Zase se omlouvám že, to trvalo tak dlouho ale, jiná už asi nebudu. 

Harry druhý den prošel svou knihovnu. Nic, nenašel ani zmínku o Adamovi Bellovi. Tily se ho snažila povzbudit, ale Harry věděl, že bloudí v bludném kruhu, musí na to jít jinak, otázka je jak, a k tomu všemu ho tlačí čas. Lidé jsou čím dál víc ovlivňování, stačilo se podívat do novin. Člověk, co nikdy neublížil ani mouše, teď napadl svojí ženu, protože mu naservírovala studenou večeři, a když se ho potom Bystrozorové ptali, proč to udělal, nedokázal jim to rozumně vysvětlit. Ať to bylo, jak chtělo, rozhodně se po kouzelnické společnosti spustil chaos a Harry to musí zastavit. Jediné, co ho napadlo, jak to vše aspoň na některých místech pozastavit, byl modrý prach. Měl dva pytle v trezoru, ale nemohl je rozprášit on, tím by moc modrého prachu klesla. Musela to být kouzelná bytost. Nikdo jiný ho nenapadl, než jeho věrná skřítka Tily, která se toho zhostila s radostí. Společně vymysleli, kde to rozpráší, první pytel byl jasný, musí se rozprášit na ministerstvu. Tam se přeci ovšem rozhodovalo. Druhý pytel byl trošku větší oříšek, Harry se rozhodoval mezi Bradavicemi a Příčnou ulicí. Nakonec zvítězily Bradavice.

Modrý prach pocházel od víl, které se schovávaly v Zapovězeném lese, lidem se ukazovaly pouze tehdy, když jim něco dlužily a Gabrielovi dlužily opravdu hodně. Nebýt jeho, tak přišly o svou královnu, to on jí tehdy jako jediný dokázal uzdravit.

Když po nich chtěl tuto protislužbu, tak měly výhrady, ale nakonec ty pytle naplnily po okraj.

***

Tily se vrátila ze své cesty. Podrobně mu vylíčila, kde všude modrý prach rozprášila. Teď museli jen čekat, až prach postupně zabere, naštěstí zabírá velmi pomalu, takže Bell nepojme žádné podezření, že se něco děje. Harry by dal ruku do ohně za to že, první, kdo se z toho všeho dostane, bude Severus s Brumbálem a ti, co mají aspoň půlku mozku funkční. Bohužel to nebudou všichni, ale to nevadí. Jeho moc nad ostatními začne slábnout a to Harrymu prozatím stačí.

***

Neuběhly ani dva dny a začala ho pálit hůlka v rukávu, což bylo jasné znamení, že se mu někdo vloupává do domu po Siriusovi a ten někdo je Brumbál a svolává starou partu. Fénixův Řád opět vyráží do akce, a jelikož i s tím Harry počítal, dal pro ten případ do domu, tedy přesněji řečeno do kuchyně, různá opatření. V Siriusově domě se odehrávaly v minulosti všechny schůze řádu. Nebylo to fér, ale jinak to nešlo. Harry potřeboval vědět, co budou mít v plánu a to zjistí jedině přes Nakukovací zrcátko. Jeden z vynálezů Weasleyových než je donutilo ministerstvo stáhnout z trhu. Harry byl jediný, který měl možnost to zrcátko koupit, jelikož byl spolumajitelem obchodu. Měl proto právo na první prototyp, nikdo se nikdy nedozvěděl, že jedno Nakukovací zrcátko zůstalo a to ani dvojčata ne. Přesto že vše bylo chytře vymyšlené, tak pokud Harry chtěl to zrcátko dát do domu, musel přijít ještě spár vychytávkami. Například, aby se mohl hýbat obraz v zrcátku podle potřeby sledovatele. Potom ho musel zneviditelnit a také začarovat tak, aby se nedalo vystopovat. Teď, když bylo vše, jak mělo, se Harry pohodlně usadil ve své pracovně do křesla a začal odposlouchávat přes zrcátko.

Obraz byl v první chvíli rozmazaný, ale rychle nabíral na kvalitě a zdálo se, že právě včas. První, co dokázal zaznamenat, byl velký dubový jídelní stůl a lidé, kteří se kolem něho začali usazovat.

***

„Albusi, proč si nás svolával, válka už je přeci dávno za námi."

Molly Weasleyová byla zmatená, doufala, že už se nikdy neobjeví ředitelův fénix se vzkazem, že se mají sejít všichni na obvyklém místě.

„Prosím, Molly, posaď se. Pokusím se to všem vysvětlit, " snažil se Brumbál napjatou situaci uklidnit.

Když byli všichni členové řádu pohodlně usazeni, Brumbál vypadal, že najednou neví kde začít. Pomocnou ruku mu podal ten, kterého se to teď asi nejvíce dotýkalo.

