opatrně na zem. Ten se zdál trochu vylekaný, ale když mu Harry ukázal, ať počká, poslušně se postavil na nohy a čekal, Harry mezi tím vytáhl z kabátu kazetu, kde měl uložené lektvary. Kazeta měla dvě patra. Jedno patro bylo určené, pro kouzelníky a druhé pro skřítky. Harry šáhl právě do té části, která byla určená skřítkům, vyndal lektvar proti bolesti a otřesu mozku.

„Na tyhle dvě lahvičky vypij, pomůže ti to od bolesti."

„To pane Ally nemůže, vaše lektvary pro kouzelníky skřítkům nepomáhají."

Skřítek teď vypadal vyděšeně z toho, že Harrymu odmlouvá.

„Tyhle lektvary, maličký, jsou speciálně upraveny pro vás skřítky, nemusíš se ničeho bát. Tady Tily je taky občas bere. Já sám jsem je upravoval. Ale nemusíš si je brát, pokud nechceš, je to jen na tobě."

Harry držel lahvičky mezi prsty a čekal jak se malý Ally rozhodne. Chvíli se nic nedělo. Pak se začal skřítek ošívat, nakonec si lahvičky opatrně vzal a ještě opatrněji je vypil. Všichni přítomní v kuchyni sledovali, co se s malým skřítkem stane. Výraz naprosté blaženosti, co se objevil na Allyho obličeji, skoro nikdo nečekal.

„Allymu je dobře, jako už dlouho ne, děkuji, pane, moc děkuji."

Harryho následně objaly dvě maličké paže.

„To jsem rád, Ally," poplácal Harry skřítka po zádičkách. Za jejich zády se ozvala Tily.

„O mém pánovi nepochybuj, Ally, ten je v lektvarech skutečný mistr. Vymyslel například lektvar na následky Crucia nebo na hadí jed. Nebýt jeho tak tu polovička kouzelnické populace není!"

„To stačí, Tily!" Harry si byl dobře vědom, že tohle neměl Snape nikdy slyšet a Tily, která se až teď pořádně rozhlédla si všimla, proč je její pán tak nervozní s vyjeknutím si dala ruku před pusu a hodila po Harrym omluvný pohled.

„Já už půjdu, je pozdě potřebuji se na zítřek pořádně vyspat."

Harry sebral kazetu a dal si jí zpátky do kabátu a zvedl se ze země. Bez jediného ohlédnutí vyšel s kuchyně doufajíc, že to stihne včas.

„Počkejte! Pane Wolfe, chci s vámi mluvit."

Harry jenom zavřel na pár sekund oči, než se otočil nic neříkající maskou k profesorovi Snapeovi.

„Co potřebujete, pane profesore Snape?"

Severus mezi tím k němu došel a nemohl vycházet z údivu, vždycky si myslel, že jenom on dokáže být studený jako ledovec, ale tenhle muž to dokázal snad ještě líp. Stál od něj pět kroků, přesto mu přišlo, že je až moc daleko.

„Nic nepotřebuji, jen si popovídat a omluvit se za to, jak jsem se k vám zachoval, když jste přijel."

„To už se za vás omluvil pan ředitel."

„Jistě, ale já bych se rád omluvil osobně," trval si Severus na svém.

„Dobře tedy přijímám vaší omluvu a teď mě omluvte, půjdu si lehnout."

Harry doufal, že tím ta fraška končí, jenže zase byl úplně vedle.

„Smím vás doprovodit? Máme stejnou cestu."

Severus se nikdy ničeho nebál, ale teď byl hodně nervozní, ani si nedovedl vysvětlit proč.

Wolf na to nic neřekl, jen se otočil na patě a pokračoval dál v cestě. Severus s mužem rychle srovnal krok.

„Proč jste do své přihlášky neuvedl, že jste mistr lektvarů?"

Šel Severus rovnou k věci. Nerad chodil, kolem horké kaše na to tady byl Brumbál.

„Protože jím nejsem," odpověděl klidně Harry.

Severuse nikdy nic nevyvedlo z míry tak, že by se zatavil v chůzi až do teď.

„Cože, vaše skřítka přece říkala, co vše jste vytvořil, to lhala?"

„Ne, nelhala, jen ona mě za mistra lektvarů považuje, není ale o tom nikde ani záznam, protože jsem žádné zkoušky nesložil. Nebyl na to čas. Já osobně beru lektvary, tak že si u nich často odpočinu a ne že bych měl plnit objednávky a být ve stresu, nechci se tím živit."

„Chápu," kývl Severus hlavou.

„Ale jak je tedy možné, že se vaše výrobky dostaly na trh?"

„Během války bylo každému jedno, kde ten lektvar dostane a od koho hlavně, když dokáže vyléčit."

Severus byl mírně řečeno překvapený z toho, co všechno mu ten muž řekl a že se nebál, že půjde a všechno řekne v Denním věštci.

„Víte, že to co jste mi teď řekl, se zítra může objevit v Denním věštci?"

Severus nevyhrožoval to ne, jen byl zvědavý, jak muž zareaguje.

„A vy byste měl vědět, že já vlastním větší část podílu v Denním věštci."

Sakra! Jak to ten Wolf dělá, že dokáže Severuse takhle vyvést z míry.

Zastavili se před obrazem čarodějnice s kotlem, která se na Wolfa mračila jak sto čertů.

„Jsme u cíle, tady jsou prozatím mé komnaty."

Severus jen kývl a popřál dobrou noc. Wolf mu na to neodpověděl a místo toho vlezl do otevřeného rámu a zavřel za sebou.

„Csss, nevychovanost," řekl to tak nahlas, že to muselo být slyšet na druhé straně rámu. Upřímně na tohle nebyl Severus zvyklý, po válce se k němu všichni chovali s úctou a div mu nelíbali ruce, když svolil být s nimi o malou chvíli déle. Nedovolili si ho v žádném případě ignorovat. Tedy až na tohohle floutka. Jestli si myslel, že se Severus jen tak vzdá, protože ho bude ignorovat, tak to se tedy sakra plete!

Budu ráda za kontíky a všem děkuju za ty minulé hodně mě nakopli proto je kapitola tak dlouhá.