Severus lehce pohnul rukou. Všechen pohled se upřel na něj.

„Brumbál vás svolal, protože se tady něco děje. Někdo si zahrává s naší myslí a nebýt Modrého prachu, který se znenadání objevil v Bradavicích a stejně tak na ministerstvu, dopadlo by to všelijak."

„Severus má pravdu," ozval se nejnovější ministr kouzel Kingsley Pastorek „I já to zaznamenal a potom, co se Modrý prach objevil, se mi mysl projasnila, jako by byla celou dobu v mlze. Merline! Když si vzpomenu, co všechno jsem odsouhlasil a potom jsem nemohl přijít na důvod proč, ale jen jsem nad tím mávl rukou a šel prostě dál... Nechápu to."

„To nikdo, Pastorku, to nikdo." Brumbál se snažil Pastorka povzbudit, ale sám by teď potřeboval někoho, kdo se v tom všem dokáže zorientovat.

Jedno však věděli jistě, kdo za vše může.

Severus byl první, kdo na to přišel. Albuse, by tohle nikdy nenapadlo.

„A víme vůbec, kdo to je nebo aspoň tušíme?" Remus Lupin, který seděl vedle své ženy. Upřel zrak na oba muže.

„Samozřejmě, že to víme Lupine, ale nemáme vůbec žádné důkazy, o tom že zatím stojí on." Snapeův hlas zněl opovržlivě, možná, že spolu bojovali ve válce. Ale nikdy z nich nebudou přátelé - nikdo a nic ho k tomu na světě nedonutí. To by se radši šel sám a dobrovolně kouknout baziliškovi do očí než se objímat s tím vlkodlakem.

„Kdo to tedy je, známe ho?" zeptal pro jistotu Brumbála ,nerad by Severuse dál pokoušel.

„Ti, co chodí do společnosti, ho znají pod jménem Adam Bell,"

odpověděl Brumbál unaveně.

„Tak počkat, není to tady Severusův přítel?"

„Výborná dedukce Tonksová, tleskám, nemáte to takhle náhodou v rodině." Na Severusův kyselý výraz neměl nikdo. Vypadal, jako když snědl kilo kyselých citronů.

„Ale no tak, Severusi, kroť svůj temperament. Tonksová to nemyslela zle," snažil se opět Brumbál uklidnit situaci.

„Co budeme dělat, má někdo plán, jak to celé vyřešit?" Pan Weasley nerad chodil kolem horké kaše, rád věci řešil hned.

„Pravda je, Arture, že vůbec netuším. Jsem v koncích. Toho muže neznáme a nevíme, o co mu jde, či proč to dělá. Proto mě napadá jediné řešení, nechat to tak, jak to je. Chovat se stejně, jako před tím a počkat s čím přijde," Brumbál se podíval na všechny okolo a čekal na jejich názor. První, kdo promluvil po dlouhém tichu, byl Kingsley.

„Ne že bych s vámi nesouhlasil, ale jak ho chcete dostat, když nepodniknete nic."

„A kdo říkal, že nepodniknu nic. Někdo, ať je to kdokoli, se Bellovi začíná stavět do cesty. Začíná mu nenápadně kazit plány a nic bych za to nedal, že se objeví v Bradavicích."

„Takže tím chcete říct, že budeme čekat na někoho, kdo by nás měl toho manipulátora zbavit? Proč to neuděláme my sami?"

„Kingsley, ty to asi stále nechápeš, on není jen tak ledajaký kouzelník, postavíš se proti němu v souboji a donutí tě otočit hůlku proti tobě. Nezáleží na tom, jak moc jsi dobrý v Nitrobraně stejně tě dostane."

„Dobře, Brumbále, chápu," zvedl Kingsley ruce na znamení porážky. "Ale jak můžete vědět, že se někdo takový se v Bradavicích objeví."

„To nevím, ale doufám v to, má teorie je jasná, přihlásil se do soutěže o Severusovu ruku. Stejně jako Bell s tím rozdílem, že jemu nepůjde o to vyhrát, ale porazit Bella v jeho vlastní hře."

Po tomto Brumbálově prohlášení nastalo v místnosti ohlušující ticho.

„Souhlasím s Albusem, nikdo z nás nic proti němu nezmůže, takže budeme čekat a mezitím se všichni vrátíme do Bradavic ke své práci. Máme jenom dva dny, než to vše vypukne." Ostrý hlas profesorky McGonagallové všechny probral k činnosti, začali se zvedat ze židlí a pomalu se loučili s tím, že udělají vše, co Brumbál navrhl. Když už místnost byla skoro prázdná, zvedl se i ředitel spolu s učitelem lektvarů. Oba dva měli namířeno do Bradavic.

Dívčí hlas, který je oba zastavil na místě a donutil je, otočit se zpět tady, ani jeden nečekal.

„Pane profesore Brumbále, nevíte něco o Harrym, já se s ním nedokážu spojit."

„Slečno Grangerová, co tady děláte!" vykřikl udiveně ředitel, zatímco dívka ze sebe sejmula kouzlo neviditelnosti.

„Moc se omlouvám, ale jsem zoufalá a doufala jsem, že se tady něco dozvím, třeba kde je." Hermiona vypadala hodně utrápeně. Zničeně si sedla na jednu z volných židlí a složila hlavu do dlaní.

„Brumbále, já raději půjdu napřed, pokud by vám to nevadilo, nepotřebuju se tohoto divadla účastnit." Severus neměl rád plačící ženy nebo děti, proto se tomu vyhýbal jak čert kříži.

„Jistě, chlapče, já se tady o to postarám, klidně jdi." Brumbál se vrátil zpátky ke stolu a sedl si vedle Hermiony a uklidňujícím gestu jí dal dlaň na záda.

„Nevím, děvče kde je, ale vím, že je v pořádku, a to nám všem musí prozatím stačit. Snažil jsem se ho najít. Bezvýsledně, ať šel kamkoli věděl, že ho budeme hledat a tak se podle toho i zařídil."

„Počkat! Řediteli, vy netušíte, kde se pan Potter nachází."

Severus se přihnal zpátky k řediteli a teď stál nad ním jako bůh pomsty.

„Proč jste mi to neřekl. Nedohodli jsme se snad, že už si nic nebudeme zatajovat?!"

„Ale no tak, Severusi, nerozčiluj se. Nepokládal jsem to za důležité a přestaň tady tak stát posaď se."

Severus byl ale vráži a nehodlal se jen tak uklidnit. Jak si mohl ředitel dovolit mu něco takového zatajit!

„Řediteli, vy sám dobře víte, jak to je, tak proč jste mi to neřekl!"

„Možná, protože tě znám a nerad bych, abys udělal něco, čeho bys mohl později litovat. Oba dobře víme, co jsi způsobil a možná bys to mohl i napravit, kdybys přestal jednat tak zbrkle."

Hermiona sledovala oba muže, div ne s otevřenou pusou. Ředitel i profesor vypadali naštvaně. Nikdy takhle ředitele neviděla, možná tehdy, když se Růžová žába snažila vyhodit profesorku jasnovidectví. Tohle bylo ale jiné, ti dva se na sebe koukali jako dva kohouti.

„Pane profesore Brumbále?" Hermiona se snažila být co nejtišeji.

„Vy opravdu nemáte ani tušení, kde Harry teď je. Já jen že bych se mu chtěla strašně moc omluvit, sama nevím, co to do mě vjelo v posledních měsících." Hermiona měla v očích znovu slzy.

„Grangerová, byla jste tady po celou dobu schůze?"

„Ano, pane profesore, proč?"

„Pak jistě víte, co je příčinou a proč se všichni chovali tak, jak se chovali, myslím, že nejste jediná, kdo by se měl panu Potterovi omluvit."

Severus si sedl na protější židli, zatímco Hermiona si to, co právě teď slyšela, srovnávala v hlavě."

„Tak co budeme dělat, musíme ho najít."

„Ne, slečno Grangerová, to není nutné. Myslím, že nejlepší bude počkat, Harry se sám ukáže, až to bude potřeba." Brumbál se usmíval na oba dva společníky. Ale ani jeden mu jeho veselý úsměv neoplatil.

„Myslím, že bude nejlepší, když se teď všichni vrátíme do Bradavic a vám, slečno Grangerová, nemusím snad říkat, že vše, co jste tady slyšela, si necháte pro sebe."

„Jistě, pane profesore Brumbále, budu mlčet jako hrob."

Hermiona se zvedla ze židle a zamířila ke krbu, vzala si letax, řekla adresu Bradavic a byla pryč. Ředitel jí ihned následoval. Poslední, kdo odcházel, byl Severus a nemohl se zbavit pocitu, že ho někdo sleduje. Pořád ho mravenčilo v zátylku. Naposledy se rozhlédl po velké kuchyni, zakroutil nad sebou hlavou. Asi se už opravdu stává paranoidní. Vstoupil do krbu, zmizel stejně jako oba jeho společníci.

***

Harry vypnul Nakukovací zrcátko a spokojeně se protáhl na židli. Zatím šlo vše podle plánu, otázka byla na jak dlouho...

Doufám že, se kapitola líbila a že sem přidáte komentík.

Mimochodem moc vám za všechny komentáře, které mi píšete k povídce děkuju moc si jich vážím.